Loni jsme jeli na nejdřív na jih a pak na sever. O krásách téhle cesty pojednává jiný článek, který končí: … ale to jste stejně buď četli nebo nečetli a to je váš problém.
Každopádně loni Maky řekla, že příště jede někam, kde nebude 43 stupňů a i za risku, že tam bude víc pršet (na to koupila na Joomu dvoje nepromokavé motorkářské kalhoty velikost XXXL, co vám budu říkat, vyzkoušeli jsme je, fungujou, ale o tom později…). A tak jsem naplánoval cestu do Norska. Co vám budu říkat, je to kurva dálka, a tak jsem vyzvídal od těch, kteří už tuto cestu absolvovali a promýšlel, co všechno a na jak dlouho. Každopádně z toho vylezla nejdelší motodovolená (15 dnů) s největším nájezdem 4740 km (to už je reálné číslo).
Volba padla na jižní třetinu Norska, je tam toho na víc než týden a cesta tam a zpátky zabere další. Tak jsem to tak nějak naplánoval se severním topem Atlantic Ocean Road. Teď už uvedu jenom pár informací k cestování do Norska a po Norsku a pak připojím Makyny denní facebookové svodky, kde se dovíte všechno detailní.
Říká se, že Norsko je drahé. A je to pravda. Benzín tu vyjde na 20-22 NOK na litr (jeden NOK je v této chvíli cca 2,123 korun českých, no ale když vezmete kalulačku, tak to není o moc víc než v Německu na dálnici, kde tankujete za 1,81€. Tankování je třeba trochu promýšlet, pokud na nádrž neujedete 700 km, síť benzín není tak hustá, jak jsme zvyklí v ČR a hlavně u každé pumpy se platí kartou přímo u stojanu. Všude nám to fungovalo bezvadně (většinou z mobilu, někde bylo zapotřebí kartu). Vůbec jsme cestovali bez jediného NOKu v keši a všude se dalo platit kartou, všechno (i doplatek za povlečení v kempu). Nejdražší byly vlastně naše denní nákupy, denně jsme kupovali chleba a pivo 😊. Plechovka pivka v obchodu vyjde na 70-80 Kč. Chleba je levnej 😊. Nejdražší pivko jsme si dávali v jednom hostelu, za třetinku chtěli 80 NOKů, ale kdo nechce si ho dávat nemusí. Ubytování jsem řešil přes booking dopředu. Všechno se dalo objednat a platit na poslední chvíli nebo přímo na místě. Většinou jsme volili chatičky. Taková chatička vyjde na cca 2000 českých a je až pro čtyři lidi (cen platí pro jakékoli obsazení osob). To byl také největší náklad, za 14 ubytování pro dva jsme platili cca 28 000,- Kč. Ale vždycky to bylo v povlečené postýlce v pokoji nebo v chatičce. Pokud by chtěl člověk trošku ušetřit může si sebou vzít vlastní povlečení. Ale síť ubytovacích možností je hustá, kemp, kam se podíváš a téměř všechny mají chatky. Se stanem ušetříte mnohem víc, máme zkušenost s cenami od 170 – 300 NOK za osobu, stan a motorku (tři v chatce vyjde stejně, možná líp).
Co se dalších nákladů na cestu týče: za motorku se v Norsku neplatí na dálnicích. U trajektů přes fjordy zaplatíte kartou u trajektu. Na mnohých je pak samoobslužná kavárna (uděláte si kafe jako na pumpě, namarkujete si to na displeji a zaplatíte kartou). Za cesty jsme platili jenom na Dalsnibbě (180 NOK za motorku), Lucka hlásila platbu na Tindevegen, ale jinak všechno free včetně Atlantenhavstunnelen u Kristiansundu, který byl kdysi placený, dnes už ne. Jinak pro auta existuje v Norsku systém registrace a poplatky přijdou ex post.
Dobré je také dobře naplánovat trajekty do Norska. Možností je řada: buď z Dánska nebo z Německa a otázka je, jak jet daleko. Problém lodi je, že to trvá docela dlouho, ale zase si odpočinete. My tentokrát volili spíš kratší trajekty, ale pro příští cestu bych asi zvolil trochu delší, aby si člověk odpočinul, a přiobjednat si kajutu stojí za to. My to udělali na zpáteční cestě a dvě hodinky zdřímnutí v postýlce stálo za to. Jo, a kurty na loď nepotřebujete, mají je tam k dispozici. Jinak na lodi je všechno drahý jako svině.
Loni jsem na Durmitoru říkal, že to byl asi nejkrásnější přejezd hor, kam se hrabou Alpy. A letos v Norsku jsme si to říkal úplně všude. Norské náhorní planiny jsou uchvatný, klidně 30 – 40 kilometrů mezi kameny, vodou, sněhem. Údolí s fjordy a horami kolem dechberoucí. Ledovce, které začínají ve výšce 1200 m.n.m. Všedepřítomné vodopády. Všude krásné cesty. Pohoda s provozem. Příjemní lidé. Dobrá komunikace: každý uměl anglicky líp než já. Norsko je absolutní motorkářská topovka pro mne.
Tak a teď ty Makyny svodky.
Expedice Na sever a na jih – den první
Nájezd 882 km (Lucka) a 830 km (my).
Naše cesta započla srazem s Lucie Pečenková na Molce na pátém kilometru dé osmičky. Výjezd přesně 6.45 v patnácti stupních. V 7.45 na hranicích s Německem, mezi jedenáctou a půl dvanáctou poskakování ve stau v Berlíně v osmadvaceti stupňovém vedru a pak už směr Kiel, Hamburg a v 17.15 přejezd do Dánska ve Flensburgu. Už posledních pár desítek kilometrů před hranicemi na nás sem tam mžilo, ovšem v Dánsku se otevřelo nebe a těch padesát kilometrů do Kestrupu, kde jsme ubytováni, bylo upršených, ufoukaných a promrzlých – jsme zpátky na patnácti stupních O naší cestě toho vlastně moc nenapíšu, bo dálnice Klasika. Každopádně ubytko je fajne a už sedíme usušení u večeře a vínka Pokračování zítra.
Expedice Na sever a na jih – den druhý
Nájezd 358 km (zatím, bo aktuálně na trajektu, a ještě kousek na pevnině nám chybí. Takový půlnoční bombónek).
Ráno vztyk úplně zbytečně brzo, ale jelikož jsme šli brzo spát, celkem pochopitelná situace. Vyspala jsem se skvěle, akorát mám poznatek – na velikosti fakt záleží přátelé Prostě deset cenťáků mít nebo nemít, to fakt poznáš Prostě být ta postel o deset čísel širší, bylo by to spaní už úplně dokonalý.
Kafíčko, snídaně, hyena a baj voko po půl desáté jsme nadšeně vyrazili (stále směr sever), bo déšť pryč! První část dne ještě dálniční, druhá část prdelková, osmdesátkou, žádný stres. Jsme nadšení z klidu, prostoru okolo, přírody a krásných, maximálně patrových venkovských domků s upraveným okolím. Parcelám se rozhodně na metry nikdo nekouká. Sem půjdeme bydlet na důchod.
Tak. První cíl naší cesty byl Jelling s runovými kameny krále Heralda, syna Gromova, prý se datují někam kolem roku 982. Oba šutry jsou památkou UNESCO. Mimochodem, i parkoviště, kde jsme nechali motorky, bylo umělecky počmárané runovými klikyháky, takže jsme se smáli, že to určitě slouží k nácviku motoškoly…. Jinak ještě vtipná věc – Dánsko je celkem placka. Proto zde, na místě vikingského sídliště, byly navršeny dva kopce vysoké deset metrů a široké sedmdesát metrů. Prostě aby měli kopce.
Druhá zastávka byl taky šutr. A nejeden šutr. Mnoho šutrů v místě zvaném Lindholm Høje. U těch šutrů se pásly kozy. A ty šutry jsou vikingské hroby. Jedinečné je místo tom, že standardně vikingové pohřbívali žehem, což tady neučinili, takže jsou tu pohřbená vikingská těla. Hroby jsou někdy z roku 600. Také jsou tu vidět základy vikingského domu z cementu z roku 900 našeho letopočtu.
A do třetice všeho dobrého. Maják Rubjerk Knude Fyr. 23 metrů maják je obklopen vysokými dunami nejjemnějšího písečku. Postaven byl 1899 včetně dvou domů pro správce majáku a technické zázemí. Tyto domy byly ale během let zaneseny pískem a samotný maják už v roce 1968 přes písek nebyl vidět z moře, takže byl vyřazen. V roce 1980 z něho udělali muzeum, ale v roce 2002 ho zase zavřeli, protože kvůli písku uz nešly otevřít dveře Takže ho prostě v roce 2019 přesunuli o 70 metrů a my tohle ftipně pískový místo dnes viděli. Doporučujeme rychle navštívit, protože se předpokládá, že na dnešním místě dokáže vydržet max 20-40 let.
Splněním těchto tří lokalit jsme naplnili plán dnešního dne a v 18.45 jsme se po check inu zařadili do line 27 na nástupním molu Colorline v Hitrshals. Před osmou dorazil trajekt, vypustil cestovatele z Norska a vcucnul nás. Aktuálně dřepíme u okénka v Deck č. 8 a jukáme, jak okolo nás ubíhá moře dozadu rychlostí cca 22 uzlů. K norským břehům bychom měli dorazit ve třičtvrtě na půlnoc a pevně doufáme, že do půl jedné budeme i se sprchou v postýlkách.
Expedice Na sever a na jih – den třetí
Nájezd 381 km.
Jelikož jsme šli spát v půl druhé, zvoník budil v 8.30 a pak hurá na opulentní hotelovou snídani. Byla to ňamka Pak jsem ale ještě usoudila, že potřebuju vlákninu, tak jsem do sebe ještě zvládla nacpat pět kroissantíčků s Nutelou. Pssst, kalorickým tabulkám to nebudeme říkat.
Vyjeli jsme v půl jedenácté rovnou od hotelu na tranzitní silnici č.9, což je jeden z hlavních tahů na sever. Čekala nás neuvěřitelně úchvatná panoramata, neskutečná příroda s takovou tou jarně šťavnatou zelení, obrovská plesa mezi skalnatými vrcholy, nádherné domečky s travnatými střechami a krásný asfalt vlnící se dvouproudovky mezi vrcholy hor s minimálním provozem a standardní osmdesátkou, ze které není nutné slevovat ani v otevřených zatáčkách….. Srdce plesá Jediné, co nám majinko kazí radost, je velmi pršivá předpověď na naši trasu, takže vyjíždíme v nepromocích. Každopádně po sto kilometrech je sundáváme, bo ač nad námi stále těžká oblaka, žádné kapky se nekonají a vládne cestovně dokonalá teplota mezi sedmnácti a devatenácti stupni. První zastávka je občerstvovací – vaříme pravou brazilskou kávu, zobáme energetické tyčinky a po poradě s radarem opět navlékáme nepromoky, protože teď to stoprocentně přijde. A přišlo. V podstatě nejvyšším bodě naší cesty, v lyžařském centru jsme vjeli do mraků a udělali v nich ďouru Teplota klesla na osm devět stupňů, ale my v teplíčku, nabalení a voda na nás nemohla. I přes déšť jsme stále hekali nadšením nad novými a novými obrazy, které nám devítka poskytovala…
Natankovali jsme v Hovdenu a zbývalo nám cca 150 km do cíle, ovšem s dvěmi vzdělávacími zastávkami. Jenže to jsme s Luckou netušili, že Štěpán má v tomto úžasném počasí chuť experimentovat (čti dát nějakou utajenou pašeráckou stezku). Takže jsme se blížili k první plánované turistické atrakci, nic zlého netuše jsme projeli tunel Vågslidtunnelen a hned za ním Štěpán říká: mám chuť udělat jeden experiment, jo? Hodil blinkr doprava a velmi ostře jsme se dostali na uzoučkou silničku s fakt perfektním povrchem a strmým zatáčkovým stoupáním do skal. Nechyběly tornante, samozřejmě. Nulový provoz. Lucka byla experimentem evidentně zaskočena, protože jsem v kecafonu pořád dokola slyšela: Štěpáne! Štěpáne! Já tě zabiju! Já v tomto případě moc neplýtvala dechem, protože jsem si bláhová myslela, že se Štěpánek uspokojí a bude pokoj. Takže jsem jen suše Lucii přivítala v našich manželských tripech Ta cesta byla nádherná, i když chcalo. Skály, šutry, jezírka, ovce, silnice přesně na jedno auto, neskutečné výhledy. Ze Štěpána vylezlo, že je to v podstatě alternativa k tunelu, který jsme právě projeli. A chtěl to prozkoumat. Takže jsme to v půlce otočili, protože jsme samozřejmě zpátky nechtěli, a frčeli jsme vstříc našim dvěma plánovaným zážitkům.
První byl Røldal stavkyrkje. V překladu roubený kostel Røldal. Dali jsme každý dvacet noků za vstup a opravdu jsme nelitovali. Mrkněte na fotky. Původně bylo takových kostelů v Norsku více než 900, dnes jich je méně než sto. A víte co? Je to zdrclý Karpacz
Pak jsme si dali pauzu na benzínce s benzínovým kafem a teplým párkem v bagetě – potřebovali jsme trochu povzbudit organismus, aby měl dostatek energie v nekončícím mžení a deseti stupních. Zbývalo 48 kilometrů k poslední zastávce. Jenže experimentům nebyl konec a mám vyjednaný obrovský pugét (bo umím obchodovat). Na tak velký pugét ovšem nemám vázu, takže musí sehnat i tu. Nejlépe broušenou.
Před dalším tunelem to Štěpán opět zalomil ostře doprava, do prudkého stoupání a s ostrými tornantami. Věděla jsem, že tohle už není zkouška. Štěpán se smál našemu hudrání a říkal, že úplně slyší paní na kole, kterak svému manželovi říká, ať si tu cyklistiku strčí do prdele řidítkama napřed Silnička jakoby té první z oka vypadla. Rozháněli jsme ovečky, střídavě áchali a nadávaly Štěpánovi a shodli jsme se, že nám to strašně připomíná cestu na Gavii, jen s úžasným povrchem. No přežili jsme.
Poslední stanicí byl Låtefossen. Vodopád. Hned vedle silnice. Máte tu video, to se fakt nedá popsat.
A teď už nás čekala jen sprcha, večeře a vínko bohužel Lucka o dvacet kiláků jinde než my, protože v našem ubytku už místo nebylo. Každopádně Lucka se nechala slyšet, že je vlastně ráda, bo když viděla Štěpánovy experimenty přes den, nechce být u experimentů nočních Nicméně zítra se zase sjedem a budem pokračovat neohroženě dál. Tak slibujeme!
Expedice Na sever a na jih – den čtvrtý
Nájezd 276 km
Ráno jsme vstali v půl deváté a šup na snídani (ano, zase vláknina – v nutele je jí nejvíc!). S Luckou dohoda, že v deset od nás odjezd.
Prvních čtyřicet kiláčků bylo trošku pomalejších – jeli jsme okolo fjordu a museli absolvovat kyvadlový provoz v místě, kde se silnička stala jednoproudovou. To byla docela prča. Žádný semafor, jako u nás ale každou kolonu vedlo vesťákovské vozidlo!! Bohužel v podstatě krokem, takže jsme se mohli kochat na všechny strany No a potom ještě tankování, bankomatování a šopování v Eidfjordu. Potřebovali jsme totiž životně důležité věci – chleba a pivo! Bacha, jedna plechovka srágorového norského pivka vyšla na osmdesát korun českých (těšíme se na plzínku za šedesát pět na Troják ). Poté už jsme frčeli krásně a vzhůru…. Hodně tunelů spirálovitého tvaru, teplotní pád z krásných dvaceti na tunelových dvanáct, až do výšky 1250 mnm na 40 km dlouhou náhorní plošinu Dyranut. Bez přehánění druhý Durmitor. Každopádně jsme nevynechali příležitost pozdravit místní Trolly a nalepit na kandelábr samolepku Evangmoto.
Když jsme se dostali nahoru, musí to jít i dolů. Se stále novými obrazy okolních vrcholů s vodopády, mechovými plošinami, kroutící se silnicí s oranžovým pruhem uprostřed, sluncem nad hlavou a teplotou okolo patnácti stupňů. Shodli jsme se, že je čas na něco menšího a že by bylo krásné a tematické uklohnit si jídlo z vlastních zásob na některém z mnohých dřevěných stolů s lavicemi a dechberoucím pohledem na přírodní panoramata… V tu chvíli všechna tato odpočinková místa zmizela. A my jeli dál a dál a dál a dál…. U vedení nervozita stoupá (bo mě zná a ví, co se mnou dokáže udělat hlad a nesplnění mých očekávání ), takže po dalších čtyřiceti kilometrech bere za vděk jakýmsi pietním místem obklopeným lavičkami a vzrostlými stromy uprostřed malé obce. Zde se cpeme. Do kafí a houbové omáčky nám stále padají plody z jednoho z těch stromů, až nám to přijde divné a zaměříme pozornost vzhůru…. Zjišťujeme, že dole se cpeme my a nad námi veverka.
Po opožděném obědě jsme pokračovali údolím, které se pomalu zvedalo do skal, kde se silnice zanořovala a zase vynořovala z tunelů. Teploměr na Beky lítal nahoru a dolů, venku bylo sedmnáct, v tunelech podstatně méně – nejchladnější teplotu jsme naměřili v pětikilometrovém tunelu – 6,5 stupně Celsia. Pak už se Lucka raději přioblékla do její božihodové ovčí mikiny.
Zhora to šlo tunely i dolů, takže jsme mírně promrzlí spadli do Aurlandsdalenu. Mířili jsme do Flámskeho údolí (čili tripový flám máme za sebou), které prý MUSÍME vidět. Jasně, že musíme, bo klasická Štěpánova pašerácká stezka. Deset kilometrů tam a deset kilometrů zpátky úžasným údolím, až soutěskou, s modrou řekou pod námi, nespočtem vodopádů na bočních skalách a silnicí, kde se místy snad ani to auto nevejde… Video řeky vynořující se z díry ve skále máte v obrázcích. Fakt krása Ale jasně, že to Štěpán od nás zase schytal. To se prostě musí.
Naštěstí tenhle Flám už byl na dohled od našeho kempu. Takže jsme vyčůraní, najedení, s dvěma pivy v bříšku a na zdárný dojezd i ten Lucky rum našel využití.
Zítra zase na pohodu, dokonce i s jedním lodním přesunem Těšíme se.
P.S.: Na cestě byla v plánu ještě jedna zastávka – u opravdových velkých vodopádů…. Po tunelové etapě ale Štěpán zjistil, že to nějakým záhadným způsobem přejel. Jeho vysvětlení: Asi jsem zrovna koukal jinam a ne na navigaci.
Expedice Na sever a na jih – den pátý
Najeto 245 km (já a Štěpán) a 326 km (Lucka)
Nejdřív malý návod na čtení denních svodek (od dnes do odvolání). Jelikož už nás Lucka měla plný zuby a taky trošku toužila po majinko jiných cílech, naše cesty se na pár dní rozjely. Takže první část svodky (a fotografií) patří manželům Brodským, druhá část (řádně označená) je z pera mistryně Lucky (plus druhá část foto)
Po self snídani a self hyeně v deset rozjezd z kempu – a to poměrně radikálně: Lucka vpravo, my vlevo. Štěpán to vzal okamžitě a hned direkt vzhůru svou experimentální pašeráckou stezkou Stegastein, protože přece nepojedeme s Luckou pětadvacet kilometrů pod zemí, neasi. Pojedeme pěkně povrchem, abychom něco viděli Takže jsme nejdřív viděli zadek bydlíku, který nás naštěstí při nejbližší příležitosti pustil před sebe, a pak jsme z vyhlídky viděli z pár kilometrů výšky Sognefjorden (což byl obrovský fjord, okolo kterého jsme se pak defakto motali celý den. Na vyhlídce bylo spolu s námi pár konzervativních Němců, nastřelených Japonců s vytřeštěnýma očima, Norů a Finů hovořící jakousi cyrilicí a také jeden asociální motorkář, cestující sám = divnej. Takže jsme usoudili, že jsme atmosféru nasáli dostatečně, a práskli do bavoráckých koní. Silnička na jedno auto vlnící se vzhůru, občas uhýbací záliv, ještě občas juk na fjord, který ale zmizel, jak se směr naší cesty stáčel doleva. Teplota prudce klesala, čím jsme stoupali výše na náhorní plošinu Bjørgavegen. Sníh. Všude okolo nás mapy sněhu v prohlubních, vedle jezírka, mezitím skály a šutry porostlé mechem v různých odstínech zelené. Připomnělo mi to měděnku….. U jednoho ještě zamrzlého jezera (Flotevatnet) jsme fakt museli zastavit .
Z náhorní plošiny jsme spadli dolů k Laerfalsfjorden a zhruba tří kilometrovým tunelem jsme se dostali na molo trajektu Mannheller, který nás bezpečně přepravil přes fjord na druhou stranu a ušetřil nám za dva a půl kilometru plavby stopadesát kilometrů po souši Pokračovali jsme podél fjordu do městečka Sogndal, kde jsme opět doplnili obvyklé zásoby – chleba a pivo (plus pro Makýska ještě čokoládu ) .
Další cesta opět prudce stoupá a během následujících padesáti kilometrů jsme půlku cesty projeli čtyřmi megatunely. Před posledním z nich jsme viděli neskutečný obraz…. přímo nad tunelem se ve slunci leskne obrovský ledovec Jostedalsbreen. Bohužel nebylo kde zastavit a udělat fotku, ani se otočit. V tunelu to fakt nejde a ještě navíc měřil sedm kilometrů…. Pustili jsme slzu, protože to opravdu byl monstrózní pohled..
Bez zastavení jsme tedy valili dál a modlili se, aby už žádný tunel nebyl, protože jsme dost vymrzli. Naštěstí cesta nyní vedla krásným zeleným údolím Våtedalen, kde jsme si na odpočívadle i uklohnili polévku a zakousli jí energetickou tyčinkou. Poté jsme dorazili do Birkjelo, kde se nám cesta pod koly opět zvedla k horskému sedlu. Obrovské skály, po nich spoustu padajících potoků, vodopádů a říček…. Nahoru už to nešlo, takže zase dolů klikatou silnicí až k fjordu Tam už mi málem praskla pumpa, protože jsme se bohužel dostali do fronty vozů jedoucích za dvěma bydlíkama, kteří se třicet kilometrů courali padesátkou a nemínili nikomu uhnout (velká výjimka jinak vždy, všude a všechny národnosti v bydlících uhýbají ostatním). Ještě v této koloně jsme (chtějíc, čili chcačky) projeli okolo našeho kempu a zamířili podél ledovcových jezer Oldevatnet do Briksdalen – juknout z druhé strany na náš tunelový ledovec Jostedalsbreen a celé ledovcové údolí. Nádherný kus planety Země! Možná na důchod půjdu sem Štěpán bude dělat v opuštěném kostele faráře a já budu žena v domácnosti, budu šukat po sednici, chovat ovce a slepice, to bude krása .
Údolí jsme projeli tam i zpět, vyfotili, co se dalo a hurá těch pár kilometrů do kempu. Gulášovka s chlebem, pivo, spokojenost
Také se nám ozvala Lucka a zde je její část cesty:
Takze moje dnesni část dne…
Najela jsem asi 326km. Neboť to moc nemám jak počítat ,neb si raději hlídám ujeté kilometry od benzínky
Všechno to dnes začalo tunelem.. Dlouhým tunelem.. v polovině už jsem si rikala že se snad vynořím v Austrálii neb ten tunel měl nakonec 25 km. A kosa…
Po tunelu benzinka, neb jsem se bála abych dojela k další … A ukázalo se to jako dobré rozhodnutí.. asi po dalších 20km navigace hlásí ať zahnu ostře doprava a silnice začíná nebezpečně stoupat. Regulérní pašerácká stezka a to tam Štěpán nebyl a nemůže za to . Ovšem co mě bude čekat nahoře, z toho jsem mimo ještě teď. Vjezd je po nekolika km vybaven kamerami , což mě lehce znepokojuje nicméně se ujišťuji že fakt ale opravdu nejedu rychleji než je dovoleno.. Míjím pár motorkářů i aut, nicméně všichni v opačném směru… následuje značka zákazu vjezdu. Nicméně zjišťuji že je tam na zimu a v létě neplatí, takže jedu dál.
No . A jestli jsem předchozí dny měla pocit, že Transalpina 3x za sebou, tak tady byla rovnou desetkrát.. Silnice se jmenuje Tindevegen, což zjištuju podle mapy.cz a taky účtenky za samoobslužnou pokladnu úplně nahoře. Proto ty vjezdové a výjezdové kamery. Platím kartou 60 NOKů a zjišťuji, že si svoji SPZ fakt pořád pamatuju s problemama.. Pokutu tady asi nechceš, jdu se radši podívat k motorce. Nicméně, bylo to dobře.
Výhledy co se za první třetinou a dál otevírají asi neumím slovy popsat jinak než Transalpina 10x za sebou, hezčí, delší, s více vodou kolem. A taky kupama sněhu po okolí. A taky zjišťuju že to co je všude okolo mě je národní park Jotunheimen s 29ti nejvyššími horami Norska. Ta nejvyšší se jmenuje Galdhøpiggen a měří 2469m.
No prostě krása střídá nádheru. Hory, jezera, sníh, ledovce. A do toho žlutá čára uprostřed silnice, já a moje motorka. Neumim to slovy popsat…
Pak jsem se už jenom přehoupla dolů, údolí bylo taky dechberoucí. Projíždím městečkem Lom a dál na E6 a směřuju na Trondheim. Nakonec tam nedojedu a kempuji v malebném mini kempu Smegarden camping. 300NOKů. Osoba a stan. Do Trondheimu je to 123 km .
Stan postaven, vařím kafe a ohřívám kulajdu. Ne Maky a Sipe, nepovezu ji domů. Nebyli jste poctěni tím, že jsem se s vámi chtěla podělit o kulajdu a OPOVRHLI jste kapří paštikou.. Takže jsem to prostě sežrala celý … A máte to !
Expedice Na sever a na jih – den šestý
Nájezd 171 km (my) a 390 km (Lucka)
Ráno pohoda džez, odjezd naplánován až na desátou a už v devět v poklidu pijeme kafe na verandě. Najednou na mě na fb vyskočí norským informačním servisem zpráva, že Trollstigen bude místo 14.7. otevřen už 11.7. A řekla jsem to nahlas!! Abyste rozuměli, Štěpánovi to bylo líto, že tato neskutečná cesta bude v době našeho průjezdu uzavřená, ale aspoň zahrnul její malou část do našeho dnešního plánu. Když jsem tedy vyslovila TU VĚC, rozsvítila se mu očíčka a okamžitě překopal dnešní plán. Dnes Trollstigen nebude. Bude zítra a bude celý!!! Juchůůů!!! (Jako juchů Štěpán, kapišto?). Proto dnes nájezd menší o osmdesát kilometrů. Prča je, že zítra – tím, že to nemusíme objíždět, nám trasa vychází na nějakých padesát kilometrů .
Mňo. Vyrazili jsme mezi kapkami mžení a kam jinam, než nahoru a nahoru až na náhorní plošinu……tedy Štěpán myslel….pamatoval si totiž, že před tunelem doprava, nahoru, pašeráckou stezkou….a po pěti kilometrech jsme skončili někomu na dvoře statku. Tak honem zpátky na hlavní, projet tunelem a před druhým tunelem doprava, nahoru, pašeráckou stezkou s krásně loženýma tornantama jsme se dostali, kam jsme chtěli. Náhorní plošina Strynefjell. Cestou ledově blankytné vodopády Videfossen, nahoře sníh, zamrzlá jezera, šutry obrostlé mechem a nizoučká kleč. A devět stupňů. Nádherný pohled Zima nás hnala dál. Klesání bylo narozdíl od příjezdu velmi mírné, silnička užší a plná bordelu ze zimního posypu. Opravdu hodně plná bordelu. Naše tempo se velmi zmírnilo, řadili jsme stupně dva a tři, velkou výjimkou byla čtyřka na rovnějších a čistších úsecích. S opatrností jsme udělali opravdu dobře – asi ve dvou třetinách cesty jsme míjeli u výjezdu z jedné ze zatáček skupinku tří motorkářů. Dva seděli nad silnicí na kamenech a motorky na silnici. Třetí byl pod asi metrovým kamenným srázkem pod silnicí – i se svou motorkou. Stál a telefonoval, zřejmě pro pomoc. Protože jsme jim nijak pomoct nedokázali, pokračovali jsme dál až na hlavní silnici u Grotli, kde jsme na parkovišti zhltli energetickou tyčinku. Okolo nás v tu chvíli projíždělo vyprošťovací vozidlo, servisní vozidlo, hasiči a sanitka. Brrrrrr.
Po odpočinku jsme pokračovali nejdřív turbosilnicí (povolena devadesátka) a pak doprava do kopců, krásnou širokou a houpavou silnicí, dokud nás nezastavila kasa a nepožadovala výpalné za vjezd na náš dnešní hlavní cíl: Dalsnibba Výška vyhlídky 1476 mnm. Jedna z nejvyšších a nejkrásnějších vyhlídek, kam se dá vyjet. Videjko a fotky máme, i když nepřenesou ani 50% dojmu, stojí za to Pořídili jsme si tam blýskavé samolepky sobů, takže už jsme obrendovaní
Chvíli nato jsme sjeli dolů a vydali se tou malou silničkou na videu směr fjord, kde jsme se nalodili a za dvanáct minut byli na druhém břehu. Pak už do kempu zbývalo pouhých deset kilometrů, takže si tu v drnové chaloupce krásně válíme šunky, pijem pivo a celou dobu čekáme na Lucky referát (a nechtějte vědět, co mi teď napsala).
Tak tady je Lucky část:
Dnes to nezačalo tunelem. Ale cestou do Trondheimu. Hezky pěkně po povrchu. Při včerejším mytí nádobí a povídání si s pánem z kempu jsem se dozvěděla, že prostě určitě musím navštívit místní katedrálu. Tedy kromě dřevěných domečků Bakklandet a starého mostu Gamle Bybro bude i katedrála.
Bakklandet je historická čtvrť na břehu Nidelvy a její historie sahá až do 17. století kdy sloužila jako prekladiště a obytné domy pro dělníky. Gamle Bybro, v překladu starý most spojuje čtvrť Bakklandet s druhou částí města. Most pochází z roku 1681 a nachází se na něm strážní a celní budovy. Je též známý jako „Brána štěstí “ a je z něj jeden z nejhezčích pohledů na Trondheim. Mohu potvrdit.
A katedrála tedy Nidaroský dóm je skvost sám o sobě. Je to největší katedrála v celé Skandinávii. A místo korunovace norských králů. Jeho historie sahá do 11.století.
Dnes jsem měla to štěstí, že jsem stihla prohlídku v angličtině a následně mě pak zdržel varhanní koncert. Zkrátka nešlo odejít..
Tím se pak stalo,že na cestu jako takovou vyrážím z Trondheimu skoro až ve 4 hodiny a chybí mi čas.. Navic se ti dva blíženci uvnitř mě prostě nějak nemohli pořád dohodnout co dál a kam dál a jestli to je fakt dobrej nápad… Nakonec jsem jim to vysvětlila oběma. Našla jsem si kemp cca 250km od Trondheimu. Tím dnes najeto cca 390km.
Kemp se jmenuje Nyheim. Stál mě jen 170NOKů.. A asi už začínám chápat proč. Neni tu NIC. Jen sprchy,wc , malá přelidněná kuchyň. Jezero. A všichni komáři z celého Norska…
Stavím stan, večeřím, polévám se repelentem. V jezeru chladim pivo. Tak si dám pivo a půjdu spát a budu doufat že mě do rána nesežerou..
Jo a vedle kempu, asi tak 500m jsou malé vodopádky. Ráno je půjdu objevit
Dnes to byl krásný den plný historie. A pak jako daň nestíhačka na cestě.
Expedice Na sever a na jih – den sedmý
Nájezd 71 km (my hihihihi) a 2×280 (Lucka – ó Dío)
Mohli bychom začít po Švejkovsku – Tak nám otevřeli Trollstigen. Hihi. Takže jsme věděli, že dnešní nájezd, díky tomu, že nám zmizela objížďka, bude asi jako z Prahy na chalupu Vyjeli jsme jako lufťáci ve čtvrt na jedenáct (ne, nestydíme se, už jsme starší lidé) a po pár kilometrech zastavili u malých vodopádů s vyhlídkovým chodníčkem. Nějak jsme na parkovišťátku uklidili motorky a v tom hlaholí štíhlý týpek s dlouhýma šedýma vlasama: Ahój, dobrý den! Řidič stojícího zájezdového autobusu… Je z Polska, tady pracuje a motorka prý mu stojí v garáži. A prý Mějte hezký den Tak jsme si to prošli a říkali jsme si, že dole v té vodě fakt nechceš být. Cestou zpět jsme na parkovišti koupili Jordbaer (čti jahody). Pak už fofrem se přesvědčit, jestli je fakticky fakt opravdu na holej pupik otevřený ten náš Trollstigen. BYL! Dorazili jsme přesně 51 minut po jeho otevření a národa jak sviňa. I norská ČT1 u toho byla Nahoře je vyhlídková cesta se třemi visutými terasami, řekou a následnými vodopády. Prolezli jsme všecko Zhora to připomínalo takové ty mašinkové panely nebo pohyblivý betlém…. miniaturní autíčka se hýbala tam a zpět po miniaturních silničkách, kolorovaná sluncem zhora, stínem skal a padajících vod vodopádů…. nedá se to popsat a fotky to taky úplně nedají, takže jsem videjkovala Nemohli jsme si odpustit navštívit shop, takže tam Štěpán za cetky nechal pět set Noků, a ani necek Mám samolepku na plégu, vedle všech významných vrcholů, kde jsem byla. Štěpán si vedle české vlajky nalepil tu norskou…. Norsko je odteď naše nejvíc největší srdcovka No a zmrzlina a kafe samozřejmě nesmělo chybět A pak jsme se vydali TOU CESTOU. Autobus před námi nás pustil za první zatáčkou, ale v podstatě to bylo fuk. Silnice je velmi úzká, většinou se vejdou tip ťop osobáky, ale bydlík nemá šanci. A že jich bylo! Takže se využívá každé širší místo ke kyvadlovému provozu. Stáli jsme mockrát. A mockrát jsme tyto zastávky využili ke kochání…. Je to nádherné údolí, kombinací všech těch přírodních krás – skal, zeleně, vodopádů ze všech stran. Zcela objektivně jsme se shodli, že opravdu stojí za návštěvu. Ale že na druhou stranu to, co už jsme projeli, za Trollstigenem o moc víc nepokulhává, jen to není tak komerční. Trollstigen je takové šestikilometrové Stelvio Bude se vám určitě líbit.
Nijak jsme nepospíchali, ale i přesto jsme byli v Åndalsnes hodně brzo, už v půl druhé. A odsud máme kemp už jen osmnáct kilometrů…. Takže v klidu natankovat, něco nakoupit do zásob, no a protože je čas, Štěpán vymyslel, čím mi udělat radost a našel v okolí krámek s vínem (tady víno v marketu nekoupíte… V krámech se prodává vše, co má obsah alkoholu do 4,75. Což je jen pivo… vše ostatní má pod palcem stát ve specializovaných prodejnách). Popojeli jsme asi tři kilometry a ukořistili dvě lahve vínka
Potom už šup do kempu. Byli jsme tu v půl třetí a nikde nikdo. Nikde. Tak Štěpán volal na číslo nalepené na recepci a dověděl se, že recepce otevírá ve čtyři Nicméně po identifikaci nám po telefonu byla přidělena chata č.4 a než jsme v 16.03 dostali ložní prádlo, byli jsme převlečení, najedení, po inspekci chatky (luxus # integrovaná sociálka), proběhly jahody a ještě s dvouma pivama v bříšku. A pak už jen leháro a opalovačka. Alberte, to byl dnes krásný den, viď?
Lucka:
Takže svodka.
Vyjíždím z kempu v 9:45. Příjezd do kempu 19:45.
Kilometrů 2×280. Což značí že spím ve stejném kempu jako včera. Vše při starém . I komáři žerou stejně.. Možná i víc…
Co dneska napsat ??? Tak třeba…..
….Překročila jsem POLÁRNÍ KRUH ! JÁ A KAWA JSME PO VLASTNÍ OSE DOJELY AŽ ZA POLARNÍ KRUH !!! (Jasně, že jsme popojely ještě kousek ať máme foto i z druhý strany) Prostě jsme DOJELY za týden z Prahy až za POLÁRNÍ KRUH.
Euforka. Děsná! Já ani nevím od kdy to byl můj sen, ale byl to můj sen. A sny se mají plnit, tak mně se to dnes 11.7.2025 prostě povedlo Ať už jednou Kawu nahradí jakákoliv jiná motorka, tak tahle navždycky bude tou, se kterou jsem dojela z Prahy až za polární kruh
No a teď? A stan stojí. Dala jsem si zelňačku, neb jsem za celý den měla jen snídani ráno v tomhle kempu a pak kafe a zmrzlinu.
A ještě něco. Pro mě je cestování na motorce taky hlavně o lidech. O lidech, které na cestě potkám, co za mnou přijdou prohodit pár slov a sdílet svoje zážitky.
Dneska ráno v kempu třeba švédský manželský pár co se přišel přesvědčit, že jsem tu fakt sama. Na prvním odpočívadle vysmátej holanďan. Motorkář. Dva a půl měsíce na cestě a vracející se domů. Důchodce. S pusou od ucha k uchu a milým přáním „Ride safe“
Dneska se mi fakt splnilo jedno velké přání
Expedice Na sever a na jih – den osmý
Najeto 300 km (my) a 482 km (Lucka)
Pro dnešní den jsme měli dva cíle – vidět Atlantic Ocean Road a v pořádku dojet do kempu Také jsme dnes pokořili pár milníků, ale postupně
Měli jsme na výběr – buď si pokoutně zkrátíme cestu trajektem přes fjord nebo ho objedeme. Po víceméně dvou krásně proflákaných dnech jsme řekli trajektu ne! Raději knihu eeeeee cestu okolo kolem koukolem. A udělali jsme fakt dobře. Nádherný letní den, na nebi ani mráček, teploty v rozmezí 20 až 25 stupňů a krásná silnice kopírující fjord s bezva otevřenými zatáčkami a minimem provozu… Vůně během cesty – čerstvě sekaná tráva, borovicový les prohřátý sluncem, čerstvě řezané dřevo, mořská voda z fjordu. Dvakrát jsme překročili kopce a pokaždé zase spadli do fjordu. A pak přišla ta řada milníků – z fjordu jsme vjeli do šestikilometrového tunelu. V jeho půlce jsme byli zároveň na nejsevernějším bodu naší trasy a navíc nejhlouběji pod hladinou moře – 245 metrů hluboko Každopádně ode dneška už jedeme zpátky na jih
Pak už mnoho nezbývalo k našemu turistickému bodu – Atlantic Ocean Road. Ještě těsně před ním zastávka na čínskou polévku a čokotyčinku. A pak už rovnou direkt na tuhle krásnou silnici. Je kraťoučká, nemá víc než pět šest kilometrů, ale vine se přes malé ostrůvky s mostky a mostečky, voráchlí rackové velikosti vyžraných krůt sedí na kandelábrech u silnice a mají to na salámu. Atmosféra Abychom něco náhodou neprošvihli, dali jsme si to tam, zpátky a tam. Při posledním „tam“ vzal Štěpán telefon a za jízdy videjkoval. Nechtějte vědět, co si ode mne vyslechl.
Teď už nám zbývalo posledních zhruba osmdesát kiláků, takže jsme nakoupili zásoby a po třetí hodině se hlásili v recepci kempu přímo na břehu fjordu. A co je skvělý – Lucka se zabejčila a přidala se k nám už dnes! Velké shledání, ukazování nakoupených cetek a plány na další dny. A pivo.
A teď obsáhlé hlášení Lucky:
Nyheim camping až do kempu kde je Maky a Sip.
Cesta kolem vody, přemýšlení kdy tu chodí losi. Když mají chodit za šera a tady je furt světlo.
Jeden trajekt. Jedna obědová pauza u opuštěné lavičky. Domečky se zelenou střechou. Samoobslužný krámek na zastávce autobusu. Vodopád. Divoká řeka. Octový brambůrky a pivo. Konec hlášení.
Expedice Na sever a na jih – den devátý
Nájezd 374 km
Ráno jsem se díky úzké posteli vzbudila ve 4.18 a už neusnula. Potichu jsem však vyčkala na budík v osm a pak jsme všichni začali kmitat ranní rutinu, rychlostí asi tak velmi unavené želvy. Odjezd se nám díky tomu jaksi trošku posunul na třičtvrtě na deset.
Prvních sto pade bylo do-ko-na- lých!! Shodli jsme se, kde a kdy se ti u nás na okresce podaří sedmdesát kiláků v kuse bez problému v rychlostním limitu? Frčeli jsme krásným údolím sevřeným sametově zelenými kopci podél velmi neposedné říčky do Oppdalu. Naši blíženci se okamžitě chtěli rozdělit – Lucka 1 chtěla dál pokračovat na motorce, Lucka 2 nutně potřebovala oprášit své vodácké umění…. Naštěstí vyhrála Lucka 1, takže jsme se společně mohli vydat na E šestku směr Lillehammer přes národní park Dovrevjell, kde jsme se najedli a pak pořídili pár záběrů. Strašně nás mrzí, že ty fotky nejsou plastické, protože půlka atmosféry tam prostě tím pádem není. Kvízová otázka: smí se močit v národním parku?
Stopadesát kilometrů za námi a také konec všeho hezkého – nulového provozu, houpacích silnic, blankytné oblohy ve dva a dvaceti stupních a krásně ubíhající cesty… Následných stopadesát kilometrů se silnice narovnala, evidentně jsme se dostali do obydlené části Norska s klasickým nedělním provozem a slunce to do nás pralo silou jednatřiceti stupňů…. Rychlost pohybu se díky silnému provozu snížila na 60 km za hodinu, což v kombinaci s vedrem bylo dost ubíjející. A ještě dost před námi. Zastávka u tankštele a pak ještě na zmrzlinu a kávu v Otta. A rozhodli jsme se tu stovku plus už dotlačit. Osvěžil nás tunel. Ovšem za tunelem na nás spadlo milion hektolitrů vody během asi tří minut! Slejvák jako prase! Bez varování a možnosti se připravit. Takže jsme durch, teplota klesla na dvacku a já ještě konstatovala, že teď už dobrý a během těch zbývajících osmdesáti kilometrů ještě uschnem. Muhehe. U Lillehammeru nás to minulo pár kapkami, ale pak….. Zbývalo posledních pětadvacet a my se blížili k šedé cloně od nevidím do nevidím, kde za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, žije určitě ten nejzlomyslnější norský troll…. Jo, no. Vjeli jsme do toho a poctivě absorbovali každičkou kapku H2O, která na nás dopadla. Ty, kterým hrozilo, že bez užitku stečou na zem, jsme chytali do bot…… mňo. Dojeli jsme. Dost zoufalí a unavení. Ale hned po příjezdu přestalo pršet. Asi začne zase zítra, než odjedem Všechno mokré všude visí s smrdí. My po horké sprše a těstovinách na paprice. A v ruce mega drahé pivo z recepce, bo v neděli mají Norové zavřeno.
A vůbec. Zítra se jede do Osla a je se tam dvě noci, aby se z Osla taky něco vidělo. Tak.
Expedice Na sever a na jih – den desátý
Nájezd 139 km
Po opulentní snídani jsme vyjížděli ve třičtvrtě na deset do vlhkého a podmračeného dne ve vlhkých kalhotách a botách. Protože nám radar řekl, že vodě z nebe fakt po cestě neunikneme, už předem jsme navlékli nepromoky na kalhoty s tím, že bundy budeme řešit ad hoc. Teplota vzduchu příjemná, pod gumovými návleky husto .
Dnes nebudeme vymýšlet žádný zastávky a podobný kraviny ( ) a jedeme po čtyřce rovnou směr Oslo. Prvních sto je to takové kličkování mezi kapkami, zvedání vody ze silnice a tiché modlení, aby to tak zůstalo. Nezůstalo… Po vyjetí z jedné zatáčky se otevřel výhled do nedaleké budoucnosti s ocelovým nebem dotýkajícím se země. Takže jsme sjeli z rychlostní čtyřky a dokonali skafandraci. A šup do slejváku. Oslo nás přivítalo velmi norsky chvíli před polednem a my řešili malý problém – hostel má check-in v patnáct nula nula, co my tu v tom dešti budeme dělat? No co, vyjedeme se podívat na Hollmenkolmen, na skokanské můstky, biatlonovou dráhu a dřevěný kostelík Hollmenkolmen kapple. Nahoře přestalo pršet. Všechno jsme to prohlédli a protože vstup do kostela byl free, Štěpán hodil pár Noků do kostelní kasičky. Ale asi málo, škrt jeden , protože začalo zase kapat. Kapalo také málo, takže jsme bez problémů sklouzli dolů, v pohodě se dostali do sousedství hostelu a nakoupili něco na zub a pivo.
Zbývající dvě hodiny jsme museli počkat, ale v altánku před hostelem, s pivem na stolečkách a zbaveni gumových svršků to bylo krásné čekání. Dělal nám společnost Simba, nebo Lucifer, nebo Ragnar, či kýho výra…. Mazel největší, obrovskej černej kastrovanej macek s rolničkou Škoda, že pro něj nemám helmičku, třeba by se rád podíval do Čech.
Prohlídka Osla zítra. Dnes kape (zítra bude teda jakože taky).
Expedice Na sever a na jih – den jedenáctý
Najeto 0 km (ale nachozeno mrtě!!!)
Ráno snídaně v hostelu. Velká a samozřejmě s pořádnou dávkou vlákniny. Vláknina je základ Tady se vláknina nejmenuje Nutella, ale jinak, že bych si zlámala jazyk
A mělo pršet. A nepršelo. Jakože vůbec. Zamysleli jsme se a shodli se na tom, že norské počasí záleží na tom, jestli sedíme nebo nesedíme na motorkách. A když něčemu nerozumíme, bereme to jako fakt.
A pak šup do metra. Chichi. Jukněte na plán metra v Oslu Nastoupili jsme ve stanici Sinsen a po drobných karambolech a přestupech jsme jí projeli třikrát. Shodli jsme se, že zpátky určitě pojedeme tramvají
Takže: viděli jsme Karl Johans Gate, což je fejmous třída v Oslu. Viděli jsme parlament, viděli jsme National Theatret a vypaseného Ibsena, viděli jsme královský palác Det kongelinge slott, velkou zastávkou byla pro nás Oselská radnice Oslo Rådhus, která nás velmi okouzlila, a kde jsou mimo jiné vystaveny různé dary z různých měst – je tam i skleněný talíř z Prahe . A jsou tam také neskutečně velkorysé hajzlíky Radnice letos slaví 75 let své existence. Z druhé strany budovy molo s rybárnami, kajutové sauny, výletní obrlodě a zvon Míru….
Pak jsme okolo pevnosti zamířili juknout na budovu opery, která má asociovat ledovou kru a je hojně obšancovaná turisty a mořskými krůtami, které se maskují za racky.
Odtamtud do prostoru hlavního nádraží, kde jsme si v Coopu nakoupili jednoduchý oběd (tousty, bagety, ledovou kávu a vodu) a před nádražím – spolu s ostatními bezďáky – jsme nákup vdechli
Pak jsme skočili do patnáctky tramvaje a zajeli se podívat do Vigelandsparken. Velmi vyšperkovaná Stromovka. Je jedinečný z mnoha pohledů. Obsahuje přes dvě stě soch (kámen, bronz, žula) od jednoho sochaře (Gustav Vigeland). Sochy zobrazují různá stádia života člověka, od narození po smrt, od něhy po konflikt, všechny postavy jsou nahé, aby znázorňovaly univerzálnost lidského života. Asi nejznámější je „angry boy“ – malý vzteklý smrad, co dupe nožičkou a lidi ho hladí na ručičce nebo na nožičce (já bych ho fakt nehladila ), takže tyto údy mají barvu Františkova pindíka ve Františkových Lázních. Bylo kolem něj plno, takže na fotkách ho nenajdete. A taky přece nebudu propagovat rozcapenost Uprostřed parku krásná fontána, na konci ústřední sloup, připomínající brněnské orloj, ehm, složený ze 129 postav…. Park krásný, koncipovány také dle návrhu pana Vigelanda, bo renezanční člověk – nejen sochař, ale i architekt a urbanista. Ale zcela upřímně – sochy na nás působily dost depresivně… hodně excentrické polohy a nahota v nás evokovaly zranitelnost, ponížení, bolest… Vzpomněla jsem si na památník lidických dětí… Na uklidnění jsme si dali zmrzlinu a šalinó po dvou zastávkách jsme se dostali ke kostelu Oslo Dom Kirke. I ten byl moc krásný s důraznými melodiemi varhan… Nicméně stačilo. Jsme spokojeni a k úplné euforii už si potřebujeme sednout do klidu zahrady před hostelem, s pivem, olivami a oříšky. K tomu už chybí jen dvacet minut sedmnáctkou.
Hotovo!!
Zítra pokračujeme zase směr domů, do Prahy, do lékárny….atd.
Expedice na sever a na jih – den dvanáctý
Nájezd 319 km
Hele, dneska toho moc nebude.
Po krásné vlákninové snídani jsme v devět vyrazili po E Šestce nudným a placatým civilizovaným norským Polabím naproti sluníčku. Vlhko a vedro. Po hodině a čtvrt a sto kilometrech jsme vrazili do Švédska (Lucka v tax free shopu nakoupila losy. Ne stírací ). Placaté zůstalo, avšak naše A osmnáctka se táhla v podstatě celých zbývajících dvě stě dvacet kilometrů lesem. Příjemná a poměrně rychlá cesta, protože režim této silnice se různě měnil z dálnice (110 km/h) na rychlostní (90 km/h) a zpět a zase zpět, prostě když rychlý přesun, tak rychlý přesun. Jedna zastávka na tankování a nákup. Postřeh: Švédi kašlou na ovce, chovají evidentně raději koně A Gretu jsme nepotkali. Asi bručí.
V půl třetí v kempu. Štěpán s Luckou šli na pláž. Lucka se koupala, Štěpán jen smočil své sexy kotníčky. Pak nám Štěpán koupil zmrzlinu, která se do nás vešla. A teď už jen felíme. Tenhle kemp se fakt povedl.
Zítra další rychlý přesun, ale jedna kulturně sociální vložka je plánována
Expedice Na sever a na jih – den třináctý (třináctý!!!)
Najeto 456 km
Ty brďo, jak začít s popisem totálně pos..nýho dne? No asi od rána.
Ráno krásné, slunečné, s azurovou oblohou. Vyrazili jsme v devět a frčeli lesem rychlostní silnicí. Ve čtvrt na dvanáct jsme se stavili v mekáči a pak taky tankovali. Věděli jsme, že dnes máme před sebou poměrně velký nájezd, takže jsme se nikde moc neoplendávali, ale i tak nám bylo krásně.
Při výjezdu z benzínky při odbočení doprava jsem slyšela divnej zvuk z Lucčiný Kawy. Hned na to z kecafonu taky Lucky vyděšené co to bylo? Zastavili jsme na nejbližším možném místě a zkoumali zadní kolo, odkud zvuk vyšel, ale nic jsme nevykoumali A pak dalších sto kilometrů nic.
U další benzínky, zase při nízké rychlosti, zase při zatáčení znovu! Kawu projel Štěpán, žádné zvuky. Řetěz napnutý normálně, kolo se nehýbe, brzdové destičky normální, řadí normálně, neplave, klakson troubí, stěrače stírají a ostřikovače ostřikují
Pokračovali jsme dál k našemu dnešnímu jedinému kulturně sociálnímu zážitku – obětní rituální místo z doby bronzové v rámci tehdejšího sídliště. Šutr na ležato v zemi, pomalovaný různými hieroglyfy. Dle vysvětlivek jsme našli koně (četla bych to jako housenky) a těhotného chlapa (moji vizi nelze říct ani po desáté večerní, sorry). Borůvky jsou antioxidanty A taky dobrý na nervy.
Při odjezdu po lesní cestě sypané kamínky zvuky z Kawy. Dojeli jsme jedenáct kilometrů do nejbližšího města ke Coopu, nakoupili zásoby, a já nasměrovala pozornost zbývajících dvou motospecialistů k rozetě. Během jízdy jsem bedlivě pozorovala Kawu a zdálo se mi, že při zatáčení řetěz pod rozetou moc tancuje a rozeta vibruje. Bingo. Střed už lehce vystříbřený a rozeta se dala o jeden dva milimetry vyklat. Do kempu zbývá pár kilometrů, tož jedem, těšíme se na pivo, pantofle a musíme řešit problém.
Po příjezdu do kempu v recepci tma. Na zvonek nikdo nereaguje, na telefon taky ne. Po pár dotazech u felících hostů jsme se dozvěděli, že šéf odjel asi před dvěma hodinama a nikdo neví kdy (a jestli) se vrátí. Asi už jsme poměrně naštvaní. Začíná pršet. Čekáme asi půl hodiny pod střechou a pak Štěpán volá znovu. Tentokrát úspěšně. V pozadí lehce připitého hlasu hlaholí děti a televize. Jo, jasně, jděte do červené budovy, pokoj 22. Dík. Žádné ložní prádlo, žádné instrukce, žádný plánek. Na stole pokoje sešitý blok v osm a padesáti jazycích, jak uklidit celu
Asi už není energie na vztek, tak pomocí svých detektivních smyslů nacházíme kuchyň. Tři čínské polívky a šest piv celkem narovnávají situaci. Lucka volá asistenci. Verdikt: zítra dorazí odtahovka a obě holky odveze do servisu. Pokud servis zahlásí, že to není schopný opravit do 48 hodin, odtáhnou ji až domů. Pokud to opraví, Lucka sedne na zbrusu novou losí Kawu a dorazí domů o den později. A já Lucce pořád říkám, že vona furt musí mít něco extra!!!
Nemám ráda Švédsko.
Expedice Na sever a na jih – den čtrnáctý
Najeto 274 km
Protože máme se Štěpánem ve dvě check-in na trajekt, vstává se brzo. Lucka vstává s námi, protože neví, kdy na druhý pokus přijede odtahovka, tak aby byla připravená. Dáváme společnou snídani a se slzou v oku se loučíme. Lucka ale nediskutuje (co byste tu jako dělali? Počkáte, až vám odjedu s odtahovkou?). Poslední foto a odjezd lehce po osmé.
Prvních sto frčí nádherně. Pak odbočujeme z přímé trasy za naším dnešním jediným sociálně kulturním cílem a ještě před ním nastavujeme v šimry šimry Simershamu. Krásné staré přístavní městečko, kde dáváme brzký oběd, kávu a zákusek najednou. Felili jsme ale až příliš, takže teď už to musí být šup šup. Dostáváme se Ales stonar, kde se dá zaparkovat na molu a asi kilák do kopce, po schodech, po prašných cestách, mezi pastvinami dojít do…. švédského Stonehenge s výhledem na Balt . Má to být starobylá megalitická památka z doby Vikingů. Vytvořena z kamenů do půdorysu lodního trupu. Je to největší a nejznámější dochovaná „kamenná loď“ ve Švédsku. Nikdo netuší, k čemu vlastně sloužila.
Teď už máme před sebou pouze osmdesát kilometrů, tankování a check-in, což vše musíme stihnout za hodinu a půl. Průběžné zprávy od Lucky, že je stále ještě v kempu a bombarduje telefonáty pojišťovnu, kdy už se konečně začne něco dít.
My jedeme směr Trelleborg. Jedeme podél pobřeží plného kempů a ubytování a připomíná mi to centrální cestu okolo Balatonu. Odbočky po padesáti metrech, pořád někdo sjíždí a najíždí, rychlost hlemýždí.
Ale zvládli jsme to a bez nějakých kapitálních karambolů včas stojíme v lajně 20 na molu a čekáme, až na nás dojde řada na výjezd do lodi. Lucka ve 12.40 odjela s odtahovkou z kempu a po dvou hodinách píše, že řetězovka dotažena, Kawa způsobilá k provozu a frčí!!
My se aktuálně rozloučili se Švédskými břehy a ve své kajutce odpočíváme a odměřujeme šest hodin, které má trvat plavba do Rostocku. Tam je ubytování zajištěno a zítra touto dobou už se přihlásíme z Bohnic.
Vivat Praga, mater urbium
Expedice Na sever a na jih – den patnáctý a poslední
Ráno brzo vstávačka, čeká nás pouze dálnice a dálnice a dálnice. Ale chceme být brzo doma. Od Lucky zpráva už v 6.12, že stojí v lajně 15, čeká ji nalodění a šest hodin plavby. Není si však jistá, co ta řetězovka udělá, tak jsem ještě pro jistotu poptala u exe možnost, že by pro ni v případě potřeby dojel. Každopádně znám Lucku – má tvrdou palici a když to bude jen trochu možný, donese raději Kawu na zádech…
Zčerstva jsme v osm ráno vyrazili, ve čtvrt na jedenáct byli v Berlíně a poměrně slušně jsme ho projeli, navzdory velkým uzávěrám a zúžením… Asi díky dobrému času.
Na půl cesty mezi Berlínem a Drážďany jsme dali svačinku a zase šup na autostrádu. Za Drážďany stop na odpočívadlo – měla jsem krizi – pomohl hořčík, cigárko a vyčůrat. Pak už to svištělo krásně až k Ústí. Jenže nějaká hlava pomazaná vymyslela, že když se musí opravit dálniční tunely a svodidla na hlavním tahu z republiky na sever, nebude lepšího času, než toho prázdninového, kdy se půlka republiky přemisťuje na dovolenou a dvě půlky jiných republik potřebují cestovat zase naší republikou na jih. Prostě nájezd do tunelu stál. Nevíme proč, zřejmě nehoda, ale ani se to nehlo. Sjeli jsme, krásně se probrali v prdelkových zatáčkách a na dalším nájezdu zase najeli. Nikde nikdo. Frčeli jsme po zúžené dálnici, dokud to zase nehaltlo. K vzteku! Ček už se vidí doma a prd! Stojíte na podělané dé osmičce a nechtějí vás tam pustit Prostě posledních sto kilometrů se mi můj tchoří pruh na hlavě rozšířil o dva centimetry. Šmarjá, kam jsme to z těch pohodových severních norských silnic přijeli???
Ve Zdibech u Hrubýho jsme dotlačili nádrže do plna a…..jsme doma Lucka píše, že je v pořádku v Berlíně a jede dál. Vybaleno, helmy umyté, kufry umyté, nádobí na deratizaci v myčce a my musíme dodržet tradici a ukončit severskou expedici na Trojáku u tankové Plzně a smažáku
Během naší expedice mám najeto 4823 km a Štěpán 4740 km. Taky jsem unavenější
Výslovně děkuji a chválím Kristýna Matějková za příkladné plnění mých povinností v mé nepřítomnosti. Kočky asi ani nevěděly, že nejsem doma a všemu zelenému to – zdá se – spíš prospělo
Tak vítejme
Lucka dojela jen o den později, protože ještě nikdy nespala v Krupce u Teplic :-), po 5869 km nasadila wellness u sebe v Rakousích.
