Blog č. 11. Neděle 1.10.2023
Nad ránem, za mnou opět přichází velký, lední medvěd. Tentokrát je blíž. Vešel do pokoje. Někdo asi nezavřel ty papírové dveře, jako by to snad proti němu pomohlo… Vešel důstojně, tak jak tohle zvíře chodí, hlavou kýval ze strany na stranu. Krve by se mně nedořezal. Šel rovnou ke mně a já začal dělat mrtvého. Jeho obrovská tlama se naklonila ke mně, jak mne počal očichávat a potom začal ohlodávat nohu. Obejmul lýtko a jemně okusoval, přitom nestiskl. Vůbec to nebolelo. Byl jsem bez sebe strachy a začal se pomalu sunout od něj pryč, v snaze vyprostit se z jeho zubů. V tom položil svou velkou tlapu na mou hruď a přitiskl mne k lůžku. Jen pár centimetrů od mých očí byly jeho drápy. Zřetelně jsem je viděl. Byly snad deset centimetrů dlouhé. Tiskl mě, ale přitom jsem necítil bolest, ani škrábnutí, jen obrovský strach…
Jsou sny ze kterých jste rádi, že se probudíte. Tento byl opět silně intenzivní a opakovaný. Prosím, už žádné další sny o medvědech. Zvláště ne těch, co chodí po nemocnici. Kamarádka Lari vyprávěla o své zážitku, když v Tatrách měla osobní zkušenost. Vždy bývá nejnebezpečnější chodník podél horských potoků, které jsou zarostlé křovinami, nebo kosodřevinou. Medvěd jde pít, přičemž vás neslyší. Zurčící voda přehlušuje vaše kroky. Jakmile se potkáte, když se od vody vrací, může být zaděláno na velký malér. Tohle se stalo Lari, když se takhle potkali na horském chodníku. Možná se lekli vzájemně, ale nemusí to tak vždy být. Každý upaloval na jednu stranu, což byla ta nejideálnější a nejštastnější varianta. Ale ne vždy to takto může dopadnout. Už nechci žádné další sny o medvědech. Ba ani se s nimi nemusím setkat v horách. Před léty se mi poštěstilo, že jsem jej jednou na dobrých sto metrů slyšel a podruhé jsem viděl jen pohyb v kosodřevině. Ačkoliv kdo ví, při mojí slepotě jsem možná někdy šel i kolem něj. :-) V každém případě, vyprávěl jsem svůj sen dceři, která, mi řekla že to musel být velmi hustý sen. Vždyť tohle je největší a nejdravější šelma na světě. Lední medvěd. Ten nezná slitování. Během dne mi dochází, kdo je nazýván šelmou. Pak jako by do mých myšlenek zazněla slova „jsem-li s Tebou, nikdo Ti neublíží…“ a po zbytek dne jen uznale a v pokoře pokyvuji hlavou. Ostatně to mohu vidět ve svém životě a i na zážitcích posledních dní. Ale když na Vás padne strach, není to jednoduché, vím…
Nedělní den, je v nemocnici přece jen nedělní den. Budova pulsuje jakoby na půl. Je klid. Někteří pacienti odjíždějí na jeden den domů. Já zde ale setrvávám, a tak si užívám samoty, klidu a ticha. Mohu si projít celou nemocniční budovu, čímž zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Jednak je to pro mne rahabilitační procházka, jednak si v klidu prohlížím tuhle monstrózní, sedmdesátých let monumentalistickou budovu. Větší a okázalejší je snad jen Ceaușescův palác. Naprosto neúčelné a obrovité prostory s nekonečnými chodbami, vedoucími z jedné obrovité místnosti, do dalších. Nechyběl zde svého času ani zasedací sál. Patrně ku konání někdejších osvětových besed. Možná i za totality lékaři plnili a překračovali plán. Jsem touto budovou z architektonického hlediska unesen. Na tehdejší dobu, to byla velká okázalost. Bohužel dnes, i když je zateplená, její rozsáhle prostory spotřebují značnou část nákladů již jenom na vytápění.
Den se líně vleče a já si jej krátím pochopitelně svými chodbami, které jsou nekonečné. Chvílemi se mi zdá, že už potkávám sám sebe…
Blog č. 12. Pondělí 2.10.2023
Dnes žádný medvěd, žádné propocené polštáře. Budím se okolo čtvrté ranní a jdu provést svůj obvyklý rituál, kterým je ranní ledová sprcha. Pokoje spí a sestry unaveně sedí na inspekčním pokoji a popíjejí ranní kafe. Uctivě je zdravím a vím, že mají holky po třech nočních dvanáctkách. Odpoledne mi manželka donese další zásobu čokolád. Dělá mi dobře jim je rozdávat. Jak už jsem v předchozím zmínil, je to jen malé pohlazení na duši a poděkování za jejich obětavost. Kdo ví, třeba i nám policistům budou jednou občané podobně děkovat :-))))) Tak to byl pokus o vtip :-) Klídek. :-)
Včera jsem shlédnul film s Belmondem. Byl to jeho poslední, celovečerní. Vždy jsem si říkal, dokud tenhle chlap ještě žije, je svět v pořádku. Ale víme, před dvěma léty, odešel ve věku 88 let. Jeho poslední film nesl název „Muž a jeho pes“. Je to film o stárnoucím muži, který musí opustit svou lásku, která se podruhé vdává. Současně se dostává na ulici, kde propadá beznaději a jeho jedinou oporou je jeho pes. Tenhle film asi není to pravé ořechové, na co byste se měli dívat v nemocnici. Jean Paul natočil mnohé veselejší filmy. Je to však film velmi hluboký a o skutečném životě. Belmondo v něm chce nakonec vše vyřešit sebevraždou. Opět a stále si uvědomuji, že každý den máme zač děkovat. Škoda jen, že jsme mnohdy velmi nevděčný národ. Na vše reptáme a také, mnohdy volíme do čela hlupáky, aby nám vládli. Ale to sem nepatří, nicméně vděk za vracející se zdraví, nabývání síly a vůbec celý můj pooperační průběh mne provází po celý den.
Potkávám paní hraběnku v doprovodu syna, který je na invalidním vozíčku, a jeho manželku. Nelhala. Je to opravdu krásná rodina a paní hraběnka se mezi nimi vyjímá, jako ozdoba. Moc jim to všem spolu sluší. Zdravím se se synem a zavádím s ním hovor na naše společné známé z oblasti tohoto sportu. Popřeji mu hodně sil a úspěchů. Syn děkuje a významně se na maminku podívá, přičemž řekne:
„Mami, už jsi se zase chlubila? To bylo vážně naposledy.“ Na což maminka odpoví:
„No jistě, naposledy, protože už to tady stejně všichni vědí“ a směje se.
Komu čest, tomu čest a v tomhle případě jednoznačně.
Procházím se po nemocnici a nejraději bych sedl do auta a jel domů. Ale ještě musím bojovat. Je krásný podzim a já tady marním čas. Ale radost, že mne nebude při chůzi bolet a že se budu moci na své hory i do sedla vrátit, je mým světlem v naději a obrněním v čekání. Povzbuzen tím vším večer usínám. Nad ránem žádný medvěd. Ostatně, co by zde dělal. Už mi řekl, co mi chtěl říct. „bez Jeho vědomí, vám z hlavy nespadne ani vlas…“
Blog č. 13, úterý 3.10.2023
Dnes odchází můj spolubydlící na další léčbu, do klimkovických lázní. Dozvídám se, že mi dají pána, který má parkinsna a pomočuje se. To není dobrá zpráva, ale nakonec jej dají na dvojku a pacienta s dvojky dají ke mně. Je to důchodce, ale veselý chlapík. Pochází z Blanska. Ono v Blansku, jsou vůbec dobří lidé :-), odtamtud nemůže vzejít nic špatného. Jmenuje se Jarda a zamlada zde vojančil. A jak už to bývá, přiženil se tady a už je zde přes padesát let. Je to ale čipera a chová kde co. Bohužel, zradilo ho koleno, ale teď to snad bude už zase dobrý. Vždyť, jak říká, má tolik práce doma. Nabízí mi tlačenku a sekanou a další domácí řeznické výrobky, které mu tady stále nosí jeho přátele. S díky odmítám, přece jen ten režim tady mám nastaven trochu jinak. Nakonec to rozdá, tedy spíše vnutí sestrám. S Jardou se dá bavit o všem, akorát s ním nejde číst, protože Jarda pořád mluví, ale je to příjemné. Má velký přehled a mnoho se dovídám. Ono, lépe je naslouchat. Bohužel, s Jardou si toho moc neužiji, za dva dny jej čeká odchod domů. Koho mi sem zas dají…
Jestliže jsem říkal, že sestry jsou andělé, měl jsem možnost potkat jejich Archanděla. Je jim rehabilitační terapeutka Kateřina. Je přibližně v mém věku. Vysoká, štíhlá blondýna se dvěma odbornýma, vysokoškolskýma tituly. Když jsem vešel do místnosti, která je takovou tou ohýbací mučírnou se všemi těmi stroji, co Vás na nich natahují a lámou :-), její hlas a úsměv prozáříl vše kolem. Pozoruji její přístup a cit ke všem nemocným. Mám radost, tahle žena je na svém místě. Seznamuji se tedy s vrchním andělem a později se dozvídám, že chová daňky, množí slepice, husy, kachny a další domácí zvířectvo. Nechybí dvacet úlů včelstva, psi a kočky. K tomu také leccos pěstuje a dělá zásoby sena na zimu pro všechno to zvířectvo. To by jednoho porazilo. Pochopitelně, dobrý anděl musí mít své pomocníky, kterými jsou její manžel a synové. Prý také všichni aktivně rybaří a Katka se ještě stíhá dál vzdělávat a cvičí jógu. Stojím v neskrývaném úžasu a jen dumám a vzpomínám na svůj nedostatek času. Výmluvy, výmluvy… Katka je příkladem, jak nemarnit čas. Takže za mne dnes další člověk, který zaslouží medaili.
K obědu máme opět jídlo jiné, ale jak už jsem se naučil, vždy něco z každé stravy oddělovat a schovávat na svačinku, tahle zkušenost se náramně hodí. Prakticky, nemám nikdy pocit hladu a to je důležité. Jídlo je pro nás, ne my pro něj.
Blog č. 14, středa 4.10.2023
Vleče se to. Ale pokroky jsou znát. Už dokážu vleže zvednout operovanou nohu. Sice bolí, ale zvednu ji. Člověk by chtěl zázraky hned a nejraději už fungovat na sto procent, ale učím se trpělivosti a zkušenosti, že tohle je běh na dlouhou trať. Je tady zdravotní sestřička a je to Romka. Je už taky v středním věku a když ji vidíte, prvotní reakce je, že se ve vás rozezní varovné otazníky. Jak moc jsme ovlivnění dobou a zkušenosti. Tahle však rozhodně není z Chánova. Milá, úsměvavá a stále v poklusu. Koneckonců, nikde není psáno, že v nebi jsou andělé jen sněhobílí. Několikrát se mně ptá, jestli něco nepotřebuji a během dne se postará o mou jizvu, kterou mi natře nějakou spešl mastí. Máme v práci taky jednoho čerta. Pavel se jmenuje a je naprosto v pohodě. Vždy se směju, když mi na služebnu přicházejí lidé s pozdravem za stěračem. Pokud je tam Pavel přítomen, zavolám ho, ať přestupek s nimi vyřeší. Pavlova kůže je hodně čokoláda, a tak je docela legrace pozorovat reakce lidí, když je osloví, a že s nimi jejich přestoupení projedná. Příchozí mají obvykle tendence reagovat různě, jen ne si nasypat popel na hlavu a říct, sorry, moje chyba. Když však spatří Pavlíka, většinou se nezmůžou na slovo. Fakt se tím bavím. Osobně, jak jsem již dávno zjistil, vadí nám lidské manýry a nepřizpůsobivost a je úplně jednou zda je černej, nebo bílej. Sestra Ivetka, jak se totiž tenhle orlovský anděl jmenuje, do nebeské gardy rozhodně taktéž patří.
Už je toho tady na mne moc. Já vím, je to jen další zkouška. Spíše mám na mysli, tu bolest, kterou tady vidím všude kolem. Lidé polámaní, po mrtvicích, obrně, různých úrazech či jen opotřebení, jako já. Ale jsou to všichni bojovníci, tedy alespoň většina. No já vím, že co taky v nemocnici lze jiného vidět, než mnoho bolesti. Vnímám to jinýma očima. Vážím si svého zdraví a slibuju, udělám vše pro to, abych si jej co nejméně ničil. Přece jen, naše těla jsou božími chrámy.
Pod tím tlakem okolního dění, mám silnou potřebu vypadnout ven. Prostě musím. Oblékám si vestu a s berlemi vyrážím před nemocnici, kde se jen tak procházím po chodníku. Uvnitř nemocnice je docela dost sterilní prostředí. Všechny vůně a chutě jsou zde sterilovány desinfikovány v jednolité nemocniční pachy. Dříve tomu bylo hůře, neboť se používala zřejmě jiná chemie. Vzpomínám, že když do tramvaje nastoupily zdravotní sestry, anebo jen studentky na praxi v nemocnici, přerazilo to i ostravský havířský odér :-). Nedaleko nemocniční brány, je stánek s kebabem. Jak jsem si jen dříve nemohl všimnout tak intenzivních vůní? Je možné, že pobytem v nemocnice se mi čichové receptory vyčistily na maximum, protože všechny pouliční vůně vnímám intenzivně. Ten kebab voní naprosto úžasně. Těším se, až si ho někdy, někde dám. Dnes ale ne. Byl by těžký a taky, nemám s sebou bankovky :-) Dnes mi stačí jen nasát alespoň jeho vůni. Někdy stačí ke spokojenosti, jen pár malých věcí, jen si jich všimnout, zastavit se ve shonu a užít. Proč jen jsme mnohdy tak nespokojení. Vždyť stačí být zdráv, moci se bez bolesti pohybovat, mít kolem sebe pár skvělých lidí a když si k tomu dáte třeba ještě kebab? :-))))
Dozvídám se, že následující den, mne odstěhují na dvojku k pánovi co má parkinsona. To ještě nevím, kdo to je. Nejsem z toho nadšen, ale holt, nejsem na dovolené a tento pokoj budou obývat nově příchozí pacienti ženského pohlaví. A tak vychutnávám chvíle pohody se svým spolubydlícím Jardou a večer mám návštěvu. Přichází za mnou můj strýc Karel. Karel má 75 let, ale zdravou hlavu. Jeho celoživotní láskou je matematika a hlavolamy. Je bystrý a motoricky rovněž zdatný. Věnoval se kulturistice. Takhle bych chtěl jednou v tomhle věku vypadat. Ale je to rovněž o tom, jak se o své tělo člověk stará. Ale co to, Karel mi přináší bonboniéru. Tož Kájo, co já s tím tady? Chuťové buňky jsou zaplaťpánbů v klidu, protože nemocniční planá strava a „jiná“ jídla, je drží pod kontrolou. Dejte si tady jeden bonbón. A do rána to zfutrujete celé. Nicméně mi ji tady nechává a přeje brzké uzdravení. Jsem rád, že Káju mám. Je to poslední člen moji rodiny, nepočítám-li svou dceru, protože zbytek se již dávno uzavřel a odcizil. Kája je ale můj člověk :-)
Kde si myslíte, že skončila bonboniera? :-). Poslal jsem ji dál, po vodě, dělat radost těm, kdo si ji zaslouží. Vždyť je i psáno, pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s nim opět setkáš…
Blog č. 15, čtvrtek 5.10.2023
Dnes odjíždí spolubydlící Jarda domů a já, protože už znám svůj další osud příštích dní, balím se k přemístění, na dvojku. Přichází zdravuška a přesouvá mí celou postel. Ty sestry by mohly z fleku řídit městské autobusy. S postelemi na kolečkách lítají po chodbách jak divé. A všechny rohy stěn jsou celé. Pozoruji tohle umění a musím se pousmát myšlence, jak by s tím asi manévroval běžný našinec. To by byla řachanda a hávárka. Holky zlaté, co vy všechno neumíte…
Bohužel, moje dobrá nálada se rozplývá s mým vstupem do pokoje. Jsem tedy na dvojce. Je zde cítit močovina. Sestry říkaly, že pán s parkinsonem je na plenách. Tak to mám radost. Pozdravím jej a klesám na postel. Nechci se seznamovat, nechci s ním hovořit, sdílet, je mi ho líto, ale sám nevím, jak se chovat a co říkat. Naštěstí mám za chvíli rehabilitační terapie. Opouštím pokoj raději dříve. To bude hodně náročné, ještě týden musím vydržet. Ale přece jen, něco mi tady nesedí…
Člověk si nemůže vybírat. Alespoň v mém případě ne. Je to holt nemocnice. Parkinson je pěkný svinstvo a pokud se dostanete do takového stavu, je to již konec. Pán má asi 65 let. Při mém návratu na pokoj, se mi představuje. Jméno nebudu uvádět. Říkejme mu třeba Zdenek. Sestry mi prozradily, že je novinář. Jakmile mi řekne své příjmení, naskakuje mi v hlavě film. Příběh, který jsem už dávno zapomněl. Divím se, že mi vůbec někde vyskočil. Ano, tohle příjmení znám. Je to již asi deset let. Napsal článek v internetovém deníku, na adresu policie, kde zmiňoval nějakou konkrétní věc. Ta se týkala i mně. Vůbec do ní tehdy neviděl a jen pro čtivost článku psal naprosté nesmysly. Dost v tom článku poškodil prakticky všechny policisty. Vzpomínám si, jak jsem byl tímto jeho článkem pobouřen a říkal jsem si, co je to za člověka a proč to dělá… Po deseti letech ho potkávám v tomto stavu. Radost z nějaké pomyslné satisfakce rozhodně nemám. Tohle nikomu nepřeji. Ale padá na mne Boží bázeň a přemýšlím o tom, co znamená nechat místo pro boží soud, než věci mnohdy sám a ukvapeně řešit. Říkám si, pane Bože, proč tohle? Co mi tím chceš říct… ?
Zbytek dne trávím mimo pokoj. Močovina je dost cítit. Čas si krátím psaním, četbou na jídelně a chozením po chodbách. Stále přemýšlím, proč jsem se s ním setkal právě zde a co za tím vším je. Padá na mne smutek a samota. Když jsem situaci popisoval manželce, řekla mi, že jak mne zná, dám tomu muži sílu. Nevím, nemám z čeho. Sám se propadám a cítím se jak boxer v ringu, který tolik očekává gong, aby se mohl ubrat do svého kouta. Sedím na chodbě, hledím na své berle a je mi velmi smutno. Sestra kolem prochází a říká:
„Vám se nechce spát?“
„Co Vám budu povídat sestři…“ povzdechnu.
Pokývá hlavou a její pohled vyjádří, že mi rozumí.
No nic, je třeba se obrnit trpělivostí a odolností. Jakmile vejdu do pokoje, je tady další šok. Televize na plné pecky a pán neustále přepíná programy. Jsou tady v nemocnici všechny programy a spuštění zařízení je na automat. Nahážete tam mince a ono vám to dvanáct hodin hraje. Je těžko pak těm lidem brát tuhle jedinou zábavu. Navíc nechci prudit a tak to řeším práškem na spaní a špunty do uší. Přemýšlím, zda ten medvěd nebyl přece jen lepší…
Blog č. 16., pátek 6.10.2023
V noci se často budím a bojuji s dalším navázáním spánku. Televize je sice vypnutá, zato však děsný chrapot se nese snad celým nemocničním oddělením. Závidím všem zbylým pacientům na patře a jen skřípu zubama. O půl čtvrté už to nemůžu vydržet a tak se odebírám k svému rannímu rituálu, do sprchy. Je zde klid a tak tady užívám ticha. Po té se přesouvám opět na jídelnu, ale před sedmou musím být na pokoji, protože vizita. Ty sestry, já vím, že jsem to tady zmínil už mockrát, ale nemohu prostě slovy vyjádřit ocenění jejich práce. Protože je pán na plenách, musí se umýt a přebalit. Ty holky to dělají s takovou samozřejmostí, profesionalitou a klidem, až je to nepochopitelné. Byl jsem léta v judistické reprezentaci, dělal jsem u bánské záchranné služby, prošel jsem kus světa v horách i jej projel na motorce, byl jsem ve sporu s Hells Angels, ale proti těmto holkám se cítím, že jsem žabař. Pokud to nevidíte a hlavně necítíte, nedá se to pochopit. Naštěstí moje černé myšlenky zahání rozptýlení, kterou je každodenní rehabilitace, pravidelné chození po chodbách a čtení cestopisu o embéčku, které objelo svět. Alespoň trochu. Opět na chvíli vyrazím na vzduch a sednu si na lavičku před nemocnicí. Pozoruji ruch ulice, když v tom spatřím rehabilitačního, ukrajinského doktora. A je to tady. Dostávám vroubek, neboli žlutou kartu. To se k mému průserářství hodí. Vysvětluje mi, že nemohu chodit mimo areál nemocnice a že je to nezodpovědné. Já vím já vím… ale já prostě už musím…
Večer, je jakoby přes kopírák podobný tomu předešlému. Nakonec to nevydržím a houknu na Zdenka, ať už to aspoň trochu ztlumí, čehož uposlechne. Ale není to o moc lepší. Řeším to opět prášky na spaní, které jsou ne právě úplně dostatečné, byť jsem z nich až zdrogovaný. Opět celonoční chrápání, které prochází i přes špunty. Budím se a ve tři ráno vzteky opouštím pokoj. Zlatý lední medvěd v pokoji. Raději chodím své chodby. Cítím ale, že tohle všechno má svůj význam. Ráno se sestra ptá Zdenka, jak že se vyspal. Odpovídá, že to stálo za prd…
Blog č. 17, pondělí 9.10.2023
Víkend byl smutný. Jednak pršelo, jednak se nic nezměnilo. Se Zdenkem jen prohodíme občasné slovo na neurčité téma. Nechci být odmítavý, ale jsem. Učím se to všechno zvládat. Jsem nevyspaný a začínám počítat dny. Ještě tři noci. Bohužel nedá se ani přes den na chvíli zavřít oko. Zdenek řeže i přes den. V sobotu jej sestra přemlouvala, aby se šel vykoupat, ale on jí odpovídal, že zítra. Raději bude smrdět, nespolupracuje, komplikuje a ztěžuje. Ty holky nemají pouze jeho tady. Vložil jsem se do toho, že je sobota a na neděli má být člověk čistý a voňavý a přemlouvám jej, aby sestru poslechl. Nakonec na mně dá. No fajn, ono to nějak půjde. Spojuji si jeho osobu stále s tím nešťastným článkem, který tehdy před léty „vypotil“. Lidé tehdy lajkovali a přikládali si polínka na adresu policie. Tenkrát to udělal vyloženě pro sledovanost a jistě věděl, že lže, překrucuje, podsouvá a uráží. Ale komu by prospělo, kdybych mu to připomínal? Co by se změnilo? Jen bych jej možná zarmoutil, anebo co hůře, udělal bych ještě horší atmosféru. Kdo jsem já, abych jej soudil. A já jej již soudím, právě svým odmítnutím. Ten problém je ve mně. To já se musím naučit tohle zvládnout. To já se musím naučit odpouštět. Vždyť nepotkala mne zkouška nad mé síly. Smířen s osudem, začínám se na Zdenka dívat jinýma očima. V tom do mých myšlenek přistanou slova z Matouše: „mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce“. A jsme doma. Už chápu. Všechno se vším souvisí a nic není náhodou. Jakoby se přede mnou rozestoupila další místnost. Někdy jsou naše boje nepřekonatelné a pak stačí málo, anebo jen pochopit a vše je hned jinak. S pocitem vítězství usínám… dokud Zdenek nazačne zase chrápat. Je to nepříjemné, ale nějak se to dá lépe snášet.
Ve tři ráno Zdenek zvoní na sestry, a ptá se jich kolik je hodin? Když mu řeknou že je ještě noc a co má za problém, odpoví: „A tak, to tedy ještě brzo, tak to ještě pleny nebudeme převlékat“, přitom řve jak na lesy. Tohle sestry vyloženě nastartuje. Sice obě šeptají, ale dostane pořádný kartáč, že by mohl být v klidu, že tady na pokoji není sám. Povzbuzuju je, že je to v pohodě, načež se mi dostane odpovědi: „To není v pohodě a takhle to nebude.“ Je znát ráznost jednání. Když tedy spouští alarm, tak jdeme přebalovat. A je to komplet i s povlečením. Raději vstanu a jdu dát ranní sprchu. Se spaním je zase konec. Ale já jak já, ale ty holky… smekám… ale každý správný anděl má u sebe meč. A je to dobře. Takhle by jím ty jejich křídla kdekdo byl schopen polámat.