Neděle 24.9.2023
Když říkám, že ty zdravotní sestry jsou andělé, myslím to vážně. Totéž platí o horských záchranářích a vůbec všechna ta banda kolem integrovaného záchranného systému. Je škoda že i dnešní policie (ano, do vlastních řad), nemůže si toto pojmenování v povědomí lidí přisvojit. Jsme bohužel represivní složkou a ta nebude nikdy oblíbena. Přitom, policejní vůz, to je vždy maják v těžkostech. Proč ale jen, i když sám jej vidím v cizím městě, anebo v cizí zemi, hrkne ve mně vždy jak ve starých hodinách. Možná následky totálitní doby? Ale že zdravušky jsou andělé, za tím jsem si vždy stál a stát budu a jsem hrdý, že žádná zdravotní sestra, v době kdy jsem aktivně sloužil ulici, nikdy nedostala pokutu a vždy udělám vše pro to, aby nedostala. Protože jednak, jednou záchranář, navždy záchranář, a jednak, za to všechno co tady v těch nemocnicích dělají… Mám to tak nastaveno.
Ležím na pokoji a v ráně mám zavedený drén, který odkapává vše, co tam být nemá. Tělo je důmyslně postaveno a ten kdo jej stvořil, byl borec. I když někdy před zrcadlem, říkám si, tak tohle se ti teda pane Bože nepovedlo… :-))) ale zas vidím, že Bůh má smysl pro humor :-)
Ukrajinská sestřička Katarina, mi dělá převaz a vůbec, tak nějak na mne dohlíží. To je další Borka, za kterou jsem vděčný, že jsem jako člověka potkal. Je z Dombasu a pochopitelně, přišla do Česka v první vlně. Za tu dobu umí dobře česky a patří k těm vyšším sestrám, co to tady mají na směně pod palcem. Je příjemná a vyzařuje z ní velká osobnost, spojená s notnou dávkou pokory, pečlivostí a milosti.
Co já tady jen budu dělat… Ležím na zádech a ještě se nedá moc ani hýbat. Na vizitě ukecám doktora aby mne už odcévkovali. Musím ale pít, aby se tělo čistilo. Že by nějakou dvanáctku, zamyslím se a zjišťuji, že na ni nemám vůbec chuť. Vlastně vůbec na nic nemám chuť. Slibuji že budu do sebe lét čaj, ale nějak to nejde. Oběd, jde stranou. Dokud si nezajdu sám na záchod, raději nic. Vím, není to ideální, ale je mně dost. Horší s tím čajem. Když napotřetí sestra příjde zkontrolovat bažanta, zda v něm něco už je či není, slibuje že mne znovu zacévkuje. Na tohle kupodivu slyším. Leju do sebe jeden hrnek za druhým. Jooo… sestry mají svoje metody a kouzla…
Děda mi vypráví svoje příběhy. O tom jak elektrikařil v rubání, jak byly poruchy, jak dovezli nový kombajn který nikdo neuměl zapojit. Já, protože mám za sebou třináctiletou praxi bánského záchranáře, vím o čem mluví. A tak spolu chvíli fedrujem, profáráváme jednotlivé šachty a co kde bylo zajimavého, kde jaká zajímavost až, jak by pravil haviř Slivka: “nakopali stě synci vagon uhla jak o revírní sobotě a prachu, že lutně něstača odsávať“.
Nad Karvinou se snáší soumrak. Ale každý soumrak s sebou přinese nový den. A nový den, přinese vždy zase něco nového. Usínám opět pod injekcemi a opiáty, ale v naději. V naději příštích dnů. Protože cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem.
Ranní vizita přináší dobré zprávy. Rentgen super. Drén super, takže odpojíme hadice, super, jizva taky super, zkusíme se pomalu postavit. Jooo !!! Supééér. Kurde, ale jak? Vždyť těma nohama nelze vůbec hnout. Ale kde je vůle, je i cesta. Bez pomocí sestry, však ani ránu. Zavřené oči, zatnuté zuby a pomalu nohy z postele. Jo, jdu na berle. Zdravá noha je silná. Zlaté kolo moje, zlaté moje jízdy po kopcích. Zlaté tréninky. Jo, jde to. Trošku motá šiška. Operovaná noha je ale jak mrtvá. Sice se na ni dá lehce stát, ale nejde s ní pohnout. Palcem přitahuji chodidlo dopředu. Pak přísun zdravou nohou a znovu. Piďálkovitými pohyby se sunu na koupelnu a WC. Dojdu tam už sám. Bohužel, nemohu se ještě pár dní sprchovat a tak provádím hygienu jen tak ve stoje u umývadla, na takový ten lachtaní způsob. Je pode mnou sice kýbl vody a doma byste tohle mít nechtěli, ale tady to jinak nejde. Ten pocit. Nedá se dlouho stát a tak musím nabrat kurz zase zpět na postel. Čisté pyžamo i povlečení. Paráda. No a pak že není na světě dobře. No a co dál? Přemýšlím. Ale asi bude nejlíp, dát tomu teď hodinku klid. Ulehám a před očíma vidím alpské štíty…
x x x
Noc strávená v autobuse není nikdy příjemná. Rozednívá se a za námi zůstává dálnice, přes Brno, Prahu, Plzeň. Autobus stoupá po horských serpentinách a s námahou se vtěsnává do úzkých zatáček. Okolo silnice se tyčí kopce, jejichž vrcholy jsou kdesi v mracích. Julské Alpy. Naposledy jsem zde byl před desíti léty. Ten čas přece jen běží. Ale to jsem si je projel na motorce. Za to před léty dvaceti, jsem prošel celou italskou stranu, všechny vrcholy a feratové cesty.
Píše se rok 2021 a je srpnový víkend. Konečně zastavujeme na blízkém parkovišti. Je srpnové ráno, kolem šesti hodin. Již je cítit chlad. Vytahujeme z podpalubí bágly a strojíme do nich vše, co potřebujeme k výstupu. Od nezdařeného vyšlapu na Smrk uběhl téměř rok. Za tu dobu se vše uklidnilo a já absolvoval i pár výstupu v Tatrách. No uklidnilo… jak se to vezme. Trošku to tam je znát, ale zdá se je to pod kontrolou. K tomu se objevily trigger pointy, což sice zní velmi exoticky, ale rozhodně to nikomu nepřeji. Přesněji, jsou to svalové uzly, které funguji, laicky řečeno, co by spouštěče. Vznikají přetížením svalových vláken. Dle internetu, k jejich zjištění, prý bývá často lékař uveden v omyl. Tedy nevím, kde jsem k tomu přišel. Ale je to možné i díky dlouhodobému držení těla, třeba při sedavém zaměstnání. To je celkem u mne jasný původ, ty přiblblé noční dvanáctky. Rentgén nic nezjistil, terapeuti nic nezjistili, neurolog nic nezjistil, kdo zjistil? No především tedy já, protože bolest a pak přesně vo co go, odhalila naše rodinná masérka Markétka, která pracuje na rehabilitačním centru. Jakmile zajela svými prstíky přes záda, hned řekla, jsou tady. Chvíli to trvá, než se to rozmasíruje a spraví, No a k tomu se objevily ještě patní ostruhy. Kurde, já též musím mít všechno. Ale to se všechno dá pořešit Nymesilem s brufenem. Není to sice ideální, ale když to zapijete dvěma panáky valašské slivovice, fungujete dobře. Ano, otázka, jak jsem zjistil později, jak dlouho… ale zas než ležet na gauči…
Helma, karabiny, úvazky, nějaký prusík, kousek lana, něco k jídlu a samozřejmě nezbytné moje „drogy“ k utišení bolesti a okolo sedmi vyrážíme. Máme před sebou asi šestnáct kilometrový výstup, s převýšením okolo 1800 metrů. Náš cíl je horská chata ve výšce 2515 m. Tam nocujeme a druhý den vyrazíme na nejvyšší vrchol Julských Alp, jimž je Triglav (2864 m). Stoupáme až k Vodníkovu dómu, ve velkém Polju (1817m). Slunce, jako všude v horách pálí. Zásoby vody se tenčí a tak doplňujeme. Dosypávám další sáček Nymesilu a dva Ibalginy. Vyrážím, ještě šest kiláků a sedmset výškových. Procházím údolím a dostávám se do kuloáru, kterým stoupám vzhůru. Cítím bolesti v žaludku. Sakra, asi jsem to s těmi utišováky přehnal. Sice takhle můžu jít, nebolí, za to je mi na zvracení. Bohužel, nepomáhá ani kousek čokolády. Všechno musí ven. Totální výprodej a vyčištění skladů. Usedám na zem a opírám se o batoh. Zase jsem něco překaučoval. Chvíli odpočinu, když žaludek se rozhodne že našel ještě nějaký zapomenutý regál, který se rozhodne vyčistit. Lehám si na bok a ležím na zemi. Ještě že už všichni odešli. Snad mne nebude nikdo budit a zachraňovat. Potřebuji jen chvíli odpočinout. Jen chvíli. Pomáhá to. Možná jsem i na chvíli usnul, nevím… ale chci li dojít, musím sebrat síly a vyrazit, jinak o mně budou mít kamarádi strach. Vrací se mi dobrá nálada, byť sil ubývá. Trošku to propočítávám, kolik toho ještě mám a rozvrhuji síly. Tady v těch Julkách jsou přece jen převýšení mnohem vyšší než kdekoli jinde. Holt Alpy. Pokračuji dál a v tom vidím, schází pro mne kamarádka Lari. Jsem sice už pod chatou, ale je milé ji vidět. Lari je ranař a dříč. Místo pozdravu spustí:
„Dávej batoh“
„Jsi normální? Neexistuje“ odpovídám.
„Dávej batoh“ Neustoupí.
„Lari, nezlob mne. Přece mi nemůžeš nést batoh“ Bráním se a pokračuju dál malátně.
„davej batoh, pod chatou ti ho nechám, ať to nikdo nevidí“
„ne, ne… to už dám“ a na chvíli si sednu. Sedne si vedle mne a koukáme do údolí.
Vysvětluje mi, že tam nahoře je pivo za čtyři éčka, což se dá, akorát se nedá pít. V nestřežené chvíli mi porve batoh a než se naděju, má ho na zádech a štraduje nahoru. Nevěřícně kroutím hlavou. Je to sice ostuda, ale s Lari si nemusím na nic hrát. Po chvíli na mně volá z vrchu:
„Tak je tady, a jakože nic jo? Dorubej to už sám“
Ach jo, musím se tomu smát. Roman má silnou robu. No snad Ti to někdy holka vrátím, i když raději ať k tomu není příležitost za takových okolností. Ale fakt mi to píchlo. Dojdu nahoru, hodím batoh na záda a jako že tedy nic. No… ale nikde to neříkejte prosím :-)
To pivo fakt stojí za prd, ale naštěstí ho nemusím pít a taky ani, nejde, je tam nějaký blok. Ubytováváme se na palandách a já si musím na chvíli lehnout. Hlavně už žadné prášky. Přesněji, dnes už žádné prášky… :-) Ale to pomohlo. Za hoďku a půl už vařím před chatou jakýsi guláš a podělíme se s nim všichni. Extra porce je pro Lari. Noc je deštivá a vítr cloumá chatou, jako by ji chtěl odnést. Je to příjemné, akorát v tomhle nahoru nevylezeme. V pokoji nás spí asi dvacet. Naštěstí nikdo nechrápe. Kapky dorážejí a tlučou na skla oken a v náporech větru je cítit, jak se vždy celá chata lehce pohne. Příjemná atmosféra.
Nad ránem se vítr utišuje a jsou vidět hvězdy. Vstáváme okolo šesté. Nějaká ta hygiena, snídaně a jelikož je triglav jako na dlani, oblékáme se do sedáků a vyrážíme vzhůru. Je po ránu sice chladno, ale s přicházejícími slunečními paprsky odchází i všechno špatné. Slunce, jakou že jen má sílu. Jeho doteky jemně olizují okolní štíty a hladí svou energií na těle. Cítím se dobře a tak stoupáme a karabiny počnou na prvních přepínkách cvakat. Náročnost terénu se mění na skalní, po kteréžto, díky vyšší náročnosti, je potřeba se jistit. Jde to ale rychle a bezpečně. Okolo desáté jsme na vrcholu. Nesmí chybět vrcholové foto i zkouška, kolik lidí se vejde do rakety, která je nahoře a slouží k nouzovému přežití? Akorát mi není jasné, jak lze nouzově přežít v železné špici, která je na nejvyšším vrcholu okolních hor, v čase silné bouřky. Když metou blesky, jistě by zde nikdo nelezl, ale bouřky jsou zde v horách, zvláště v Alpách dílem několika minut, nehledě o vzdáleném, i padesátikilometrovém dosahu blesku, když je ještě obloha v místě, dá se říct modrá.
Forma je skvělá. Nic nebolí. Trigger pointům tento pohyb evidentně svědčí, protože v lezení zapojujete celé tělo. Byť jsou určité blokace pohybu, dá se to zvládnout a patní ostruhy taky neprožívají plný došlap, protože v tomto terénu používáte všechny čtyři. Ale přiznávám, jeden Nymesil jsem pochopitelně ráno zobnul. Co bych to byl za fetku, bez fetek.
Dostatečně pokocháni, scházíme dolů. Plán byl sejít pod kulorár a jinou cestou zpět, ale kolem jedenácté se objevují na obloze v dálce mračna. V horách platí pravidlo, že kolem druhé odpoledne by jste měli být již dole, protože zvedající se opary mohou nakumulovat bouřková mračna. A co je bouřka v horách, to snad ani netřeba více rozvádět. Snad jen zmínka, že déšť, není déšť, ale sprcha a většinou nepadá jen z hora, ale bičuje vás i z boku, přičemž každá kapka je jak ledová jehlička která je vpichována do obličeje, zvláště do očí.
Alenka Zárybnická by z nás měla radost, že mračna dostatečně a s předstihem vyhodnocujeme a tak volíme bezpečný sestup, zpět na chatu. Nemusíme spěchat, takže máme dost času na focení. Na chatu přicházíme okolo půl druhé a vrchol Triglavu je již zahalen v mračnu. Tohle nám vyšlo. Vaříme oběd a okolo čtvrté se nebe opět zatahuje a objevují se první kapky. Máme dobrý pocit a užíváme pohody uvnitř chaty. Pijeme čaj i pivko. V očekávání suchého sestupu do údolí, jdeme brzy spát a opět vnímáme jak kapky buší do chaty.
To srpnové ráno v horách může být všelijaké. Nás vítá bílé. Nad ránem klesá teplota a déšť se mění v sněžení. Je to docela švanda. Jsme dobře oblečeni a děláme kolem chaty první letošní, malé sněhuláčky, byť do vánoc je ještě hodně daleko. Domlouváme se, že sejdeme dolů jižní stranou, protože autobus je domluven v Mojstraně. Cestou, si můžeme dát ještě jeden vrchol. Zasněženou krajinou, překonáváme skalní nerovnosti a scházíme. Cesta je nekonečná. Do Mojstrany je to údajne něco kolem šestnácti kilometrů, čemuž ovšem nevěřím. Podle mých propočtů je to více než dvacet čtyři. Skupina se rozděluje a já po několika kilometrech zjišťuji že se mi ozývá, stará bolest. Také patní ostruhy jsou tady zase v plné síle. Poučen z předchozích extemporé z mých chemických pokusů, dávkuji svoje fety opatrněji. Cesta se táhne a přechod údolím, již není radost. Asi nemá cenu vše popisovat dopodrobna. Do Mojstrany docházím jak spráskaný pes. Ale jsem tam. Závěrečné pivko, pizza a pak již jen jezero Bled, malá zastávka na kochačku, ze které však nic nemám, neboť trávím tři hodinky v břišních křečích. Zřejmě opět následek brufenů, v kombinací s pizzou a pivem. Byť pivo, bývá přece dobrý katalizátor. Chvílemi se opět ztrácím. Ta cesta do Mojstrany byla nekonečná…
x x x
Nemocniční chodba je dlouhá. Snažím se za pomocí berlí, vyjít z pokoje. Musím ji přejít až na konec. Terapeut sestra mne jistí a povzbuzuje. To je jasné, co tě nic nestojí, za nic nestojí a tenkrát z toho Triglavu do Mojstrany to bylo horší. Jenom přemýšlím, zda ta první doktorka ortopedie, která mé kyčelní klouby ohledávala hned po návratu z Alp, by neměla vrátit diplom. Prej že vše v pořádku, nic mimořádného tam nevidí. Asi nějaký dobrý matroš, protože Operatér Jirka při prvním mrknutí na snímek, řekl hned že ten kloub je na výměnu. Nikdy nevěřte jen jednomu doktorovi a ten přístroj na rázové vlny, kterým se ta mudr snažila rozbít moje patní ostruhy, ten koupila asi taky u Vietnamců. :-) Hlavně že pětikilo za každou vlnu. Pche. Ale fakt, že nepomohly ani ozářky až fokusovaná rázová vlna. Na fokusované vlny, jsem byl už pochopitelně jinde. To už byl jiný kalibr. Sice jednou tak dražší, ale za to účinný. Stačily tři terapie. Sice zážitek, ale pomohlo. Ty prováděla zdravotní sestra Lucie, od doktora Mačáka z Lechowiczové, která je taky z gardy dobrých andělů, byť z té ostřejší sebranky, neboť její hláška v ordinaci: „normálně si zaku..ujte, tady je to povoleno. Tady užívají „květomluvy“ i vznešené učitelky…“ Kyčel však bohužel, zachránit nešla, protože kde už vychozená chrupavka už ani není, tam už nic nepomůže.
Tu chodbu se tady teď šourám a když dojdu s terapeutkou na konec chodby, navrhuji ji, že to netočíme, dole je bufet a kafe. Směje se a velí druhé kolo. Taky anděl… jenže těch koleček dám dnes ještě několik a sám dobrovolně. Vždyť co může být horší, než sestup z Triglavu do Mojstrany za jeden den… :-))) Je ale fakt, že když pak přijde odpoledne za mnou manželka s dcerou, sklízím pochvalu. Že prej dobrý a že kdy tedy jdeme na tu B7 ? :-))) Jo, tu taky ještě půjdu, ale pouze jako fotograf, protože kdo chodí B7, což je vytrvalostní závod v Beskydách přes sedm beskydských vrcholů, s nastoupáním okolo pěti kilometrů a trasou kolem stovky, je opravdu šampion. Moje žena tuhle B7 před léty několikrát šla. No určitě tam na to někdy ještě mrkneme, ale jak se říká, půjdeme „na hyeny“, tedy mimo závod :-) No ale teď si dám zatím jen další kolečko po chodbě. Já mám b-sedmičku teď tady. Jde to ztuha, ale jde to. Klíčem k úspěchu je vytrvalost.
-juhu-