Motoúlet v Evangmotu vznikl jako program „to be on the road“. Prostě cestovatelská vložka do ročního programu. Šlo především o ukojení cestovatelských vášní. Tak se Evangmoto prodívalo do Rakouska, Itálie, Slovinska, Švýcarska, Francie nebo třeba Monaka a cílem byla především pasa a průsmyky Alp, nekonečné zatáčky, serpentýny, tornante a podobné motorkářské drogy. Ostatně článků na tomto webu je už dost. Už v roce 2018 došlo na premiéru východní cesty s cílem karpatských zatáček v Rumunsku. A po čtyřech letech vzpomínání a obdivu nových členů došlo na opakovaní. Evangmoto tak naplánovalo svůj Úlet 2022 opět do Rumunska.
Drtivou většinu úletů plánuju já, Sip, i když v Evangmotu je celá řada slušného potenciálu k podobné činnosti. Budou mít příležitost příště, protože každá studna se jednou vyčerpá. Ale Rumunsko jsem znal asi nejlíp a měl jsem ještě v zásobě pár cílů, ke kterým jsem chtěl dorazit.
Pro plánování cesty do Rumunska je dobré vzít v potaz několik zásadních parametrů. První z nich je vzdálenost. Ukazuje se, že síla mládí je v Evangmotu pomalu ale jistě nahrazována zkušenostmi a jinými věcmi a dávat 800 km za den se rovná sebevraždě v první den dovolené. Proto nájezd i odjezd do Rumunska dělíme na dva dny s přespáním v Maďarsku. I tam jsou zajímavá místa jako Balaton, Györ či Tata. A neškudlíme. Kombinace dlouhé cesty a možností levného ubytování v relativním pohodlí nás přivádí k myšlence nechat doma spacáky, karimatky a stany a spolehnout se na penziony. V konečném součtu ubytování na jedenáctidenní cestě vychází na 330,- Kč na osobu a noc, což je běžná cena v alpském kempu. A je to bez tahání kempingového vybavení.
Cestu jsem pečlivě plánoval, včetně ubytování, což se při avizované skupině deseti motorek a jedenácti lidí ukazovalo jako nutnost. Závazná záloha na objednané ubytko. Pečlivě vybrané penziony synchronizované s trasou. Žádná prdel, 25 000 blokovaných peněz.
Očekávaný nájezd ke 4 000 km vyžadoval i pozornost k připravenosti strojů. Pohlídat si servisní interval. Kvalitní pneu. Dobrý stav např. baterky, že Ondro? Zkrátka mít stroj, na který je možné se spolehnout a v kapse kvalitní pojištění. Stává se pravidelností, že přípravy na odjezd vždycky někdo zpestří třeba ztracenými jedinými klíči nebo vyhřezlou ploténkou. Tentokrát se této role ujala Kytí a nechala si dva dny před odjezdem upadnout brzdič. Šrouby samozřejmě pozřel nějaký kanál kdo ví kde a tak poslední dva pracovní dny před odjezdem trávila objížděním ochotných servisů. Nakonec to ale klaplo a i neoriginální šrouby celé Rumunsko bezpečně odjezdili.
Tak kdo se nakonec na Motoúlet 2022 vydal?
Sip, BMW R1200RT Aranka, jedenáctiletý stroj s 72000 km najeto, z nich polovinu za poslední tři roky najel právě Sip. Leader kolony. S navigací, ve které byly uložené veškeré varianty cesty. V Evangmotu jeden z otců zakladatelů.
Bohóšek, BMW R1200R, ještě voní fabrikou, přesedlal z HD Sportster. V Evangmotu cca čtyři roky. Vždy po ránu navoněný, večer hlavní ochutnávač místního pivka a uzavírač večerů. Přejal roli Dragona – odpočitávatele odjezdu. Už čtrnáct dní před cestou dával na FB každý den číslo zbývajících dnů do odjezdu.
Jarda, BMW tuším že 700F nebo tak něco… Jeho branou do Evangmota byla Kytí. Tichý, spolehlivý, šikovný, prostě parťák do nepohody, který umí spousty písniček, Kytí by mohla vyprávět.
Kytí, Yamaha Fazer 600 důvěrně zvaný Vysavač, naše osobní blondýna. Do Evangmota ji otevřela dveře Maky, když ji vůbec vzala na motorku a obrátila její život vzhůru nohama a kolama dolů.
Lucka, Kawa er6, (po letošním roce asi zvaná bílá svině), Lucka patří do vlny návalu bab do klubu cca z roku 2017. Uměvavá, nezkazí žádnou srandu a vždycky má startovací kabely, i když je nikdy nepotřebovala.
Ondra, Kawa Versys, benjmínek klubu, v květnu 21 se objevil na našem motoprocitnutí na Zbraslavi a zaujal především Lucku a Lucka jeho. Parťák, obětavý, ochotný se učit novým věcem, třeba vozit baťůžky, i když jeho papíry ještě voní novotou.
Viking, HD ani nevím jaké, prostě Bobby, také otec zakladatel klubu. Dlouho Rumunsku vzdoroval, bo záda, ale spíš se zdálo, že nějak neumí objevit v Rumunsku duši, Alpy jsou Alpy, tohle je daleko, kdo ví jak rozbité silnice a kde si cosi. Nakonec se odhodlal, a ještě si za sebe posadil synka Josífka.
Luban, Honda Goldwing, kamarád Vikinga, který se objevil před dvěma lety se svou vdovou (motorkou) na našem úletu 2020. Jeho autobus má všechno: kompresor i sisinky. Nezkazí žádnou srandu a umí vyřešit spoustu praktických věcí.
Maky, BMW R1200R Beky, moje milovaná choť, náš klubový tailgunner, baba, která vám kryje záda a stojí za vámi, autorka denních fb svodek. V klubu se zjevila ve vlně návalu bab do klubu, kterou samozřejmě vedla.
Dragon – pravidelný účastník motoúletů ze zdravotních důvodů svou účast den před startem odvolal.
Tak to je deset statečných na devíti strojích, kteří se odhodlali vyrazit do Rumunska v roce 2022.
Motoúlet zpravidla začíná v předvečer upálení Mistra Jana Husi ve Volduchách na takzvaných Voldušských jiskrách. Letošní ročník Jisker byl poněkud střídmý na návštěvnost v porovnání s ročníky před covidem. Ale z účastníků Motoúletu Rumunsko 2022 se dostavili všichni, až na zodpovědného alkoholika Bohouška, který se místo prochlastané noci před první etapou rozhodl pro pár kousků na základně u Čápa doma a ranní stíhání kolony. Už kolem jedenácté večer seděly zbytky společnosti jiskerní s pečenou husou v žaludku téměř o samotě u jednoho stolu a čítaly pouze účastníky zítra startujícího zájezdu. Takže dobrou noc a od půlnoci sedm hodin spánku před první etapou. Vyrážíme v osm, nebo už dokonce o půl osmé?
Den první
Ranní počasí promluvilo do začátku důrazně. Očekávaná přeháňka odložila brzko plánovaný start o dobou hodinu. Cíl v maďarské Velence není tak vzdálený, abychom si odklad nemohli dovolit. Cca 570 km většinou po dálnicích CZ, SK a HU. Při takovéto transferní etapě se nemůže nic stát, říká si lehkomyslník. Klíčovou postavou dne byl Pepa Horský, parťák z Evangmota, který do Volduch dorazil se svou dodávkou, která slouží nejen jako noclehárna, však ještě uslyšíte. Vyprovodil kolonu Áronským požehnáním na cestu.
Po počasí, které se vyřádilo hned ráno, bylo druhým tématem dne setkání s Bohouškem. Z Mýta, místa srazu, po 15 minutách píšeme, že dalším místem je 144 km D1. Bohoušek z Plzně odpovídá, že ok. A cesta začíná. V koloně to šlape. Rychle si osaháváme návyky, které nás budou dalších deset dnů denně provázet. Po dvou hodinách jízdy ulevujeme močovým měchýřům, čerpáme energii z párků v rohlíku a benzínkových káv. Půl hodiny pauza. V 29 minutě pauzy vjíždí na parkoviště stíhající Bohoušek. Dáváme si dalších dvacet minut. Takhle holt narůstá zpoždění, o kterém šéf kolony ví a musí s ním počítat. Už dávno zná, že dobu cesty, kterou ukážou Mapy.cz je třeba v tomto případě vynásobit dvakrát a třikrát se modlit, aby se nestalo nic mimořádného. A tak kolona vyráží směr zatáčka před Vídní a pak Bratislava. V zatáčce před Vídní se s námi loučí doprovodné vozidlo Pepy v domnění, že teď pár dní neuvidíme… jak jsme se mýlili. Po nutném nákupu hřejivých náplastí v Olympii v zatáčce na Vídeň = rozuměj další zdržení, náplastí, které Bohoušek samozřejmě celou cestu nepotřeboval, ale tak už to na motorkách chodí, co máte, to nepotřebujete, naopak potřebujete spoustu dalších věcí, které jste si nevzali… vyrážíme natěšeně dál. Zkrátka nabíráme směr Bratislava po D2. Pár set metrů před odpočívkou Ladná, cca na půlce cesty mezi zatáčkou na Vídeň a hranicemi s Braťmi, zahlásila Lucčina Kawa, že dál nejede. Udělala to důraznou ranou a vypnutím motoru. Lucka duchapřítomně přistála v odstavné pruhu kolama dolů a zbytek kolony na poslední chvíli ladně zaplul na odpočívku Ladná. Po pár minutách napětí se nám naskytla neskutečná příležitost viděl Lucku přijíždět na Vikingovic HD. Za pár minut se obraz proměnil a Vikoš seděl na Lucčině Kawě, mohutně tlačen Josífkem a Jardou ve slušivé růžové bezpečnostní vestě. Lucčina Kawa ovšem kromě majestátního a suverénního stání na bočním stojanu nedělala vůbec nic a zbytek účastníků zájezdu hluboce diskutovalo nad tématy: potkal se motor, posrala se převodovka, motor v prdeli, tady něco teče… Je víc než jasné, že Lucčina Kawa už nikam dál po svých nejede, co není tak úplně jasné, jestli dál jede Lucka, nebo Ondra, jehož Kawa na předchozích dvou zastávkách musela startovat na powerbanku, protože baterka neměla dost dobíjení, nebo prostě měla dost, nebo byla dobitá nebo nebyla nabitá? V tu chvíli byl aktivován zachránce Pepa, jehož dodávka ložnice se změnila na dodávku odvozu Lucčiny Kawy do jeho garáže. Lucka se rozhoduje dál pokračovat jako baťůžek a začíná koloběh Lucčiných a Ondrových věcí po našich motorkách. Ondra ještě bleskově vymění baterky v kawách v domnění, že to pomůže. Každopádně za hodinku je Lucčina Kawa v bezpečí upoutána v Pepově dodávce a naše kolona s dalším hodinovým zpožděním vyráží směr Bratislava.
Z plánované sedmihodinové úvodní etapy (plánované i s přestávkami) se vyloupla desetihodinová cesta do hotelu Viking v maďarském Velence. Večerní procházka k něčemu, co měla být pláž s promenádou končí v restauraci, kde si dáváme večeři a pár piv a těsně po setmění se ukládáme ke spánku. Ráno nás čeká snídaně a brzký odjezd směr Svatá Helena. Na cestě nás čekají dlouhé parné rovinky maďarské nížiny, hraniční přechod do Rumunka, který především znamená minus jedna hodina a ještě dlouhá cesta Rumunskem. A obavy: která motorka to bude zítra?
Den druhý
V hotelu Viking nás čekala snídaně, a především brzký odjez směr Banát. Do cíle dlouhých téměř 500 km a cesty nebyly zrovna nejrychlejší. Opovrhujeme dálniční spojkou pod Budapeští a vydáváme se vedlejšími silnicemi směr Szeged. Po ránu cesta docela ubíhá a po více než hodině překračujeme Dunaj a vydáváme se směr rumunský Arad, konečně kousek dálnice. Na dálničním přechodu do Rumunska stojí dobře tříkilometrová fronta kamionů. U aut je to cca na deset minut. Zamáváme občankami a jsme o hodinu dál v Rumunsku. Čeká nás ještě kousek dálnice a pak Timišvára a směr Banát. Před Timišvárou mi vypíná navigace. Další sms od operátora můj telefon totálně uspává. Sjezd na Timišváru jedeme poslepu. Zastavuje nás kolona, protože hlavní příjezd do tohoto města z našeho směru je právě v rekonstrukci. Vedro, cukání na jedničku (v pauzách si restartuji mobil a zjišťuji, že jedeme správně). V Timišváře máme vyhlédnutý bankomat na výběr lei. Spaření vjíždíme do centra města. Jestliže se našinec ptá proč, páč proto, že slovo městský obtah do Rumunska ještě nedorazilo. Prašná rozkopaná cesta hned vedle hlavní skýtá tři bankomaty. BDN – něco jako Komerčka, UniCredit Bank něco jako UniCredit Bank a ještě cosi. Já vybírám u své UniCredit Bank, až na chybějící možnost svobodné volby částky (jen přednastavené) je to ok, v kurzu cca 5,10. To jde. BDN chce 11% poplatek a tak se odpůrci Uni postupně vracejí k jejímu bankomatu. Místo vyhodnocujeme jako nedůstojné k delší zastávce, a protože cíl je ještě přes 200 km, razíme dál. Timišvára je cigánov (jakože nejsem rasista). Hnusné město, s hustým provozem a jsme moc rádi, že kolona po další hodině vyjede na výpadovku směr jih. Na mezinárodní silnici E70 plánujeme přestávky cca po 80 km, jednak kvůli tankování a taky kvůli odpočinku. Je vedro k padnutí.
Před čtyřmi lety jsme v Rumunsku neviděli policajta. Slavnostně jsme ho vítali někde v Sovatě, když se ujal pomoci Čárovi. Dneska jsou téměř v každé vesnici. Ne že by to něco změnilo na rumunském zvyku jezdit obcemi 70 a výš. Předjíždění v obci, přes plnou čáru, někdy i na přechodu pro chodce, není v Rumunsku nijak neobvyklý pohled. Letos u někde u Dety vedeme kolonu po cestě mezi obcemi, když tu se vynoří policista a jasně gestikuluje, že jako zastavit. Tak házím blinkr a šinu si to ke krajnici. Anglicky zdravím. Policista chce doklady a pomrkává po kolegovi, který se vydal do středu naší u krajnice zaparkované kolony. Vypínám motor, sundávám rukavice a začínám hrabat v bundě. Policisté si vymění pár slov, kterým nerozumím a pak mi ten v předu říká: Leave! Přesvědčuju se grafomotoricky, že jako já (ukazuju na sebe), leave (ukazuju dopředu). A když kývá hlavou nahoru dolu, zapínám bundu, navlékám rukavice, startuju Aranku a velím k odjezdu. Teprve večer se dovídám, že starší policista z prostředku kolony signalizoval cosi, jako že nemáme jezdit v koloně cik cak, ale za sebou. Naštěstí to prošlo a od té doby jsme pořád jezdili cik cak, staré psy zkrátka novým kouskům nenaučíš. Ostatně jsem si po návratu přečetl, že v Rumunsku je povinné denní svícení. Z provozu to nepoznáte.
Kdo měl ještě větší výskyt než polcajti, byli čápi. Ty první jsme zdravili s nadšením, máváním a ukazováním. Za chvíli nás to přešlo. Zatímco u nás je čapí hnízdo (a teď fakt jako myslím čapí hnízdo, ne Čapí hnízdo) předmětem veliké pozornosti a hned k němu montují kamery na online přenosy, v Rumunsku má každý druhý až třetí telegrafní sloup slušivou čepičku obydlenou několika kusy tohoto druhu. Tu a tam se objeví i čáp bezďák (tak ho nazvala Maky), tedy čáp sedící na sloupu bez hnízda. Ale možná prostě potřeboval jenom na chvilku vypadnout z domu 😊.
Po zkušenosti s policisty (řeknu rovnou první 😊) jsme se vydali směr Banát s vidinou postele a piva. A pár kilometrů před cílem se před námi otevřelo údolí Dunaje. Někde jsem četl, že cesta podél Dunaje v této části je jednou z deseti top cest v Rumunsku. Pohled to je impozantní. Trochu nevíte, jestli jedete podél moře nebo řeky a cesta přirozeně lemuje meandry veletoku.
Do Svaté Heleny musíte z dunajské cesty odbočit, byť jenom pár kilometrů. Je třeba vystoupat na přilehlé kopce. Ale když vyjedete nahoru otevře se vám malá náhorní planina a na ní vesnička jak malovaná. Už při prvním průjezdu si všímáme nápisů jako Kulturní dům atp. A hledáme ubytování u paní Oli Pekové. Navigace zklamala a bezradně stojíme na křižovatce, ke které se blíží stařenka s taškou. Přistupuji k ní a česky zdravím Dobrý den, hledáme ubytování paní Oli Pekové. A stařenka jako například v Hodoníně na náměstí odpovídá a popisuje cestu. Je to za rohem. V ubytování nás čeká milé překvapení. Stojíme před domem. Na zvonek zapomeň. Tak vzpomínám na dětská léta a beru za kliku a neustále křičím: Dobrý den, najdu tady někoho? Za dalšími třemi dveřmi nacházím Pavla s Verčou. Už jsou ubytovaní. Vyžádali si ode mne itinerář cesty zhruba dva týdny před naším odjezdem s příslibem, že se možná někde potkáme. Teď to nastalo. Vysvětlují nám, kde jsme ubytovaní a že nás paní Olga čeká (v jiném domu s večeří). Vybalujeme, sprchujeme se, a vyrážíme na jídlo o tři ulice dál. V letní jídelně paní Olgy Pekové je cca 12 míst k sezení a společně s dalšími hosty dostáváme polévku, hlavní chod pečené brambory s vepřovým a klobásami, kávu a povídáme česky a cítíme se jako doma. Po dvou hodinách odcházíme do místní hospody. Pivo za lei nebo koruny, jak chcete, všichni mluví česky a hospoda naproti dnes baptistického, dříve evangelického kostela je plná. Laťka je na letošní cestě Rumunskem nasazena poměrně vysoko. 😊
Den třetí
Ranní vstávání na dvorku ubytování u Pekových je pohodové. Konečně nemusíme spěchat, nečeká nás pět set kilometrů, ale jenom nějakých 230. Sbíráme se a vydáváme se na opulentní snídani. Čerstvé sýry, chléb, med, vajíčka, zelenina, káva, čaj. Za veškeré jídlo (včetně večere) necháváme Pekovým 90 lei na osobu a nelitujeme. Ubytování jsme zaplatili v českých (400 – inu našinci nejsou z levného kraje). A kolem desáté opouštíme pohostinnost této věhlasné české vesnice v Rumunsku na cestě vstříc Rumunsku 😊. Prvních sto kilometrů vede kolem Dunaje, ale po necelých třiceti se ještě jednou vydáváme do vnitrozemí na sipovu proslavenou pašeráckou stezku. Pašerácká stezka je vždy součástí sipových plánů. Jedná se o cestu o šířce cca dva metry a délce od 15 do 50 kilometrů, na kterých se sip modlí, aby tam ta cesta skutečně byla, protože Maky je pak docela nevrlá. Tentokrát to vyšlo, i když průzkum na google street view sliboval obstarožní asfalt vykládaný šotolinou. Naštěstí mezitím stezkou projeli cestáři a celkem slušný asfalt nás provází cca dvacetikilometrovým stoupáním do další české obce Bigar. Znovu se nahoře vynoříte na náhorní planině osázené domečky vystavěnými do kříže kolem místního kostelíka. Uprostřed obce je obecní studna, kde všichni tankujeme naše petky vynikající místní vodou a v místním magazinu kupujeme chleba a kafe. Samozřejmě česky. Už tady a potom i večer si čteme na vývěsních tabulích nebo na wikipedii o historii těchto Čechů v Rumunsku. Tohle fakt zaujalo. Po cca hodinové pauze padáme zpět k Dunaji a vydáváme se cestou kolem Železných vrat. Na to jsem si vzpomněl až po cestě, že Dunaj někde v těhle končinách svírají skály a žene se tu jako umanutý. Po nádherných cca 80 kilometrech zatáček pravá levá v kilu dojíždíme do města Oršova, abychom se vydali na sever. Na severu se zvedají Karpaty a nad nimi těžké mraky. Jde mi hlavou, jestli nezavelet k nepromokům, ale říkám si, když tak zastavíme. Po občerstvení na pumpě vyrážíme a hned po pěti kilometrech se spouští déšť, jako rumunský déšť. Provazy vody se valí z nebe i po silnici. Čekám na vhodnou příležitost, kde zastavit, když to nevydří Viking a staví na krajnici rychlostní silnice a my na něho čekáme asi o dva kilometry dál v obci. Výsledek je ten, že jsme všichni mokří durch. V hlavě se tiše vynoří čtyři roky stará děsivá vzpomínka na čtyři prochcané rumunské dny, ale nakonec se ukáže, že tohle byl největší liják, který jsme letos potkali. Když se déšť uklidní a jen tak kape, tak Viking v nepromocích a ostatní promoklí jedeme kolem Belareca až na soutok s Cerna (asi taky řeka) do obce Baile Herculane. To jsou prý kdysi Karlovy lázně Rumunska (sirné lázně). Jednak zde můžete zažít skvělý urbex v budovách dřívějších lázeňských paláců (je to na severu města a musíte jet městem nikoli po silnici, která lázně obíhá), a taky se můžete vykoupat v sirných tůních. To místo poznáte bezpečně podle čichu a taky podle toho, že všude kolem silnice parkují auta a kolem nich chodí lidi v županech. Stále poprchávalo, a tak jsme Baile Herculane nechali být a mířili dál za vyhlíženým ubytováním do obce Tismana. I když tahle cesta i přes nižší kvalitu je nádherné pozvolné stoupání a klesání, zatáčky doleva doprava, prostě nádhera.
V Tismaně už nepršelo a oschly i silnice a ukázalo se sluníčko. Penzion v rodinné domečku s přístavbami a sezením nás uvítal s otevřenou náručí a my uvítali jeho (trochu smradlavé) koupelny, posezení u pivka a příjemnou atmosféru. A především povlečené postele.
Den čtvrtý
Máme za sebou první dva bloky letošní úletu. Nájezd cca 1000 km, abychom se vůbec dostali do Rumunska a banátskou část provázenou českým jazykem a stopami našinců. Teď se před námi otevírá část číslo tři: karpatská, horská. Dnes plánovaných cca 130 km s překvapením na konci. Počasí slibuje mokrou silnici a přeháňky, tak vyrážíme v nepromocích (skoro všichni). A prvních osmdesát kilometrů se vlní pomalu stoupající krajinou přes město s čínským názvem Targu Jiu ke křižovatce za vesnicí Bengesti, kde začíná (nebo končí) cesta DN67C vyhodnocená serverem garaz.cz jako nelepší evropská horská cesta: Transalpina. Do města Novaci její kouzlo nepoznáte. Za Novaci na benzince potkáváme české motorkáře. Říkají něco o větru, šesti stupních a tak. Dáváme kafe a připravujeme se na první zázrak letošní cesty. My, kteří jsme tu už byli, víme, co čekat. Silnice začne v serpentýnách stoupat a pomalu se noříme do mraků, abychom se z nich za chvíli vynořili a na první části Transalpíny si užili tu nádheru. Transalpina v této části vede nezalesněnou částí hor, kde krásně vidíte na okolní masivy, vystoupáte přes 2000 m.n.m. Kocháme se a fotíme. Ve druhé části nás čeká horší počasí a začínáme chápat ta slova o šesti stupních a větru. Kochačka jak to jde a dojíždíme do Obarsia Lotrului na mokré silnici. Tady známe kemp ze šedesátých let, kdy zde postavili chatky, na které od té doby nikdo nesáhl. Nevadí, že nejdou zamknout, ale uvnitř je povlečená voňavá postýlka za v přepočtu 100 Kč na osobu a noc. Tady zůstaneme dvě noci. Vyděšený a nevěřícný pohled Vikiny jsem ignoroval. Sice se tu nemáte kde čistě (když pominete les) vysrat, ale jinak je tu všechno, co potřebujete. Suchá postel, vlídná hospoda, roztoužená servírka, která vám bude psát zprávy ještě mnoho dní po vašem odjezdu. Tisíc metrů nad mořem, tři stupně ráno, všude rosa, prostě Rumunsko, medvědy zatím nahradili toulaví psi, ale i na ty dojde.
Místní restaurace je dokonalá, podává žabí stehýnka, prodává čepované víno do postele a dá se platit kartou, co víc si můžete přát.
Den pátý
Den volna. Trochu se prospat, znovu vyjet na Transalpinu, nebo si udělat nějakou vyjížďku, při které skončíte na šotolině v lese nebo v nedaleké obci, ale stižen kroupami. Počasí nic moc, občas slunečné a občas déšť. S Maky jsme projeli Transalpinu a to, co jsme včera jeli v dešti jsme si užili za sucha, alespoň jedním směrem. Sbíráme síly na zítřek. Protože nás čeká další, druhá (a poslední) horská etapa a zase o něco větší nájezd ke třem stovkám. Takže budeme vyrážet brzo. Bohoušek a Luban to ví, takže se neožerou jako prasata…
Den šestý
Ráno střídavě před Viki tajím kvalitu budoucího ubytování s příslibem něčeho fakt lepšího. Ostatně všechno je lepší než chatky v kempingu Obarsia Lotrului, i když díky ušetřeným prostředkům za tyhle dvě noci si budeme moci dovolit příště větší luxus, ale to ona neví a zatlačuje v zatáčce hovňouse s výhledem na záchod bez vyhlídky do lesa. Zjišťujeme, že cca osmdesáti kilometrovou (nezdá se vám taky, že se ta osmdesátka nějak často opakuje?) cestu na Brezoi kolem dvou krásných jezer alespoň z 80% za poslední roky opravili. Trochu se po dvou dnech tlení v posteli a hospodě rozhýbáváme a padáme do jednoho z údolí, které nabízí státovku, která pochází Karpaty. Na pumpu někteří dojíždí na výpary. Otázku v kempu, jestli vydží ještě 130km zodpovídali sice: bez problémů, ale… Po státovce to chvíli valíme na Sibiu, ale po chvíli stojíme v kolách před opravami a ztrácíme skoro hodinu z cestovního času. A to nás největší laskomina dne čeká až na konci. Před Sibiu odbočujeme na Fagaraš v domnění, že teď už to pofrčí. Dalších patnáct minut stání nás ale uvede to plynulé jízdy až na odbočku na Transfagarasan. Z údolí vidíme, jak se špičky halí v mracích. Přestávka, cigárko a dál každý po svém. Sejdeme se nahoře před tunelem. Před čtyřmi lety jsme to jeli z jihu na sever, tedy obráceně a letos zažíváme naprostý motorkářský orgasmus. Cesta stoupá a vlní se v serpentýnách stále výš. Místy připomíná cestu na Stelvio (z té lepší strany), kvalitní silnice, malý provoz, široké vracečky. Nádhera. S Maky vyjíždíme až na parkoviště před tunel, svítí slunce a rozhledy jsou majestátní. Jdeme se podívat na údolí, kterým jsme právě projeli, uděláme pár fotek, sežereme langoš a vepřové ze stánku, koupíme samolepku, už bychom jeli, ale ostatní se teprve rozprchávají po pasu. Přicházejí mraky, začíná pršet. Svoláváme se jak umíme, a nakonec stojí sedm seřazených strojů před tunelem a Vikoš si na parkovišti za vydatného deště obléká nepromok. Povedlo se. Projíždíme tunel a začínáme po mokré silnici klesat k jezeru Lacul Vidraru. Objet tohle jezero je jako zájezd z Prahy na Moravu. Za každou zatáčkou už si říkáte, že tady bude hráz, a to trvá tak 50 kilometrů. Milým zpestřením jsou medvědi, medvědice a medvíďata kolem cesty. Viděli jsme jich asi šest.
Pod jezerem na hrázi jsme zastavili na cígo a pak dál do ubytka, které nebylo daleko. Projeli jsme pod oficiální Drákulovou zříceninou, ale nikdo neměl odvahu říct, já chci těch cca 1600 schodů vystoupat a kouknout se tam, a tak bereme za plyn a jedeme směrem k Curtea de Arges, kde kousek před máme ubytování v penzionku. Na kraji vesnice, v něčem, co vypadá jako rodinný domek, v přízemí posezení a lednice naditá pivy. Vaříme ze zásob, popíjíme pivko. Těšíme se z povlečené postele vedle sociálního zařízení (taky trochu smrdí), ale po kempu v Obarsia Lotrului je to luxus největší. Navíc nás čeká hned po příjezdu welcomedrink v podobě místní medovinky.
Právě jsme projeli dvě nejznámější rumunské horské cesty a tím se uzavírá další etapa. Zítra nás čeká upírský přesun.
Den sedm
V původním plánu něco kolem 300 km, ale ne zrovna po nejrychlejších silnicích. Cíle tři. Bran. Jedna tentokrát klasická rumunská vesnice Copsa Mare, abychom měli srovnání s českými a Šigišvára. Aktuálním přehodnocením vynecháme Copsa Mare. A tak po ránu fičíme D73C a D73 směr Brašov. Tohle je naprostá lahůdka. Cesta jako mezi Humpolcem a Pelhřimovem, široká, výhledy, doleva doprava, motorka rovně moc nepostojí, prostě nádhera. A pěkný asfalt. Z kopců pak začnete padat do Brašovské nížiny. Někdy je dobré poslouchat dopravní značení a projíždět městečka po cestě pro nákladní dopravu. Ta osobní je totiž vedena úplně přes centrum, a to i navzdory, že se centrum opravuje a je tam zákaz vjezdu. Tak se naše kolona najednou ocitla na pěší zóně uprostřed města, kde navíc půl pěší zóny chybělo. Koukám jak jelen na navigaci a ještě víc na policistu, který si to ke mně šine. Padají ze mne slova jako pardon, sory, endšuldigung. Rozhazuju rukama a nasazuju ksicht blondýny. První policajt mne pošle pangejtem, mezitím dobrý občas města poradí, že Brašov, kam směřujeme je rovně před námi, zhruba tam, kde je ta kupa písku a vedle ní hromada dlažebních kostek, za nimi se vynoří policajt v bílé čepici a ten se netváří vůbec jako že nás rád vidí. Znovu sehrávám scénku končící výrazem blondýny a i přes jeho ukazování dvou zkřížených prstů (což mi asi za padesát kilometrů došlo, že byl asi zákaz vjezdu) je naše kolona propuštěna na blízkou silnici, která po několika kilometrech vedla z města ven směrem Brašov a před ním ještě Bran.
Bran byl vysněným cílem části naší výpravy, která v Rumunsku ještě nebyla. Takový Karlštejn. Historie hraběte Drákuly se v turistických dějinách spojila právě s tímto místem. Zaparkovali jsme na místě, kde jsme si v nepromocích dělali fotku před čtyřmi lety. Počasí nám tentokrát bylo milostivé, a tak nadšenci dostali dvě hodiny času. Já a Maky jsme zapadli do nejbližší pizzérie, kde jsme se za 39 lei oba najedli, k tomu přidali kávu a něco osvěžujícího. Nadšenci se vrátili od hradní dvouhodinové fronty zhruba za půl hodiny, koupili si šašlik na stojáka ve stánku za třicet na jednoho a pak si ještě udělali fotku z ruského kola za další dvacku. Ale fakt exkluzivní fotku 😊. Po hodině a půl jsme se pomalu začali scházet v parku u parkoviště (záhadně podobně kořeny těchto dvou slov, co říkáte?) a říkali si, že kdybychom vyrazili hned, tak možná nezmokneme. No nevyrazili jsme. Jen Vikoš hlásil, že by rád co nevidět zastavil, protože se za ty dvě hodiny nestačil nikde vyčůrat.
Cesta z Branu na Brašov je něco jako výpadovka z Hradce na Pardubice. Místo k zastavení tam nepotkáte jen tak hned. A pak kolem Brašova je nový obtah (sem to asi dorazilo). Rychlostní silnice s dálniční rychlostí a dalších třicet minut bez možnosti zastavení. Pravda, jednu benzínku hned za Brašovem jsem přehlédl, ale dalších čtyřicet kilometrů jsme se s Maky nebavili o ničem jiném než o páně Vikinga močáku. Hele pumpa na obzoru, hlásí navigace, a tak se chystám na odbočení, odbočím, pumpa sice žádná (i to se v Rumunsku s Mapy.cz občas stává), ale za to bufet a luxusní záchodky. Tady dáváme káva, ulevujeme močovým měchýřům už téměř celé skupiny a nabíráme dech a poslední část dnešní etapy.
Pro harcovníky Rumunskem je Šigišvára profláklé místo. Městečko, v jehož centru zůstal středověk. Něco jako taková ta ulička na pražském hradě krát dvacet. V Šigišváře jsem našel moderní penzion západního typu. Klíče schované ve schránkách po číselným kódem. Naprostá samoobsluha. Menší vilka nedaleko centra s krásnými pokojíčky (odpady tu nesmrděly), nádherné posezení na zahradě, Casa Marian (najdete na bookingu). Díky zkrácení etapy přijíždíme celkem včas a záhy kráčíme do středověkého centra, kde po kratičké prohlídce usedáme do zahradní restaurace k Drákulovu guláši a pečeným žebrům. Pivo tu čepují do tupláků. Ani přechodná nepřízeň počasí nás nevykolejí. Zvolili jsme dobré stoly pod deštníky. A tak si dáváme, co hrdlo ráčí a pak kráčíme zpět do ubytování, kde pod zahradí pergolou skolíme ještě nějakou tu lahvinku rumunského vína.
Specifikem Casa Marian je místí kočičí paní, která nás oblažuje přítomností celý večer a celou noc chrápe Maky v posteli. Ráno si užíváme výhod kávy a čaje zdarma a vyrážíme na další cestu. Na východě od nás jsou deštivé mraky, ale my se nelekáme vlka nic a jedeme jim vstříc.
Den osm
Nějakých 270 km, především Bikazská soutěska a objezd jezera Biskita, kde se naše cesta měla zlomit ze směru na východ na směr na západ, čili jsme měli začít zatahovat domů. Před čtyřmi lety jsme si na Bikazské soutěsce udělali krásné snímky v nepromocích. Ne jinak tomu bylo i letos. Začalo to celkem v pohodě a ze Šigišváry jsme vyrazili včas a za sucha. Matně si vzpomínám, že pršet začalo až tak po stu kilometrech, ne moc, ale vytrvale. Posledních padesát kilometrů do Bikazské soutěsky jsme jeli za náklaďákem s vyfrézovaným asfaltem. Na mokré a poměrně nekvalitní silnici jsem si netroufal předjíždět, pro kolonu by to znamenalo totální smrt. Těsně před Bikazem náklaďák odbočil a my pokračovali stejnou posranou rychlostí po rozbité mokré silnici dolů do soutěsek. Bikazské soutěsky jsou impozantní kus cesty sevřený do stovky metrů vysokých skal. Serpentýny, průjezdy pod skalami, říčka, která tam kolem vás klokotá, to všechno byste mohli vidět, kdybyste viděli přes plégo a neměli oči furt připoutané k asfaltu před sebou. Tak jsme si alespoň zastavili na jednom z nejhezčích míst a po deseti minutách v dešti pokračovali dál. Chvíli jsem zvažoval, zda objíždět jezero, nebo se vrátit a rychlejší cestou dorazit do ubytování, ale nakonec jsem se přidržel původního plánu. A bylo to dobře.
Vyjeli jsme na hráz jezera Biskita, přestalo pršet a cesta byla také mnohem příjemnější. Zhruba čtyřicetikilometrový objezd jezera (přehrady) byl z drtivé většiny vytuněný novým asfaltem, i když logiku v systému asfaltování cest v Rumunsku nikdo z nás (jak jsme si večer sdělili) nenašel, pravděpodobně proto, že tam žádná není. Dvěstě metrů jedete po novém asfaltu, aby skončil a po osmi metrech začal znova na dalších tři sta metrů, kde vás čekala šestimetrová pauza a tak pořád dokola.
Promrzlí a logicky naprosto vykarbovaní jsme směřovali k hotelu Vila Sport v Borsec. To je asi pěkné napůl lázeňské a napůl horské městečko. Náš hotel by úplně na výdrholci za městem, čemuž odpovídala i cena. Vedle hotelu kromě lesa bylo už jenom fotbalové hřiště a předškoláci týmu Steaua Bukurešť tam měli zrovna soustředění. To nám vůbec nevadilo, zajeli jsme si do místního obchůdku pro pivo a vínko a v pergole nad hřištěm jsme strávili podvečer. Zítra začínáme zatahovat na západ, domů, do prahy, do Podolí, do lékárny… (však tenhle génius zítra ještě přijde ke slovu).
Den devět
Tři sta kiláků se posunout na východ. Na cestě nic moc. Týden před cestou, zatímco je všechno čtyři měsíce naplánovaný, mi píše Viking na Messenger: Ahoj sipe, od kamoša jsem dostal tip na jedno fantastické místo v Rumunsku. Jmenuje se to Salina Turda. Neuvěřitelné solné doly. Díval jsem se do rozpisu cesty a rámcově je to mezi body 11. a 12. Myslíš, že by to šlo? Konec Vikingova citátu. Odpovídám: Nevím, jak jsi studoval itinerář, ale tohle místo je v plánu 14. 7. a je to bod 23. Po takovém dotazu tvůrce itineráře málem jebne, ale na druhou stranu se musí uklidňovat, že ostatní se jenom vezou :-D. Takže Salina Turda byl hlavní cíl dnešní jinak celkem nudné cesty. Ale pravda je říct, že nejen Vikošův kámoš, měli pravdu, je to impozantní místo. Je to solný důl, chodby, tak, tak, to vám nikdo nemůže vzít. Takhle za dvě stovky vlezete do díry, asi tak půl kilometru jdete chodbami pořád dolu a najednou stojíte na ochozu solné jeskyně o rozměrech třeba 100×50 metrů, pod vámi 100 metrů, kde si lidi dávají kafe, hrají pinec, nebo jezdí na lodičkách. Hezký, ale nic pro mne. Já a Maky bereme kramle a nabíráme směr nejbližší restaurace. Téměř tříhodinový rozchod si všichni užívají (včetně nás v restauraci), kde se ostatně všichni cca po dvou hodinách shledáváme. Vikoš ještě netuše, že tímto okamžikem se prachsprosté cestování Rumunskem mění na existencionální cestu hledání Vikingovy duše, první zaplatí a odcházeje na parkoviště významně ukazuje za hodinky s nevyřčenými slovy: Pane učiteli, už je čas! A tak platíme o sto šest a šineme si to k mašinám. Ve třiatřiceti stupních navlékáme kožené oblečení, nasedáme na motorky, když se jako obvykle svého tailgannera Maky ptám, jestli všichni a můžeme vyrazit? A když slyším ano, i Vikoš s Josífkem už sedí 😊 s nastartovaným motorem, a v tu chvíli mne Vikoš předjíždí a já vidím, že jeho dokonalé a milované HD Bobby odvaluje zadní pneu jak Hardy masírující si břich, a hlásím do interkomu, že se asi zdržíme.
Tak kůže zase dolů. Viking za asistence nás všech ostatních prohlíží pneu, nikde nic nevidět, a tak se dostává ke slovu další hrdina dne Luban a vybaluje novotou vonící kompresůrek. Takže si poprvé zkoušíme sestavu HD – Goldwing, v takové vzdálenosti, aby kabely dosáhly od zásuvky k ventilku. Po několika minutách vrnění barometr ukazuje zhruba 2,5. Slinová zkouška potvrzuje, že střeva ventilku jsou v pořádku. Tož snad to ušlo jenom tak vlivem slunce nebo něco takovýho… Navlékáme kůži nasedáme a jedem. Do posledního penzionu na území Rumunska zbývá zhruba šedesát kilometrů.
Překvapivě rychle se vymotáme z Turdy (doly byly samozřejmě na druhé straně města než naše výpadovka) a najedeme DN75, která – což ještě nevíme – ve své druhé části bude aspirovat na top silnici hned po Transalpině. Ale nepředbíhejme. Po cca patnácti kilometrech Maky hlásí, že Vikošovo zadní kolo zase roluje podezřele rozplácle a nechává za sebou stopu. Vybírám širší krajnici mezi dvěma zatáčkami. Sundáváme kůži a sledujeme Vikingův ustaraný výraz. Tak znovu sestava HD – Goldwing, znovu pořádá prohlídka povrchu pneu. Dokonce i desinfekční pokus o průzkum pomocí vlhkosti = rozuměj Luban vylovil z Golďasu nějaký obstarožní desinfekční anticovid sprej a cákal po pneumatice jak divokej, ale HA! našli jsme místo úniku. Bohužel to nebyla dírka po hřebíku, ale ventilek a jeho upevnění. A v tu chvíli to přišlo. Vikoš si pořád lámal hlavu, jak může jeho bezdušová pneumatika ucházet zatěsněným ventilkem, když v tu ránu ho někdo přivedl ke zjištění, že jeho bezdušová pneumatika má duši a prozrazuje to právě technické provedení ventilku s matičkou. Vikinga ovšem zjištění, že má duši, dokonce dvě (i v předním kole) vůbec netankuje a upíná svou mysl k řešení. Kdo má sprej na opravu pneumatik? Sad na opravu bezdušových pneumatik máme několik (dokonce i Vikoš), ale sprej nikdo, ani náhradní duši nikdo. A tak Viking prohlásí, že takový sprej musí mít na každé pumpě či v každém obchodě, nasedáme a vyrážíme ho hledat. Pro jistotu ještě odebíráme Vikošovi Josífka i přebytečnou zátěž.
Za dalších patnáct kilometrů se situace opaku, akorát na trochu lepším místě, do cíle pořád ještě dost daleko a míra zoufalství stoupá. Vikoš, jako obvykle, začíná chytat histerák a hned po rozpojení sestavy HD – Goldwing vyráží sám napřed podle rčení, nahoru nespadne a dole ho najdem. A tak po chvilce balení (oblékání kůže) vyráží ve Vikošových stopách i kolona. Po dalších pár kilometrech ověřuje Vikoš své tvrzení, že sprej na opravu pneu přece musí mít všude. Bohužel zjišťuje, že byl poněkud naivní. Nemají ho v obchodě (smíšeném), ani v tom druhém (který jsme vůbec nenašli), dokonce ani na pumpě, ke které se konečně dostáváme. Mimochodem pořádný kompresor na pumpě taky nemají. A tak Vikoš na radu už nevím koho podniká poslední pokus návštěvy nedaleké autoopravny. Sprej na opravu pneu tam v nabídce nemají, ale mají tam šéfa motorkáře, který vytahuje jeden sprej ze svých soukromých zásob. Vikoš ho vítězoslavně přiváží na pumpu, kde na něj čeká celá kolona. Sledování a především poslech opravářů Vikoše a Lubana směle aspiruje na další díl Mata a Pata či po vypnutí obrazu na zvukovou scénku z freevidea. (padají slova jako podrž mi to… šoupni ho tam atp.) Ale zdá se, že dílo je u konce a po dvou a půl hodinách a cca šedesáti km dorážíme k penzionku.
Po sprchách si dáváme pivko a grilované maso a další dobroty jako papanáše. Servírka slibovala, že můžeme platit separately, ale po zhruba hodině a půl to vzdává a přichází nás poprosit, abychom zaplatili, že už v tom má guláš. Tak platíme naše účty a otevíráme nový, tentokrát společný a přihazujeme na stůl poslední rumunské peníze do jednoho banku, který na konci dne všechno zaplatí.
Den deset
Brzy ráno Vikoš kontroluje stav své duše a zjišťuje, že drží jako helvétská víra. A v této naději nasedáme na stroje a vyrážíme vstříc poslední části cesty: 1000km domů. Na tento den je naplánováno něco přes pětset kousek za Budapešť. Prvních zhruba 80 (furt ta osmdesátka) km z Campeni do Stei po DN75 přes pohoříčko Muntii Bihor se ukazuje jako luxusní projžďka nahoru dolů, serpentýny, v údolíčkách podél říček se silnice vlní pravá levá a povoluje rychlost 80 i víc. Je to motorkářská slast. Důstojné loučení s cestováním po Rumunsku, protože už nás čeká jenom utrpení v podobě průjezdu městem Oradea, jak jinak než z jihu na sever přes centrum, kde místo pěší zóny mají momentálně díru jak do pekla (asi nová stanice metra či co). Za Oradeou tankujeme, Vikošova duše drží, a míříme si to na dálnici A3 a v Maďarsku pak M4 v očekávání posledního pekla na hraničním přechodu. Už poslední kilometry rumunské dálnice ale ukazují zvláštní výjev. Žádné fronty kamionů, osobní auto v nedohlednu, až jsem začal pochybovat, zda je tento nový přechod zvaný Bors II vůbec v provozu. Přijíždíme k hraničním budkám a nikde žádné motorové vozidlo. Najíždíme přímo k budce, ukazujeme OP a během minuty jsme za hranicí a získáváme hodinu času navíc. O jediné vzrušení se postarala Lucka, která si OP nechala v kufru, takže oba sesednout, vypnout motor, klíček přestěhovat do zámku kufru… ale všechno dobře dopadlo a zdržení jsme počítali na sekundy. I maďarská část dálnice vypadala jako po humanitární katastrofě a provoz začala připomínat až někde kolem Debrecenu. Kilometry ubíhaly a čas plynul a vypadalo to na super dojezd a nadechnutí před posledním dnem, když v tu chvíli hlásí Maky: Vikoš má problém! Naštěstí pro Vikoše právě míjíme parkoviště, tak tam s Lubanem a Maky zajíždí. Přední část kolony byla rychlá a sjet nestihla, tak Maky jen do interkomu hlásím, že jedeme na další parkoviště a zavoláme si a spojení interkomů se přeruší. Další parkoviště se objevilo za cca 10 km. Tam se dovídáme, že s Vikošovou duší je amen. Ventilek totálně v čudu. Tohle už žádný sprej neopraví. Takže Vikoš žhaví telefon, asistence, překládáme Josífka a Vikošovy věci k Maky a Lubanovi a po domluvě zanecháváme Vikoše i s jeho prázdnou duší svému osudu. My se sjíždíme na parkovišti a toužíme urazit těch pro dnešní den zbývajících cca 285 km.
Vikoš na tom byl vlastně dobře. Protože má dobrou pojistku. Asistenční služba ho převezla do městečka Nyíregyháza, kde bylo dealerství HD, což bylo jeho štěstí. Smůla byla, že to bylo dalších cca 80! km na východ. Duši měli skladem, ale zničenou pneumatiku ne. Náhodou však zrovna očekávali zboží, včetně přesně té pneu, kterou Vikoš chtěl, jen tu bude až zítra dopoledne. Takže Vikoš bere hotel a čeká a čeká.
Naše kolona se po cca stokilometrových skocích blíží k cíli dne. V hlavách myslíme na Vikoše, o pauzách čteme zprávy a fandíme. Nakonec volíme mírně delší cestu kolem Budy i Peště, jen abychom nemuseli městem. Jistých 110 na obtahu. Do Taty počítáme posední desítky km, když v tom Maky hlásí, že Jarda zpomaluje a bliká. Rychlá zastávka a kontrola ložiska v zadním kole. Tam, kde měl být věneček kuliček se tetelily poslední čtyři. Jako by toho nebylo už dost. Do ubytování zbývá cca 14 km, rozhodujeme se dojet. Snižujeme rychlost kolony na nezbytné minimum a po cca čtvrthodince stojíme před penzionem. Moc pěkný, samoobslužný, čistý a voňavý. Začínáme se vybalovat a startuje logistická smršť. Luban zajištuje dodávku s řidičem, která ráno dorazí. Jarda už domlouvá nákup náhradních dílů, Ondra dovymyslí a zrealizuje, že cestou v zatáčce na Vídeň naberou ještě Lucčinu kawu. Společně se pak vydáváme do místního bufetu na gyros a pizzu a pivo a pivo a pivo. A hajdy na kutě.
Den jedenáctý poslední
Ráno snad hned po sedmé přijíždí dodávka a v čas plánovaného odjezdu obsahuje nejen Jardovu motorku, ale taky hromadu báglů Lucky, Ondry, Vikoše. Lucka si konečně užije Ondrovy Kawy, protože ten společně s Jardou nasedají do dodávky a naše motokolona se redukuje na šest. Protože nám o půlnoci skončila desetidenní maďarská dálniční známka, vzali jsme to z Taty rovnou na Komárno, do kterého to bylo asi 15 km a pak už směrem na Blavu. Na odpočívadle Zeleňák před zatáčkou na Vídeň jsme ulevili močovým měchýřům, dali kávu a něco do žaludku. Na Květu tu čekalo doprovodné vozidlo směr Ostrava, kde měla další akci. Dáváme jí hudlana a dál tedy v pěti a u Humpolce na poslední zastávce se loučíme už všichni navzájem, protože Lucka, Bohoušek a Luban s Josífkem berou D0 směr Plzeň a my s Maky magistrálu na centrum. Paradoxně těchto cca 470 km skončilo pro nás s Maky zhruba v 15:30 šťastným a bezproblémovým návratem domů. Což se dříve či později podařilo i ostatním, včetně Vikoše. V Nyíregyháza opouštěl dealerství HD zhruba o půl jedné odpoledne a před sebou 840 km. Dal si tak obráceně první etapu minulé rumunské cesty, protože právě z Volduch do Nyíregyháza tehdy vedla. A taky jsme ji dali za jeden den. S přestávkami cca 11 hodin cesty. Tehdy s námi Vikoš nejel, tak si to holt musel vyzkoušet teď a domů dorazil o půl dvanácté večer. Oddechli jsme si. Šikovný chlapec, a hlavně, konečně objevil, že má duši.
Celkem najeto 3760 km
Drum bun!