Motivací letošní cesty bylo Makyno přání znovu vidět Budvu. Jako malá holčička tam byla poprvé u moře a ve vzpomínkách bylo všechno krásný a barevný. No, varoval jsem ji! A k cestě do Budvy jsem naplánoval i kousek zemí, kde jsme ještě nebyli. Rovnou řeknu, že přes různý strachy a nejistoty jsme byli nadšení. Bosna a Hercegovina, a Černá Hora ještě víc, jsou civilizované země, kam můžete v klidu a v pohodě vyrazit. Navíc, Černá Hora je fakt top.
Podobně jako u Rumunska vás na začátku čeká stejný problém, že všechno zajímavé začíná až po 1000 ujetých kilometrech, které musíte narvat do nějakých přibližovacích etap. A protože už nejsme (tedy kromě Maky) nejmladší a musíme taky hodně pít, a nechceme to osm hodin valit po dálnici, naplánovali jsme přibližovací etapy na dvě části a převážně po státovkách. I tak to bylo kolem 500 km denně, a to není nejmíň. Volba padla na německou vysočinu (paradoxně je to v Rakousku, kdybyste to hledali) a nocleh u Balatonu s vidinou kukurica a langoš tešék.
Už tady se musím pochválit… Letos se mi povedlo vybrat dobrá ubytka. Je fakt, že jsme nejeli úplný low-cost, ale spíše mířili na lokace (u Balatonu dvě minuty chůze k vodě, langoši a pivu, v Budvě vedle historického centra tři minuty od moře). I tahleta dražší místa vyšla kolem litru na jednoho na noc. Což jsme mohli kompenzovat levným ubytkem ve vnitrozemí, kde seženete povlečenou postel v klimatizované místnosti za 330,- na osobu a noc. Trochu víc zase stálo Chorvatsko a Rakousko, ale jinak to vyšlo na cca 8000,- za deset nocí na jednoho. Jednoznačně nejvyšší položka, ale ono se to pozná.
Co se silnic týče byla Bosna někdy utrpení, teda hlavně okrajové části na severu a jihu, ale hlavní tahy a ty na západě naprosto luxusní. Krásné stovkové silnice, kde jen přehazujete motorku zprava do leva. K Makynu štěstí tornante jsme potkávali jenom ojediněle. Absolutní překvapení jsou cesty v Černé Hoře. Tam, kde jsou, je to dokonalé. Pak se ovšem najdou občas místa, kde nejsou, a to je pak i pro enduro trochu náročné. Ale uměl bych si představit jenom v Černé Hoře pobýt například týden a prošmejdit ji cestou necestou. Hlavně severovýchod je nádherný. Pohořím Durmitor vedou různý cesty, my si vybrali tu jižnější a byla fakt úchvatná. Pokud vynecháte pobřeží a hlavní město, provoz byl mininální.
Na naší cestě jsme desetkrát překročili státní hranice. Jak vytáhnete prdel z Šengenu, je to vždycky trochu utrpení. Kontrola OP i techničáku od motorky. Rutinní. Nikdy žádný problém, ale trochu času to občas stálo.
Především v Bosně chytají chorvatský zlozvyk s mýtem a tak vás nutí zastavovat v branách a tahají z vás drobné. Ale v obou zemích se dalo platit kartou kde co, jen ubytka potřebovala většinou keš, ale eura stačila i v BiH. Další specifikum hlavně Bosny je setkání s muslimským světem. Vidíte to hlavně na ženách. Je asi třeba k tomu chovat trochu respekt. Jako že jsou hospody, kde vám nenalejou alkoholické pivo, ale hned vedle je hospoda, kde točí i Staropramen (teda nevím, kdo by to chtěl, my si dali Ožujsko). Jinak vás cestování tímhle světem nijak neomezuje.
Někdo by možná hledal i stopy nedávné války. Jsou vidět minimálně. Nejzřetelněji na hřbitovech, kde jsou celá poměrně nová oddělení. Cestování těmito kraji nás trochu přitáhlo k dějinám, četli jsme si, jak probíhala nejen jugoslávská válka. Občas na nás dýchla nesmyslnost a blízkost dějinných událostí, a proto je dobré si je připomínat.
Tak to bylo pár souhrnných dat k cestě, a protože Maky pravidelně uveřejňovala denní svodky na FR, tak je kopíruju sem, aby vám byly zachovány.
Den 0+1, dohromady najeto 616 km.
Jako standardně odjíždíme 5.7. z Bohnic do Volduch na Jiskry, aneb Pálení husy. Slabá hodinka i s tankováním a po druhé hodině už sedíme u výborného chlazeného piva a cpeme se vším možným Vikošku, Marto, bylo nám u vás jako obvykle báječně a vždy je nám velkou ctí být u vás a s vámi Moc děkujeme za vaše pohostinství!!!
6.7. plán vyrazit v 8.15 padá, bo Maky (prostě se mi Voldušská párty poněkud protáhla do dvou v noci, nooo), takže vyrážíme v devět, bereme sebou ještě Mirka, který nás doprovodí pouze do Tábora, a v Míšově vyzvedáváme čekajícího Bohouška. Tadaaa! Frčíme prdelkama směr jih (přechod Halámky) a pak dále na Vídeň. Někde v téhle části cesty má nejdřív krizi Bohoušek a pak i já… stavíme, odpočíváme, pijeme, Bohoušek na sebe háže namočené tričko a opět se k tomu stavíme čelem. Posledních pár kilometrů před Vídní naskakujeme na dálnici, ze které spadneme v podstatě až v Györu. Těsně před sjezdem z dálnice poslední zastávka se zmrzlinou za odměnu a zase vstříc posledním osmdesáti pomalejším kilometrům. A jsme tady, na chlup přesně v 18.47… krásný apartmán, přívětivá paní Eva, ubytováni, vysprchováni v chladné sprše (celou cestu se teplota vzduchu pohybovala mezi třiceti a čtyřiatřiceti stupni Celsia) a teď už pěšky cca sto metrů na pláž Balatonu Bo langoš! Bo kukurica! Bo pivo! (A Bohoušek ještě navíc spořádal francouzské brambory, které nebyly francouzské, ale maďarské – bo paprika) Najedeno a víka jdou okamžitě na půl žerdi. Takže dobrou noc. Bo ještě zítra takymazec, durch až do Sarajeva
Den 2. – najeto 471 km.
Bylo v plánu vyrazit od Balatonu nejpozději v devět. Trasa byla plánována na 473 km v celkovém čase dle navigace 6.06 hodin. Jako zkušení cestovatelé víme, že tento čistý čas se musí v realitě násobit zhruba dvěma, což nám úplně nedělalo dobře. Ranní nervozita (a příroda) nás však vytáhli z postelí dlouho před budíkem, takže v devět jsme sice odjížděli, ale už i po nákupu nezbytných maličkostí v Lidlu. První část cesty je dost pomalá – maďarskýma prdelkama směr dálnice M6, což znamená skoro sto kilometrů, ale časově nám to vzalo dvě hodiny. Rychle natankovat a vyhnat ty líné pavouky z laufů – směr HR. Hrvatsko nás přivítalo těsně před polednem hladkým průjezdem podél zavřených budek. Na nejbližší pumpě vzala za své první konzerva vepřového ve vlastní šťávě (my byli taky – opět celou cestu 31-33 stupňů). Bohoušek se ještě polil vodou, a honem na dálnici v Beli Monastir, kterou jsme bezezbytku využili až do Bosny. Na hranicích nás málem kleplo… Nejdřív hustá lustrace na chorvatské straně a pak hustá lustrace na bosenské straně. Papíry od sebe, od motorky, na hlavu.. Teda na hlavu jsme už byli, protože stín byl až u budek a celé čekání probíhalo na přímém slunci na rozpálené plechové střeše….eeeeee asfaltové ploše. Hodina . Konečně jsme se rozjeli. Na první pumpě zmrzlina a ledový ledový čaj . Už to není daleko. Míříme kousek od Sarajeva do městečka Visoko, což je cca 280 km. Navigace říká, že to bude trvat tři a půl hodiny. No bodejť neee, když dálnice nejni (ale všude u silnic jsou bilboardy s krásnými studiemi dálnic, které se tu budou stavět z fondů EU, a dlužno říct, že přemostění už také stojí – od nikud nikam. Než dostaví ty dálnice, tak ty mosty spadnou). Na státní je obecně rychlost osmdesát. Když už je, tak se jezdí i kilo. Ale je málo. Většinou to je asi takhle: osmdesát, padesát, třicet, dvacet, padesát (dlouho), sedmdesát (dlouho), osmdesát (tak dvě stě metrů), šedesát. No, tak jsme to halt přežili a v 16.40 (po mírném hledání) parkujeme před apartmánem Balkán. Jsme provedeni a nadšeni. Dvě velké ložnice v patře, společenská místnost, kuchyň a sprcha v přízemí. Nádherně to tu voní. Balkónek…. Kluci postupně sprcha a honem strčit nos do města, zatím aspoň zdálky juknout na pyramidu slunce a zjistit, zda je furt Ožujsko lepší než Starouš. Já taky sprcha a znovu se zapotit u gulášovky. Ale teď už vínečko na balkonku, z obrovského vedra už je jen velké teplo, pohoda, džez. Zítra už konečně žádná přibližovací tragédie, zítra už jedeme za tím, co chceme vidět. Těšíme se
P.S.: A Muezzini se kua činěj
Den 3. – najeto 187 km.
Dnes ráno velké těšení – nízký nájezd a čtyři plánovaná místa k vidění. Všechna s hlubokým příběhem, některá až s neskutečnými historickými následky..
Z Visoko jsme vyjížděli okolo půl deváté a hrnuli jsme se směrem na Sarajevo. Cestou jsme měli na výběr – kousek placené dálnice nebo poznat balkánský venkov? Vybrali jsme druhou možnost a byli jsme spokojení… až do chvíle, kdy jsme se přiblížili k Sarajevu a halt. Zácpa jako prase. Zácpa jako úplný špunt. Úzká silnice do prudkého kopce, teplota 33 stupňů Celsia, přímé slunce a pocukávání opravdu o metr o dva a pak třeba dvě minuty nic. Nejsem zvyklá jezdit s kuframa a pomyšlení na předjíždění na té úzké silnici mi fakt nedělalo úplně dobře, takže tak půl hodiny jsme to vydrželi. Jenže Bekyně zase nedělalo dobře to poskakování na slunci a začala se jí rychle zvedat teplota. Mně zase tlak, až jsem vyměkla a dala Štěpánovi volnou ruku „jeď!“ Šťastně vyrazil a na tři schování před protijedoucími auty jsme se dostali k semaforu, určujícímu kyvadlový provoz před opravovanou zatáčkou…. Ani potom to nebylo o nic lepší, v duchu jsem pořád opakovala cimrmanovský „zlatý prciny“, což teda zase až tak moc nepomohlo, ale po dalších zážitcích jsme nakonec v centru zaparkovali. Od haltu před zácpou po dvou hodinách. Prohlásila jsem, že se nedivím, že se tu střílelo – v tu chvíli bych asi střílela taky (velký boss z placeného parkoviště nás nechal vystát dvacetiminutovou frontu a pak zahlásil, že motorky ne).
Šli jsme k mostu, kde nám zastřelili Ferdinanda (mimochodem, víte, že Gavrilo Princip MOŽNÁ odpočívá na bohnickém hřbitově bláznů?), a pak jsme si dali výborné presso (Bohoušek) a eiscafé (my dva) v přilehlém parku. Potom šup k motorkám a s příslibem „jedeme do kopců“ jsme vyrazili. To, že pojedeme uzoučkou silničkou mezi domečky s náklonem pětačtyřicet stupňů mi Štěpán jaksi zapomněl sdělit. Pašerácká stezka splněna. Dojeli jsme k bobové dráze z olympijských her 1984 (to mi bylo šest a půl). Neskutečný urbex a lítost a zajímavost Udělali jsme pár fotek a vydali se ještě líznout Sarajevo opačným směrem k pramenům řeky Bosny. Děs a hrůza městského provozu se opakovala, až jsme konečně vyjeli z města a hned kousek za ním jsme našli krásný park plným lidí s množstvím pramenů, průzračnými jezírky a malebnými dřevěnými mostky. Naštěstí zde byla i restaurace, takže jsme všichni tři za čtyřicet éček napchali břicha k prasknutí. Byl už hlad – Bohoušek snídani moc nedá a i když my ano, už bylo půl druhý, takže kručení bylo slyšitelné.
Ale potom už hurá k motorkám – dalším bodem našeho programu (a dá se říci vrcholným) byly skokanské můstky Malo Polje taktéž z olympijských her 84. Zde na stupních vítězů bral Pavel Ploc bronz ve skoku na lyžích na velkém můstku a o dekádu později se na těch samých stupních vítězů popravovalo za jugoslávské války. Nyní jsou zde torza můstků, stupňů pro vítěze i přilehlých budov, a hned vedle je moderní sedačková lanovka a pár sjezdovek… Mysleli jsme na všechnu tu absurditu a nechali působit genius loci..
Potom už naprosto nádhernou horskou silnicí typu levá pravá jsme dali zbývajících devadesát kilometrů do Tjentistě, kde jsme sice ještě půl hodiny museli čekat na apartmán, protože byl výpadek proudu a nestihli uklidit, ale sprcha vše smyla A protože jsme tak trochu masochisté, vysprchovaní jsme jen tak nalehko sedli na motorky a zajeli se podívat na další – zhruba kilometr vzdálené místo… Památník Údolí hrdinů. Stojí zde betonový monument v brutalistickém stylu jako hold partyzánům, kteří během pěti týdnů v roce 1945 dokázali prorazit obklíčení šestinásobné přesily německo- italských vojsk a dostat se směrem na východ. Nechali zde dvanáct tisíc mrtvých (a to není řeč o mrtvých na druhé straně). Myslím, že v dnešní době je potřeba si pořád připomínat, jak nesmyslné tohle všechno je.
Nyní už máme chilling time – Bohoušek zdrhnul na pivo a kus místního žvance, my dali na apartmánu polévku, bílý chléb, pivo, víno a klimu. A těšíme se na zítřek, bo k snídani od paní domácí slíbený čerstvý burek
Den 4. – najeto 208 km.
Ráno jsme vstávali později, protože jsme věděli, že nemusíme spěchat – předchozí den totiž dorazilo pár tipů od Verči a Rebela, kteří nám některé z tras předem ukradli takže jsme se například dozvěděli, že na posledních padesáti kilometrech naší dnešní trasy je sesuv, pracuje se tam, a silnice je po dobu prací uzavřená. Průjezdná má být mezi 12 a 14 hodinou a po skončení prací od cca 17.30. Vyhodnotili jsme to tak, že k uzávěře dorazíme až k večeru, takže žádné čekání odjezd byl proto baj voko naplánován na jedenáctou, čímž pádem jsme se krásně vyspali a navrch posnídali slíbené burky (masové se zelím a sýrové).
Nakonec jsme vyrazili před půl jedenáctou, protože už jsme byli komplet a tím pádem žádný dostihy. Mířili jsme k hranicím s Černou horou, což koštovalo nějakých padesát kilometrů. Nejdřív široká silnice a krásný asfalt, poté užší silnice sem tam díra a nakonec v podstatě zbytky asfaltu sypané drtí. Na moje reklamace směrem k panu itineráři mi bylo opakovaně sděleno, že se jedná o hlavní tah do Černé hory a né pašeráckou stezku….. Trochu jsem se bála, co bude za hraničními budkami
Na hranicích jsme měli smůlu, že před námi stál bydlík, kterého opravdu lustrovali, jinak to celkem odcejpalo, i přes počet jedné budky pro vjezd i výjezd. Každopádně s dobrou náladou jsme pronikli do Černé hory. Krásná silnice .
Tahle část cesty byla fakt úžasná – údolím řeky Pivy, okolo kolem koukolem neskutečně modrého Pivského jezera, tunel, ven, tunel, ven, tunel ven, nádhera!! Kromě MPZ MNE bylo nejvíce zastoupeno CZ, dokonce jsme navázali spojení s ostravským tandemem holka-kluk (každý na svém géesu).
Poté jsme jezero opustili směrem do hor další pašeráckou stezkou (ó já bláhová, později jsem opravdu přehodnotila, co je v Černé hoře státovka a jak opravdu vypadá pašerácká stezka). Občas ještě blesklo jezero hodně shora, neskutečný výhledy, neskutečná krajina, opravdu krása. Ovšem pak se level a laťka ještě zdvihla průjezdem pohořím Durmitor. Řekla bych, že i pan itinerář ztratil slova, ale on naopak pořád hekal nadšením a nakonec prohlásil, že tahle etapa kandiduje na nejkrásnější cestu, jakou kdy v horách projel
Silnice dovoluje osmdesátkovou rychlost, houpe to ze strany na stranu, neskutečné výhledy, krásný asfalt, žádný provoz! Srdce plesá a blížíme se k poslední zastávce – Djurdjevičův most přes řeku Taru (obloukový železobetonový most unikátní konstrukce – svého času největším železobetonovým obloukovým mostem v Evropě). Chceme fotky, stavíme na blízkém parkovišti, když přistoupí „hosteska“ a ptá se chcete raft? Ne. Chcete jídlo? Ne. Chcete zipline (sjet po laně nad údolím řeky)? Ne. Tak prosím euro za parkování. Nasraně opouštíme parkoviště, jen rychle fotíme most na prasáka a rozhodujeme se, že nebudeme čekat hodinu a půl na skončení prací v posledním úseku cesty do Mojkovace (viz výše) a vezmeme to sice delší, ale zato taky pěknou severní cestou. Dvacet kiláku pravá levá hore, šup do prava… Neskutečně široká fungl nová silnice, obrubníky, ještě žádné čáry… A Štěpán pronesl: tohle vypadá podezřele, aby to někde neskončilo… Možná po minutě téhle hlášky bagr, konec asfaltu, zúžení a velké, i malé šutry… Cca dvě stě metrů. Pak nový asfalt. A pak…. Dva a půl metru šotoliny, přibývajících šutrů a najednou s tímhle matrošem obrovský prďák dolů v šíři jednoho auta. Zastavili jsme. Dole se obrací nějaký bydlík. Bohoušek čůrá. Já zapaluju cigáro. Najednou zvuk motorky a přes zlom se vyhoupne géeso, na kterém kluk řve: ahoj, to je masakr! Ohlédne se a: hele Jarda leží! Kluci, honem, pojďte nám pomoct ho zvednout! Běžíme dolu, zvedáme druhé géeso a kluci ho jistí, aby to vyjel (zdravíme Rafany!). Nahoře všichni obracíme a mažeme zpátky. Dvacet kiláků se vracíme a přece jen jedeme původně plánovanou trasou, která už by touto dobou měla být po skončení prací průjezdná. Zkrátím to – není. A to tak, že nikde nikdo, bagr naštorc (nesnášíme bagristy) a naprosto nemožné se dostat dál. Po poradě storno ubytování v Mojkovaci a per huba kemp přímo u uzávěry. Sprcha, welcome drink (domácí jablečná pálenka), patnáct vychlazených Nikšiček na chatku a vlastně obrovská spokojenost. Ráno bude i snídaně! Je nám krásně
P.S.: Mám prý pro nemotorkáře osvětlit bramboráky v nadpisu… Tak jen pro upřesnění – všichni tři členové výpravy jedou na motocyklech značky BMW. Což jsou v motoslengu brambory. Takže kapišto?
Den 5. – 244 km
S kempem „U hodného bagristy“ jsme se rozloučili vrácenými lahvemi od piva a plnými břuchy po výborné snídani. Po dvaceti kilometrech mi Bekynka hlásila osmdesát tisíc najetých kilometrů, což jsem musela zvěčnit, a zároveň mi došlo, proč se nám včera stalo, co se stalo. Při Sipových osmdesáti tisících jsme loni v Rakousku čelili sesuvu silnice s objížďkou sto kilometrů v bouřce. Následně měl osmdesát tisíc Květák, a to ve chvíli, kdy se mi na dálnici u Salzburku otevřel levý kufr. Tak čemu se divíme?
Prvním dnešním cílem byla po cca 130 kilometrech návštěva Monastery Ostrog srbské pravoslavné církve ze sedmnáctého století, zasazeného vysoko ve skále (850 mnm), kde byl ukryt Karadžič, srbský válečný zločinec, před předvedením k Haagskému tribunálu kvůli své roli v jugoslávské válce. To všechno zní velmi zajímavě, takže jsme byli velmi natěšení, až do chvíle, než jsme pochopili, že vlastně jedeme na zdrcnuté Stelvio (silnice s milionem tornante šíře jeden a půl auta), kde se v protisměru potkávají autobusy s bydlíkama, taxi, kola, motorky a pěší poutníci. To vše ve čtyřiceti (ČTYŘICETI) stupních tepla. Doufám že kletby a hlášky o uvařených vejcích nahoru nedoletěly, jinak jdeme do pravoslavného pekla. Zdrželi jsme se asi půl hodiny a spadli dolů, kde Bohoušek vyjádřil touhu po benzínce, bo dojezd 33. Nejbližší pumpa 21 km. Dojel Vypili jsme litry chlazené minerálky Kňaz Miloš a pádili v krásných 39 stupních do Cetinje a směr Budva, vzdálené pouhých 78 kilometrů. Bylo to fakt vyčerpávající a vlastně mě to dost mrzelo, protože když z Cetinje přeskočíte hory, silnicí nalepenou na svah postupně klesáte do údolí k Budvě, a otevírají se neskutečné pohledy na moře, celé město a okolí…. V našem stavu jsme sice občas nadšeně hekli, ale úplně doceněné to nebylo. V Budvě trochu kufrování v krásných šestatřiceti (bo zrovna ta naše ulice zavřená a navigace zarytě mlčela), ale nakonec haleluja! Krásný apartmán s dvěma ložnicemi, dvěma koupelnami a pračkou Sprcha, plavky, šaty, kraťky, lehoučká večeře v restauraci Beer and bike, hurá do moře a okolo hradeb Starého Gradu nakoupit zásoby. Sedíme na terase, klima uvnitř jede a my víme, že dva dny na motorky ani nesáhneme
Den 6. – nájezd 0 km.
Veget. Co říct jiného… Ráno snídaně a kávička, otužilí kluci šli strčit nos do Gradu, zatímco já v bezpečí klimatizovaného apartmánu vyprala všechen zpocený hnůj posledních dní, odeslala online pohlednice milým doma a umyla nádobí. Pak obídek, siesta a úderem šesté už jsme všichni tři vyrazili do víru vášní Starého Gradu, prošmejdili uličky a na chvíli skončili na starogradské pláži…. Pak ještě market, kde padl do košíku chleba, meruňky a pívo a už sedíme na terase Prádelna a vedro, ale vychlazené Nikšičko a vínko nám to dělají snesitelné
P.S.: jedna usměvavá Bohoušovka na závěr speciálně pro Jiří Hlavina bo v moři je šťasten
Ad Budva – měla jsem určité třicet pět let staré vzpomínky na své první moře. V nich staré malinké městečko, dlouhé oblázkové pláže, kde se na kamenných zídkách prodávalo úplně všecko… Průzračné moře s viditelností patnáct metrů pod sebe. Toto už neplatí. V moři pár metrů od pláže bójkové řetězy, za které se neplave, protože všude jezdí motorové čluny. Malé staré městečko obklopené obrovskou moderní zástavbou, o které se na internetu píše, že prudce narostla bez jakékoli koncepce a ohledu na udržení historického a letoviskového charakteru místa. Ta hrůza začala cca roku 2001. Dokonce se v Černé hoře pro tento stavební chaos ustálil výraz Budvanizacija. Někdy je možná lepší zůstat u vzpomínek
Den 7. – najeto 0 km
Krásný leháro! Kluci ráno/dopoledne courali, snad se šli i vykoupat, já hrála hru na Šípkovou Růženku, a šlo mi to
V půl sedmé jsme se Štěpánem šli najít pláž z mého dětství – a dle do mozku vtetovaného výhledu na moře – dokonce našli Slovenskaja plaža je dlouhá, dělená na úseky 1g, 8c apod. Některé části jsou placené, některé veřejné, celé korzo plné restaurací, stánků s boat tripama, cetkama, zmrzlinama a dětskýma hřištěma. Krásně jsme se vycachtali v čistém moři, cestou zpět si dali zmrzku a sedíme na terase s vínem, Nikšičkem a Jelenem Děsíme se odjezdu, bo bude vedro a městský mrdník, ale nějak se odsud do toho Kotoru a Mostaru halt dostat musíme Hezký víkend!
Den č.8 – najeto 207 km.
Jak charakterizovat dnešní den? Nepamatuju si nic. Jen to, že bylo a je KUREVSKÝ vedro! (Jako pardon, ještě můžu říct fucking hot. Ale jinak se to nazvat nedá)
Z Budvy tadá po půl deváté (28 stupňů), nejdřív městem, pak hodně ošklivou silnicí ze všech stran obkopanou a zaprášenou… Každopádně Kotor je aktuálně moc hezké městečko, hezčí než dnešní Budva. Měli jsme jen krátkou zastávku ve městě, zato jsme objeli skoro celou Boku a byly to opravdu nádherné pohledy z různých úhlů… Silnička malá, úzká, poměrně pomalý provoz, takže bylo dost času se kochat po všech zákoutích, ribich školjkach a ústřicových klecích… Od Boky směr Mostar vedla cesta strmě vzhůru. Krásné táhlé zatáčky nám dovolily vyšší rychlost a silnice nalepená na prudký svah zase úžasné výhledy na Boku Kotorskou zhůry. Úměrně výšce stoupala i teplota vzduchu. Většinou se držela okolo 36 stupňů a ještě se to jakž takž dalo. Potom Boka zmizela, zůstaly vysoké hory a my mezi nimi jeli náhorní plošinou…. Připadala jsem si jako někde v Mongolsku.. šedozelená tráva a sem tam nízké křovisko – jako špatně oholené brady páně Oulíka a Hlaviny. Ještě zastávka na kávu uprostřed ničeho, ale větrák cákající vodu s mlhou nám pustili. Celkem bez problémů jsme po třech kilometrech překročili hranice Černé hory a Bosny (pouhopouhých dvacet minut na slunci) a pokračovali dál bez silnice. Ta zůstala v Černé hoře. A teplota stoupá. Když jsme na 39 stupních, znaveně zastavujeme u kraje silnice, kterou kopíruje průzračná říčka lemovaná neskutečným bordelem. Na jedné fotce to vypadá, že Bohoušek zakopl, ale není to tak! Spořádaně odložil klíč od motorky na břeh a až poté do říčky zalehl. Pak chrochtal. Blahem. Ještě chvíli jsme oplendávali a pak, že těch necelých padesát kiláků dotáhneme… Mostar nás přivítal teplotou 41.5 stupňů Celsia. Velmi rychle jsme našli náš apartmán a velmi milou paní domácí, která nám ještě po ledových sprchách uvařila pravou brazilskou…eeee…tureckou kávu, a vyrazili jsme do města. Cíl? Old Bridge, před lety zničený Chorvaty jako odveta za zničený Dubrovník. Obé už zase stojí – na obnovu mostu přispěla EU, zvlášť Nizozemsko, Turecko a….Chorvatsko Ještě před prohlídkou jsme ovšem dali obědovečeři v doporučené restauraci Hindin Han. Velmi doporučujeme všem hladovým poutníkům – jídlo výborné, porce obrovské, ceny normální. Škoda toho Staropramenu . Pak most obklopený cetkárnami, zmrzlinami, hadrárnami a Cafeteriemi. V jedné jsme ochutnali Mostarsko pivo, servírka vyhodila Švéda a usadila nás s tím, že „mám ráda Česki, ahoj“. Když jsme požádali o pivo, uchechtla se a řekla „no jo, Česki“. A pak už jsme opravdu nechtěli nic jiného než apartmán, klimu, pivo, víno, ženy zpěv, takže přes market dom. Slunce už nám na terasu nesvítí, takže je nám po dalších deseti sprchách fajne
A Muezzini zase jedou.
Den č.9 – najeto 348 km
Hele, tak dobře to vypadalo prvních sto kiláků! Jeli jsme krásnou houpavou silnicí na odvrácené straně svahu, pořád ve stínu, minimální provoz, s teplotou okolo pětadvaceti…jeee, já si chrochtala Až do blízkosti Jajců, kam jsme mířili, fakt super. Bohužel Jajca, i se svým „enjoy the waterfalls“ a mlinčičkami, už byla vařená A zbytek cesty také, vše v pětatřiceti stupních a pod přímým sluncem. Teda, abych nekecala – padesát kilometrů před Bihačem, projížděje hory, narazili jsme na bouřku Celé tři blesky jsme viděli a pět kapek na nás padlo, ale podstatné bylo, že teplota klesla na tři a dvacet. O následném obědě mluvit vůbec nebudu, jídlo sice prý dobré, ale evidentně jsme obsluhu spíš obtěžovali, což je v těch lornách potu a únavy mírně frustrující. Nedostali bakšiš
Projeli jsme Bihač, dotlačili tam nádrže levnějším benzínem, utratili poslední BiH fufně za pivo na večer a už jen pár kiláků k hranicím. Panenko Marjá Podsrpenská, vidíš? Větší očistec jsme nezažili… Přes hodinu jsme se v té výhni sunuli ve frontě k budkám, než na nás z vedlejší fronty zakřičel bodrý Slovinec, ať jedeme dopředu, jinak budeme sick Byli jsme ale už kousek od budek, takže jsme to dotrpěli Bohoušek prohlásil, že České republice trval vstup do Evropské unie kratší dobu, než nám v tom zatraceném Izačiči (Štěpán tvrdí, že v překladu to znamená „Zaje..ná díra )
Přežili jsme a dorazili do apartmánu tři kilometry od hranic v Ličko Petrovo selo. Kluci neměli dost, dali sprchu a vyrazili ještě jen tak v kraťkách prozkoumat necelé čtyři kilometry vzdálené opuštěné letiště postavené v padesátých letech. Zahráli si tam na Top Gun, byli z nich bombarďáci (jako jsou samozřejmě furt ), prošmejdili ranveje, skalnaté hangáry a dali si pivo.
Teď sedíme na terase, po západu slunce jsou červánky, pofukuje chladný větřík a jsme použití. Už se nám to krátí. Takže brzo naviděnou
Den č.10 – najeto 505 km
Kamarádi, přátelé, vážení sledující… Dnes to bude stejně krátké, jak byla dlouhá naše dnešní cesta. Prostě už nejsme objevitelé, ale těšitelé…na teplo domova. Díky předpovědím víme, že ani po návratu domů nebudeme zklamaní
Včera jsem nezmínila, že paní domácí Nena v našem chorvatském ubytování byla taková ta správná vesnická herdekbaba, zatímco její muž byl pokorně zamlklý. Evidentně se těšil, že si s námi dá domácí rakiji jako welcome drink, což kluci mávli rukou, že později, protože ještě jeli na letiště. Později už nebylo, bo zalezli za mnou a pili jsme pivo. Ráno se s námi domácí hezky rozloučili a Nena nám ještě dobrosrdečně radila, kudy nejlíp do Zábřehu, přičemž ukazovala na jih. Když už jsme v devět opravdu odjížděli a mávali, pan domácí za námi dlouho na té silnici hleděl…. Myslím, že jsme ho velmi zklamali… O panáčka přišel, sebou jsme ho nevzali……
Prvních sto kilometrů bylo chorvatskými prdelkami, všude policajti, posledních dvacet minut za jihlavským seniorem, který preventivně z nejvyšší povolené rychlosti ubíral dvacet kilometrů, takže za ním jela kolona sahající určitě až na námi opuštěný Balkán. Pak z Karlovačka na Zábřeh a Graz v podstatě jen dálnice, pár zastávek, jedna dokonce jídelní. Přežili jsme mýta i celnice a užili si posledních sto kilometrů v horách – buď úplně sami nebo čtyřicítkou za veleopatrnými řidiči, či návěsy se dřevem. Teplota opět vekslovala mezi 33 stupněmi (na dálnici) nebo klesala na krásných 25 (v horách). Ve třičtvrtě na šest jsme dorazili do kempu na krásném modrém Dunaji (ftip! Modrý není ) a dostali dva soudky. Bohoušek jásal, že má soudek SVŮJ Štěpán nejdřív prohlásil, že to není dobrý výběr, bo v nich bude vedro. ALE! Každý jeden soudek má svou jednu klimatizaci Už proběhlo první pivo i zmrzlina. Bohoušek se láduje nějakým bratvurstem a Štěpánovi (jako celý den) není do skoku, takže je naložený ve vychlazeném sudu. Máme podezření na mírný úžeh a moc doufáme, že mu zítra bude líp.
Den č. 11 – najeto 283/348 (Bohoušek) km
Všichni Diogénové opustili sudy v 9.07, bo správce kempu si od Štěpána narychlo půjčil nabíječku na jabko (my phone is dead) a vrácení a loučení chvilku trvalo.
Až na hranice zhruba sto kilometrů nádherná liduprázdná a autoprázdná cesta horami, široké silnice, krásný asfalt, a jak to panečku houpalo Se Štěpánem jsme se shodli na jisté podobnosti s Jižními Čechami. Už jsme zkrátka za rohem a skorodoma Akorát kluci klepali kosu, 21 až 23 stupňů už je pro ně zima
Celnice profrčena čtyřicítkou a na osvědčené pumpě v Halámkách brzký oběd/druhá snídaně – mňam sekaná v housce a po domluvě dalších tras dlouhé rozloučení s naším osobním a skvělým křenem. Kdo by na svou cestu jako doprovod nutné potřeboval nepříjemného, arogantního a pičujícího potížistu, musí hledat JINDE Bohoušek je parťák k nezaplacení. Je s ním sranda, pohodová domluva a je prostě na stejné vlně Děkujeme za doprovod
Pak jsme frčeli směr dálnice na sever, Bohoušek se odpojil ve Veselí a ještě měl v plánu stavit se u sestřenice (určitě lepší než neteř ). My obávanou trasou Votice, Miličín, ale šlo to vlastně dobře, takže v půl druhé doma. Děti nám padly do náručí, že konečně, že se jim stýskalo
Byl to úžasný, úžasný, úžasný trip. Naprosto nadšení jsme s Černé Hory – pro motorkáře je opravdovým rájem Celkem najeto 3083 km (Beky).
