Curik 23

Jak tak koukám na plán letošního Motoúletu z dílny našeho super plánovače, tak mě nezbejvá nic jiného než zavspomínat na 23 let zpátky, co ve mě zanechalo hlubokou brázdu.

Je to neuvěřitelné, ale je tomu 23 let, co jsme s Janou ještě Doležalovou zdrhali do Francie na dovolenou a následovně při zpáteční cestě chtěli zůstat v Německu.. Nejprve jsem musel po kolenou obejít všechny ty komoušské instituce, kde jsem v předklonu žádal o devizovej příslib na cestu do Francie, Jana jako expert na Francouzské propasti a já jako specialista speleoolog, tam měl zařídit  expedici. Po dlouhém zařizování zjistili, že mě žádné devizi neprodají a já musel vyvexlovat marky a založit si devizové konto v určené bance. Všechny moje úspory padli a sehnal jsem 500 marek, které jsem uložil a hned zase za polatek vybral. Neuvěřitelné se stalo a dostali jsme povolení vycestovat do Francie na celých 10dnů + tranzit 2 dni přes Německo. Hned za Rozvadovem, kde se mě koukali i do pr…. jsem hodil slzu, že rodné československo už asi nikdy neuvidím, ale plni naděje na nový život v tom kapitalistickém zlém světě.

Měli jsme nařízený přechod ve Strasburgu a tak jsem čekal další opruzy. Přechod v noci do Francie ale proběhl tak ,že jsme ani nevěděli, že přecházíme, žádní celníci akorát cedule Velkome Francie na dvouproudové silnici. Ještě v noci jsem šmejdil po Strazburku a byl jako Alenka v říši divů. Neuvěřitelné, prodejna kol a za výlohou normálně komplet vybavení Šimano. Sice to stálo jako celej novej Favorit, ale měli to! Ze Štrasburku honem přes Lion dolů k moři. Spinkání pod širákem kde se dalo, nalívání benzínu z kanistrů které jsem propašoval do naší zlaté Škody 100. Každodenní menu konzervy a konzervy večer něco na červa. V Monte Karlu mě nechtěli pustit do kasína, protože jsem měl kraťasy a ty se NEHODÍ, chtěl jsem zrujnovat bank, nevadí dobře jim tak. Klidně jsme si za franky, které jsme ušetřili, koupili každej jeden kopeček zmzliny. Původně jsem se chtěl ještě podívat do Andory, ale v rozpočtu už docházeli franky a tak jsme skončili v Pirpinrgenu. Koupili si jednu lahvinku červeného, stála majlant a ustlali si na pláži.

Ráno nádhernej východ slunce nad mořem a potom rychle na smluvenou zchůzku v Kolíně n/R. Dva dni jsem spal u dveří jeho bytu, ale neotevřel. Řešili jsme nepředstavitelný problém co dál. Všechny plány na azyl se zhroutili. (Po revoluci jsem se dozvěděl, že to byl agent  a jenom blafoval, že všechno zařídí). Po těžkém zklamaní  jsme se nakonec rozhodli, že se vrátíme. Měl jsem veliké bobky co se bude dít doma, za další opuštění republiky jsem už mohl jít sedět. Soudruzi spolkli výmluvu o pokaženém autě a jenom hrozili, ale málo, revoluce byla už za dveřmi a už měli jiné starosti.

Tož to je takové moje svědectví,které za ty léta vypadá pro někoho jako pohádka,ale tenkrát to byla jedinná možnost být svobodný. Nakonec jsme s Janou našli štěsti v našich dětech i tady. Tak se těším na úlet, že opět uvidím zaslíbenou zemi po tolika letech.