Intro
Od roku 2012, kdy jsem byl v Alpách před prodejem motorky naposledy jsem každým rokem slintal nad vyprávěním klubáků, kteří v podstatě rok co rok vyráželi na větší nebo menší úlet kamsi za hranice všedních dnů. Chtěl jsem, chtěl jsem moc, ale nebylo na čem. Na malou chvíli jsem i polemizoval jestli si postrádání motorky jen nenalhávám, ale touho po novy mašině byla silnější než okolnosti a v lednu 2016 jsem po dlouhé pauze pořídil již dávno vysněné BMW R1200GS. A tím to vlastně všechno začalo. Věděl jsem na tisíc procent, že letos prostě pojedu někam daleko a že si to po těch letech pořádně užiju a nikdo mi to nepřekazí. No a tak se začal plánovat letošní úlet.
Variant bylo více, rád bych se přidal ke zkušeným plánovačům od nás z klubu a jen se vezl, ale nějak to nedopadlo a nezbylo než se chopit příprav sám. No dobře, zkusím to.
Termín byl danej na začátek srpna. Bylo jasný, že pojede v partě Sharki, známej alpskej sprinter a drtikol s nejužší poser drážkou ze všech. Pak se hlásil Čára se svým léty ověřeným Varanem a Dědóšek z Blanska majíc v zásobě na každý den skvělou prasátkovou marmeládu. No a pak už teda stojíme za zmínku jen my s Lěňou. Celkem 5 kousků na 4 motorkách. To není zlý.
Den nultý
Protože jsou naše maličkosti rozesety po celé republice, jsme domluveni, že si dáme scuka v klidu v pátek večer u Vikingů ve Volduchách a na ostrou jízdu vyrazíme v sobotu ráno společně z jednoho místa. V pátek se ale probouzíme do těžce pochmurného počasí. U nás na severu prší tak, že se na ulicích tvoří potůčky a od rána je mlha taková, že i ptáci chodí pěšky. No co vám budu povídat. Naprosto ideální den k výjezdu na motodovolenou.
Naštěstí z Vikingovic centrální meteostanice přichází kolem 10 hod vcelku pozitivní zpráva, že pršet u nich bude už jen chvíli a že když to dobře rozpránujem, tak třeba ani moc nezmokneme. Tomu prostě chceš uvěřit! Ještě dodělávám napájení navigace a montuji na poslední chvíli doručený držák od Touratechu, pak balíme věci do kufrů, dáváme oběd, necháváme přibalit řízky o kterých prohlásíme, že se stejně dříve zkazí a za neutuchajícího deště nekonec přecijen vyrážíme. Máme víru v lepší zítřky a ta nás drží nepropadnout panice.
No a dobře děláme. Asi po 50 km už není po dešti ani památka a můžem švihat co to dá. Cestou se ještě stavujeme v Praze u servisáka, aby nám okouknul motorku neb po výměně pneu se mi nějak nepozdává hučení v předním kole při náklonech, ale jsem ubezpečen, že je to v pořádku a tak s klidnou myslí jedeme dál.
Viking psal, že pro nás má nachystanej luxusní guláš, ale jelikož nám z toho úvodního slejvase nějak vyhládlo, stavíme na pumpě za Prahou a pouštíme se do řízků. Dáme jeden, druhej, třetí … no a pak i ten čtvrtej. Poslední tu přeci nenecháme. Takže jsme ještě ani nepřejeli hranice a po řízkách, který nikdo na cestu nechtěl se jen zaprášilo… akorát chleba zbyl, ale proč kazit maso chlebem?! Necelou hodinu na to přijíždíme do Volduch. Hledáme Vigingovic baráček a po chvilce ježdění ho nalézáme. Ufff. Přijíždíme jako třetí v pořadí. Čára se Sharkim akorát vybalují. Víteme se a podivujeme se nad nepřítomností blanenského rytíře Dědóška, který zpravidla jezdí na akce skoro s jednodenním předstihem. Krátký telefonát nám však ujasňuje, že to vzal cestou ještě ke známým přes Karpaty, pak trochu odbočil na Maďarsko a s malou čůrpauzou na Budějovické benzínce, kde si i poprvé dotankoval, přijel za námi do Volduch. Zpoždění promíjíme a jdeme si dát uvítacího panáčka něčeho dobrého. Jak Vikingovic slíbili, tak také plní a prostírají nám stůl a pobízejí k jídlu. Guláš to byl opravdu vyvedený, takže děkujeme šéfkuchaři. Večer pak už jen klábosíme, ladíme cestu na další den, já přemlouvám navigaci aby se mnou mluvila, platíme pojištění a před spaním si dáváme partičku hodně zajímavé společenské hry. Prima večer s přáteli.
Noc byla na Voldušské poměry prý veskrze klidná. Opodál se stala jenom jedna autonehoda a pak každých 15 minut bimbal zvon na místním kostelíku. Když už jsme si na to začali pomalu zvykat, tak do toho začal kdákat… teda kokrhat nějakej nabuzenej kohout. Asi jedinej epičí samec široko daleko. Aby to celé nebylo jen tak monotonní začali se k němu postupně přidávat i krávy z pastvy za dome… no a tak dále. Prostě nezbývalo než zahájit první etapu úletu a jít vstávat.
Den první
Kámoš kohout zařídil, aby nikdo z naší výpravy nezaspal a tak jdeme posnídat, na motorky nahodit opět veškerou bagáž a připravit se na první náročnou 550 km dlouhou etapu. Dnes je našim úkolem dostat se k Villachu k jednomu z jezer těsně u hranic se Slovinskem.
Volíme proto nejrychlejší možnou cestu a přesun převážně po dálnici. V podstatě nic zajímavého nás cestou nepotkalo. Prostě dálnice a nuda. Cesta celkem dobře ubíhala a abychom si ten den alespoň trochu zpříjemnili, tak jsem to chtěl vzít před Villachem ještě na jedno passo (Nockalmstrasse) o kterém není moc slyšet, ale údajně stojí za to. Za Salzburgem sjíždíme a pěknou zatáčkoidní krajinou, lemovanou už moc pěknými výhledy si to šineme k mýtnici. Přijíždíme a vidíme cenovku za vjezd. Vznese se mírná diskuse, zda jet či nejet, ale jedem přece do Alp proto abychom si užili zatáčky a výhledy a ne proto, abychom obraceli každou pětku už první den. Jenže nějak jsme v tom zápalu přehlédli ceduli, že silnice je otevřená pouze do 18:00 hodin. Sharki na mě volá, že nás nechtějí pustit. Nasupeně řadím za jedna a z odstavného parkoviště přejíždím k mýtnici a říkám tomu vrátnému, že jedem nahoru ať nás pustí, že je teprve 17:50. Očividně mu to bylo hloupé, ale prý že nemá problém s tím nás pustit za závoru, ale že pokud nás tam potkají policajti po 18. hodině, tak budem mít problém. No dobrá. Jsme v Rakousku kde bych s policií do křížku přjít nechtěl… navíc 30km dlouhý úsek za 10 minut asi fakt nedáme. Dědóšek k tomu hlásí, že nestihl dotankovat a nemá moc paliva. Dáváme tak přednost rozumu a jedeme hezkou cestou zpět a na nejbližším možném místě se napojujeme opět na dálnici. Po 19. hodině dojíždíme k jezeru Affritz See, které bude našim útočištěm pro následující noc.
Protože cesta byla celkem dlouhá, bereme první kemp a těšíme se na véču a pohodičku. S paní recepční z kempu domlouváme cenu. Kemp má plný jen asi z ½ a přesto nám dává hodně pěknou podpultovou cenovku. V přepočtu na jednoho 6 Euro. Na Rakousko pěkný. Spokojeně si jdeme vařit něco k snědku. Sharki začíná čarovat s vařečkou v ruce, Čára vyrábí překapávaný mok a Dědóšek do sebe tlačí bůček. My s Léňou dojíždíme zbytky lovečáku a jsme spokojeni. Připíjíme na zdárný dojezd, pak si uděláme malou večerní procházku k jezeru a jelikož energie po náročném dni už moc není, tak jdeme rovnou do hajan.
Den druhý
Noc byla dlouhá. Člověk by neřekl, že uprostřed léta, v srpnu, budou noci už tak strašně chladný. Mountfieldovi jsme přes noc naklepali pěknou kosu. Fakt nevím kolik bylo stupňů, ale když jsem se kolem 7 hodiny vyporoučel ze spacáku, tak to venku pořád na léto moc nevypadalo. Jedinej Dědošek byl spokojenej a u recepce připojený na wifině sázel už asi od 4 hodin ráno první várku fotek na facebook. Jo s dobou se musí držet krok.
Dnešní program není pro lenochy, tak po snídani rychle balíme stan a plni očekávání vyrážíme směr Slovinsko, kde nás čeká hodně úchvatných výhledu. Přejíždíme hranice a už to sypem do kopce na Vršič Pass. Cesta je to opravdu zajímavá… doslova. Jednak je neuvěřitelný provoz všemožných cyklokapkonů šlapajíc na krev do nekonečného kopce, další se zase bezhlavě valí dolu. Mezitím mraky různých aut i motorkářů snažíc se prodrat na úzké cestě dopředu a aby toho nebylo málo, tak když už by se dalo někde předjíždět, tak to v protisměru blokují krávy. Poč ne. Ideální místo k pastvě. S vypjetím všech sil se nám daří vyjet až na vrcholek. S otevřenou pusou se rozhlížíme po té nádheře, děláme první vrcholové foto, kupujeme nálepky a protože dav turistů je opravdu enormní, tak se příliš nezdržujeme a jedeme dál a zase pěkně z kopečka. Slovinsko mě dostalo už po pár kilometrech. Krásná příroda, hory a k tomu neuvěřitelně průzračné řeky. To vše v kombinaci ve mě na dlouho zanechává silný dojem a cestou se prostě kochám a užívám si to plnými doušky. Jedem krajinou a před dalším výjezdem, tentokrát na Mangart stavíme v rodinném podniku na kus žvance. Je neuveřitelný vedro, tak bereme za vděk příjemné letní zastřešené terásce, kde to pěkně luftuje.
Původní plán byl dojet k moři do Itálie, což by bylo celkem 220km. Od začátku výpravy, ale visí ve vzduchu, že by nás Dědóšek vzal do Poreče, kam již dlouhá léta pravidelně jezdívá. Cestou tahle varianta nabrala na realném základu a my víme, že poté co se mrknem na Mangart, tak pofrčíme dál směr Poreč. No… jeli jsme sem jezdit na motorkách, tak co by nám v tom bránilo?! :)
Po obědě usedáme opět na stroje. Já rozepínám poslední zipy na bundě, které k tělu mají přivést trochu chladivého větříku a dobře dělám. Skutečně to funguje a hned se jede o poznání lépe. Nic to ale není platné když mi do hlavy praží celý den sluníčko a postupně žjišťuju, že v tom mym Cabergu větrání dvakrát moc nefunguje. Posléze na to doplácím solidním úpalem. Teď je to ale ještě dobrý a s nadšením jedem na Mangart. Pěkná cesta, ještě hezčí výhledy a vrchol? Senzace! Slovinsko prostě můžu.
Odpoledne se přesouváme dál na jih. Ikdyž nájezd zatím nebyl nic extra, tak nás to vedro docela zmáhá, ale cíl jsme si vytyčili jasně a tak jedem dál směr Poreč. Průjezd Slovinskem od Bovce až po Logatec byl maximálně zábavný. Dobrý afalt, minimální provoz a jedna rychlá zatáčka střídala druhou. Myslím, že co se svezení týče, tak jsme si tuhle štaci moc užili. V Logatecu přebírá velení Dědóšek a protože to tam má už najetý, bere za plyn a upaluje na svym stroji co to dá. Snažíme se mu sekundovat. Zapadající sluníčko je zatraceně nízko a jízda proti němu je vskutku dost nepříjemná. Mám co dělat se svým štítem, abych ho alespoň částečně odclonil. Během toho obdivuju Čáru, jak vůbec může jet… Čára totiž nemá ani štít ani sluneční clonu + k tomu nosí dioptrické brýle a prostě jede jako by nic. Respekt.
Cestou vidíme jak na vedlejším kopci hoří. Kouř je cítit až u nás, ale to už je doba, kdy se venku poměrně dost ochladilo a já začínám mít pocit, že je se mnou něco v nepořádku. Moje tělo pořád topí a termoregulace asi vypověděla službu. Je mi tak nějak zle, venku zima, ale mě po čele tečou kapky potu. Otvírám plexi dokořán… nic. Vyklápím helmu… lepší ale nějak to nezabírá. Pořád se ošívám, říkám Lence, že je mi zle a doufám, že už brzo dojedem. Přemáhám se a asi za hodinu a po cca 430km denního nájezdu přijíždíme do cíle.
Nebyl to ale ledajaký cíl. Je asi 21:30 hod a Dědóškův kemp, který jsme si představovali v podobě rodinného kempíku někde u lesíka, kam jezdí pár karavanistů se v realitě mění na neuvěřitelný mega-giga kemp, který se dá přirovnat k malému městu – později Sharkim pojmenovanému příznačně “Brno”. A tak když jsme už za svitu hvězd přijeli do tohohle chorvatského Brna, tak i Dědóšek byl jako v Jiříkově vidění. Dobrých 20 minut jsme jezdili po kempu sem a tam a hledali, kde hlavu složit. Všude plno. Nakonec jsme to zapíchli na jedné křižovatce vedle obytňáku do svahu a vůbec nám to nevadilo. Byli jsme rádi, že už máme fleka a můžem chystat něco k snědku. Počasí zdá se bude hezký i přes noc a tak neřešíme stavění stanu a po koupeli uleháme pod širákem. Jediný Dědóšek nepodléhá romantické nákaze a staví si svůj byteček o velikosti 1+okno. Za dva dny cca 1000 km. Slušný. Zítra si dáme pauzu… a nebo pozítří? Uvidíme. Dobrou noc.
No slušnej report,šak vono ti to pude!!!!!