Letošní rok byl skoupý na původní plány. Snad o to více se podařily akce řešené téměř tady a teď. Já, Viking, jsem změnil práci. Na letní dovolenou tak zbyl pouze týden. Dlouhou moto výpravu s partou EvangMotoKlubu na jihozápad Evropy měním za kratší na severovýchod s Marťanem, mou drahou polovičkou. Ať jsme alespoň týden spolu. Jedeme na HD XL1200 CA Sportster. Do poslední chvíle jsem ho připravoval na pouť o dvou jezdcích. Velkou podporou mi bylo dealerství v Plzni. Pomohli mi namontovat aftermade supporty a další drobnosti za naprosto nestandardních podmínek. Přidává se Dragon na jeho šlechtěné Hondě VT750 DC Black Widow, pro kterého je výjezd za hranice první zkušeností a daleko na jihozápad se mu jet nechtělo. Navíc nemá motorku, ale choppera, bejby, takže nám to bude klapat. Nejhorší je vejít se do brašen. Vyšlo to skutečně jen tak tak. Nic zbytečného navíc.
Nejvzdálenějším bodem plánu je královské město Krakow. Cestou se toho ale nabízí mnohem více. Zdoláváme první zatáčky Brd a kocháme se pěknou krajinou. Tentokráte míjíme známý moto gril bar Míšov, kde dosud trůní busta Járy Cimrmana – ovšem Mistrova hlava je zhotovená zezadu.
Stále uzavřený Žďákovský most s objížďkou a přetížený kamion jedoucí max 50 – 60 km/h na naprosto nepřehledném úseku nám nějakou minutu na včasnosti ubral. Dragon je od Třeboně a my od Plzně. Potkáváme se tedy prvně u pumpy za Pelhřimovem s mírným zpožděním. První večer chceme zakončit opejkačkou u Bráchy v Poličce, takže před námi je společný průjezd malebnou Vysočinou.
Naše stroje si klidně pobublávají a my za nádherného počasí dojíždíme do Poličky, krásného královského města na pomezí Čech a Moravy, založeného osvíceným Přemyslem Otakarem II. Ve městě jsou stále patrné ochranné hradby a útulnou atmosféru korunuje zachovaná historická ulička pod ochozy.
Večer je v soukromí přátel a nad grilovaným masem se bavíme náramně. Už ani nevím v kolik, ale dobré sudové víno od Marušky z Volduch, co jsme na tuto příležitost natěsnali do našich limitovaných báglů, zkrátka zmizelo jako pára nad hrncem.
Probouzíme se do slunečného rána. Po kostele si dáváme pozdní snídani a s malou procházkou kolem hradeb a místního rybníka s půjčovnou lodiček, se loučíme nejen s hostiteli, ale i Poličkou. Přes Svitavy a Olomouc tentokrát ne příliš stylově ujíždíme po dálnici na Beskydy, kde nás v obci Baška očekává Jurek, věrný kamarád. Máme unikátní příležitost se rozloučit s jeho chalupou. Následující týden ji předává novým majitelům. Atmosféra je tím poznamenaná. Aby nebyla. Vzpomínáme jak na vše skvělé, co jsme tu zažili, tak se se slzou v oku loučíme s překrásným místem. Kam se zrána i k večeru chodí srny pást a kde si to podél baráku méďa ze Slovenska zkracuje do lesa. Jurek tady nechal spoustu energie, aby oživil myšlenku Moto azylu. Tady bylo to místo, kde se setkávaly světy různých motorkářů z free riders. Jurku, příteli, chalupa nebude, ale krásné vzpomínky, ty zůstávají! Je třeba za to poděkovat. A zapít. Nadto, když v nedaleké hospůdce Kotva mají moc dobré pivko, milou obsluhu a jsou tu fajn výhledy na vodní nádrž. K ní si to čas od času brousí ten stejný medvěd lačný po rybích mršinách.
Další den ráno po hutné snídani dáváme malou beskydskou projížďku. S Jurkovým doprovodem se nám nabízejí úchvatné výhledy na Lysou horu a malebnou beskydskou architekturu. Užíváme klikatících se silniček a zurčících potůčků až na Visalaje. S Jurkem se loučíme na letišti u Frýdlantu. Piloti mají dneska žně a do vzduchu jde jeden větroň za druhým. Ale nás čeká Osvětim a před námi je pěkný kus cesty, tak abychom přijeli včas.
Polské silnice jsou pověstné omezenou rychlostí a značně pomalými přesuny. Ještě během naší túry se to potvrdí. Cesta do Osvětimi ale celkem ubíhá. Pověstný koncentrační tábor Auschwitz I nacházíme bez jakéhokoliv bloudění. Překvapuje nás množství lidí. Tady se dnes sešel snad celý svět. Ale co to? Na informacích už ve 14. hodin visí cedulka: „Pro dnešek žádné vstupenky nejsou!“ Uf, co budeme dělat? Jedeme stovky kilometrů, abychom se dozvěděli, že máme smolíka? Ptám se obsluhy, jestli tedy bude něco na zítra. Milá slečna omluvně trousí spásná slůvka: „Jestli chcete, tak ještě na dnes mám pro Vás tři poslední vstupenky na 18. hodinu. Sice bez průvodce, ale zdarma.“ Super, jsme vysmátí! Využíváme zbývajícího času a necháváme se nejdříve odvézt místním busem do Auschwitz II – Birkenau.
Cesta trvá stěží 5 minut. A již je před námi pláň lemovaná ostnatým drátem nechvalně proslulého lágru. Pohled na onu podlouhlou cihlovou budovu se strážnou věží a vraty pro koleje vyvolává stísněný pocit. Tak tady se dělo jedno z největších zvěrstev WWII. Vstoupíte do areálu přímo na pověstnou rampu. Tady probíhala první selekce. A pak už vás dostane i jenom pohled na tu obrovskou plochu. Povětšinou v dřevěných montovaných barácích, původně zamýšlených koníren, se tísnilo naráz 200 000 vězňů. Plocha je to tedy obrovská jen relativně. Město Osvětim leží na ploše 30 km2 a žije v ní 41 000 obyvatel. Areál koncentračního tábora má rozměry cca 800 x 900 m, tj. 0,72 km2. Takže to máme 732 vs 3,6 m2 na osobu. Realita však byla ještě horší. Ne všechno je totiž zastavěná plocha. Neuvěřitelné…
Když vás Mengele, Höss nebo jejich podřízení neposlali rovnou do plynu, tak se z vás stal jakýsi živočich. Byli jste odsouzeni k vyždímání se otrockou prací, nulovou hygienou a systematickým vyhladověním. Na 18. hodinu nás odvezl autobus zpět do Auschwitz I. Mohli jsme spatřit nejen bránu s cynickým nápisem Arbeit macht frei, ale též celý areál. Jen týden před námi tu byl na návštěvě papež František. Složil kytici ke zdi smrti. Náckové tu stříleli rodiny pěkně pohromadě od nejmladších po nejstarší. Některé příběhy skutečně rvou srdce.
Co vše se v Osvětimi dělo, to je možné se dočíst z přebohatých a dostupných zdrojů nebo si na místě vyslechnout. Mě tentokráte zaujal rozdíl ve vystavených fotografiích. Část z nich je z předválečného života. Vězňové si je přivezli se svými osobními věcmi do koncentračního tábora. Jsou na nich bavící se lidé, zamilované páry, svatby, tatínkové se syny u fotbalového míče, zahradní sešlosti. Radost a bezstarostnost. Úplně jak z filmu Saturnin. A pak portrétní fotografie vězňů, které zkraje fungování Auschwitzu pořizovali sami vojáci. Od této chvíle už to nebyli milenci Samuel Horowitz se Sarou Aschermann, ale jen čísla. Smrt blížící se mílovými kroky se propisovala do jejich propadlých tváří a vyděšených nebo rezignovaných očí. Před nimi od pár dní do obvyklých dvou měsíců života. A když už čísel bylo moc, fotografie se přestaly dělat.
Jak říkají moudří: „Ten, kdo zapomene na svou minulost, je odsouzen si ji zopakovat.“ Proto je dobré si tyto události, byť tragické, stále připomínat.
Ale čas kvapí a my musíme vyrazit. Čeká nás kemp Smok (Drak) na předměstí Krakowa. Přáli bychom si svižnější tempo. Naději spatřujeme ve státovce č. 44, na mapě tlustě označené, že snad tlustější je už jen obsluha U Kulaté báby na rohu ulice. Omyl, přátelé. Ta věčná 70-tka, dvojitá nepřerušovaná čára a vesnice jedna za druhou mi vážně pijou krev! Připočtěte si až moc rozvážně jedoucí řidiče, brždění před každou byť sebemenší zatáčkou a právě probíhající žně. Vzdálenost 50-ti km jsme jeli více než hodinu. K zoufání. Smok už se topil ve tmě, když jsme rozbalovali stany. Na noční procházku Krakowem nezbyla nálada. Dragon po tom silničním utrpení vytáhl Napoleona a několika doušky lahodného koňaku jsme se krásně připravili na kutě. Ráno nás čeká jedno z ústředních měst území dříve zvaného Halič nebo Malopolsko.
Po snídani ponecháváme věci v kempu a nalehko odjíždíme na motorkách směrem do centra. Parkování nacházíme jen tak na širokém chodníku. Již tu stojí místní skútr. Rytíř Krak, který lstí zdolal obávaného draka, nás vítá přímo u hlavní brány vavelského návrší. Podle českých bájí a pověstí by se dokonce mohlo jednat o postavu knížete Kroka, slavného potomka ještě slavnějšího praotce Čecha. Že by Krok osvobodil krakovský (krokovský?) lid a pak se skromně stáhl do svého medem a strdím oplývajícího ďolíku, ke strejdovi a svým dcerám? Známe Libuši, podstrčila mu nějaký neslavný horoskop, Teta mu preventivně uspořádala woodoo a Kazi tatíčkovi do vítězného čajíčku nasypala bůhví co. Kdo ví, co všechno se nebohému Krokovi honilo hlavou. Každopádně „Krokov“ pod Čechy nepatří, i kdyby ho Krok osvobodil. A Vavel je i tak úctyhodným nečeským monumentem.
Před vchodem do katedrály sv. Stanislava a Václava stojí socha papeže Jana Pavla II. Místní jsou na něj po právu hrdí. Inu, kolik Čechů bylo kdy papežem, že? Jestli ono to není naší vzdoro reformační tradicí, protože všechny předpoklady máme. Plodíme legendy, třebas Jardu Jágra, učíme svět, Komenský by mohl vyprávět, pro pravdu umíme vzplát, viďte Mr. Jene z Husi. Jsme zkrátka velký malý národ. Ale papeže nemáme! Za to určitě může ta banda z Opus Dei. Co myslíte, hodil bych se? Vždyť moje helma se biskupskému kloboučku docela podobá, ne?!
Za zhlédnutí stojí i hlavní náměstí, Rynek Glowny. Přenesete-li se přes početný zástup turistů, pak vás musí uchvátit pestrobarevné prostředí. Je na co se koukat a čím se bavit. Od přidrzlých holubů lačných po kusu housky až po drink ve stylovém HardRock Café. Romantický spisovatel Adam Mickiewicz se dle polského obrozeneckého vyjádření sochařova hrdě pne na mohutném piedestalu. A vidíte to! Mickiewicz se vlastně proslavil svou literárně zachycenou nešťastnou láskou. Nejdříve k Maryle, jenž mu dala košem a vzala si bohatého hraběte Puttkamera. Eva Ankwiczová by ho chtěla, ale papá ne. Až se oženil s krásnou Celinou, které ale zakrátko hráblo. Měl to ale pech.
Nemohli jsme také vynechat jižní část Starého města – čtvrť zvanou Kazimierz s četnými historickými objekty. Čtvrtí vládne zvláštní atmosféra. Kdysi silná židovská komunita utvářela tento kus země. Dnes je již jenom odleskem slavných dob. I hudba z početných kaváren a restaurací zní jaksi truchlivě a nostalgicky. Vzpomněl jsem si tam na několik slov písně Jarka Nohavici: „Přes haličské pláně vane vítr zlý, to málo co jsme měli, nám vody sebraly.“ Zkrátka truhlář Benjamin Holcer nebo obchodník s potravinami Stanislaw Nowak či Aron Weinberg se svou galanterií již nikdy více nesednou na židličku před svůj malý krámek, nezabafají si z fajfky nebo nevymění pár hřejivých slov se svými sousedy. Nejenže si nesednou oni, ale ani jejich vnuci. Prostě jsou pryč. Než stačili zapustit kořeny, jejich popel vzala řeka Visla nebo na něm roste tráva Březinky. A to doslova.
Kdo je po putování městem uondán, rád by smočil rty v dobrém pivu, nabral sil skvělým jídlem a ještě se potěšil vskutku domácím prostředím, pak doporučuju zcela jednoznačně hospůdku Pod Wawelem. No jasně! Prazdroj, milá obsluha a rukopis Josefa Lady! Tento podnik opravdu doporučuji.
Co naplat, čas letí a s ním je na řadě náš odjezd na Slovensko. Z Krakowa si to pádíme po E77 na Jih, ale namísto Zakopaného přejíždíme hranice Polska za obcí Chyžne. Zdoláváme Oravu po silnici č. 584 přes Zuberec, kde jsou nám odměnou neuvěřitelné serpentýny s výhledy na Liptovskou Maru. Dragon je nadšen z jisker, které se prý až dva metry za mnou táhnou v některých pravotočivých zatáčkách zpoza stupačkového kolíku. Mno, tím je Haryk známý, alespoň někomu tím dělám radost… Celou cestu ujíždíme dešti či bouřce z horka a až neuvěřitelně nám to vychází. V Liptovském Mikuláši nakoupíme něco zásob a finišujeme do ATC Račková dolina. Až tam, doslova pár km před kempem, projíždíme mokrou silnicí. Možná spadlo pár kapek. Máme to ale kliku! Večeříme u venkovního stolku za zvuku zurčící říčky. Dal jsem do ní na chvilku vychladit pár piv. A jedinou pihou na kráse je, že mi před několika vteřinami ukradli ručník z mikrovlákna, který teď byl v Lidlu k mání za 150,- Kč. No, to fakt stálo za to! Můj ručník byl už „jetej“ a kartáček na zuby jsem si milostivě mohl ponechat. Drobet mě to poznamenává, a tak si pak neobvykle pečlivě kvůli jednomu …ehm… hlídám své věci. Ale jak už to bývá, kromě toho neznámého kokota jsou návštěvníci kempu milí a v poho.
Druhý den ráno po probuzení bychom rádi viděli na obloze azůro, leč žádné takové představení se nekoná. Naopak. Mraky se valí. Jenom občas páprda žluťák prokoukne skrz nějakou díru. Jako noví dorazivší jsme neušli pozornosti dvěma motorkářům. Jeden z Jaroměře-Josefova se tu rekreuje s rodinou. A druhý se svou milou ze Zlína. Kromě pokecu o motorkách máme také informace o tom, že dneska má v horách pršet. A my si slibovali okružní túru kolem Štrbského Soliska. Nicméně počasí je stále jakž takž a přece se nenecháme zastrašit nějakým deštíkem! Kolem 10. hodiny už sesedáme ze sedel na Štrbském Plesu a šineme si to k vodopádu Skok. Mám ze sebe velkou radost. Každodenním tréninkem pěšmo z doliny od „Hlaváku“ na pohoří zvané Vinohrady mi to jde skoro samo, že. A za 2/3 předepsané doby jsem tam. Raduju se, kolik jsem při svém sedavém zaměstnání spálil kJ. A tak je čas na svačinku. Když zvažujeme, jestli přeci jenom alespoň nepovylézt nad Skok a podívat se na plesa, začíná pokapávat. Údolí už přes mraky není vidět, je rozhodnuto. No jo, no, vracíme se! A udělali jsme dobře. Někde v půli cesty se to protrhne jako z pytle a doslova leje. Cesta se v mžiku mění na potok. A co doteď bylo navzdory high-tech super extra bomba pic outdoor oblečení suché, dalo by se ždímat.
Po pár nekonečných minutách dobíháme zpět a naprosto distingovaně, asi jako černá Mamba z Kill Billa, když právě vyleze z osamělého hrobu Pauly Schultzové, vcházíme do té nejlepší restaurace na Štrbáku. Namísto vody alternujeme horkým čajem a namísto prachu za námi pinglové stírají podlahu. Ale to vše je laskavě přehlíženo. Obsluha se usmívá. A protože jsme za ten kus cesty zhubli až moc, objednáváme si luxusní brynzové halušky se slaninou. No pánové, jako to je žrádlo! Nicméně mě děsí cesta do kempu. Leje s nezměněnou intenzitou.
Vzpomínám na slova Dědóška, našeho kamaráda. O nás, mladších z gangu, říká: „Spijó, spijó, nepijó a nic nevydržijó.“ Tak dobře. Spát se nemusí do 10:00. Pít budeme později. Teď v první etapě dokážeme, kolik toho „vydržijó“. Jediný já mám nepromok a-la pracovní oděvy. Takže od Jury Jánošíka kupujeme pro Marťana i pro Dragona za 2,5€ pro každého fešnou žlutou pláštěnku. Když si nandávám helmu, kterou jsem zamkl k zámku předního kotouče, tak zjišťuji, že se z ní tatranský deštík vyrobil lavor. Při příchodu k motorce by se už v ní dali chovat skaláry. Loudáme se mlhou a prvotřídním slejvasem do asi 25 km vzdáleného ATC…
Račkovští vědí, co je v kempu nejdůležitější. Hospoda! Do té jsme se schovali před počasím a zimou, počali se sušením a ohříváním. Nastal čas na druhou etapu: „Pijó.“ Když jsme v Tatrách, tak interní ohřev začneme místním 72% Čajem. Dědóšku, to jde, ne? Zatímco nás balzám příjemně hřeje na volátku, přicházejí další a další návštěvníci se stejnými úmysly. Za chvilku hospoda praská ve švech a připadám si tady jako u nás doma, v Čechách. Většina z nich totiž jinak než česky nikdy nemluvila. V jeden okamžik se k nám otočí fešná blondýnka, jukne na mou ženu a: „Martóóó, jsi to ty?“ Jo! Jo! Jo! Poznáváme naši kamarádku Viki. Neviděli jsme se více než 15 let. A hovorný motorkář z Jaroměře-Josefova je její manžel. Ha, ha. Svět je malý.
Tenhle večer snad neměl konce. Pršelo dlouho do noci. Z našeho celtového spaní zbylo Lago di Stan a partička doplněná zpěvem a kytarou byla k nevyhození. Nadto tady dobře vařili, takže jsem již jenom se slzou v oku vzpomínal na svůj dnešní tělesný výkon. A snad na potěchu kytarista ukončil večer písničkou Ewy Farna: „Mám prostě od Pánbíčka; Boky jako skříň, jako skříň; Co naplat, když k tomu ráda jím, ráda jím, co naplat; O liposukci vím, dobře vím; však za plat si život osladím, osladím.“ Vše korunoval jeden přítomný cizinec, zřejmě Holanďan, který anglicky špitnul: „Já sice nevím, co jste zpíval, ale bylo to super. Díky, díky!“
Ráno se nám nechce ze spacáků. Horko těžko jsme si zadýchali stan a venku je kosa kosatá. Po příjezdu do Čech jsem se dozvěděl, že tuto noc v Praze padaly historické teplotní rekordy. Ale směrem dolů. Aha. Nevím, kolik bylo u Muzea, ale tady pomalu jinovatka. No co, balíme a vracíme se do Čech! Cesta po slovenské D1, když už někde je, nestojí za řeč, ale prohlídka Trenčína, to už je jiná káva.
Dominantou je hrad. Nezapře uherské stavitele a je vidět z jakéhokoliv úhlu města. Cestou k němu je pak jedna perla za druhou. Synagoga, plivající vodník, jedna sexy Slovenka, dům kata, krásná městská architektura, druhá sexy Slovenka … je zkrátka na co se dívat. Ale vzácnost největší je velice snadné minout. Starořímský nápis vytesaný do skaliska pod hradem. Je přístupný z hotelu Elizabeth na úplném SV konci Mírového náměstí a ulice Palackého. Jsou tam takové ty klasické kydy o tom, jak se římským vojákům pod vedením císaře Pyja Čůruse I. a jeho ženy Poluliny Permanenty skvěle vedlo. Nebýt jednoho bojovníka ze severu, co tam přijel na bájnem harykovi. Ten jim natrhl prdel tak rychle, že si nápis musel dodělat Viking sám. A pak tam ještě, jak už to u Seveřanů tradičně bývá, zanechal své geny. Od té doby je známá ona písnička: „Nedaleko od Trenčína býva pekná Katarina, modré oči (1.sloka) dlhé nohy (2.sloka) žlté vlasy (3.sloka) má, ta musí být má milá, taků frajárečku já chcem, co je roku Vikingova.“ Mno, možná tak doslova to tam není.
Jedeme dál. Čeká nás ještě cesta přes Uherské Hradiště, Brno do Ořechova kousek od Velké Bíteše. Tam zvelebuje svou chaloupku Buf, další z našeho Evangmoto gangu. Rozhodl se, že uleví našim zadnicím. Pohostí nás, a to vskutku královsky. A napraví naše polámané kosti ze spaní na karimatce. To by bylo se tam nestavit. Původně měl jet Buf s námi, ale na poslední chvíli mu selhalo čerpadlo na jeho Žábě (jedinečně zabarvené BMW R1100 RT). A nakonec jsme tam završili Dědóškovu třetí etapu „Spijó.“ A to velmi odhodlaně po dnešním náročném 350 km přesunu.
Čeká nás totiž poslední den. Cesta domů. Ano, všechno má svůj konec. I ta naše pouť. Bereme to spodem přes Třebíč, Telč a Jindřichův Hradec, kde se loučíme s Dragonem, ověřeným kamarádem do nepohody. Sami pak ještě přidáváme krátkou zastávku v Písku na pozdní oběd, pořizuji pro Dragona jednu památečnou fotografii z náplavky, abychom konečně v podvečer dorazili domů.
Máme najeto 1 500 km na kochačku během 7 dnů. Člověk zpětně zjišťuje, že se to vlastně nemohlo vydařit lépe. I zima a déšť k motorkaření patří. Byli bychom na prdlačku rideři, kdybychom i drobet toho nepohodlí nevydrželi. Bylo vykoupeno jinými moc příjemnými momenty, jako setkáním s přáteli dokonce i po mnoha letech nebo super atmoškou v hospodě. Tak to má být!
Kdyby vás snad zajímala trasa, pak zde naleznete /odkaz na mapu/
Krásně napsané, krásně prožité. Hold Pasa někdy blednou pod Tatrami.
Krásně jsi to napsal