Tento název tomu dal Dragon, pro kterého to byla první delší vyjížďka po několika letech. Bylo vidět, že se fakt těší. Ale v zásadě šlo prostě o další Úlet do Alp. A jak vypadal?
Den 0 – sobota 18. 7.
Čekalo nás necelých 2 000 kilometrů, beru-li jako výchozí i závěrečný bod Stříbřec a základnu u Felixů. V sobotu 18. 7. jsme se tam sešli – Čára, Laďka a Luky Jáňovi, Dědóšek a Bára s Vikingem. Míra Majhofer a Moni s Lubanem si naplánovali příjezd až do prvního kempu v Rakousku.
Ve Stříbřeci jsme se sešli u grilovačky, kterou pro nás Dragon s Dášou připravili. Moc děkujeme i za nocleh a skvělé zázemí! Stříbřec je, podobně jako kdysi Volduchy, na výhodném místě – kousek od Linze a tedy na přímé trase do Alp. Pro nás s Bárou to po předání dětí na táboře znamenalo příjemných 250 kilometrů, ideálních na sobotní odpoledne.
Mohli jsme si v klidu popovídat, naladit se na celý týden a užít si večer mezi přáteli. Spali jsme navíc v království modelů motorek, papírových stavebnic a dvou skutečných veteránů. Jeden stál na čestném místě v obýváku, druhý čekal v podkroví na dokončení renovace. V tu chvíli jsme ještě netušili, že za týden budeme znát každou pořádnou alpskou zatáčku téměř jménem.
Tak začal náš Den 0.
Den 1 – neděle 19. 7.
První den Úletu jsme vyráželi kolem deváté hodiny. Až k hranicím nás doprovodil Dědóšek, kde jsme se rozloučili a pokračovali dál na Linec a Salzburg.
Těsně před Salcburkem jsme se na čerpací stanici domluvili, že místo západní trasy na Radstadt pojedeme východní cestou směrem na Graz. Nejenže jsme ušetřili pár kilometrů, ale hlavně jsme se snažili vyhnout několika dešťovým frontám postupujícím od severozápadu. Meteorologům jsme věřili. Chyba číslo jedna. Nepršelo tak moc, jak nás strašili.
V zásadě nám plán totiž vyšel. Jen mezi dlouhými tunely nás na otevřeném úseku zastihl takový liják, že se po dálnici valilo několik centimetrů vody. Naštěstí to byla jediná opravdu mokrá část dne. Zbytek cesty do Forellen Campu už probíhal za střídavě slunečného počasí a v suchu.
Brzy dorazil i Míra z Ostravy s autem a přívěsem, na kterém vezl svého Sportíka. O něco později přijeli také Moni s Lubanem. A ano – i s lokomotivou a uhláčkem. Ti projeli celou trasu z Chalup úplně bez deště. Inu, někdo má štěstí.
Večer jsme chtěli povečeřet v restauraci kempu, ale byla beznadějně plná rezervací. Přesunuli jsme se proto do centra města, kde jsme si dali večeři s krásným výhledem na Taury. Kolem deváté večer nás horský chlad pomalu zahnal zpět do kempu a do spacáků.
Najeto přibližně 310 km.
Den 2 – pondělí 20. 7.
Na pondělí jsme naplánovali okruh se zastávkou v Lichtenštejnské soutěsce. Webové stránky upozorňovaly, že bývá plno „jako na Václaváku“ a doporučovaly příjezd až po půl třetí odpoledne. To se nám ale úplně nehodilo.
Říkali jsme si, že pondělní ráno by mohlo být výjimkou. Nebylo. Před parkovištěm se táhla přibližně sedmisetmetrová kolona aut. Soutěsku jsme si tedy prohlédli z dostatečné vzdálenosti a rozhodli se, že příště už budeme moudřejší.
Otočili jsme motorky a pokračovali do Zell am See. Na obecní pláži jsme našli příjemné místo k odpočinku. Slunce svítilo, voda lákala a oběd na břehu jezera byl přesně tím, co jsme po ranním fiasku potřebovali.
Další část etapy vedla přes Hochkönig. Smyslem bylo pořádně se rozjezdit a naladit na serpentiny, které nás měly čekat v dalších dnech. Tento průsmyk je na podobné rozehřátí ideální. Každý správný motorkář ví, že před Stelviem není ostuda si dát lehčí trénink.
Večer jsme nakoupili zásoby v místním Penny a připravili si vlastní večeři. Den skončil přesně tak, jak má správná motodovolená končit – v pohodě, s plným žaludkem a plánováním další etapy.
Najeto přibližně 170 km.
Den 3 – úterý 21. 7.
Třetí den nás čekala první opravdu náročnější etapa – přesun do Lienze přes Grossglockner.
Nemohli jsme vynechat Edelweissspitze a tamější špekové knedlíky s kyselým zelím. Ty už k této cestě prostě patří stejně neodmyslitelně jako samotný Grossglockner. Na motorce se kalorie nepočítají. V Alpách už vůbec ne.
Samozřejmě jsme zamířili i na vyhlídku císaře Františka Josefa. Letos jsem vůbec poprvé vylezl na střechu garáží, odkud je na ledovec i Grossglockner podstatně lepší výhled. Společnost nám dělal místní svišť, který si naprosto nevzrušeně pochutnával na mrkvi. Evidentně jsme byli atrakcí spíš my než on.
Ledovec mizí závratným tempem. Lidé, kteří se rozhodnou sejít až k němu, vypadají z vyhlídky jako drobné tečky někde hluboko v údolí. Je až neuvěřitelné, jak se krajina za poslední roky mění.
Počasí nám přálo. Po krátkém deštíku jsme za slunce dojeli do Lienze, kde jsme se opět ubytovali v našem oblíbeném Falken Campingu. Rychle jsme zabydleli stany a zamířili do baru na večeři.
Paní za pultem se ten večer opravdu nezastavila. Měla co dělat, aby naše hladová motorkářská výprava nevyjedla půlku zásob.
Najeto přibližně 210 km.
Den 4 – středa 22. 7.
Čtvrtý den nás čekal přesun do posledního kempu, kde jsme měli strávit následující tři noci.
Vyrazili jsme známou silnicí na Toblach, tentokrát ale pokračovali dál až do Olangu. Odtud následoval pořádně výživný přejezd Dolomit směrem na Gufidaun (Gudon).
Během dne jsme projeli hned několik průsmyků – Furkelpass, Würzjoch, Rodella, Erbe… Žádný z nich sice nepřekonal hranici 2 000 metrů nad mořem, ale o zábavu rozhodně nouze nebyla.
Silnice byly místy tak úzké, že dvě auta vedle sebe měla problém. A kvalita asfaltu? Řekněme, že italští silničáři ten den asi zrovna nesoutěžili o evropskou cenu kvality.
Naštěstí jsme už měli zkušenosti z Rumunska. Po něm člověk začne spoustu silnic považovat za luxusní.
Motorkářů bylo všude plno, zatáček ještě víc a únava se začínala pomalu hlásit o slovo.
O to více jsme si užili zastávku v San Pietru – malebném městečku s krásným hotýlkem a výborným obědem z místních surovin. Lišky, jelení klobása… prostě Itálie, jak ji máme rádi.
Jenže tím dobrodružství neskončilo. Čekal nás ještě krátký úsek po dálnici do Bolzana. Jenže těch „pár kilometrů“ znamenalo asi šest kilometrů stojící kolony. Motorky naštěstí mají jednu obrovskou výhodu… Když auta stojí, motorkáři mají plynulý provoz.
Pak už následoval výjezd na Passo Mendola a pro několik odvážlivců ještě odbočka na Penegal. Výhledy do údolí řeky Adige, na Kalternské jezero i vzdálené švýcarské Alpy stály za každou zatáčku.
Den jsme zakončili v nově objeveném kempu Baita Dolomiti. A už tehdy jsme tušili, že jsme našli místo, kam se budeme chtít vracet.
Najeto přibližně 205 km.
Den 5 – čtvrtek 23. 7.
Pátý den nás čekal okruh přes průsmyk, jehož jméno se nesmí vyslovit.
Ano… Stelvio. Kdo ho jednou jel, ten ví. Kdo nejel, ten si myslí, že přeháníme. Když porovnám jednotlivé dny, Hochkönig byla příjemná rozehřívačka, Dolomity poctivý trénink, ale Stelvio s Gavií představují úplně jinou ligu.
Tentokrát jsme jeli obráceným směrem. Passo Tonale tak nebylo rozehřátím, ale až závěrečnou tečkou. Na úvod nás čekalo dosud neprojeté Passo Forcella a potom už výjezd na Stelvio z náročnější strany.
Filozofie byla jednoduchá – nahoru se jede lépe než dolů. I tak nám tento 2 758 metrů vysoký průsmyk dal pořádně zabrat. Odměnou bylo nádherné počasí, úžasné výhledy a samozřejmě tradiční klobása v chlebu se zelím a majonézou. Někdo sbírá magnetky. My sbíráme horské klobásy.
Pak přišla na řadu Gavia. Nejenže nám jízdu komplikovali cyklisté, ale i auta. Cyklisté neměli problém jet vedle sebe i v těch nejužších úsecích. No… nezabil bys je? Auta zase často odmítala uhnout nebo pustit motorky před sebe. Ideální kombinace? Pomalý cyklista, za ním auto a my poslušně jako třetí v řadě. V tu chvíli člověk začne přemýšlet, kde se dá koupit bazuka. Jenže Gavia není jen o řízení. Je jiná. Vnímáš atmosféru hor, chlad, památník padlým i velký kříž s ukřižovaným Kristem, který dominuje vrcholu průsmyku. A pak přijde cesta dolů. Ta je snad ještě náročnější než výjezd. Silnice je užší, dvě auta se prakticky nemají šanci vyhnout. Když jede proti tobě auto, nalepí se na skálu a motorkáři zbude sotva osmdesát centimetrů mezi plechy a propastí. Místy navíc bez jediného svodidla. V těch chvílích člověk zjistí, že i motorka umí jet na zadržený dech. Nakonec jsme sjeli bezpečně do údolí. S úlevou jsme spontánně zastavili na kávu. Pravda, Míra trochu truchlil, že je to u benzinky a ne u nějakého stylového horského hotelu. Jenže nám to bylo jedno.
Po Gavii se člověk nerozhoduje podle výhledu, ale podle toho, kde se konečně přestanou klepat ruce. Večer jsme ještě nakoupili v místním Conadu suroviny na večeři a kolem sedmé dorazili unavení do kempu. Nejnáročnější den celé výpravy nakonec spláchl Hugo, Cinzano, pivo… prostě každý podle své chuti.
Moni s Lubanem si mezitím udělali vlastní okruh k Lago di Garda, kde si splnili letitý sen. Neměli to daleko a koupání i projížďku kolem jezera si nemohli vynachválit.
Najeto přibližně 275 km.
Den 6 – pátek 24. 7.
Po náročném dni na Stelviu jsme si naplánovali odpočinkovější program. Cílem bylo Passo Rombo a muzeum motocyklů. To byl zase můj letitý sen.
Muzeum nabídlo řadu překvapivých exponátů. Viděli jsme například první parní motocykl na světě, motorku slavného Burta Munroa i originální monocykl postavený z upravené Suzuki.
A to je jen nepatrný zlomek z několika stovek vystavených motocyklů a automobilů.
Kdo tvrdí, že muzea jsou nuda, ten tady evidentně nikdy nebyl. Byla to opravdu impozantní sbírka.
Nakonec jsme muzeum navštívili jen já s Bárou. Klukům stačil samotný průsmyk a kávička v údolí. Mírovi se splnil jeho malý sen – vychutnal si ji v moderní, ale velmi příjemné kavárně s výhledem na okolní vrcholky.
Luban s Moni si mezitím užili vlastní program. Vyrazili na kratší vyjížďku a prošli si nedalekou soutěsku, kterou si symbolicky nahradili nevydařenou návštěvu Lichtenštejnské soutěsky. A podle jejich slov navíc úplně zdarma.
Luky s Laďkou zase naplno využili pohostinnost kempu Baita Dolomiti a jeho bazén. Každý si zkrátka odpočinul po svém. I odpočinkový den může bolet. Jen tentokrát spíš od chození než od mačkání spojky.
Najeto přibližně 185 km.
Den 7 – sobota 25. 7.
Poslední den nás čekala cesta domů. Ke snídani jsme si dali ještě Passo Mendola a po nájezdu na dálnici u Bolzana nás čekal Brenner.
Doprava byla hustá, ale naštěstí plynulá. Cestou jsme si dopřáli poslední pravé italské espresso na přeplněné dálniční pumpě a v Innsbrucku sjeli z dálnice natankovat levnější benzín.
Tam se naše výprava začala pomalu rozdělovat. Luban s Moni zamířili na Mnichov. Já s Bárou, Čárou a Dragonem pokračovali směrem na Salzburg. V patách jsme ještě měli Lukyho na motorce a Laďku s Mirkem, kteří za Salcburkem odbočili na Vídeň a Brno.
Pak už nás čekalo jen několik pravidelných zastávek přibližně po hodině a půl jízdy.
Vedro bylo neúprosné. Dálnice doslova sálala a my jsme si polévali vlasy vodou, aby proudící vzduch v helmách fungoval jako improvizovaná klimatizace.
A světe div se… Kupodivu to fungovalo lépe než některé automobilové klimatizace.
Českou hranici jsme překročili kolem páté hodiny odpoledne. Původně jsme chtěli znovu přespat u Dragona, ale protože jsme se cítili dobře, rozhodli jsme se pokračovat až domů.
Čára nám dělal společnost téměř až k hradecké dálnici. Poté zamířil do Nového Bydžova uskladnit Varana a my pokračovali do Valteřic.
Domů jsme dorazili kolem desáté večer. Více než 800 kilometrů za jediný den. A hlavně… …do vlastní postele. Ta má po podobném dni hodnotu pětihvězdičkového hotelu.
Večer jsme si ještě na WhatsAppu potvrdili, že všichni dorazili domů v pořádku. A to je nakonec vždycky ta nejdůležitější zpráva celé výpravy.
Závěrem
Tím Úlet do Alp ročníku 2026 skončil. Pár postřehů pro ty, kteří by se chtěli vydat stejnou cestou.
Najít v hlavní sezóně volné kempy nebylo vůbec jednoduché. Například Baita Dolomiti nás nechtěla ubytovat na méně než tři noci. Pokud můžete, vyplatí se jet buď před polovinou července, nebo až po polovině srpna.
Spaní na karimatce už také není úplně to, co bývalo. Pořád je to ale nejlevnější varianta – za noc jsme se většinou vešli mezi 16 a 20 € na osobu – ale čím dál častěji jsme přistihli sami sebe při myšlence, že postel vlastně není vůbec špatný vynález.
Obědy se pohybovaly přibližně mezi 16 a 24 €, pravé italské espresso stálo většinou kolem 1,50 €, zatímco jinde jsme za podobnou kávu běžně platili čtyři eura i více.
Naopak ve Východním Tyrolsku jsme pořídili obrovský vídeňský řízek s hranolkami za přibližně 11,50 €. Upřímně řečeno – porce byla spíš pro dva než pro jednoho.
Benzín jsme nejlevněji tankovali mimo dálnici za 1,76 € za litr. Na dálničních pumpách už cena běžně přesahovala 1,95 €. Pokud je poblíž dálnice město, rozhodně se vyplatí sjet.
A co říct úplně na konec?
Každý rok si říkáme, že už jsme projeli to nejhezčí. A pak přijde další Úlet a přesvědčí nás, že Alpy mají ještě pořád čím překvapit. Až se nás někdo zeptá, kolik jsme letos ujeli kilometrů, asi si už nevzpomeneme přesně. Ale na vůni špekových knedlíků na Edelweissspitze, na ranní zpěv ptáků v kempu nebo bití zvonů z nedalekého města, třesoucí se ruce pod Gavií nebo třeba ponoření do Lago di Garda můžeme vzpomínat ještě hodně dlouho. A právě proto podobné Úlety podnikáme.
