Blog č. 18, úterý 10.10.2023
Čas krátím vším možným, jen ne pobytem na pokoji. Samotu na cestách snáším dobře, ale tady zjišťuji, je fajn alespoň nějaké slovo prohodit s rozumnými lidmi a tak jsem vděčen, když potkávám Jindru, který má hodně přes sedmdesát, ale zdravou hlavu. Procházíme se spolu v areálu nemocnice a Jindra sdílí, že mají na pokoji nového pacienta, který je nějak moc „ubečený“ a „uskučený“, a ta atmosféra se úspěšně šíří kolem. Jo, to jsou osudy v těch nemocnicích a je to vždy ruleta, kdo vám padne. Ještě mám dvě noci před sebou. To dám. :-)
Potkáváme paní Hraběnku a její úsměv a nadšení žít je nakažlivé nejen pro nás. Je na oddělení oblíbená. Dozvídáme se od ní, její vztah k radioamatérství, kterému se věnoval její manžel a po jeho smrti, to převzala po něm. Má doma krátkovlnnou vysílačku a spolu s několika podobnými nadšenci ovládají jednu frekvenci již od pěti od rána. Vyprávěla nám, jaké bylo věnovat se krátkovlnému radiovysílání za totality. Museli tehdy vést knihy a každé slovo a téma zapisovat, přičemž nesměli přeladit přidělenou frekvenci. Nikdy nezapomeňme na tu dobu a pamatujme koho volíme. Hraběnka je úžasný člověk.
Přistihuji se, jak sleduji hodiny a v myšlenkách je posunuji. Těším se domů. Pobyt zde, však byly pro mne přínosné dny. Kromě věcí které jsem zde zažil, poznal jsem hodně lidí, hodně osobností ale hlavně, co do rehabilitace týče, hodně mi to pomohlo. Sice bych měl berle používat zřejmě ještě dlouho, ale pokroky zaznamenávám den ode dne. Pozítří se se vracím zpět do života. Myslím, že nejen fyzicky, ale i hlava omládla, byť tady dostávám občas pěkný kapky :-) Ale víte o tom, že co vás nic nestojí, za nic nestojí? :-)
Blog č. 19, čtvrtek 12.10.2023
Tenhle den, je pro mne den „D“, kterého už nemůžu dočkat. Sice bych jej rád dospal, nejlépe tak do půl šesté alespoň, ale bohužel. Spolubydlící je jiného názoru. Netřeba to zde rozepisovat, bylo to možná hodně šedivé ráno ale já si je nechci nikterak kazit. Dnes mne propouštějí z nemocnice. Po ranní sprše, která byla jako vždy, o půl čtvrté, trávím čas na jídelně a čtu. Embéčko mám dočtené a načal jsem knihu o tom, jak dva manželé jeli do Mongolska, tentokrát škodou 100. Taky jsem tuhle stovečku měl a za svůj život, vlastně vlastnil celkem čtyři. Auto které sice nejelo, výkon jen 37 Kw., ale k jeho opravě postačily klíče 17, 13, 10, šroubovák, kombinačky, drát a izolačka. Jo a ještě rezervní svíčku navíc s klíčem pro výměnu. S tím jste na cestách na tomhle autě opravili vše. Jedna z mých stovek brala dokonce litr oleje na dvě stě kilometrů, ale litr oleje do škodovky stál na každé pumpě osm korun. Ekologie šla trošku stranou, ano nebylo to právě euro sedm, ale přibližovalo to. A jezdit bylo tehdy třeba, stejně jako dnes. S tímto autem jsem objel v roce 1995 kus Evropy i se svými dětmi. To bylo tehdy dobrodružství velké. A dojelo to. Při mém návratu z cest, mi jedenkrát, asi sto metrů od domu upadl podběh. Byl prostě uhnilý. Jo, to byly časy. Takhle jsme ale prostě jezdili, no. Stabilní rychlost a to nejen moje, byla tehdy 78 km za hodinu, protože to byla taková na ty škodovky optimum, ať už nové, nebo staré. Ostatně, rychleji už to ani moc nešlo :-)))
Konečně je tady poslední vizita a ukrajinský lékař je s mými výsledky spokojen. Uznale pokyvuje hlavou a vše se mu líbí. Hybnost, splasklé otoky i jizva, tak mi přeje šťastný návrat do života a pokud možno, ať se na tomto, či jiném podobném oddělení už nepotkáme. Loučím se s paní Hraběnkou a radím, aby ten domácí rozjezd byl opatrný. Ne že se hned do všeho neuváženě vrhne, jak věřím, patří k její pracovitosti. Rovněž i ona mi přeje všechno dobré a hlavně zdraví. Je zvláštní, jak si právě zde, pacienti přejí vzájemně zdraví. Člověk si zde uvědomí, že vše ostatní, je druhotné.
Stejně tak loučej se se mnou všechny andělské sestry a já, kdyby to nebylo hloupé, bych je najraděj všechny postiskal. Ale s berlema se blbě stiská :-))) Prej jim tady budu chybět. To je pro mne pocta. No snad jsem byl dobrý pacient, vždyť, kdo s pacientů sbalí postel „na vojáka“ :-))) Děvčátka milé, andělské, přeji Vám co nejméně problémových pacientů.
Loučím se i se Zdenkem. Děkuje mi, že mne poznal. No to já za sebe mohu říct, že asi taky :-) Přece jen, něco mne naučil. Alespoň, co pokory týče. Přeji mu zdraví. Závěrem se mne ptá, jaký že to ten policejní obor vlastně vykonávám? Odpovídám, že mým chlebem je hlavně veřejný pořádek a veškerá problematika, která se na ulicích děje, včetně domácích násilí a poškozování věci. A že se kluci a holky ve větších městech a hustších zástavbách nezastaví, na to může vzít jed. Odpovídá mi, že svého času o policii hodně psal. Odpovídám mu s úsměvem, že vím, že jsem od něj leccos četl, ale že už jsem raději zapomněl. Chvíli je ticho, které přeruším úsměvem. Co bylo, bylo. Dívejme se k lepším věcěm Zdenku, povzbuzuji jej a odcházím. Ještě mi jednou děkuje a mává, když odcházím ke dveřím. Těžko se někdy hledají slova a netřeba mít vždy ke všemu jasný pohled na věc a vyjádření. Někdy stačí, když myšlenky jen tak plynou a samy o sobě mají uzdravující a budující sílu. Tohle setkání se Zdenkem, nebylo jen tak náhodou…
Že miluji svoji dceru, asi netřeba uvádět, ale že ji tak rád vidím, když pro mne přijíždí, se snad ani slovy vyjádřit nedá. Jdeme. Pomáhá mi s kabelou a auto čeká přistavené dole. Tak tedy sbohem rehabilitační oddělení. Mnohému jsem se zde přiučil, mnohé poznal a hlavně, posunul jsem se v svém návratu do života dál. S dcerkou vycházím před budovu na parkoviště a soukám se do auta. Ještě že je vyšší. Nevím, jak bych se do nějakého nízkého vozidla nasoukal. Ale i tak, sedám do něj, jak holka v sukních. Nejprve bokem a pak až obě nohy. No co, no. Berle majestátně odloženy vzadu. Přece jen, ten návrat do života, nebude až tak úplně jednoduchý. Po ujetí několika kilometrů, zjišťují realitu českých silnic a řidičů. Agresivita je znát. Zírám na to a přemýšlím, že tohle mi chybělo. Přece jen, v nemocnici jsem byl toho všeho izolován a trochu jsem si odvykl. Dumám, kam všichni tak strašně moc spěchají, že se snaží předjíždět snad ze všech stran, zbytečně ohrožují sebe i druhé. Je absolutně nemyslitelné, aby někdo reagoval na váš blinkr a pustil vás do pruhu. Ještě vám poklepe na hlavu. Tohle je taky návrat zpět do života v realitě.
Potřebuji pár věcí oběhat, zařídit vyzvednout a tak s dcerkou objíždíme několik míst, kde vyřizuji nutné povinnosti. S těmi berlemi, si připadám strašně zranitelný. Uvědomuji si, že pokud do mne někdo strčí, nemusím to právě ustát a padat s ještě nezpevněným vazem kolem nového kloubu, rozhodně nemusím. Ale když oni všichni tak moc kolem spěchají. Trošku mi to připadá, jak v nějakém filmu. Ale, tohle je realita všedního života a až se zapojím zpět do no normálního života, stanu se jedním z těchto „běžců denního shonu“. Ne, nechci. Slibuji si, že nebudu takovým „běžcem“ a že si budu žít na „francouzský“ způsob, totiž na pohodu, ranní kávu a croisant. Ale vím, že tohle je asi utopie… Chci ale svůj zbývající život maximálně užít a prožít, se všemi těmi vůněmi a atmosférami, které přináší. No, alespoň pro to udělám vše.
Na poště vyzvedávám doporučenou zásilku ze Slovenska, kterou zde mám již několik dní. Jaksi povědomě tuším další jobovku, která se po otevření obálky potvrzuje. Je to slovenská pokuta. Jsou ti naši bratia hodní. Je to „jen“ 150 euro, za jakýsi přestupek. To spíš vydýchám tu kyčel, než tohle. Vítej zpět ve všedním životě, vítej zpět v realitě :-))))
Blog č. 20, neděle 15.10.2023
Říká se, že tisíc mužů vybuduje město, sto mužů vesnici, ale jenom jedna žena vytvoří domov. V mém případě to platí zcela určitě. Domov bez ženy, je jako akvárium bez ryb, anebo dům bez lidí. Moc si vážím svého domova, byť již děti jsou odrostlé a my se radujeme jen z občasných návštěv naší vnučky, abychom si užili i těch „kinderstarostí“. A jakože ta nám dá za víkend zabrat, se lze spolehnout. To jak se říká, vyrubat čtyry cimry v ručním ležáku a zabudovat do stojek, je proti tomu dovolená :-). Můj domov, to je útulný byt, spousta květin a knih. Říkáme, že je to naše nocležna, neboť volný čas spíše trávíme aktivně sportem, na cestách či jakkoli jinde. Rádi se však do svého domova vracíme a někdy jsme v něm jen tak, na pohodu a užíváme volných chvil. Mých tří týdnů pobytu v sterilním prostředí udělalo na můj vztah k našemu bytu velký absťák a tak si ten čas doma vyloženě rochním. Jasně, nezapomenu na pravidelné rozcvičování a tak zahrnuji v rámci nemocenských vycházek i pravidelné procházky s berlemi. Jde to sice ztuha a dám maximálně kilometr s přestávkami na lavičce, ale dám to. Pomalu se navracím do života. Vychutnávám kafe z našeho kávovaru, domem voní pečené maso a manželčin perníkový koláč z cukety. Na velkoplošce sleduji cestopisy kamarádů z cest a dumám, zda ty šotoliny ještě dám. Představa opřít se celou váhou v nárazu na operovaný kloub a k tomu držet 270 kilo naloženou motorku, no to nevím zda ještě půjde. Ale, uvidíme. To budu řešit až pak. Bavoráček teď stojí smutně v garáži, tak jak jsem jej v srpnu odstavil po jedné z kratších cest. Trošku mne mrzí, že s ním nic nedělám a tak jako loňský i předloňský rok, jsem jej jen odstavil. Ani baterku neodpojil (ona musí jít nádrž dolů), ani nic dalšího. Ale co s ním chcete taky dělat. Je na takový způsob zacházení zvyklý. Zas tam bude chudák stát až do jara. Myslel jsem, že se ještě v listopadu trošku protáhneme, ale vůbec to tak nevypadá. Jaro to ale jistí. Doufám teda…
Domove můj krásný, vychutnávám si tě plnými doušky. Využíváme s manželkou čas k nedělní návštěvě bohoslužby ve Frýdlantě nad Ostravicí a k výletu do mých milovaných hor, tedy spíše jen projet se okolo naších Beskyd a zastavit se na báječný oběd pod Maralákem. Jak je dobře doma, jak je dobře v návratu zpět do života. Ale to je vlastně už konec mého příběhu. Sice mne čeká ještě dlouhý kus cesty k plnému zdraví, se spoustou rehabilitací, lázní, bazénů a termálních pobytů, ale to už není takový problém, ba dokonce, těším se na to rád. Ta hromada knih, co mám časem nakoupeny ke čtení, snad taky trochu ubyde na objemu :-) To asi znáte.
Uzavírám svůj blog a bilancuji těch pár uplynulých týdnů. Svět plyne dál. Sledujeme drama, které se zatím odehrává v Gaze. Sledujeme vývoj politiky na Slovensku a nelze zapomenout na válečný konflikt na Ukrajině. Není toho právě málo, čím vším je život lidí na zemi ohrožen. Následuje rozpolcenost světové společnosti, podobně jako tomu bylo při českých lednových volbách. Rozděl a panuj. A i to jsou věci, které s mým návratem do života rovněž souvisí. Dotýkají se mne, dotýkají se mé mysli a nelze je nechat nepovšimnutými, neboť k životu patří. Těžko se v nich mnohdy orientovat, ale když nevím, vzpomenu na již zmíněnou radu Chantall, která říká, „zkus pocit“. V porovnání s tím vším, jsou však naše starosti přízemní a nicotné. Přesto ale jsou.
Pokud někdo dočetl sem, je borec. Myslím ale, že jakékoli další řádky, by byly zbytečné. Jsem zpět, i když zítra mne čeká další etapa a tím jsou další procedury a ozdravné pobyty. Odjíždím na měsíc do Karvinského Darkova, odkud se vrátím snad jistě již v plné síle, byť lékaři doporučují užívat berle ještě do konce roku.
A pokud jste dočetli až sem, něco to pro mne znamená a sice, že nejsem v tom mém boji a návratu zpět do života sám. Děkuji vám za váš přístup, zájem a povzbuzení. Snad se někdy sejdeme, někde na cestách, na horách, anebo při jiné příležitosti. Jsem zpět. Navrátil jsem se zpět do života. Jsem zpět v divokém a násilném světě, ale je krásné v něm být a užívat všeho krásného, co nám je v něm dáno. Děkuji Vám a přeji všem, pevné zdraví.
K O N E C
-juhu-
P.S. Tento díl už byl nachystaný ke zveřejnění, když mi -juhu- poslal, jak to sám nazval, „motivační fotku“. Tenhle týpek se nezdá. Píše o berlích do konce roku, ale v hlavě už rostou jiné plány! Když jsem špitnul, že je to tedy pořádná výzva, tak odpověděl „nikdy neříkej nikdy“. Je to rebel! :-D A vám všem, kteří jste se ke čtení připojili, děkuji. Ne každý má odvahu se z toho vypsat. Když se to povede, není to jen zábava, ale i povzbuzení.
Klobouček, kamaráde. Berle zahodíš při tvé kondici záhy. Já 70letá lemra byl operovanej 1.3.2023. Už v prázdniny jsem byl na motorce v Holansku. S novým kloubem je to opravdu návrat do života a tak užívej.