Vážení, začala jsem si dělat řidičák na motorku. Vzhledem k tomu, že jde o mimořádné zážitky, rozhodla jsem se o ně s Vámi podělit. Pokud by někdo tady začal anketu, zda řidičák udělám, nejsem si zcela jistá, na jakou odpověď bych si vsadila.
Takže seriál začíná….
Den 1
Tak dneska jsem poprvé řídila motorku. Pravda, s učitelem za zády jsem kroužila jen dokola na nějakém cvičišti, ale bylo to super. Teda, víc než na dvojku mě jet nenechal. Uvedla jsem v úžas 2 prodavače, kteří mají u téhle plochy schovaný malý obchůdek – s časopisy o pěstování marihuany, semínka, a tak…. Docela zírali, jen si nejsem úplně jistá, jestli to bylo mou free jízdou nebo ochutnávkou sortimentu jejich free prodejny. ALE SUPER, Super
Den 2 – druhá jízda
Dneska jsme vyrazili za hranice cvičiště a zřejmě i všedních dnů. Zdálo se mi to brzy. Milý bože odpusť mi, že jsem vyděsila několik lidí, málem přejela takovou milou rodinku, téměř narazila asi do 2 aut a psychicky zničila instruktora. Myslím, že už se mnou nebude chtít jezdit. Ale brzděte, když nedosáhnu skoro na zem. Asi končím. Instruktor po jízdě odešel bez komentáře, mlčky… a sdělil mi, že odjíždí na dovolenou……………
14 dní pauza. Už mi nezavolá. Fakt jsem ho asi vyděsila. No co, tak neumím brzdit, no. Ale to, co v autě dělám automaticky, mi rukama nejde. V autě si už jízdu užívám, je to pohoda, ale na motorce je to nervák.
Den 3 – třetí jízda
Konečně zavolal. Uf. Tak jdeme na to. Tentokrát jsme jezdili po městě. Vylidněném, protože v sobotu po obědě nikdo nepoleze ven, že? Po pravdě, myslím, že jsem udělala krůček vpřed, ale pořád občas zmatkuju, a když se soustředím na řazení, blikání a kde se co mačká, nestíhám sledovat značky a provoz okolo. No prostě jsem v padesáti za vola. Hodnocení instruktora, když mně na konci střídal takovej hezkej mladík , řeklo vše. Na pochvalu mladíkova otce, jakou mám pěknou helmu, instruktor znalecky odvětil: „no, to je ale asi tak všechno…..!!!“
Nemam ho ráda.
A víte, kdo za to všechno může? Vašek!!!!! Protože, kdyby mi koupil kabrioleta, nemusela bych se tady crcat s ňákou motorkou.
Den 4
Dnes se jedeme s Vaškem podívat na motorku. Vybrali jsme Virago 535, je lehká oproti 750-ce a budu si moct sama jezdit, aby mi vlezlo řízení do rukou. Má zlatavou barvu a hodí se mi k helmě. Narodila se v 2001 a má docela málo najeto.
Den 5
Dneska jsme projeli několikrát město, ale pořád ještě nestačím při jízdě vnímat okolní svět. Jednak do mě instruktor zezadu neustále hučí: nervi tam tu rychlost tak, vypni směrovku, jeď víc doleva, co zase zmatkuješ atd…A jednak pořád ještě nemám spoustu věcí zažitých.
Vyjádřila to dobře Nikola. To je holka, co chodí s naším Štěpánem: “já jsem tě dneska viděla jezdit ve městě. Chtěla jsem ti zamávat, ale když jsem viděla, jak se tváříš, bála jsem se…….“
No, tak to vidíte.
Ale jela jsem líp než minule. To si teda myslím já.
Den 6
Tak pozor – dneska jsem prý jela o 100% lépe. Možná….možná…..bych už prý dostala i ten řidičák. Říkal instruktor, ne já. Problém teď je, že inspektor má pře 130 kilo, tak se třeba ani spolu nevejdem na motorku!!!!!!!!!!!!!!!! No, když to říkal, dělal si trochu srandu, tak snad to bude dobrý. Ach jo.
Den 7
Motorka je doma ! Je to Viráška 535, zaplatili jsme a přijeli na ní domů. Při cestě domů si Veverka na opuštěné vyasfaltované polní cestě nacvičovala jízdu, rozjezdy, zastaveni, řazení a vše ostatní.
V klidu, sama, bez instruktora. Hned vyjela a protože se dlouho nevracela dal jsem si v blízké hospodě, Birela a smažené bramboráčky. Stále se nevracela. Byl jsem už nesvůj, páč se stmívalo a já měl na helmě v autě tmavé protisluneční plégo. Konečně se vrací, světlomet ozařuje asfaltku, ale co to, Martina se obrací a že prý ještě 2x . Dorazili jsme domů asik po sedmý večer. Úsměv od ucha k uchu. V otevřený jetce.
Poslední tažení před zkouškou aneb Jak se venčí Veverka Instruktor je opět na dovolené. Tak až se pánové příště narodíte, zařiďte si autoškolu!!!!! Ale já nezahálím. Probíhá tzv. venčení. Vašek na Viragu vyjede nad město a já za ním autem. Nahoře na silničkách si mašinky vyměníme. Vašek podřimuje cca hoďku v autíčku a já drandím dolevadopravaokolokolem a ještě jednou. Pak se poslušně vrátíme domů.
Nejlepší škola – všechno si ošahám pomaličku sama a nikdo mě nebuzeruje. Myslím, že přece jen začnu shánět tu plyšovou veverku……………
Teda fakt moje venčení zabralo!!! Jízda dobrá a pozor: ve středu 19.10. jdu na to…… Koukejte na tom máknout všichni, ať mám nahoře palce nahoru. Hlavně kvůlivá počasí – jestli nebude hezky, další termín zkoušek je až na jaře!!!!!
Den poslední – zkouška
Tak vážení, myslím, že byste neměli být ošizeni o triumfální závěr této story. Ve čtyři ráno ve středu pršelo….. v pět pršelo…… v šest pršelo……… já to zkrátím – pršelo až do 9.00, kdy měly začít jízdy.
To už jsme měli za sebou úspěšně testy a modlili se kvůli zdárnému konci a počasí. Tři zoufalí adepti na motorkáře. Já teda ještě, abychom se vešli na tu motorku. Komisař byl vážně kus a já taky nejsem zrovna drobeček.
Tak v 9 to vypadalo slibně. Počasí dobrý. Jednu jízdu si v pohodě odjel adept na náklaďák. Pak jsme zjistili, že naše cvičná motorka, která celou přípravu neměla chybu, má zrovna dneska v pr….. baterku.
I zavolali jsme firmu. Motorku se podařilo nahodit a automechanik ji předal se slovy: „tak ale teď vám nesmí chcípnout!!!!!. Já mizím… hahaha.“.
Trochu jsme pobledli, ale tvářili jsme se, že nám se tohle fakt nestává. Nasedl první adept. Já jsem plánovala, že pojedu poslední, tak jsem se maskovala jako oblíkač a svlíkač všech do tý děsný oranžový vesty s nápisem L.
První zoufalec odjel. Až na první křižovatku v dohledu, kde mu to na stopce kleklo. Ale nevzdali to.
Sám instruktor tlačil, adept tlačil, tlačila babička, dědeček, myška. Tlačili, tlačili …až motorku roztlačili a zmizeli. Vrátili se v pohodě.
Nasedl druhý adept. A co se vám nestalo? Dojel na první křižovatku v dohledu, kde mu to na stopce kleklo. V té chvíli náš instruktor nasedl do cvičného náklaďáku a zanechav na místě bezmocného asistenta, odejel se slovy: „ Tak to tu nějak zvládněte, já už musím..“
Zbabělec jeden. Mezitím v dálce roztlačovali dva oranžoví mužíci motorku. Všimla jsem si, že podruhé, neb byli o kousek dál. Nakonec objeli dva bloky a vrátili se. OK.
Nasedla jsem já. Vyšvihla jsem nožku – chodím na taichi – a kopla komisaře přímo pod koleno.
Mistr trenér by na mně byl pyšný, ale komisař úpěl. Pak si za mě sednul a pozor: vešli jsme se!!!!!
Už to bylo zase v pohodě, vtipkoval něco o ženských na motorce, jak se za nima dobře měkce sedí – hahaha – a pravil: „ Ale teď už to nesmí vážně chcípnout !“.
Samozřejmě jsem v rozčilení začátečníka nevzala v úvahu, že motor běží a zmáčkla startér..
Co se stalo? No, chcíplo to. Takže my jsme roztlačovali už z místa.
VY SE TEĎ STRAŠNĚ SMĚJETE, ALE VÍTE, JAK MI BYLO?
Tak dál……Na první křižovatce na stopce se stalo co? Chcíplo to podruhé a pak znova asi 50m dál.
A pak komisař řekl, že není vůl, že se na to může vys….. Objeli jsme zimní stadion, kde není provoz a nehrozí zastavení a skončili. Uf.
Jo, ale to nebylo všechno. Alespoň se rozhodl trápit mně technickou. Nedbal mých námitek, že mám od Vaška zakázáno na cokoliv na motorce sahat a vytáhl ze mě pár perel ohledně technických záležitostí.
Nechápu, proč mu vadilo, že všemu říkám : „čudlík“. Musela jsem vydolovat z paměti názvy jako ventilek, uzávěr a tak….. No nakonec pravil, že asi stejně na tom budu jen jezdit a smiloval se.
Tak vážení – do 14 dnů si jdu pro řidičák!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Poučení na závěr:
Číňani mají takovou průpovídku – nedej bože, aby se splnily všechny mé modlitby. Vyjadřuje fakt, že my se můžeme usilovně modlit za splnění nějakého přání, ale cestu, jak k tomu dojít už nevyjádříme nebo vůbec nedomyslíme. A tak jsme někdy překvapeni a někdy i zděšeni, jakým způsobem došlo k plnění právě toho našeho nevinného přání, co všechno ten proces plnění způsobil za vedlejší nervy a problémy.
Takže, když jsem si přála mít rychle jízdu za sebou bez toho, že bych udělala dopravní chybu, nahoře mi to splnili na 100%. Nedali mi příležitost to zkazit.
Zbývá jen pokorně poděkovat a sklonit se před moudrostí boží. Ale teď bez filozofie: děkuju vám všem, kteří jste mně drželi palce, moc si toho vážím. Vaše Veverka motorkářka.
DODATEK 1:
Zamyšlení nad mužskou stránkou věci a ještě jednou nad plněním přání:
Vašek pravil, že už má pro mě dárek k Vánocům. Je to na motorku, samozřejmě.
Došlo mi, že skončila éra voňavek, botiček, hadříků a jiných milých serepetiček. Možná jsem se na ten řidičák měla vykašlat. ACH JO.
Když jsem tenhle povzdech předvedla před mužskou částí mých spolupracovníků,
reakce byla: „No, to je super! Pánové, na motorku je potřeba spoustu věcí…“
Vůbec NEPOCHOPILI pointu.
Kdyby vám náhodou nebylo jasné, co jsem tady teď chtěla říct, pusťte to z hlavy.
To jsou jen takové ženské nářky…… Takže se mi splnilo být motorkářem. Ještě jednou díky.
Teď už ale opravdu končím.
Veverka