Ráno jsme vstali jak jsme si domluvili. Až na Jawáka. Budík v pět mu díkybohu nezvonil. Ale nereagoval ani na naše buzení. Něco se ve stanu začalo díto čtvrt hodinu později. V sedm ráno, co jsme už měli náš stan sbalený, bagáž na motorkách a byli po snídani, se teprve Jawákův stan otevřel a on z něj hrnul hromadu osobních věcí. Půl hodiny jsme se už pekli před branou kempu, než přijel. Marnost nad marnost.
Kluci se trochu děsili při pomyšlení, že nás čeká 650 km do Čech. Uklidňoval jsem je, vždyť pojedeme skoro furt po dálnici. Ale nedali se uklidnit, a tak jsme vynechali Passo Rombo a namísto něj jsme dali Jaufenpass. Opět krásný výhled, obloha bez mráčku. Kafíčko a sendvič se špekem byl už dávno v žaludku, dokonce i společné focení. “Výborně, jedeme přes Brenner po dálnici na Mnichov, jo?” František ještě zahlásil, že si něco vyfotí cestou dolů a než projedeme kolem, že se opět připojí. I my jsme si ještě vyfotili pstruží jezírko u restaurace Edelweiss, když tu nás František minul bez povšimnutí. Snažili jsme se ho stíhat, ale nečekal ani na první křižovatce, ani na druhé, ani na mýtě před dálnicí. A když jsme volali my, on to nebral. Když volal on, my to nebrali. No prostě jsme se honili až k pumpě před Plzní, fakt. Jedna z jeho posledních SMSek zněla: „Čekám na první pumpě za Regensburgem.“ Jenomže za Regensburgem žádná pumpa směrem na Čechy nebyla. První pumpa byla až na hranicích, kde stál benzin přes 37 Kč za litr. Ale to jsme už jeli na rezervu úplně všichni. A půl kilometru pře další pumpou došel Sipovi benzin. Čára vyndal pásek a gumicuk, zapřáhl Sipa do vleku a bylo. Františka jsme chytli ještě o pumpu dále. A tam jsme se po celkových 2400 km rozloučili. Bylo něco kolem 16. hodiny a byli jsme rádi, jak jsme to časově zvládli. Kluci zejména, nečekali, že to tak pofrčí. No bodejť ne. Jeli pak dál na Prahu a já to zalomil domů.
Je zase na co vzpomínat. I když takováto akce může být drobet soda, vždyť denní náběh byl v průměru 500 km, tak budeme ze zážitků žít po celý další rok. Nebo i déle. S odstupem času říkám, že na tom něco je. Třebas je důkazem to, že o akci píšu téměř po 4 měsících. Jakoby se výlet stal včera.
P.S: Jak to dopadlo s Jawákem? Dojel živ a zdráv, to je podstatné. Opět projevil svou houževnatost. Svým způsobem je hrdina. Já osobně bych neměl takovou odvahu, jako on – na jeho motorce bych Alpy nedal.
P.P.S: Přemýšlel jsem, jestli to napsat, nebo ne. Ale nedá mi to. Na mýtnici před Brennerem jsme museli zastavit a zaplatit lístek. A pak se to stalo. Z okénka na mě shlédla…Venuše, zhmotněné italské krásno! Co italské, nadpozemské! Lapal jsem po dechu a říkal si Stvořiteli, cos to na nás nachystal? To myslíš vážně? Nelze se nedívat! To mi nedá! Ten pronikavý pohled a úsměv mě provázel dál než za hranice Itálie. A když jsem svůj zážitek později sdělovat, zdálo se mi, že na tom byli kluci úplně stejně, jako já ;-)