Tak jsme se vypravili do Řecka na Korfu. Zájezd jsme objednávali už loni na podzim s vidinou, že si zase prodloužíme léto. Letos to sice rozhodně nebylo potřeba, ale to jsme tehdy nemohli tušit. Vyrazili jsme.
Jelikož Zdeněk, jak známo, na motorce nejezdí a já, jak známo, nejsem typický plážový povaleč, rozhodla jsem se, že si půjčím skútr abych z ostrova něco viděla.
V příručce od naší cestovní kanceláře jsem se samozřejmě dozvěděla, jak si nemáme sami nic půjčovat (ani auto), jak máme vše řešit přes delegátku, aby nenastal nějaký problém. Delegát vám výpůjčku zajistí a zkontroluje, zda je smlouva s půjčovnou v pořádku atd… Dávalo to v tom řeckém bordelu celkem smysl. Vyrazila jsem tedy za delegátkou, že se jí alespoň zeptám na zkušenosti, do které půjčovny vyrazit a kam určitě ne. Po mém dotazu, kde si mám půjčit skútr na mě vytřeštila oči a odvětila, že ona skútry rozhodně nezajišťuje a až prý se někde vymelu, ať za ní rozhodně nechodím. Ubezpečila jsem ji, že ani jedno ani druhé rozhodně nemám v plánu, slušně jsem poděkovala a odkráčela zjišťovat do půjčovny ceny a další potřebnosti.
Dozvěděla jsem se, že skútr obsahu 125 ccm se dá půjčit za 20 EUR na den, což mi přišlo jako sympatická cena a tak jsem druhý den ráno se slovy „snad se ještě někdy uvidíme“ opustila Zdendu a vybavena šnorchlem, brýlemi, ručníkem a mapou ostrova vyrazila do půjčovny.
Chvíli jsem počkala, než se vyřeší pár zákazníků přede mnou. Podškrtla jsem řecko-anglickou smlouvu, vyfasovala helmu, skútr a pár rad, jak ho ovládat. Pána jsem ubezpečila, že to určitě zvládnu a že nepotřebuju vědět, kde se otevírají všechny nepotřebný serepetičky a uzamykatelný prostory, které ta malá potvůrka Aprilia Liberty 125 na sobě měla. Vyrazila jsem.
Poprvé jsem se lekla před kruháčem. Samozřejmě zvyklá z motorky automaticky mačkám levou páčku a vcuku letu mi dochází, že nesedím na Kawě, ale na skůtru, nýbrž nemačkám spojku, ale tahám za brzdu…Díky ABSku se to naštěstí obešlo bez problému. Tohle jsem si zapamatovala fakt rychle. Párkrát jsem ještě cestou hledala řadičku, ale i na její absenci jsem si nakonec zvykla.
Dojela jsem na benzínku, že natanktuju. Okamžitě u mě stála starší paní, která benzinovou stanici obsluhovala. Natankovala mi plnou, asi za 4 eura :-) A hned jsem byla vyvedena z omylu o tom, že budu benzín platit kartou. Ještě než jsem se stihla zeptat, paní už otevírala ledvinku s penězi a dožadovala se hotovosti. Naštěstí jsem měla v peněžence dost a tak už jsem platbu kartou na benzince znovu nezkoušela.
Prvním bodem na mapě, který jsem měla v plánu navštívit byla písečná pláž Issos. K odbočce dorážím poměrně rychle. Sjíždím z hlavní na úzkou silničku. Míjím krásné řecké domky, obklopené olivovníky, fíkovníky a opunciemi. Po několika stech metrech se přede mnou cesta rozdvojuje. Vida, že rovně je to na nuda pláž vydávám se raději doprava a končím po pár metrech u altánku s mapou. Dál už je jen hromada písku ve které by nešlo jet ani na kole. Vzpomínám na Maďarsko :-)
Vracím se tedy na druhou stranu a nakonec přijíždím na parkoviště před dokonalou pláží. Po nudistech ani vidu – naštěstí. Nemusim vidět všechno ! Jdu se podivat k moři, dělám pár fotek na písečné duně a sedám zpátky na stroj, že pojedu do dalšího bodu.
Paleokastritsa a její Paradise beach se podle fotek jeví jako jedno z nejhezčích míst ostrova. Tam určitě musím ! Vyjíždím tedy směrem na hlavní město, že se cestou jednoduše odpojím doleva, podle ukazatelů a hlavnímu městu se obloukem vyhnu. Podle ukazatelů se tu občas jet dá. Ale jen občas. A bohužel i za předpokladu, že umíte řeckou abecedu. Já ne.
Skončila jsem na hlavní třídě ve městě Korfu, kroužíc po jednosměrkách a hledajíc cestu pryč. Díky tomu jsem si ale prohlédla i přístav, který jsme včera nenašli, ačkoli jsme tam chtěli :-) Nutno říci, že je překrásný.
To se už ovšem nedá říci o letišti, kam jsem rozhodně jet nechtěla. Byla jsem tam. Mezi autobusy odbavující nové turisty. Obkroužila jsem tedy letiště a potupně jsem se vydala zpět, hledat cestu. Nakonec jsem zamířila směrem na město Pelekas, protože tam alespoň byla směrovka a věděla jsem, že je na levé části ostrova, kam potřebuju. To mi prozatím muselo stačit.
Všechno ale dobře dopadlo a asi po půl hodině cesty dojíždím do městečka Paleokastritsa. Je to opravdu ráj na zemi. Rovnou se jedu podívat nahoru ke kláštěru, kde mají být nejhezčí výhledy na okolí. A taky, že jsou. Doloženo fotkami :)
Po prohlídce okolí se vydávám na Paradise beach a se šnorchlem a brýlemi mířim do modrých vod, prohlédnout si alespoň nějaké ryby. Barevné rybky tu proplouvají mořskými útesy a tyrkysově modrou vodou. Okamžitě se ve mě probouzí chuť znovu se vrátit k potápění.
Dalším cílem má být přejezd kopce o výšce cca 630 m.n.m., protože mapa slibuje pěknou klikatici. Bez větších potíží uhýbám na vedlejší silnici a nacházím cestu, kterou hledám. Tady na západě ostrova alespoň mají směrovky, dokonce jednu v řečtině a druhou psanou v latince. Paráda ! Pokud se spokojíte s tím, že ne ždycky je cedule se směrovkou napravo od silnici, dá se podle toho jet. Chvílemi tedy musíte hledat. Cedule může být naprosto všude. Na domě, v olivovníku, za opuncií…
Přes vesničku Doukades dojíždím na Skipero a za benzinkou se dávám do kopce na Ano Korakiana. Míjím hřbitov a kostel a silnice se pěkně začíná klikatit do kopce.
Byla to kochací jízda ! Ale všechny tornante ( a že jich bylo) Aprilia zvládala naprosto s přehledem ! Jsem nadšená. Co chvíli zastavuju, fotím a čichám vůně fíků , rozmarýnu a cítím vůni rozpáleného jehličí. Cestou mě díky mým foto zastávkám několikrát míjí pán ve Felicii, vezoucí na střeše trubky a lešení. Pokaždé se na mě vesele usmívá a mává mi.
Nutno říci, že všichni řekové jsou milí lidé. Každý k vám hned přiběhne, když koukáte do mapy. A i když neumí anglicky, nabízí vám pomoc a rady kudy máte jet. Dokonce vás i protáhnou řeckou kalamitní situací na silnici. Prostě stojíte si v koloně, přijede chlapík, zastaví vedle vás a mávne ať jedete za ním. Vyplatilo se. Sama bych se neodvážila, ale s jejich pomocí jsem vždycky byla za pár vteřin z kolony venku. Jsou to opravdu milí, ochotní a vždy usměvaví lidé.
Po projetí typických vesniček Sokraki a Zigos, které se pyšní malými domky a ulicemi úzkými tak, že se tam sotva vejde jedno auto, zastavuji na vyhlídce a fotím.
Píšu Zdendovi sms, že stále ještě žiju, skútr jede a užívám si to. Není ještě tolik hodin a ostrov je malý. Vezmu to ještě úplně nahoru na Acharavi. V Acharavi se objevuje cedule, že na Sidari je to pouhých 18 km. Tak pojedu ještě tam. Prý to stojí za vidění. V průvodci měli pravdu. Parkuju motorku, procházím se pěší třídou, jdu na pláž, kupuju zmrzlinu a usmívám se od ucha k uchu. Posílám sms ve znění: „Jsem na severu“.
Bohužel čas už pokročil a tak se pomalu vypravuji směrem zpátky na hlavní město a pak dolů do vesnic Benitses a Moraitika (kde trávíme dovolenou).Cestou se potkám pouze s jednou uzavírkou na silnici, kterou jsem chtěla jet. A tak holt znovu zamířím na Skipero, kudy už jsem dneska jednou jela. Silnice je nicméně pěkná, zatáčkovitá a tak mi to vůbec neva. Překvapuje mě, že i na skůtru se dají zatáčky fakt užít. Přes Korfu mířím dolů a tentokrát ani nevím jak, trefuji se na odbočku, kterou jsem ráno hledala a nenašla. Achilleon. Vila, kterou si tu nechala vystavět císařovna Sisi. Prohlížím si ho jen ze sedla motorky, protože tu moc není kde zastavit. Sjedu serpentýnama dolů k vodě a podél vody už projíždím přes přístav v Benitses zpátky do Moraitiky.
Kdybyste si v Řrcku někdy chtěli půjčit skútr, určitě to udělejte ! Tahle sranda mě stála 20 EUR a asi 7,5 Eur za benzín. A to se za tu kupu rohlíků, které jsem cestou napekla rozhodně vyplatí !
