Blog č. 6., úterý 26.9.2023
Budím se v úplně propocené posteli. Dokonce, ani když jsem měl chřipku, nebo jiný „moribundus“, jsem tohle nezažil. Asi nějaký vnitřní boj v těle. Nedělám si z toho hlavu a doplňuji tekutiny. Určitě je to dobré, jen trošku sestrám práci přidělávám s převlečením postele. Ale jak zjišťuji, berou tyhle věci jako naprostou samozřejmost. Koneckonců, asi je to pořád lepší než tam nadělat. Mám za to, ale že i tyhle případy jsou zde celkem běžné a ty holky to musí zvládat. Medajli jim dát. Nebo radši dvě!
xxx
Říká se, když nemůžeš, přidej. A nejlíp si zkrátíš vzdálenost, když budeš hledět dál. Dívám se do dálky a hledám naději ve svých plánech, ve svých cestách. Je příjemné a důležité žít v naději. A tak střádám plány do budoucna kam, kdy a jak. S plánováním přichází také bilancování. Na svých cestách jsem se naučil být sám. Nejlepší parťák s kterým se mi dělá vše nejlíp, je moje žena. Jsou lidé s kterými je mi dobře, ale nejvíc je mi dobře s ženou. Přesto, že jak říká Jíra Bašný, s babou je to vždy poloviční zábava a jednou tak větší náklady. Ale všichni víme, že to jsou jen silácké řeči. Nejeden tvrďák už byl mnou načapán, při postesku, proč že jen ta jeho, tady není s ním…
(Vikingovo intermezzo: Během projíždění Skotska jsem na Orknejích navštívil neolitickou kamennou osadu bratru 3500 let starou. Po mnoha stoletích ji znovu odhalilo moře a dozvěděli se o ní Vikingové, které toto souostroví často využívali jako skrýš před špatným počasím. Aby si po odbu bouře zkrátili čas, rýpali do šutrů své vzkazy. V runách. A jak známo, runy se podařilo rozluštit: „Byl jsem tady, Olaf“ nebo „Ragnar je vůl“. Ale mezi těmi fádními byl jeden vzkaz blízký tomu, co píše -juhu-: „Ženský jsou hrozný, ale bez nich je tu pruda.“ Vážně, nekecám. Jak se zdá, řešíme už tisíce let to samé. Howgh).
Jojo, známe to. Jsou i další se kterými je mi dobře. Za svých dvaadvacet let ježdění na motorkách, jsem poznal možná tisícovku lidí a nejedni se mnou i leccos projeli. Někteří se ke mně dostali blíže, někteří dokázali pěkně ublížit a na některé vzpomínám s láskou stále. A pořád se vlastně učíme. Mám dobrou partu, ale dokážu být už i sám. Za posledních pět let, se mi tahle parta vyselektovala na počet osob, rovnající se počtu prstů jedné ruky. Některé jsem učil před léty jezdit, ale vyrostli z nich přes noc „velcí motorkáři a cestovatelé“ a dnes už jezděj sami, nebo to mají nějak jinak. A je to tak správně. Ta moje parta nejbližší, mi zůstala a je skvělé, že na mně nejsou závislí. Toho jsem se vždy bál. Ostatně, každý cestovatel musí být samostatný jinak to není cestovatel, ale osel. Jsem rád, že i moji nejbližší se naučili samostatnosti. Někteří se zavztahovali s novými protějšky, což není právě málo a je fajn, že mají s kým být. Oproti tomu já, po tom co jsme s manželkou na motorce projeli větší kus Evropy, si dnes umím představit, jet už i sám. Vlastně poslední Albánii jsem i sám jet chtěl, ale žena se o mně bála, tak jsem ji slíbil, že přiberu víc lidí. Ale ve skupině jste vždy limitování, nejen nejslabším článkem, ale mnohdy i dalšími okolnostmi, jako je třeba pohodlí, kdy je vám líto burcovat s odjezdem ve čtyři ráno, nebo jet v dešti, ignorovat biologické potřeby, či respektovat jen běžnou rozdílnost názorů. Také je třeba si uvědomit, že každý vedoucí skupiny, má za své lidi ve skupině odpovědnost. Kdo si myslí že ne, je blbec. Vy musíte myslet za celou skupinu co se může stát a podle toho i tenhle pomyslný „had“, anebo „vlak“ vést. Můžete tam mít zkušené motorkáře, dokonce mnohem zkušenější než jste vy sami (i tohle může být někdy pro skupinu na závadu), ale vždy, když jedete v čele, musíte počítat se vším a vždy je třeba myslet na bezpečný dojezd. Nejednou mne předjížděli tři čtyři motorkáři na silných a rychlých motocyklech. Jeden, za druhým. Mnohdy ale už ten třetí to měl tak tak. Nedělám z nich blbce a ať si každý jede jak sám chce, ale pokud jedete v čele, očekávejte neočekávané. Zjišťuji, že jsem ve věku, kdy se nechci již přizpůsobovat a možná se i bojím, abych sám nebyl tím nejslabším článkem, neboť poslední dobou, i přes to že jsem organizoval a vedl, tomu tak bylo. Jízda s kloubem na výměnu, není to pravé ořechové, představíme li si jen jak se s poškozenou levou kyčlí asi kopou kvalty :-) To pak každá vyjížďka, je jen sledování kdy už zastavíme. Ale jo, dali jsme to. Projeli jsme Bosnu, Černou horu, Chorvatsko i kus Slovenska a bylo to fajn. Navíc, pořád tady byly ty moje „fetky“, které občas bolest trochu potlačily. Vzpomínám, jak jsem jednou přijel na motorce před garáž a položil motorku na boční stojan a přemýšlel jak dolů. Prostě to nešlo. Jedině přes bolest. Svézt se podél motorky na bok a sesunout se na zem, odkud pak z leže vstanout, bylo méně bolestné, než zvedat nohu přes sedlo. Tohle si nemůžete ve skupině dovolit. Doufám, že tohle už nikdy nezažiji.
Bilancuji nad tím vším a srovnávám na pomyslných vahách. Netvrdím, že jezdit ve skupině je špatné, to ne. Má to své výhody a jistý kus bezpečí a zázemí. Jak se stane, že někdo, kdo roky vedl skupiny a spoustu expedicí začne jezdit sám? Začne ho něco bolet :-))) a pak příjde na to, že jezdit sám, není vůbec špatné. V samotě najdeš nové myšlenky, lépe se seznámíš a můžeš slyšet. Slyšet, to, co není vidět. Je dobře že moje skupina, je jaká je. Zda spolu budeme ještě dál jezdit, je ve hvězdách. Určitě se ale budeme setkávat. Ale důležité je, že jsou samostatní, takže mne již vlastně ani nepotřebují. Možná, uvidíme… :-) Rozhodně se na své cesty moc a moc těším a tyhle myšlenky jsou jedny ze skob, které mne při tom všem co tady v nemocnici prožívám, drží hodně nad vodou a nad trudomyslností. Cimrman tohle řešil míčem, vím…
Blog č. 7., středa 27.9.2023
Za dva dny mne přeloží do nemocnice v Orlové, kde mne čekají na dalších čtrnáct dní, rehabilitace. Orlová, jak řekl zdejší primář, je „město zázraků“ a usmíval se. Pak ale dodal, že je to doslova. Takže prý tam jsou dobří. No ať tak či tak, bez vlastní snahy, vám žádná rehabilitace nepomůže, takže jdu znovu na svou „trať“, totiž nemocniční chodbu.
x x x x x
Chantal Poullain, když jednou natáčela nějaký dokument, vzpomínám, že to bylo odvysíláno na ČT a jmenovalo se to „O Francii s láskou“, ptal se jí moderující a pořadem provázející dokumentarista, kde tedy, jak a čím začneme? Chantal na to odpověděla svým francouzským přízvukem:
„Proš, zašatech? Proč my všichni žíkáme tady zašatech a tady tak, a tady tak a takový je linie…? Proš? Ty nemusíš žíkat tady zašatech… soustřeď se ty na pocit. Zavrzy oši a poslouchej…, vnýmej ten pocit…“
Napadlo mně, že někdy nevíme jak se věci mají, jaká je pravda, jaká je skutečnost, co se dělo před tím… Ale můžeme se zkusit zaposlouchat do pocitu. Nemusí být vždy přesný a pocity nás mohou zklamat, ale v mnoha případech bývají správné. Doba slabých mužů, se vyznačuje také množstvím negativních lajků na kde co. Tím nemám na mysli, že je třeba vždy a za všech okolností přijímat vše. Podrazy se dělaly v každé době a stejně jako lidé udávali gestapu, i dnes volají na tísňové linky a udávají své sousedy, že špatně zaparkovali, anebo že je něco jinak, než má být a mnohdy se jedná o prkotiny. Jaký ale mám pocit, když tohle vidím a zažívám… je to doba slabých mužů…? Miluji plodnou diskusi, která obohacuje. Jako kameny o sebe se brousí, tak i muž muže brousí k vytříbenosti. Není li diskuse plodná, je to jen mlácení prázdné slámy. Jednou kdosi vyvyšoval jakéhosi nejmenovaného diktátora a provolával mu slávu. Druhý člověk mu na to odpověděl. Marně se snažíš, jsou to jen výkřiky, které neoslní diktátora a jen zrazuješ vlastní národ. A zrádce nemá nikdo rád, ani diktátor. Každý jimi pohrdá. Lze přinést množství argumentů, proč oslavit diktátora a agresora, můžeme se nechat zavést do slepé uličky. Jaký je ale pocit? Mnohdy je dobré naslouchat svému srdci… A jaký mám já pocit z celé této moji ozdravné mise? Dobrý. Nepropadat beznaději, postavit se zpříma a doufat v dobré.
Blog č. 9., pátek 29.9.2023
Můj odjezd z Karviné byl po vojensku. Ráno jsem brzy vstanul, dobelhal se do sprchy, kde jsem si dostatečně užil ledové vody. Po té všechno sbalil a protože jsem zvyklý z cest, stáhl jsem a vzorně poskládal povlečení z postele, ať s tím mé andělské zdravotní sestry mají co nejméně práce. Ty holky však nechápaly, co je to za pacienta, který o berlích tohle udělá. Marně jsem jim vysvětloval, že jsem voják :-) No co, normálka. Hlavně ať mně za tento počin neodvezou do Opavy, do blázince. Do Bohnic to mají daleko, Opava je blízko :-). Ale pořádek a kázeň musí být a neustlané bidlo, to je prvotní rozklad vojenské morálky, jak by řekl jeden můj motorkářský kamarád.
Děda odjel včera na rehabilitace do Českého Těšína. Snad se spolu ještě někdy potkáme, třeba v lázních. Na osmou přijíždí sanita. Mám sbaleno, ale tašku prostě neunesu. A to je už odlehčena o několik velkých čokolád, které jsem rozdal všem andělským sestrám. To je vše, co pro ně mohu udělat. Alespoň malá pozornost. S velkým děkuji, za jejich péči a starostlivost se s nimi loučím a přeji jim vždy všechno jen to dobré. Ty holky si to vážně zaslouží. Zdá se, byl jsem pro ně snad dobrý pacient.
Saniťák se kouká na můj bágl a moje berle. No to je kšeft, já vím. Ale buď synku rád, že nejsem ležák, až na tu tašku, jsem už docela samostatný, jen trochu pomalejší. Jenže ten klučina nemá na starosti jenom mně. Bere ještě jednu babičku ze sousedního pokoje. Ta má taky tašku, naštěstí na kolečkách. Jenže babička nemůže chodit, anebo spíše jen stěží. Synku, rád bych ti pomohl, ale mám problém sám ze sebou. Jenže klučina se s tím nesmolí. Babi posadí na pojezdové křesílko. Moji tašku hodí přes záda a jednou rukou táhne babičku na kolečkách a druhou její kufříček na kolečkách. Taky dobrý. Ale holt každý kšeft, když ho děláš dobře, stojí za pochvalu. Tu chodbu dávám už trochu rychleji, než v pondělí. Ale není to žádná sprintovačka. A do sanitky taky nastoupím sám. Takže zlepšení. Babičku nasune zezadu na kolečkách a už to valíme. Tak sbohem Karviná, alespoň na nějakou chvíli. Zase se sem vrátím, v lepších časech. Slibuji.
Když jsem řekl, že jedu s babičkou, nebylo to asi úplně přesné. Ano, věkem je to babička. Má 83 let, ale vypadá tak na max na 68. Vzhledem mi připomíná hraběnku. Upravená, oblečená, načesaná a s úsměvem na rtech. Má po operaci kolena, velký životní nadhled a pozitivní náladu. Sdílíme spolu jak cestu, tak řeč, zatímco saniťák to s námi rube dobře přes kilo. Nestačím se divit nad jejím osudem a pokorně mlčím. Smekám před takovými lidmi. Před léty ovdověla a před mnohem delší dobou, málem přišla o syna. Měl těžkou autonehodu a zůstal na invalidním vozíčku. Rozhodně se ale s tím pere statečně a přes to že je na vozíku, dělá kulturistiku a byl několikrát v Americe na soutěžích, které pořádá Arnold Schwarzeneger, se kterým se i osobně zná. Oženil se a má krásnou ženu. Je vidět srdce bojovníka. Tyhle lidi mi Bůh dává do cesty abych viděl, slyšel a učil se. Tahle Hraběnka s velkým „H“ je srdcem i činem šlechtična. Říká, že se musí dát honem do pořádku, protože na ní čeká mnoho práce doma a že mladým hodně pomáhá. Dívám se s úsměvem do jejich laskavých očí a na chvíli je pro mne taky maminkou. Povzbuzuji sice tam, kde není třeba, ale přes to všechno říkám, nebojte se, to bude všechno výborný. Vím to. :-)
Sanita zastavuje před orlovskou nemocnicí. Saniťák se mi snaží pomoci ven z auta. Klídek, to dám sám, věnujte se prosím paní. Já jsem v pohodě. A už si to sunu o berlích přes vrátnici k výtahům. Následuje příjem, ubytování, taková ta klasika. Zase v novém prostředí, byť opět, v nemocničním. Musím se dostavit do lékařovy ordinace k příjmu. Lékař je ukrajinské národnosti a podává mi ruku. Je vidět, že šetří úsměvem, ale já se vůbec nedivím. Jinak je to velmi příjemný pán. Vše mi vysvětluje a já vše chápu. Přeje mi brzké uzdravení, v což doufám taktéž. S díky odcházím do všeho toho dalšího dění, které mi teď bude příštích čtrnáct dní osud přinášet. Dnes už rehabilitace nestihnu a tak si je dělám sám, v podobě nekonečného chození po chodbách. Je to tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zpátky. Na chvíli sednu na lavičku a zase další kolečko.
Oběd, na který se nezapomíná, by se dalo říct. Tohle je jiná liga. Sedám za stůl v jídelně a poslouchám reptání svých spolustolovníků. Jak prý se tohle někomu podaří uvařit… No je pravda, že Michelinskou hvězdu by tohle jídlo asi nevyhrálo, ale na jídlo se neříká fuj. To už mne život naučil a tak mlčím a jakákoli výtka na adresu kuchaře, mi nejde přes ústa. Jídlo je pořád jídlo a je jen blbec ten, kdo jej zkazí, to ano. Ale nemohl bych dělat Pohlreichův kšeft. Já mám v srdci vděk za každé jídlo, no byť tohle je taky jídlo… dejme tomu že, je to jídlo prostě „jiné“…
Zbytek dne věnuji četbě a pravidelným chodbovým pochůzkám. Možná je to jen pocit, ale zdá se mi že je to lepší a lepší, byť to začíná příšerně bolet. Ale co tě nic nestojí, za nic nestojí a když si vzpomenu na paní hraběnku, se kterou jsem dnes měl čest se setkat, když si představím čím vším ona i její rodina prošla, jsou moje cesty, v porovnání s jejími životními bolestmi, nesrovnatelné. Usínám s díky na rtech za vše co mám, za zdraví, za rodinu a toho není právě málo… Díky…
Blog č. 10., sobota 30.9.2023
Obklop se kamarády, kteří Ti mají co dát, pro které něco znamenáš a se kterými nemarníš čas.
Každý vztah něco stojí a do každého přátelství, je potřeba něco investovat. Nemělo by to být jednostranné. Každé přátelství je potřeba budovat. Ty do něj něco dáváš, ale i něco těžíš zpět. Přátelství, které ti nic nedá, je o ničem. Protože, ano, už to tady padlo víckrát, co Tě nic nestojí, za nic nestojí. Někdy je nám s některými lidmi dobře, máme je rádi, ale časem zjistíme, že nám to nic nedává a oni do společného vztahu nic nedávají. Tohle není přátelství. Když jste v problémech, poznáte, kolik lidí se pro vás „vrací“ a jako na cestách je s vámi a pomůže vám. Když jste v nemocnici, poznáte, kolik lidí projeví o vás zájem, zavolá vám a zeptá se, jak se máte, a jak to všechno, čím jste procházeli a s čím jste bojovali, dopadlo. Možná jste smutní, že ten či onen se vám dlouho neozval. Nebuďte smutní. Tyhle věci jsou vynikajícím lakmusovým papírkem. Poznáte kdo je kdo :-)
Nad ránem prochází chodbami nemocnice velký lední medvěd. Trneme všichni v pokoji, aby si nás nevšiml. Ty papírové dveře nás nezachrání a sedmé patro, je sedmé patro. Medvěd o nás neví, ale asi o nás tuší…
Budím se v kompletně mokrém pyžamu. Dokonce polštář je mokrý skrz naskrz tak, že pot jim prošel a prosákl až na prostěradlo. Tohle je divné. Tyhle stavy neznám. Možná byl u mne v noci nějaký šamanský náčelník a okuřoval mne nějakými lektvary. Je pravda, že se cítím dobře. Dávám sprchu a ten brajgl do pořádku. Sestra je ochotna mi vše převléct, ale kdeže na vojáka.
„Sestři tohle není Hillton“ říkám ji a beru si od ní čisté povlečení. Je to pro ni sice trochu nepochopitelné, ale přece nejsem ležák. Bylo by mi hanba se takto obskakovat, byť ano, někdo by řekl, že je to jejich práce. Ale Myslím, že toho mají holky dost a já mám čas a ruce zdravé.
Přemýšlím nad tím medvědem a proč zrovna lední. V Česku? Sen byl ale dost intenzivní a tak mi zůstává v hlavě po zbytek dne.
Začíná mi první rehabilitace. Terapeutky, kterým se tady říká „Krotitelky“, radí, jak na některé cviky a čeho se vyvarovat. Hlavně nic švihem a dbát na správné provedení. Pokud to tak dodržíte, dozvíte se o úplně neznámých svalech v těle. Kromě těchto cvičení, dopřávám k tomu i své oblíbené chodby.
Jídlo je opět jiné. Je však zdravé. Tak to tak beru. Vzpomínám na své dětství. Svého času jsem vyrůstal bez rodičů, sám, jelikož se tak prostě stalo. Lednice i spíž byla prázdná. Vzpomínám, na situaci, kdy byl takový hlad, že jsem v zoufalství uplácal mouku s vodou a solí a tohle na plechu upekl v troubě. Nedalo se to tvrdé jíst. Ve vzteku jsem to vyhodil pod okno, před dům, do sněhu. Po dvou hodinách jsem se rozhodl, že přece jen ten svůj výtvor seberu a sním. Bohužel, před mým zrakem, přilétla vrána a tímhle vysoce kulinářským mistrovstvím nepohrdla. A tak se opět potvrdilo pravidlo, „váháš – nežereš“. Od té doby si jídla vážím, ať je jaké chce. Přece jen je to boží dar. Výživoví terapeuti říkají, „jídlo je na prvním místě“ a byť to zní všelijak, je to pravda. Jídlo je totiž nejdůležitější a co jíte, tím jste :-). Když budete jít zdravé věci, pravidelně v správných dávkách a nebudete hladovět, budete zdraví, ale vím…. A blablabla… a nanananana… ale je to prostě tak. A tady v nemocnici, i když je tohle jídlo jiné, učím se dělat zásoby. To znamená, že se vždy i z toho „jiného“ jídla snažím něco málo odložit na svačinku. Jsem zvyklý jíst pětkrát denně a než se nacpat, raději si jídlo rozdělím. Je to dobrý zvyk a výsledek jsou mínus čtyři kila za 14 dní :-) Přece jen, ta kyčel potřebuje nebýt přetěžována a pokud možno, co nejvíc odlehčena. Ale vysvětluj tělu, že máš celý život plus mínus stejnou váhu, byť o něco víc, ale je to pořád stejné. Když jsem se v judu prával ve dvaceti na žíněnce, měl jsem snad jen o dvě tři kila méně, než nyní. Je fakt ale, že ty břišní „letokruhy“ byly asi menší. Zřejmě se přesunuly z ramen níže :-)))) Ale kde je vůle, je i cesta a cesta dlouhá tisíc mil, začíná prvním krokem a klíčem k úspěchu je vytrvalost. Hlavně je potřeba mít v pořádku hlavu, kam jde hlava, jde celé tělo. Ale dost dnes už těch mouder :-) Je večer a jak padá soumrak nad Orlovou, přichází i naděje příštích dnů, které budou lepší a lepší…
Přečteno a velký klobouček. Snad jsem prožíval stejné stavy a nikdy bych je nedokázal tak zvěčnit. Dnes už se pohybuju bez bolesti a omezení, dokonce i přehodím nožku a zvažuju eletrokolo. Díky kamaráde a zduř.