Jak už se v Evangmoto stalo dobrou tradicí, každoročně banda vyráží na prázdninový Evangmotoúlet (rozuměj delší cesta do hor, na pasa, k jezerům atp.). Blížící se 15. výročí klubu jsme oslavili cestou k nejvyšším pasům Alp a k Mont Blanc.
Odvážilci se našli tito: Viking a jeho Haryk (HD 1200), Dragon na Daddlym (HD 1200), Čára s nesmrtelným Varanem, Kudrnáč se svým GS (BMW 1200), Luci na kávičce R6, Maky na Beky s osobní blondýnou (Kytí, BMW 1200 R) a moje maličkost s Arankou (BMW 1200 RT).
Nájez
Evangmotoúlet začíná dycky u Vikinga, piva a steaků. Tam si spárujeme nové interkomy, probereme nejdůležitější očekávání, doladíme pravidla kolony.
Přibližování
Kdybych z podobných výletů mohl škrtnout první a poslední etapu, nemělo by to žádnou chybu. Bohužel krásy hor jsou daleko a tak první etapa měří 477km a má nás zavést do Landecku. Cesta je to nuda, drtivá většina po dálnici a na cestě leží Mnichov a Ga-Pa, což obojí projet stojí silné nervy. A Vikingova Haryka zrcátko, prostě se uklepalo k smrti. Za Ga-Pa na posledních osmdesáti kilometrech se konečně něco objevuje. Jenže se taky objevuje, že Haryci mají dneska den a ten Dragonův uchcává benzín. Šikovný Dragon s Kudrnáčem vytahují vercajk a hadičky a za pár minut je opraveno. Ovšem! Kluci to udělali moc dlouhý a hadička se skřípla, což způsobilo, že Haryk nestartoval a ještě si vytloukl baterku. Takže kabely, které si koupil Viking, znovu oprava, ale povedlo se. Na místě vznikla památná fotografie s názvem: proč si já blbec koupil Haryka. Unavení projíždíme Fernpass a padáme do Landecku. Oblíbený Rifflercamp nás ovšem vítá s plnou obsazeností (zatím se tam místo dycky našlo). Tak popojíždíme 16 km na západ a bivakujeme v campu Alrberg, malý, super zázemí. Při večerním sezení konečně předává Luci zásnubní prsten Maky a chystá se svatba, prý pod Mont Blancem, kdo by se tam nechtěl vzít.
Stříbrná etapa
Silvretta Hochaplenstrasse je první alpskou cestou, kterou projíždíme. Počasí se mírně kazí a slabší povahy vytahují nepromoky (Kití a Čára už je mají.). Silvretta je malebná cesta, kde potkáte pářící se krávy na silnici a pokocháte se pohledem na přečerpávací elektrárnu vklíněnou mezi horské masivy (). Zbytek dne patří přesunu do Švýcarska. Část výpravy a Vikingova otevřená brašna sice touží po Bodamském jezeru, ale omyl se podaří po najetí zhruba 60ti zbytečných kilometrů odstranit a kolona se zase setkává na odpočívadle ve Švýcarsku. Důležitá informace: Čárovi chřastí řetěz. Za Churem odbočujeme a začínáme stoupat až na Oberalpass. A pod ním v Andermattu nacházíme azyl v mongolském kempu.
Pasy ke komínu
Další den začíná svižně: Furkapas, Gletsch, Grimselpas – všechno ve třiceti kilometrech, nádherné široké silnice, masivní švýcarské Alpy. Zažíváme to nejlepší vzrušení. A Čárovi pořád chřastí řetěz. Švýcarská silnice číslo 19 je motorkářský ráj. Jedeme po ní až do Brigu, kde dáváme oběd a Čára hledá servis. Za dvacet éček si nechává lehce potáhnout svůj archivní pětadvacetiletý řetěz a pln nadšení se připojuje k vedrem vyprahlé čekající koloně. Rychlý dálniční přesun k Martigny nás trochu ochlazuje a naprosto okouzluje výjezd na Col de la Forclaz. Pak už zase padáme do Chamonix, kde nás vítá majestátně se trčící Mont Blanc. Kemp Mer de Glas je tutovka, v lese, jenom se tam hůř zabodávají stanové kolíky. Večer přichází na řadu událost dne: Luci a Maky si na úpatí nejvyšší hory Evropy vyslovují své ano a zasypány farfalemi vstupují do nové životní etapy. Na tento okamžik, podobně jako na hvězdné nebe mezi stromy, dlouho nezapomeneme.
Od komínu dále
Mont Blanc se s námi loučí krásným ránem a my pokračujeme na Col des Saisies, tam naše peněženky odlehčí klobásky a sýry, které nám pak na další cestě dělají společnost a radost. Dále vyrážíme na Cormet de Roselend a naše touhy se upírají k vrcholu dne Col de l’Iseran, ke kterému se máme dostat se zajížďkou na St. Little Bernard pas. Jenže těsně před Roselendem Dragon páchá drobnou jezdeckou nepozornost a jeho Daddly ho odměňuje vymrštěním ze sedla. Rekognoskace šrámů odhaluje problém s těsněním na přední brzdové hadičce. Po krátké poradě sjíždíme dolů do Bourg-Saint-Mourice, kde ukončujeme dnešní etapu. Část výpravy doprovází Dragona s asistenční službou na zábavnou dobrodružnou hru hledání servisu a druhá část se odjíždí ubytovat do kempu. V blízkosti kempu teče malý alpský potok, do jehož tůněk nakládáme svá rozžhavená těla. V podvečer se tlupa zase dává dohromady, Dragonův Daddly dostal nové těsnění (za hříšné peníze) a pojistku (z vlastních zásob) a byl připraven na další etapy. Ještě je třeba upravit itinerář, což přidává vrásky na čele pana Itineráře. Nezdolaných 120 km je třeba nějak rozumně rozdělit, aby denní nájezd nepřesahoval 300.
Plánujeme změny dalších ubytování, kde ke slovu přichází Luci se svojí dokonalou italštinou a objednává na další den ubytování u jezera Vivirone i přes varování, že tam bude celou noc diskotéka (o komárech nám pan domácí raději předem ani neřekl :-))
Top jedna alpských průsmyků
Začátek dne trošičku pokazila moje zapomětlivost, a tak jsem se pro tu powerbanku v koupelně musel vrátit zpátky, zatímco kolona čekala. Ale pak jsme začali stoupat údolím d’Isere k první dnešní metě. Iseran je pohodový a krásný paso, na jehož vrcholu nás čekalo slunce i měsíc najednou. A kdy jsme se dostatečně vyáchali, už nás čekal Mont Cenis pas se svými slony, malinami a borůvkami v lahodném pudinku. A taky ovečky (pro někoho kozy). Tímto se uzavřela dokonalá část dne. Čekalo nás zhruba 150 km italskými nížinami kolem Torino, a ukázalo se, že je tam fakt horko. Spaření a vyčerpaní konečně dorážíme do Vivirone, kde má jezero o něco vyšší teplotu než vzduch. A ke všemu ti komáři. Ještě v osm to vypadá, že avizovaná diskotéka byla asi někam přeložena, ale hnedle po skvělé pizze a lahvinkách italského vínka jsme vyvedeni z omylu. Ani s nocí teplota v téhle prádelně výrazně neklesla a tak jedinou možností bylo schlazení ve studené sprše (alespoň jsme ušetřili za coin).
Zpátky do ráje
Ráno se poprvé stalo, že hodinky ukazovaly 9:00 a všechny motorky stály nabalené a nastartované před kempem. Vyrážíme s touhou chladu hor směr Rosazza. Chybkou v navigaci se ovšem ocitáme na Bochetto Sessera, což taky není špatný, ale rosazzský kamenný most asi už neuvidíme. Míjíme plánované ubytování u Lago di Orta a Stradou Luigi Cadorna se blížíme k Lago Maggiore, které je opravdu maggiore. Tahle stráda je malebná pašerácká stezka, místy široká tak akorát na motorku s báglama a odměnou panu itineráři je nádherný Vikingův úsměv a nadávky ostatních. Pak už spadneme k jezeru a po jeho břehu se přes Locarno dostáváme zpět do půvabného Švýcarska, kde se napojujeme na silnici (částečně dálnici) číslo 13 a pak nacházíme ubytování v kempu u Splügen. Bombastický kemp, jednoduchý, suprově vybavený. A těšíme se na zítra.
Krása švýcarská a italský děs
S nadšením se loučíme se super kempem a vyrážíme směr vrcholný okamžik ve Švýcarsku. Třináctka je skvělá rychlostní silnice, kterou si užije každý motorkář. Krásně se vlní majestátným údolím a dovede vás až na odbočku na Julier pass. A znovu: široká silnice mezi masivy hor, zleva doprava a zprava doleva kolébá se mašina a řidiči září úsměv na tváři. Nádhera a srdce plesá. Švýcarsko nás nepřestává okouzlovat. Čím víc se ovšem blížíme k Itálii, tím víc se na nás kaboní počasí. Na Fuorn pass se rozhodujeme mezi obědem a unikem před deštěm a nakonec volíme to druhé. V Santa Marii, patnáct kilometrů pod pasem Alp číslo dvě, kontrolujeme meteoradar a řešíme podobnou otázku: najíst se nebo jet dál. Déšť nás znovu přinutí pro volbu číslo dvě. A tak sólově vyjíždíme švýcarskou stranou na Stelvio. V horní části za deště. Nahoře se ujišťujeme, že Stelvio je sice legenda, ale proč vlastně? Skoro vždycky tu prší, když tu jsme my a ty zatáčky to je spíš mučení než potěšení. Klasický stelvijský bratwurst se zelím, alespoň částečně tišší naše nouze a potřeby. S rozhodnutím některých, že tady jsem byl naposledy, sjíždíme na Trafoi a vytoužený odpočinek si trochu dopřejeme až na Resii. Stany stavíme v třetí zemi dne. V rakouském Landecku v Riffleru (který jsme si dva dny předtím objednali). Večer přichází na řadu dlouho očekávaný Mourek. Jen se mihnul a byl pryč.
Transfer domů
O prvních a posledních etapách už řeč byla, a tyhle byly navíc nachlup stejné, akorát jednou tam a podruhé zpět. Původní plán projet ještě Timmelsjoch, popřípadě Ötztaler Gletscherstrasse, a domů vyrážet ze Söldenu padl za oběť Daddlyho vrtochům, ale výprava je s vidinou ušetření 14€ uvítala. Výhledy na počasí byly varovné a hrozilo, že celých 500km pojedeme v dešti. Kytí těmto Čárovým výhružkám uvěřila a tak celý den strávila v neoprenu. Pravdou bylo, že až na veliký provoz nespadla ani kapka. Jen v podvečer se ve Volduchách otevřelo nebe. Ale to už byla výprava šťastně a bezpečně těsně před domovy.
Závěrem
Jak říká jedna moudrá motorkářka: je mi jedno kam jedu, hlavně s dobrou partou. Jasně, že všichni máme své depky z vedra, nevypnuté řetězy, zapomenuté powerbanky, touhy ujet před deštěm navzdory únavě druhých, blond vlasy nebo haryky, atp. Ale jet s touhle partou je radost a zábava, a když se k tomu přidají ta krásná místa, je to báječně a nádherně prožitý čas. A to byl Evangmotoúlet 2019 stoprocentně.
Najeto až 2840km. Projeto šest zemí. Naklopeno nespočet tornante a jiných zatáček. Prožito osm báječných dní.
A ještě tuna obrázků :-)
