Den třetí byl relativně odpočinkový. Před námi cca 250 km. Ale načerpat v Itálii v neděli benzin, to je opruz! Taliání maj totiž v neděli všude zavřeno, tečka. Pumpy sice mají tankomaty, ale ani jeden, co jsme potkali, nebral platební karty. Chrastili jsme hotovost, jak se dalo.Cesta vedla přes Passo Mendel, Tonale, Gavia na Stelvio. Neumím si představit, že bychom tento jeden z nekrásnějších průsmyků vynechali. Ale popořadě. Cestou na Tonale jsme viděli jednu nehodu. V tunelu to jednomu motorkáři na mokru uklouzlo. Zmiňuji to proto, že to byla jediná nehoda, kterou jsme za celou naši výpravu viděli. Na Tonale jsme si dali pikolíka, počkali na Jawáka a přišla dvě nejvyšší passa za celou výpravu.
Varoval jsem kluky, že v roce 2010 bylo Gavio docela divočárna – úzká a rozbitá silnice. Ale tento rok? Asfalt jako víno. Kluci silničářský by se tam měli jezdit školit. A Gavio samotné má svou působivou, divokou atmosféru. Z ledovcového jezera jsem se nebál napít. Výhledy vpřed i vzad byly dechberoucí.
Výjezd na Stelvio je zážitek. Jak z jedné, tak i z druhé strany jezdce čeká kupa serpentýn hluboce zařezaných do svahu a ostré jsou jako břítva. Otočky na podpatku nejsou výjimkou. Tentokrát jsem jel pomalu. Snažil jsem se čučet, co to dalo. A závody do vrchu přenechat ostatním. Výhled na Ortler, švýcarské Alpy a v dálavě na východě Dolomity…počasí jako víno. Tentokráte jsme to tam prochodili co se dalo. Atmosféru vytvářel prodavač párků. Dělal co mohl, aby prodal. Jódloval, chrochtal s Kapkonama, co jsou ochotní vyflusnout plíce, jenom aby vyjeli po svých až nahoru. Tentokráte tam povzbuzovali němečtí fandové vuvuzelami, takže byli naprosto nepřeslechnutelní. Pokaždé, když Stelvio vydupal jeden z jejich černočervenožlutého týmu, spustili binec. Až nahoru ke kapličce to znělo jako z první řady. Chtěl jsem kluky svést k tomu, aby se se mnou odhodlali vyjet šotolinovou cestu na Localita Passo dello Stelvio (vlekařská bouda nad průsmykem?). Ale že prý nechtěj na kamínkách někde hodit tlamu. Samotnému se mi nechtělo, tak snad příště.
Domluvili jsme se, že se sejdeme v 16,00 a pojedeme zpět do kempu. Jawák přišel v 16,10 a zeptal se, kdy jedeme. Po odpovědi, že na něj čekáme a že jsme měli být už 10 minut na cestě, oznámil, že se jde ještě podívat do Meka. Tak jsme jeli sami. Bez něj. Projeli jsme kolem odbočky na Sulden, kde má mít Messner svou restauraci s jačími stejky. Ale to zajímalo maximálně mě, kluci to prali serpentýnama dolů jak pominutý. Mně se dolů nechtělo. Užíval jsem si každou zatáčku. Po pár minutách jízdy projedete všemi vegetačními pásmy. Od glaciálního po submontánní. Neuvěřitelný pohled na to, jak se vegetace pere s řídkým vzduchem a mrazem. Vše hraje barvami a já si uvědomuju, že právě tohle je ta kochačka, kvůli které do Alp jezdím.
Cestou ze Spongigna do Merana vidíme mraky motorkářů, co jedou jenom v tričku s krátkými rukávy a s riflemi. My pěkně zabalení do černých motomundůrů. Že se nebojí! Asi se tu cítí bezpečně…Hm, tak jsem to zkusil také. Bylo 34°C ve stínu, tak se divte. Ale za plégem Caponorda to nebylo skoro ani znát. Dojeli jsme do kempu a další oprávněná cachtačka.
Na večeři jsme se rozhodli zajít do malované tyrolské hospůdky. Vypadala moc pěkně, ceny o trochu nižší než v kempu, jídlo dobré, ale Hráďa to tentokrát schytal. Šnycl mu nejel, ale až do placení se radoval z na poměry laciné koly. Přinesli mu jí v půllitru a na ceníku byly snad 2 E. To přeci šlo. A tak si to dal 2x. Jenomže pak číšnice vyrukovala s tím, že to je cena za dvě deci. Je to tak prý v Itálii zvykem udávat cenu za dvě deci. Marně jsme namítali, že to není nikde uvedené. Jo, jasně. Čechy EU fuckuje za pomazánkové máslo, ale v Itálii neumějí rozlišit cenu za drink? Blbost, prostě nás chtěla natáhnout. A bohužel se jí to povedlo. Neměli jsme chuť se hádat, a tak jsme šli zpět do kempu. Jenomže nás trápilo mnohem více to, že se nám neozýval Jawák. Psali jsme mu SMSky, ale bez odezvy. Docela jsme začínali mít strach, protože padla tma a bez karty se neměl jak do kempu dostat. Když nás neuhání o kartu, kde tedy je?
Brzy se vše vyjasnilo. Jawák trůnil u svého třímístného stanu, zpod reflektoru svého nahatého XJ mu visel chumáč drátů a cosi si huhňal pod vousy. “Jawáku, kdes byl?” “Mi to přestalo svítit a taky mi nejde levej blinkr.” Geny elektrikáře prokázal – ten chumel drátů zprovoznil. Ale pohled na to, jakým způsobem, nás po těch dnech zkušeností nepřekvapil. Tak nějak to bylo omotané elektrikářskou páskou, schované pod odřezkem gumové duše, aby na to vyloženě nepršelo. Zoufalost, jako celý ten stroj a jeho jezdec. Navzdory pochybnostem o trvanlivosti opravy jsme se nám ulevilo. Jsme všichni. Ale zítra se vracíme. Jakou má šanci tenhle stroj dojet? Už několikrát překvapil jak stroj, tak i jezdec svou houževnatostí. Každopádně jsme Jawáka upozornili, že se zítra vstává v půl sedmé a odjíždí ve čtvrt na osm. “Jawáku, kontrolní otázka – v kolik vstáváme a v kolik odjíždíme?” “No, já vstanu tak v pět, jak mi zvoní budík do práce.” “Jawáku, neblázni, jestli ti zase bude drnčet budík v pět, tak budeme zlí. Stačí v půl sedmý! A v kolik tedy odjíždíme?” “No, na osmou.” “Ne na osmou, ve čtvrt na osm, Jawáku, ve čtvrt!”