Jak jsme uletěli do Alp – část 2

Den třetí

Ráno se probouzíme do krásného dne. Buf by mohl vyprávět. Ten v Brně bydlí taky. Svěží vánek od moře, ještě žádné tropy a prostě pohoda. Vyčkáváme než otevřou místní hypermarket (podotýkám – který je v areálu kempu) a jdeme koupit něco k snědku. Čára mezitím nelení a aby se pořádně probral, běží se smočit hnedle z rána do moře a dělá dobře. My ho následujeme hned po snídani a musím uznat, že není nad to, začít den pár tempama v moři.

Dnešek měl být absolutním relaxem u moře. Lehárko, klídek a třeba i ten tabáček. I to byl důvod proč jsme včera najeli takovou nálož kilometrů až sem. Nicméně kemp praskající ve švech nás nepřesvědčil k tomu, abychom se zde déle zdržovali a tak přicházelo v úvahu několik variant. Nakonec jsme v nějakém poblouznění schválili to, že ještě dnes dojedeme z Poreče až k jezeru Lago di Garda, což mělo být dalších více jak 400 km a den zaslouženého odpočinku bude až zítra. Mě osobně to nevadilo. Po včerejším úpalu jsem byl fit a ostatní vypadali odhodlaně, tak se šlo na věc. Sbalili jsme saky-paky a frčeli zpět na Slovinsko a ze Slovinska skokem do Itálie.

Hned po ránu jsme poznali jaká je výhoda cestování v jedné stopě. Chorvatská hranice byla totiž v obležení stovek plechovkářů z obou stran. Myslím, že kolona měla dobrých 10 km a tak se jelo zleva, zprava a prostě jak to šlo, abychom se z té spleti aut nějak vymotali. Naštěstí se zadařilo bez ztráty kytičky a Slovinskem jsme pak už prosvištěli jako by nic. Pokud ten den bylo něco, co bych fakt nechtěl, tak to bylo stát v rozpařenym autě na hraničním přechodu. Fakt šílenost.

Asi po třech hodinách jízdy, kdy jsme už jeli podél italského pobřeží s moc pěkným výhledem na otevřené moře a minuli jsme městečko Duino, které mělo být naší prvoplánovou cílovou destinací místo Poreče, začal nás celkem jednotně trápit hlad a když jde o jídlo, neznám bratra. Dávam blinkr vlevo a sjíždíme z hlavní silnice… po očku sleduju cestičky na navigaci a mířím k vodě. Doleva, doprava, doprava, doprava, doleva… ostatní si už asi zase ťukají na čelo, ale za chvíli přijíždíme k malému přístavu s jachtami a posezením kde brzdíme, odhazujem stroje, svršky, někteří i spodky (Dědóšku?) a jdeme tvořit něco k snědku. Za chvilku by jinak přišla na řadu molitanová krytka mikrofonu co mi trčí z přilby… za ty dny by už byla jistě příjemně slaná z kapajícího potu mého čela. Na tu ale nedošlo a tak mám na další dny aspoň něco v rezervě, kdyby bylo nejhůř.

 

 

 

 

 

Jsme v Itálii a protože panzani nikdy nelepí jdeme to otestovat na vlastní kůži. Sharki v akci roztáčí kolotoč s vařečkou v ruce. Podle kuloárních informací by publikace s jeho recepty měla vyjít koncem listopadu 2017 a prozatím se profiluje jako konkurenční kuchařce Ládi Hrušky. Vy jakožto čtenáři měsíčníku EvangMotoKlubu máte jedinečnou možnost opsat si níže uvedený recept, který ještě nikde nebyl zveřejněn. Proto nepropásněte tuto jedinečnou příležitost a pozvěte své blízké na tuhle pochoutku.

Vezmeme pánev, postavíme na vařič a rozpálíme co to dá. Protože se učíme šetřit zdroji jako základ nakrájíme několik kostiček koňského salámu, který nám pustí trochu sádla. Na sádle do zlatova orestujeme tak akorát nakrájenou cibulku a přidáme zbytek koniny. Trochu podusíme a dále za pravidelného míchání přidáme nudle ze 2 čínských polévek. Podlijeme mořskou vodou a necháme povařit. Když už je skoro hotovo, přidáme na pánev zbytek plísňového sýra od večeře a necháme jej roztavit. Vše ještě jednou důkladně promícháme, dochutíme vegetou a stylově podáváme třeba na nejbližší popelnici. Vše za cenu asi tak 30,- Kč. Dobrou chuť.

Jedno musím uznat. I když si z toho děláme prču, tak jsme za tohle teplý jídlo byli fakt rádi a dokonce jsme si pochutnali. Takže Sharki – smekáme a děkujeme, že ses o nás hezky staral.

Spokojeni, odpočatí a s plným žaludkem opět usedáme na stroje a po chvilce najíždíme na dálnici, která nás má dovést téměř k jezeru. Bude to dlouhý a nudný úsek. No a kromě toho byl taky neuvěřitelně parný den a už jsme se moc těšili jak se večer v klidu zchladíme v jezeře. Ještě jsme ale ani netušili jakou „sprchu“ ten večer dostaneme.

 

 

 

 

 

Na dálnici jsme dali jednu tankovací a občerstvovací pauzičku a tu se z vedra zrodil další nápad hodný mistra. To se takhle vezmou dvě malé petky, přefiknou se na půl. Hrdlo se zastrčí do bundy a širší část čouhá nad rukavicemi a tradá… doplňkové větrání pro každou bundu je hotové. Mít tahle libovka ještě síťku proti bodavému hmyzu, dal bych si to rovnou i do kalhot, ale musí se to ještě domyslet, viď Sharki?! Věřím, že na příští akci to už bude zmáknutý.

V podstatě celý úlet prozatím projíždíme za pomoci navigace bez zásadnějších potíží a zajížděk. Dnes večer ale navigace totálně selhala a příjezd k jezeru nám okořenila průjezdem skrz uličky po kterých jsme jet opravdu nechtěli. Bylo už celkem dost hodin a morál na to tahat mapu z kufru a luštit kudy kam se mi už nechtělo a tak se jelo cestou necestou až jsme po útrpném popojíždění skrz různé uličky dojeli na hlavní tah, který vedl kolem celého jezera. Hurá, pomysleli jsme si a protože kempů je kolem jezera nespočet, tak jedeme bez rezervace a počítáme s tím, že nás kdekoliv vezmou. OMYL přátelé. Tohle byla největší blamáž z celé naší výpravy. Pokud jsme si představovali, že si dáme večer u jezera pěkně nohy na horu, tak jsme se šeredně mejlili. První kemp plný, druhý plný, třetí, čtvrtý, pátý desátý … všude plno. Sharki pomalu přestával mluvit, Lence moc do zpěvu taky nebylo, ale naštěstí alespoň Dědóšek to zvládal s nadhledem a Čára byl v tu chvíli jediný, kdo měl chuť a elán něco řešit a tak po mé rezignaci převzal otěže a jal se hledat další volný kemp. Ten večer jsme podél jezera nevynechali ani jeden, který byl po cestě. Celkem jich bylo více než 25 … slovy: pětadvacet kempů! Ani v jednom pro nás nebylo místo.

Stále dokola se opakovala stejná situace. Máte místo pro jeden stan? Nemáte? A místo jen na přespání bez stanu? Taky nemáte? A co támhle u toho stromku u závory tam si lehnout nemůžeme? Ne, nemůžete, ale zkuste to v kempu a dva kilometry dál, ten je velikej a určitě budou mít volno. Neměli. Nikdy neměli! To by se například v Polsku nemohlo stát. Po víc jak třech hodinách popojíždění už jsme fakt vyčerpaný. Je cca něco kolem 22. hodiny a pořád nemáme kde spát. Začínáme uvažovat, že si buď usteleme někde na louce, ale po tom celém upoceném dni jsme chtěli aspoň trochu vody na umytí a tak zvažujeme penzion. Je jich kolem cesty dost ale za jaký peníze… Naštěstí se Čára dopátral přes doporučení jedné slečny na recepci na nějaký soukromý apartmán asi 5 km od nás. Máme adresu a telefonní číslo. Je to jediná šance a tak beru do ruky mobil a volám. Hello do you speak englis? No? Und deutsch? Nein? Aha… :) Only Italiano. Ááhaaa – tak to bude asi problém, pomyslím si, ale chceme se mít kde vyspat? Chceme, tak nezbývá než se domluvit. Z Italštiny znám jen název pizzi 4 druhů syra, tak říkám quatro persona (jako že čtyři lidi). Ok? Heute? Zehn minuten OK? Ok! Bylo jedno, že nejsme 4, ale že je nás 5, důležitý bylo, že prostě pár zoufalců chce bydlet a to hned. Nějakým záhadným způsobem jsme se po telefonu nakonec opravdu domluvili, že za 10 minut přijedeme a taky jsme tam přijeli.

 

 

 

 

 

Po příjezdu na místo kam nás pro změnu dovedla tentokrát naprosto bezchybně moje teď už zase milá navigace se rozhlížíme jestli je to fakt tady. Byla to totiž normální ulice s barákama a nikde žádná zmínka o penzionu, prostě nic… Ale bylo to ono! Paní majitelka si nás chvíli prohlížela ze zaparkovaného auto poblíž domu a když usoudila, že ji od nás snad nic nehrozí, vystoupila a řekla, že na nás čeká. Spadl nám obrovský kámen ze srdce. Navíc parkování v podzemní garáži a pod zámkem, ubytování luxusní a se vší parádou za cenu víc než slušnou. Měli jsme kliku a byli jsme za to neskutečně rádi. Před spaním jsme ještě shlédli 40 minutový ohňostroj někde nad jezerem a hodně unavení jsme šli spát. Tenhle den se zapíše do dějin!

Den čtvrtý – den kdy se mělo odpočívat

Už jsme si celkem zvykli, že se každý den probouzíme do krásného slunného dne. Ne jinak tomu bylo dnes. Počasí nám doposud vychází na jedničku a tak to už bereme jako takový standard. Horší je fakt, že dnes měl být už opravdu zasloužený odpočinkový den, ale pension musíme opustit do 10:00 hodin a kam dál?

Mam z toho trochu osypky a proto nelením a hned z rána obvolávám další kempy u jezera, které jsou v našem směru ale ještě o kus dál v horách. Asi na pátý pokus se mi daří domluvit rezervaci v kempu 35 km od penzionu. Super! To bude to ideální místo k našemu dnešnímu odpočinku. Respektive k jejich dnešnímu odpočinku. Měli jsme totiž plán, že se cestou zastavíme v Benátkách, předem nikdo neprotestoval, tak jsme to nechali v trase, ale posléze se zjistilo, že zájem příliš není, tak jsme to nelámali přes koleno a dnes místo odpočinku volíme celodenní sólo výlet do Benátek. S Lenkou odjíždíme asi s hodinovým předstihem. Zbytku bandy jsem přenechal souřadnice kde najdou kemp a jsme domluveni, že se tam večer sejdeme. Nebylo to o tom dostat se do Benátek za každou cenu, ale když už jsme tak blízko, proč se tam na skok alespoň neotočit? Den volna oželíme a Benátky si vychutnáme.

Po 150 km přijíždíme a hledáme kde zaparkovat. Parkovacích míst tu mají opravdu dostatek a tak není problém. Trochu se převlíkneme a bagáž nám zdarma na celý den schovají na recepci. Prima služba nejen pro motorkáře. Procházíme Benátkami, koukáme, fotíme a všechno tak nějak v rozumném tempu ať se moc nezdržujeme. U jednoho z větších kanálů zasedáme na terásku a dáváme si oběd. No za 50E dobrý. Ještě aby ne! Kontrolujeme čas a protože jsme si na prohlídku s ohledem na cenu parkovného vyčlenili 3 hodiny, tak zrychleně vyrážíme dál protože se chceme ještě podívat na náměstí San Marco.

 

 

 

 

 

Přejdeme tak jeden kanál vlevo, druhý vpravo, pak podloubím naproti, přeběhneme jedno náměstíčko, pak zas další, kanál, podloubí a světe div se najednou stojíme na onom slavném náměstí. Během hledání jsme se asi 4x ztratili a jen zázrakem se dostali na místo kam jsme chtěli. Protože nám to ale zabralo víc času než jsme chtěli, tak se fotíme jen tak za pochodu aby bylo vidět, že jsme tu fakt byli a jdeme, honem rychle zpátky ke garážím aby nám nenaskočil druhý vysoký tarif.

Chůze postupně zrychluje, dav úměrně tomu houstne, a když už téměř běžíme odrážíme se od lidí jak od kuželek, protože jinak to snad ani nešlo. Hledat a číst v tom tempu značky to už by nešlo vůbec a tak jdu po paměti, však to tady dobře znám, žejo… :-D prostě dvakrát vlevo, pak vpravo, nějakej ten most, nějaký to podloubí a za chvíli tam budeme. Neboj se nic… no jenže dav houstne, tepová frekvence stoupá a hydratace prudce klesá… a že prý jestli Lenku nechci mít na svědomí, brzdíme a vzdáváme to … stejně už zase nevíme kde jsme a skrz ty davy se nikdy neprodereme. Souhlasím, protože 5 minut, kterých nám zbývalo bylo reálně fakt málo, ale do poslední chvíle jsem tvrdil, že to dáme. Na uklidněnou nám kupuju dřeň, kterou taky jako slušně vychovaný chlapec sám na tři tahy vypiju. No nic. Alespoň, že jsme se zastavili u zastávky místních loďobusů, tak kupujem palubní lístek na tohle lodní MHDčko, který nás má vyhodit hned u parkoviště. Do lodí náš naženou jak dobytek na porážku, ale trochu se tak i cítíme, takže zásadně neprotestujeme. Naštěstí se nic takového nestalo a asi za půl hodiny plavby nás vysazují skutečně u parkoviště. Skvělé. Jaké bylo „milé“ zjištění, že jsme si špatně nastudovali ceník parkovného a bylo úplně jedno, jak dlouho tam budeme. Ale co … chybama se člověk učí. Vyzvedáváme věci, oblíkáme a vyrážíme zpátky za zbytkem naší bandy. Už se na ně těšíme a jsme zvědaví jak si to tam sami užívají.

Kolem 18 hodiny přijíždíme z vrchu k jezeru a to pro nás má nachystaná úžasná panorámata, který člověk opravdu nevidí každý den. Když sjedeme trochu níž začne to kazit další nekonečná kolona plechovek a tak jak už jsme si pěkně zvykly – jedem rovnou středem. Pokud můžu doporučit, tak se téhle tepně přímo u jezera obloukem vyhněte. Nic ucpanějšího kromě hranic jsme za celou dobu neviděli a průjezd je fakt peklo. Každopádně po dalších 30 minutách popojíždění nacházíme kemp a tam Dědóška s Sharkim jak odpočívají. Na přivítanou dostaneme trochu zlatavého moku a vyslechneme pár historek co se všechno ten den událo. Čáru to odpočívání zmohlo natolik, že to už nevydržel a někdy odpoledne se vydal na projížďku do okolních kopců.

 

 

 

 

 

Z cesty nám zase trochu vyhládlo, uklohnili jsme tak nějakou rychlou mňamku a protože jsme se ještě chtěli stihnout vykoupat, tak jsme všici procházkou vyrazili směrem k vodě. Tou dobou už se začal zvedat vítr, občas spadla kapka vody, ale nic hrozného. Koupačku jsme stíhali, ale co ten Čára? Neozývá se a je dlouho pryč. Cestou zpět do kempu se zkoušíme Čárovi znovu dovolat. Počasí totiž vypadalo dost děsivě. Naštěstí se nám tentokrát spojení podařilo navázat a víme, že se Čára už vrací a je v pořádku. Chvíli na to se strhne solidní průtrž a než dojdeme zpátky ke stanu jsme znovu umytý. Tentokrát ne odspodu, ale od vrchu. Naštěstí nepršelo dlouho. Jen ten vítr a blesky všude kolem. To umocňovalo moc příjemnou atmosféru u večerního povídání, kdy jsme si konečně všichni v klidu sedli a dlouho do noci povídali.

A co dál? To si řeknem zase příště :)