Evangmoto BMW úlet 2015 -> Triglav

Prolog
Téměř každoročně pár členů Evangmoto ulétává. Osedlá své stroje a vyrazí za pěknými zatáčkami a úžasnými výhledy z alpských vrchů. Pro letošek jsme vybrali Julské alpy, takže by se to dalo nazvat: okolo Triglavu a zase zpátky. Cestu jsme si samozřejmě zpestřili několika motorkářskými lahůdkami.
Moje cesta začala podvečerním přesunem do místa srazu ve Volduchách, odkud Evangmoto téměř pravidelně vyráží.
Při sbírání přihlášek jsme měli poměrně plný seznam, ale s časem (jak už to u některých i pravidelně bývá) seznam řídnul. Představím vám všechny členy výpravy.

Moje maličkost se synátorem BMW 1150 RT.

Dědek, BMW 1200 GS.

Michal, BMW 650 GS.

Viking, BMW 1200 RS. Viking jezdí se svojí Rézinou vpředu a rychle a je těžké ho zachytit. Takže jenom v případě, že levituje na hladině jezera Savica

Takže taková BMW -> Triglav tour.
Nájezd v prologu byl individuální. U mne 198 km. Ubytování u Vikinga s pivkem a vynikajícím gulášem.

Den první
Z Volduch se pravidelně vyráží po ránu, ale tentokrát tu byla výjimka. Viking musel ještě něco vyřídit v práci a tak jsme na něj netrpělivě čekali. Ráno se k nám připojil ještě Michal. Viking dorazil asi v půl jedné a cca za hodinu, po lahodných křidélkách na medu s pečeným bramborem a řepou od paní Vikingové, jsme vyráželi na D5 a pak směr Železná ruda. Cílem první etapy bylo přiblížit se kopcům. K přenocování jsme vybrali kempík v městě Gössl u Grundlsee. Cesta byla docela dlouhá a do kempu jsme dorazili k osmé hodině. Byl dost narvaný (jeden z mála v kraji), ale na rezervní louce se místečko pro naše tři malé staníky našlo.
Po ubytování jsme hned mířili na večerní koupačku do nedalekého jezera a vyzkoušeli místní pivo (a někdo i párek) v nedaleké venkovní hospůdce. U stanu pak ti, kteří nejedli, ještě ohřáli konzervu a hurá na kutě.
432 km, 5€ dálniční známka, 6,50+1,20+2(stan)+1(moto)+3(synátor) € v kampu, 10€ v hospodě.

Den druhý
Z kempingu v Gössl jsme mířili dál na jih Rakouskem stylem cik cak. Směr na Liezen, potom na druhou stranu na Schladming, pak podél A10 přes Obertauern. Všechno moc pěkné silnice na rychlejší přesuny s krásnými výhledy. To už jsme se blížili k prvnímu vrcholu dne: Až se synátora ve škole zeptají, kde byl o prázdninách, klidně může říct, že na Maltě. A když se zeptají, jak se tam dostal, může odpovědět, že na motorce. Malta je pěkná přehrada, na kterou se jede z Gmünd in Kärten (leží na A10). Cesta na horu vede cca 15km údolím a pak 15 km stoupání do výšky cca 1900. Provoz občas regulují semafory, což je trochu pruda. Může vás potkat třeba 10 minut čekání. Ale je to příležitost na fotečku nebo cigárko. Nesmíte zapomenout, že mýtné je 10€ za což – mimo možnosti vstupu – dostanete také samolepku, která je ovšem dost hnusná, takže se jí nedostalo té cti, aby se ocitla na motorce. Na Maltě je impozantní hráz a překrásné výhledno. Taky skvělá restaurace, ve které pracovala i jedna slovenská servírka, takže jsme se mohli přestat namáhat lámanou němčinou a vzít to rovnou v rodném jazyce.

Po dostatečném vykochání se pohledem a naplnění žaludku jsme se vydali vstříc dalším zážitkům. Rychlý přesun po A10 k Villacher Alpenstrasse. Trochu jsme hledali začátek, na googlu se zdálo, že by ji šlo projet i ze severu, ale komerční přístup nás brzy vyškolil. Museli jsme najet pěkně mýtnou branou nahoru a zase zpět. Výhled z vrcholu není vůbec špatný, ale mezi nejlepší zážitky tahle chvíle nepatřila. Kromě toho, že taky nebyla úplně levná (mýto 9,5€), ale samolepka stála za to. Byla totiž výroční: 50 let.

Poté už nás čekal přesun do Slovinska, říkali jsme si, že to bude tak 60 km. To bylo, ale… Nejdřív malý průsmyk z Villachu na Krajanskou Goru a pak největší překvapení: Vršič. 25 zatáček pěkně vydlážděných kostkami nahoru a dalších 25 dolů. Tentokrát jsme kostky jeli nahoru a za sucha. Na druhé straně byla silnice celoasfaltová, tak se jelo dobře. Původně byl vybraný kemp Triglav, ale protože jsme toho měli plné zuby, zahnuli jsme na první kempík, který jsme potkali: Trenta a udělali jsme velmi dobře. 11€ na osobu a noc all inklusive včetně sprchy. Zůstali jsme tu dvě noci, protože na další den byla naplánována cesta kolem Triglavského národního parku.
373 km. Mýto 10 a 9,5€ 34€ (já 11 a dítě 6 x 2 dny).

Den třetí
Na den věnovaný Julským alpám bylo naplánováno kolečko kolem Trigalvu… cca 221 km podle itineráře. První změnou bylo rozhodnutí jen v protisměru, než podle plánu. A to proto, abychom Vršič jeli opačně. Nahoru po asfaltu a dolů po kostkách v zatáčkách. Na vrcholu Vršiče není dost dobře kde zaparkovat, ale průsmyk je to pěkný. Koupíte tam samolepku s bobrem :-). Cestu dolů naštěstí nezpestřil déšť, ale jen dobytek… jen ten čtyř nohý. Z Krajanské Gory jsme vzali směr východ a chtěli si zkrátit cestu mezi kopci směrem na Bled. Hledat ve Slovinsku značky je občas nervydrásající a tak jsme se v Mojstraně vydali tak podle citu. Asfaltová cestička se zužovala a zužovala, až k radosti zástupce endur v našem družstvu přešla v šotolinu. Offroadovou vložku jsme absolvovali i my, na cestovnějších strojích. Přibrzdili jsme před zvláštní značkou (před kterou se kde jaké auto nizozemských turistů otáčelo zpět), mrkli na sebe a jedem dál… :-). Naštěstí v těch největších stoupáních šotolina přecházela zpět na asfalt. V domnění, že se za chvíli vynoří městečko Bled, jsme dojeli na parkoviště a zírali na mohutnou masu skály Triglavu.

Kontrola na telefonu potvrdila, že jsme trochu zakufrovali, ale hodnotili jsme tuto zajížďku jako krásné zpestření.
Po návratu jsme v Mojstraně už zatočili na tu správnou stranu a hrčeli si to nahoru po asfaltce do lesů… už nás ani nepřekvapilo, že cesta v půli znovu přešla na šotolinu, tentokrát nás ovšem vedly i značky, tak jsme jeli v klidu dál. Objeli jsme Bled (krásné místo s jezerem a hradem) a zamířili přes Bohinskou Bistricu k jezeru Savica. Dojeli jsme až na konečné parkoviště, odkud se můžete vydat pěšky k pramenu Sávy, který tryská mohutným vodopádem ze skály. Rozhodli jsme se ovšem ušetřit 2 + 2 € (parkování a vstup) a místo toho zastavit zadarmo u jezera a dát si koupačku.

Pak už jsme jeli jižní cestou zpět do kempu. Cesta mezi kopci, podél říček a potůčků je moc hezká, ale dost zdlouhavá, v kempu jsme se shodli, že toho máme pro dnešek celkem dost, i když jsme najeli jen 251 km. Zpestřením na zpáteční cestě byla ztráta Vikingova kufru, kterou naštěstí zaznamenal sám Viking i za ním jedoucí Dědek. Mohlo za to špatné zamčení či nasazení na parkovišti před supermarketem, kde jsme nakoupili zásoby piva na večer, které se v kempu daly výborně a rychle chladit v přírodní ledničce.
251 km. 1,20 € samolepka 10€ pivko a pochutiny na večer.

Den čtvrtý
Už v noci jsme zaregistrovali nejdřív impozantní blesky a hromy a pak i déšť, zprvu chvilku a málo a potom málo, ale pořád. Původní plán vyrazit v 9:00 se nezdál vůbec reálný. Pršelo a samsungová předpověď počasí říkala, že pršet nepřestane, a že prší i kolem Lienzu i kolem St. Johann in Tirol (kam jsme mířili). Co teď? Už se do hlavy vtíral nápad, přejet opatrně Vršič (mokré kostky poseté trusem dolů) a pak nabrat dálniční směr Villach – Vídeň – Brno – domů a doufat, že moc nezmokneme. Naštěstí jsme sebou měli i appeláckou předpověď počasí, která nebyla tak pesimistická a když před devátou přestalo pršet a vyšlo slunce, rozhodli jsme se přeci jenom risknout luxusní den.

Za sluníčka jsme před desátkou odjížděli z kempu směr Predel. Sám průsmyk Predel není nic moc, pokud zapomenete zatočit na Mongart. My nezapomněli. Cesta na Mongart je úzká a stojí 5€ (auto i moto; na samolepku zapomeňte, dostanete jenom účet), ale to co dostanete je malé slovinské jednosměrné Stelvio. Krásná cestička a bomba výhledy. Naprosto úžasný, první vrchol tohoto dne.

Ještě nás čekal další, klasický: Grossglockner. Řešili jsme jak se k němu co nejrychleji dostat. Když sjedete Predil (tak zván v Itálii) až do Tarvisio, tak tam můžete klidně najet na dálnici směr Rakouko, i když se tam jede ještě cca 5 km v Itálii, nic se tam neplatí. Záhy jsme však z dálnice A10 odbočili na 111 a pak 110 a 100 a 107 a po hodině a půl cesty zhruba stovkou po pěkných státovkách jsme byli Grossglockneru na dohled. Tak natankovat a šup k mýtnici. Za pekelných 24,50€ vás pustí dovnitř, ale když jsem minule platil 19€ na Edelweissspitze jsem viděl asi tak dva metry. Tentokrát se oblačnost jakoby zasekla právě na vrcholku Grossglockneru. Navíc díky drzosti jsme získali vzácnou trofej: jubilejní nálepku 80let Grossglockner alpinstrasse. Pokud ji chcete, musíte si o ni výslovně říct, běžně dávají jen tu klasickou zelenou, ale stačí jedno bitte a máte zdarma další .

Na vyhlídce Franze Josefa jsme ofotili ubývající ledovec a cca po půl hodině zvedli kotvu k Edelweissspitze, to když začalo trochu krápat. Po průjezdu tunelem ovšem zase přestalo a severovýchodní výhled na nebo naopak nabízel víceméně jasnou oblohu. Teplota 12 stupňů ovšem potvrzovala příchod změny tropických dnů. Pasáž k Edelweissspitze i ji samotnou jsme si užili náramně.

I sjezd dolů.
V  el lam See jsme udělali poradu u kebabu, co dál. Všechny předpovědi ukazovali jasně déšť, a to pořád tak dva tři dny. Nemělo cenu roztahovat stan někde v St. Johann či východněji. Rozhodli jsme se pro rychlý přesun do Volduch… bylo 17:30 a před námi 500 km. Šlo jen o to, co nejrychleji najít dálnici v Německu… to se podařilo tak za hodinku, ovšem směr na München měl skutečně prázdninový provoz… vlastně 100 km jedna dlouhá zácpa. Až na okruhu se cesta uvolnila a umožnila dokončit zrychlený přesun, i když jsme ho pár desítek kilometrů absolvovali v dešti. Ve 23:30 jsme pakovali ve Volduchách, kde nás čekalo chlazené pivko. Byl to den jak řemen.
Bratru 808 km, 29,5€ mýta, 12€ 2x dürüm a sprite.

Epilog
Trochu prospat a pak vyrazit na závěrečnou cestu domů. Nuda po dálnici 191 km. Ale v hlavě ty výhledy a zatáčky a parta a zkrátka skvělej úlet.

Celkem najeto: 2253 km

PS: Sharki, tak příště už jedeš s námi?