Den první – vzhůru do sedel

Na obrázku může být: 4 lidé, včetně Markéty Matějkové, smějící se lidé, obloha, venku a příroda

O prvém dnu není mnoho co vyprávět. Postupně se scházíme v uskupení sedmi statečných.

Osazenstvo zájezdu se tedy skládá ze : Sipa a jeho ERtéčka, Dragonka a jeho Vdovy, Maky a Beruny, Marci která jede na Stromku, Čáry a Varadera, Mirce v doprovodu Buldoka a mně v doprovodu mojí stále ještě nové Kawy ER6ky.

Někteří z nás vyrážejí z Voldušských Jisker a my ostatní se připojujeme různě cestou. Čeká nás dlouhá cesta přes Čechy, Slovensko a Maďarsko, kde dneska končíme, a dál do Rumunska vyrážíme až zítra. Po zdolání až 850 km ( tato vzdálenost se u jednotlivých členů výpravy samozřejmě liší) večer dorážíme do maďarského městečka Nyiregyhaza, kde máme domluvené ubytování. Podle navigace míříme směrem na lesní cestu, která se vzápění z cesty stává písečnou dunou. No, dobře, tak písečná duna je trochu zavádějící, ale každopádně toto bych já nenazvala ani nejhoší českou polňačkou. Zkrátka písek kam se podíváš. Po té dlouhé, po dálnici vedoucí a poměrně únavné cestě toho máme všichni dost a jsme nakonec rádi, když se po několika pokusech a tedy několika jízdách po písku dostáváme do místa určení. Krásného penzionu, kde se na nás od začátku usmívají majitelé a hned v zápětí do nás lijou nějakou domácí pálenku. Nikdo z nás samozřejmě neodmítne a tak se nakonec jdeme ubytovat až po několika panácích toho zázračného nápoje. Vaříme večeři, popíjíme co kdo přivezl u pana majitele ještě stíháme na zítra objednat snídani, jejíž fotky pak Maky a Sip s úsměvem na rtech posílají Vikošovi, aby mu ukázali, jak si představují příští snídani po huse. Vikoš se logicky trochu čílí a ospravedlňuje, že kdyby něco kvákli, snídani měli na stole zrovna takovou ! O čemž samozřejmě nikdo nepochybuje, protože pohostinnost je doma u Vikingů naprosto samozřejmá :) Jdeme na kutě, ráno nás čeká přejezd do Rumunska a první vysněné zatáčky.

Den druhý

Z Maďarska se přes hranice pomalu posouváme do Rumunska. To pomalu je myšleno doopravdy, protože fronta na hranicích nebere konce, slunce na nás praží co se do nás vejde a čekání až konečně přijdeme na řadu neni uplně zábava. S různou mírou paniky v očích všichni hledáme doklady od motorek a občanky. Na hraniční kontroly už zkrátka nejsme nikdo zvyklí a tak si nakonec oddechneme, když náležitě zkontorlování přecházíme přes čáru a jsme konečně v Rumunsku. Mezi tím jsem tázána nějakým pánem, který kaktéž čeká ve frontě, jestli s sebou náhodou nemáme spojku na Jawu 250, když jsme z toho Československa. Všichni nad tím kroutíme hlavami. Zklamaný pán odchází zkoušet své štěstí někde jinde. Dáváme krátkou kouřovou a jedeme dál. Čeká nás cesta do kempu v Botosu. Máme před sebou asi 360 km a tak se ráno příliš nezdržujeme, hned po snídani hážeme věci na motorky. Děláme poslední úpravy na Marcelky motorce, která se včera trošinku podívala do písku a jedeme vstříc novému dobrodružství. Cestou nás čekají první hezké zatáčky,

Nespočet čápů na každém druhém telegrafním sloupu v každé vesnici, místní opilec, který se s námi dává do řeči a samozřejmě zná Prahu – jak jinak. Lidé jsou tu všude milí, mávají na nás od cest, kde si povídají na lavičkách. Taková místní facebooková síť. Ale mně mnohem sympatičtější :)

Na obrázku může být: rostlina, strom, venku, příroda a voda

Cestou poprvé mokneme nahoře v průsmyku u kláštera nasazujeme nepromoky, blbneme a děláme fotky a nakonec unaveni dlouhou cestou sjíždíme do Botosu ke kempu. Silnice se stává polní cestou, vypněnou cedníkem různě velkých a hlubokých děr. Všichni však úspěšně zdoláváme a dorážíme do cíle. V kempu na nás čeká další usměvavý majitel. Když se s ním SIP pak dává více do řeči, dozvídá se, že je pán z Německa, kde už ho to naštvalo a tak na důchod odjel sem a živí se jako majitel kempu. Zdá se, že poměrně úspěšně.

Večeříme, popíjíme u pána místní, nad očekávání dobre pivko a krafeme o tom, jaký byl náš další den na cestě. Mně začíná pekelně bolet v krku, tak si jen párkrát loknu Tulamorky a dál už skupinu nechávám vlastnímu osudu a odebírám se na kutě.

Tak nám zabásli Čáru – den třetí

Dnešní den začal nevinně. Hned poté, co jsme zděšeni tím, že už je zase ráno zamáčkli budík a vykonali všechny ranní nezbytnosti a zabalili se k odjezdu, sedíme již plni očekávání co nás ten den dalšího čeká na svých strojích a velíme k odjezdu. Čára ale nenastartoval. Do té doby bylo jeho Varadero v cajku a nic nenapovídalo větším problémům. Najednou ale prostě nestartovalo a nejelo. V danou chvíli jsme to naštěstí vyřešili nabíječkou, kterou nám půjčil pan majitel, zdálo se totiž, že problém bude pouze v baterce.

Na obrázku může být: sedící lidé a motorka

V průběhu dne jsme ale motorku několikrát roztlačovali a bloumali nad tím, co by to mohlo být. Náladu nám trochu kazilo i počasí protože se poměrně solidně rozpršelo. Ale i tak byl výjezd do průsmyku poblíž Bicasu parádní. Cesta dolů byla snad ještě hezčí. I když mokrá, tak stejně krásná a úzká silnička vedoucí dolů lesem. Jako bonus byl na ní nový krásný asfalt. Dalším krásným místem byla silnice ve skalách. Zde jsme zastavili, prohlídli jsme si tržiště – včetně úprku do stánků a udělali jsme pár fotek. Bohužel teď už nepršelo, ale přímo lilo. Díky proudům vody byla cesta nahoru i dolů po silnici dost opatrná. Přece jen, vyválet jsme se nikdo nechtěli.

Přesně 69 km do cíle na poslední benzínce nám zabásli Čáru. Pro vysvětlení: Po mnoha marných pokusech o další nastartování jeho motorky se nás ujala místní policie a ochotný policista nám nabídl pomoc v podobě garáže a kamaráda mechanika, který se na to zítra koukne. Čáru tu nakonec po dlouhém rozmýšlení jak udělat nakonec necháváme. Odjíždí policejním vozem k jeho novému dočasnému útočišti čekat na zítřejší ráno, kdy se snad dozví, co jeho motorce schází.

Ostatních šest členů výpravy měrem k nádhernému středověkému mestečku Sighiosara, které je nám odměnou po promrzlém a propršeném dni. Spíme na super místě v hostelu přímo v centru. A tak ještě večer vyrážíme město obhlídnout, splašit nějakou restauračku na večeři a pořídit si několik nočních fotek.

Na obrázku může být: 5 lidí, včetně Markéty Matějkové, smějící se lidé, stojící lidé, obloha a venku

Na obrázku může být: 4 lidé, včetně Markéty Matějkové, smějící se lidé, venku

Den čtvrtý – silnice, co by se dala nazvat cedníkem

 Hned po ránu vyjíždíme z městečka směrem k Brašovu. Je to asi 100 km celkem příjemné cesty v průběhu které ještě tolik neprší. Počasí je dnes fakt aprílové. Od lehkého mrholení se přes souvislý déšť nakonec dostáváme i ke sluníčku. Procházíme se po Brašově, obědváme a doplňujeme zásoby na večer, protože už jsme zase všechno vypili. Cestou zastavujeme a fotíme se u Drákulova hradu Bran. To už lije jako z konve, tak z fotek nakonec nic moc není.

Na obrázku může být: obloha, strom, auto a venku

Následuje menší průsmyk, přes který se přesouváme na nezbytkou benzínku do cíle dnešní cesty. Cesta z průsmyku, jak sme se všichni shodli, stála za hovno. Vlnitá a navíc i dost rozbitá silnice. Cestou jsme všichni málem přejeli šroubovák a vyběhl na nás pes, kterej se tvářil, že nás sežere. Poslední kilometry před kempem opravdu stojí za to. Cesta se podobá cedníku. Chvíli se ještě všichni snažíme těm největším dírám vyhýbat, ale nakonec to vzdáváme a jedem prostě rovně. Ať je před námi co chce. Ukazuje se to jako nejlepší strategie. Do kempu nakonec přijíždíme špinaví jako prasátka. Někteří z nás si smutně prohlíží své jinak stále lesknoucí se stroje.

Večer už v kempu nás dojíždí Čára s opraveným Varaderem. Nakonec to nebyla baterka ale regulátor dobíjení. Když vypráví zážitky z cesty a ukazuje fotku s medvědem, pídíme se, kudy že to jel. Po pohledu do mapy se nakonec zjistí, že ač nevědomky, už si projel Transagarassan. Jedná se o úctyhodný výkon v úctyhodném čase. Večer zakončujeme příjemným posezením pod pergolou s dalšími obyvateli kempu. Užíváme si příjemný česko-polský večer. Vypijeme zase všechno co teče a po několika lahvích zjišťujeme, že ta polština vůbec není tak těžký jazyk. V různém stadiu „upravenosti“ se odebíráme ke spánku do našich dvoulůžkových chatiček.

Den pátý – deštivý a odpočinkový

Prší tak, že nikam nejedeme. Po konfrontaci několika stránek s předpovědí počasí se shodujeme, že za dnešního počasí fakt nemá cenu jet vůbec nikam. Prodlužujeme si tedy pobyt v kempu, jelikož prší tolik, jak jsme už dlouho neviděli. A jak se později v průběhu ukáže, jak taky už dlouho neuvidíme ….

Není dostupný žádný alternativní text.

Předpovědi nám ale slibují lepší zítřky a tak doufáme, že oba hřeby výletu bychom si zítra a pozítří snad mohli projet za trochu lepšího počasí.

 

Den šestý – Transfagarassan – konečně KRÁLOVSKÁ ETAPA

Navzdory včerejšímu dešti počasí dnes vypadá více než skvěle. Snídáme, balíme, asi sto let čekáme na Čáru. A vyjíždíme vstříc Transfagarassanu. Bohužel po příjezdu k přehradě, dozvídáme se, že se tu zrovna dneska jedou nějaké závody a tak nás nahoru pustí až za tři hodiny. Tak čekáme, pečeme se na slunci a jsme trochu naštvaní, že až se to tam všechno navalí, bude na silnici dost plno. Což taky je…

Na obrázku může být: obloha, mrak, hora, strom, venku, příroda a voda

Na obrázku může být: rostlina, venku, příroda a voda

Na obrázku může být: hora, venku a příroda

Na obrázku může být: hora, obloha, venku a příroda

 

Hned jak nás pustí, tak se v menších skupinkách snažíme uniknout koloně aut. Každý tak nějak po svým a svojí rychlostí. Dříve či později se nám to všem daří a otevírá se před námi nádherné údolí s ještě hezčími zatáčkami, které si natěšení užíváme co nám síly stačí a motorky dovolí. Když se přehoupneme tunelem až nahoru, na druhé straně je mlha jak mlíko. Skoro tak hustá, že by se dala krájet. Nahoře nemáme moc času, pokud tu nechceme strávit několik zbytečných hodin než ty zpropadené závody skončí a než nás zase pustí . A tak než abychom pak čekali, jedeme radši dolů hned. Bohužel už v mracích a mlze. A tak si ty nejhezčí zatáčky bphužel nemůžeme ani pořádně prohlédnout.. Vyrážíme do kempíku pod Transalpinu, kde jsme původně měli spát už včera. Před kempem je zase tradiční rumunská díratá silnice. Štěpánovi ruplo  pivo, otevírá se mu kufr, pivo sprchuje obsah kufru. Nakonec ale dojíždíme do kempu. Je to nádherný místo, který budu mít ještě hodně dlouho před očima. Jde nejspíš původně o nějaký tábor. Sprchy jsou v jiné budově a wc opravdu není pro slabší povahy. Ale stejně je to tu krásný, že tyhle malichernosti jsou nám úplně fuk. Někteří se snažíme dočkat sprchy v hlavní budově restaurace, ale místní co tam sedí nám neustále sdělují, že je plno. A tak místo toho abychom se osprchovali vypijeme pár piv a vracíme se zpět. Pivo si chladíme v ledovém potoce a zabydlujeme se u stolu mezi chatičkami. Míra odhání psa od motorky. Vaříme večeři. „Ty dobytku!“ (Míra odhání psa od motorky) Pijeme co teče. Míra zase odhání psy od motorky. Sedíme, kecáme, koukáme na hvězdičky. A Míra pořád odhání psy. Nakonec mu jeden pochcal kolo. Ještě to jde, na to, kolik těch psů tam bylo. Otázkou zůstává co všechno pochcali v noci, když už jsme spali.

Den sedmý – Transalpina

Nebe je jak vymetený, sluníčko svítí a je krásně teplo. Tešíme se nahoru na ty dokonalý zatáčky jak malí jardové. Co nejdříve se rozjíždíme do kopců abychom si z toho co nejvíce užili. Transalpina nám začíná v podstatě hned u kempu a na rumunskou silnici je na ní fakt minimum děr. Hned na začátku se fotíme s oslíkama. Dragonek se na jednom oslovi chystá nejspíš odjet, ale oslíkovi by to podle jeho klidného výrazu asi ani moc nevadilo. Marci, která je zrovna ve stádiu rozhodování o novém stroji se ke zkoušce osla taky přidává. Nakonec je ale naštěstí nechávají na svých místech.

Na obrázku může být: 1 osoba, hora, tráva, venku a příroda

Na obrázku může být: 1 osoba, směje se, obloha, venku a příroda

Naskakujeme radši na své vlastní oře a dereme se nahoru. Popisovat tady, jak jsme krouhali zatáčky a jak to bylo boží je mrhání slovy. Všichni jsme si Transalpinu náležitě užili. Byla dokonalá. Všichni jak jsme tam byli bychom při první příležitosti jeli určitě znova. Pravda je, že těžko odhadovat jak tohle krásný místo bude vypadat za pár let, až ho začne kazit civilizace. Ten božský klid bude asi nenávratně ztracen. Přejíždíme celou Transalpinu až na druhou stranu k benzínce, tankujeme, dáváme kafe a kouřovou a jedeme zase celou trasu zpátky. To už se nám ale horší počasí, tak někteří z nás nasazují nepromok, aby ho vzápení zase sundali, protože nahože už zase svítí sluníčko. No prostě hory :-)

Na obrázku může být: tráva, strom, venku a příroda

Na obrázku může být: 4 lidé, včetně Markéty Matějkové, smějící se lidé, stojící lidé, obloha, hora, venku a příroda

Na obrázku může být: hora, obloha, mrak, venku a příroda

 Jedeme nyní směrem na Temešváru, kde nakonec spíme v luxusních chatkách s obrovskou koupelnou a vanou. Maky oznamuje, že odchází  pro šampus, který si má v plánu vzít do té vany a společně s horkou vodou a jednorázovým holicím strojkem tam hodlá strávit příjemné chvíle. Její euforie nezná mezí.

Na nákup nakonec vyrážíme všichni společně a vybavujeme se na večeři a již klasické popíjení. Já si vařím polévku, kterou si šetřím celý týden, protože je lepší než všechny ostatní co jsem s sebou měla. Po uvaření ji svým královsky neobratným pohybem vylévám celou na chodníček mezi chatkami, kde všichni sedíme. Šikovnost nade vše. Vařím si teda jinou, docela dost hnusnou polívku, kterou jím celý týden a naštěstí alespoň tu nevyleju.

Na obrázku může být: oceán, obloha, mrak, venku, příroda a voda

Den osmý – Na Balaton

Po včerejší živé debatě reorganizujeme KOLONU a vyrážíme po dálnici k Balatonu. Po včerejších zážitcích je to sice nuda, ale i tak nám cesta docela hezky utíká a tak i díky časovému posunu o hodinu zpět dorážíme do kempu na Balatonu v městečku Zamárdi v krásném čase. Dokonce tak moc krásném, že zahazujeme věci u motorek, převlékáme se do plavek a míříme do vody. Zde vzniká řada nepublikovatelných tuleních fotografií, kterými se trpce bavíme po celý zbytek večera. Hned po koupeli útočíme na bankomat, ze kterého vybíráme TISÍCE, abychom mohli zamířit do místního stánku s občerstvením. Cpeme se langošema, až se nám dělají boule za ušima. Někteří se pak vydávají ještě pro nášupovou další porci. Na Balatonu trávíme příjemné odpoledne a večer u vody. S postupujícím večerem přibývá komárů a tak se polejváme repelentem od hlavy až k patě. Rumunsko už jsme opustili a na všechny z nás už tak trochu doléhá smutek, že nám ta dovolená vlastně končí a už nás čeká akorát cesta domů. Smutek však úspěšně zaháníme tou kupou piv, kterou jsme si za tisíce v místním krámku nakoupili.

Na obrázku může být: oceán, mrak, obloha, venku, příroda a voda

Na obrázku může být: pizza a jídlo

Lucka, Maky, Marci a Sip ještě potvrzují svou zítřejší účast u Dědóška, kde si tenhle mejdan ještě o jeden večer prodloužíme. Už se těšíme !

Den devátý – Poslední a návratový

Poslední noc většina z nás strávila pod hvězdičkama a tak jenom balíme orosený karimatky a spacáky, naposledy to balíme na motorky a vyrážíme na cestu domů. Na poslední slovenské benzínce kousíček od českých hranic tankujeme, kafujeme a občerstvujeme se a následně činíme i to nejnepříjemnější z celýho výletu. Loučíme se. Trošku smutní a trošku veselí. Veselí, že se to vše tak parádně povedlo. I když nám chvílema počasí nepřálo, tak nám to většinou dramaticky nezkazilo náladu. A že i když jsme každý z nás tak trochu exot, jak jsme se shodli, tak jsme to společně přežili, aniž bychom se zabili. A že to prostě bylo nádherných pár dní na dvou kolech a se skvělou partou, na které budeme ještě hodně dlouho vzpomínat. Tímto chci ještě jednou za nás za všechny poděkovat SIPovi, za úžasnou organizaci naší cesty, za ochotu se kterou se tomu věnoval a taky za ty nervy, který ho to stálo.

Tak teda Kószónom szépem !!!

Všichni se postupně ozývají, že dojeli domů i když někteří u toho ještě stihli píchnout kolo. My čtyři dojíždíme do BK k Dědoškovi, který nás hostí výbornou svíčkovou domácí výroby. Doráží za náma ještě Pepa a taky Franta s Marťou. Popíjíme pivo, vínko a medovýho Jacka, jak se na závěr výletu sluší a patří a vyprávíme, co všechno se nám za ten rumunský týden stalo. Škoda jen, že to zase tak rychle uteklo.

Děkuju Vám kamarádi, bylo to s váma skvělý. S vámi pojedu  kdykoli a kamkoli. Třeba až na kraj světa ! A slibuju, že to příště dopíšu dřív !

Lucka

Evangmoto úlet Rumunsko 2018

Napsat komentář