6. – 14. 7. 2023
Už loni vznikla kolem Evangmotoúletu nová tradice. Nejezdí se jenom jeden ročně, ale tehdy dva (Rumunsko a Cesta českých bratří ze Suchdolu do Herrnhutu) a letošní rok přinesl Úlety dokonce tři. O cestě po stopách Jana Ámose či Vikingově steči Nice vám budou možná vyprávět jiní. Já jsem si pro vás připravil zprávu z úletu zemí helvétského kříže. A proč právě Švýcarsko? Odpověď je jasná: z dvaceti nejvyšších silničních průsmyků v Alpách, je jich téměř polovina ve Švýcarsku, mají tam skvělé silnice a provoz je příjemnější.
Léta běží, vážení, takže se mění i některé zvyky. Občas se v programu ubytování objeví penzion, nejdelší denní nájezd byl v reálu 402 km a šlo o poslední etapu domů, občas zůstáváme na jednom místě dva dny, což ušetří balení a zase vybalování.
Pár technických věcí, které je třeba řešit, než vyrazíte do Švýcarska. 1. Často zmiňovaná nutnost mít dálniční známku i na motorku. To jde řešit elegantně nákupem z druhé ruky. Při šikovném dalším prodeji to letos vyšlo za nula, pokud se člověk dobře připravil. Ale to si do itinerářů můžete psát co chcete a realita je pak jiná. O tom se dočtete níže. 2. Mobilní telefon a datové připojení. Můj mobilní operátor chce za 100MB dat do Švýcarska 199,- Kč, za 250MB 399,- Kč. Hrůza. Elegantní řešení jsou dvě: pro ty, co mají možnost eSIM aplikace airalo, která vám za 270,- Kč nachystá 5GB dat, což už stačí. Druhá možnost je zakoupit si SIM ve Švýcarsku od operátora Sunrise, za 20 CHF (cca 500 Kč) máte na pár dnů vlastně neomezená data. Jinak se Švýcarska bát nemusíte, je mnohem přívětivější než Itálie či Rakousko. Ale dost úvodních pindů, pojďme se podívat, jak to vlastně všechno bylo.
5.7. Voldušské jiskry
I letošní EvangmotoÚlet pro nás začal u Vikinga na upalování husy. Den sliboval srážky přicházející od západu, tak někteří vyrazili dřív, a naopak někteří později čekajíce až to přejde. K večeru jsem se těšili ve společnosti řady členů evangmotí party, ale jen pár jich zítra vyráželo na cestu. Kolona se z počátku skládala ze šesti motorek. V předu jela Aranka (BMW R 1200 RT), kterou sedlám já osobně. Aranka si udělala po cestě rekord 80 000. O výročích bude ještě řeč. Za Arankou bzučel nový Fazer 800, který si Květa pořídila poměrně těsně před odjezdem, protože starý dobrý Vysavač utrpěl trochu toho silničního lišeje… ale co to povídám, Květa prostě dlouho snila o nové motorce, a tak ji má 😊. Sedlání nového stroje sebou přináší občas drobné potíže ve sžívání s ním, což se projevuje většinou na úhlu, který svírá motocykl se silnicí při průjezdu zatáčkou, zvláště v tzv. tornate. Ale Květa s tím bojovala statečně. Další v koloně bylo zase staré dobré osvědčené BMW, tentokrát typologicky F 800 GS a na něm Jára, je to sice enduro a Jára většinou jezdil jenom po silnici, ale o tom taky asi později… Za Járovým BMW byla zase a poslední výjimka ze skvělých strojů a to byl náš osobní autobus Suzuki Intruder 1800 a za jeho řídítky Tom. Impozantní na této motorce byla zadní pneumatika, široká tak, že by se do její šířky vešlo moje obě, ale taky sjetá tak 😊, že Tomův slovník zvláště na mokré silnici poměrně zhrubl. Do seznamu chybí ještě hostovské BMW R 1200 GS v provedení Adventure, na kterém si dobrodružství užíval Dakar, který si sebou vzal i Gabču. Na téhle motorce je pozoruhodné, co všechno veze (např. rýč, sekerku, ukulele atp.) a všechno je to systematicky srovnané, upevněné, sbalené – každý den naprosto stejně samozřejmě – a taky to dost dlouho trvá, než se Dakar k tomuto kýženému stavu dostane. Dakar s Gabčou nás doprovodili jen první část Úletu. Poté se počet článků kolony ustálil na pět. A na závěr kolony to nejlepší, Beky, BMW R 1200 R, sedlaná tou nejlepší ženskou na světě a mojí. Tak v tomto společenství jsme si užívali chvíle dobré i horší a už předem prozradím, že jsme se všichni dostali v pohodě zpátky tak, jak to bylo dohodnuto a naplánováno.
Voldušský večer je ale společenská událost nejen pro Evangmoto, ale i pro další skupiny přátel rodiny Neumannů, kterým i tímto za jejich pohostinnost díky. Tak při klábosení dáváme pár piv, ale o půlnoci už ležíme ve spacácích.
6. 7. A jedeme… Přes Železnou Rudu k jezeru Chiemsee; 287 km
Ráno před šestou zazněl místností zvonivý hlásek Květy: Já se tak těším… a vylekal naše zmačkané obličeje. Odjezd byl plánován na pohodu mezi devátou a desátou. Oka jsme už ale nezamhouřili. Takže káva, něco do žaludku a balit a balit a balit, poprvé a zdaleka ne naposled. A po deváté už líbačka, loučení a hrr na cestu. Po roce zase vedu kolonu, kontroluju v zrcátku každý její článek kam oko dohlédne a cítím ten slastný pocit „na cestě“, motorka se pohupuje pod prdelí, člověk se těší a zároveň úzkostlivě v myšlenkách vyprošuje cestě i každému jejímu členu zdar. Tak Pán Bůh požehnej a jedeme.
Nejdřív si dáme Rokycany, protože je sip debil a neumí to přes přes Litohlavy, přesněji řečeno se na křižovatce v Oseku vyleká značky slepá ulice. Sipova přítelkyně s Číny, do které pečlivě nahrál všechny trasy, se zatím se svým majitelem jenom stydlivě seznamuje. Někdy se zdá, že mluví úplně jinou řečí a vede cestou necestou. Než dojde ke vzájemnému propojení, bude to pár dnů trvat. Teď to není ale tak důležitý, protože cesta vede kolem Plzně, na Klatovy a pak na Železnou Rudu a tam už sip párkrát jel, takže si to tak nějak bajoko pamatuje 😊
Co jezdíme na úlety sním o tom, že ráno na startu bude každý připraven VČETNĚ PLNÉ NÁDRŽE. Marně. Takže nejeden potřebuje tankovat, ale jeden u ÖMV, druhý raději s párkem u Molky. Úplně jsem na tyhle zmatky zapomněl, a tak si jenom dost často opakoval… škoda, že jsem přestal kouřit… nebo kdybych ještě kouřil, právě teď bych si dal cigaretku. Zkrátka jsem si připomněl, o čem je taková společná cesta. Je to o kompromisu, toleranci a ohledu. Ještě si na to vzpomeneme, jak bude narůstat únava. :-D
V Železné Rudě se loučíme s Českem blouděním po městě. Je to první ochutnávka, jak uzavírky míchají s plány. Na pumpě dáváme kávu a párek v rohlíku, Tom taky přemontováním tlumivek do výfuků opravuje chcípaní stroje (jak to udělal se mne neptejte). A pak jsme se začali proplétat Bavorskem či jak se tej řiti v té části Německa nadává (jak by řekl náš přítel Jurek) a cesta pěkně odsýpala až jsme se dostali k jezeru Chiemsee a stejnojmennému kempu, kde za 15 éček na osobu se vším všudy (teda kromě sprchy, která byla za další padesátník) našla celá naše skupina nocležiště.
Stavíme byvaky a jdeme zkoumat okolí a jezero. Bylo to jako pohádka o jedné hebké jezerní víle a malém hrochovi. Nezapomněli jsme taky ochutnat místní helles i dunkel bier tuším sv. Augustin, šnicl či bratwursten. Zkrátka povedený večer, jehož hvězdou byla Maky, které nefungoval roaming a poslušně si podle povelu svého milovaného manžela restartovala mobil a při té příležitosti si vzpomněla, že nezná pin ke své sim, páčto ji má novou krátce. Chvíli vztekle řveme na mlčící telefon, ale nic. Nakonec pár telefonů na automat operátora vyprdne PUK Makyny simky a to je vstupenka do telefonu. Pak ještě jeden monitorovaný hovor na operátora nastaví roaming a celá věc je zachráněna. Co jsme to za generaci závislou na těhle blbostech (ale uznávám, že když je člověk v nouzi, hodí se).
Den končí na pohodu a ani vyřvávající motorkáři z nedalekého motobaru s fantou v ruce nás neruší, když upadáme do slastného spánku.
7. 7. Na pohodu Rakouskem k Walensee; 373 km
Ráno nás vítá azurové nebe a Dakar s Gabčou vracející se z ranní koupačky v jezeře. Postupně začínají syčet plynové vařiče a po chvíli i linout vůně ranní kávy. Obvyklý obraz rána. Tak balíme a šup šup, dnes nás čeká trochu delší etapa, ale její část je po dálnici, takže by to mohlo pěkně plynout.
Poprvé se objevuje i ranní rituál této cesty a tím je balení Květy a Toma. Tentokrát Květka sbalí svoji kabelku, přikurtuje ji na motku a zbylé věci dává do dalších 26ti zavazadel, které veze na svém stroji chudák Tom. A který se slovy: Ano lásko. Všechno přebírá a ukládá. Tento obraz se bude s postupem cesty zajímavě proměňovat a určitě o něm ještě uslyšíte.
Krajina pod Chiemsee je takové podhůří Alp. Dobře ji znají třeba milovníci biatlonu a jeho zastávek v Rupholdingu. Právě průjezd touto zvláštní vysočinou měl být prvním zážitkem z krás přírody (samozřejmě hned po Šumavě). Jenže místo na cestu plnou zatáček směrem na Reit im Winkel nás objížďka vyhnala na dálnici A8. Nakonec ukecám čínskou přítelkyni alespoň na silnici B175, která se nakonec ukazuje jako zajímavé řešení zkratky na rakouskou dálnici. Na pumpě před ní pořizujeme povinné známky a máme před sebou necelých dvěstě kilometrů.
Člověk po tom chvilku přemýšlí, proč si tu divnou samolepku musel pořizovat, když je rychlost až do Innsbrucku omezena na 100 km v hodině. Únavné, ale vlastně bez zácp. Někde za Innsbruckem dáváme polední pauzu a hned po tom si opět bere sólo Maky. Když jsem z jejího kufru bral pomazánku a chleba k obědu, v domnění, že do něj o pauze ještě určitě polezeme jsem ho nezamkl úplně, ale jenom zacvakl. A když se Maky vydala na cestu, po chvíli na ni ukazovalo projíždějící auto a katastrofa byla na světě. Kufr se otevřel, rakouská dálnice pozřela oblíbenou mikinu Ladies Bikers Prague a tři krabičky cigaret. Naštěstí v kufru zůstala přikurtovaná taška s naším týdenním proviantem a celý kurf přežil tohle extempore bez další újmy. Když Maky zavelí k nouzovému zastavení na dálnici, je to vždycky velké napětí, až v kempu se Jára přizná, že si nemohla vybrat lepší chvíli, jeho tachometr zrovna ukazoval 80 000 km. A to za fotku stálo. Ach ty výročí.
Kousek za Landeckem opouštíme rakouskou dálnici, abychom si dneska také trochu žili a vydáváme se po Silvertastrasse. Není to úplně levná cesta, stojí dneska 14,5 éček motorku, ale je to první ochutnávka horského údolí a pak těch pohledů na azurové vodní plochy, vysoké skalnaté majestátné hory, věčné sněhové plochy. První chvíle, kdy si naše holky (Aranka a Beky) začínají povrkávat úplně v jiném tónu a člověk si může vychutnat nejednu serpertýnu, ve které se zužují poserproužky na pneumatikách a v některých případech rozšiřují poserproužky ve spodním prádle. Silvertu jsem si užil asi potřetí, ale příště už ji musím jet opačným směrem.
V závěru dne nás čekala rychlá smršť tří států. Z Rakouska jsme se rychle dostali do Lichtenštejnska (a dumali jsme, proč mají jejich auta na RZ FL), ale než jsme na to přišli, tak jsme spadli k řece Rýnu, která je i hranicí se Švýcarskem. Celý den provázelo vedlo na padnutí a v nížině se nám zase připomnělo se vší silou. Zastavujeme na vytipované křižovatce, kde jsou dvě pumpy, na kterých se určitě dá zakoupit švýcarská dálniční známka. Jedna je očividně zavřená a druhá vypadá opuštěně. Sip a Maky v pohodě lepí svoje doma z druhé ruky zakoupené. Ostatní si nakonec na té pumpě, co vypadá opuštěně, zakupují drahocennou známku za 42 CHF, ale to si člověk do itinerářů cesty může psát co chce, a… škoda slov. Hasíme žízeň a hurá na poslední kilometry dnešní etapy.
V kempu u jezera Walensee nacházíme plácek na ubytování za nějakých 22 éček na osobu. A vrháme se do chladných vod jezera. Popíjíme pivko, vaříme jídla, povídáme. Konečně jsme v zemi naší cesty, kde nás čekají nejméně čtyři dny dobrodružství po místních horských cestách a věříme, že Švýcarsko nezklame. Snažíme se taky rozchodit levný internet od airala. Má to nějaké mouchy, ale Tomovi se to podaří jako prvnímu. Moje airalo se dalo ukecat po další hodině procházení nastavení. (Poučení je důsledně plnit doporučené příkazy 😊). Jenže co čert nechtěl najednou Maky přestalo jít připojení na můj hotspot, v zoufalství snahu o nápravu pro dnešek vzdávám.
Večer sip ještě zkoumá záludnosti komunikace s čínskou přítelkyní a zdá se, že na to přichází. Čínská přítelkyně poslušně nahraje uloženou trasu, ale tvrdošíjně odkazuje na její začátek. Trasu tedy vidíte, ale nemáte podrobné informace kam aktuálně odbočit. Při každé zastavení se přítelkyně poslušně vypne, aby šetřila baterku a po nastartování načte… jenom cíl nastavené trasy a vyhledá k němu nejkratší cestu. Nějaké průjezdné body ji v tu chvíli nezajímají. Od této chvíle sip loguje znovu celou cestu po každé zastávce a komunikace s čínskou přítelkyní se rapidně vylepšuje.
8. 7. Dovolená začíná, 253 km
Do dlouho naplánovaného itineráře dne hodil vidle hned po ránu Dakar poznámkou o cestě, která vede do okolních kopců a je z ní pěkná vyhlídka na jezero a údolí, kde jsme spali. Nezajedeme se tam podívat? Chce se nám? Ale než jsme vyjeli, předvedli další kreaci na téma balení Květa s Tomem. Tak s půlhodinovým zpožděním opouštíme kemp směr místní vyhlídka a fakt to stálo za to, i když Dakar na poslední křižovatce, kde začínal offroad konstatoval: ale zákaz vjezdu tu není, že? podrobil se zbytku a poslušně motorku otočil. A pak na pumpu doplnit pohonné hmoty. Je půl jedenácté, tedy hodinu na cestě a ujeli jsme asi čtyři kilometry.
Nejdříve se po dálnici vracíme na místo našeho vstupu do Švýcarska, kde pokračujeme po vedlejších cestách přes Wildhaus pass (1090). Je to asi čtyřicetikilometrové údolí, kde se za každou zatáčkou otevírají nové výhledy, překvapivě moc hezký. Pěkná cesta, mírný provoz, výhledy suprové. A přes další údolí se blížíme k prvnímu majstštyku švýcarských pass Klausen (1948), pro Evangmoto premiéra. Než se tam ale dostaneme a odměnou na tomto pasu je kafe a jako dezert frappé a ochutnávka banánků a jahůdek, tak se odehrává jiná známá scéna. Blíží se totiž poledne a něco po jedenácté začíná Maky mluvit o nějakém pěkném místě, kde bychom si mohli dát oběd. Obsahem této fantazie je krásné místo se sezením, ve stínu, pokud možno bez lidí. Jak čas běží a sip marně vyhlíží takové kýžené místo, hlas v interkomu se postupně odmlčuje až mlčí nadobro. A to je špatné znamení, znamená to, že jsem vhodné místo k obědu už asi před půlhodinou přejeli. Takže sip začíná zoufale vyhledávat všelijaké možnosti. Nakonec bereme zavděk parkovištěm u nádraží v na kraji malého městečka Glarus. Pěkné sezení ani stín tam sice nebyly, ale zato blízko centrum, kde se daly naplnit fantazie obědového místa i pro jiné členy skupiny. Takže hodinka pohov, volno, rozchod. A s mírným zpožděním odjíždíme za avizovanou kávou, jahůdkami a banánky na cca třicet kilometrů vzdálený Klausenpass.
Pak už vede cesta do známého Andermattu. Dálnice A2 se před Andermattem ztrácí v tunelu, který vede pod Gotthardským průsmykem, tam stojí cca pětikilometrová fronta, a tak dálnici opouštíme a u města Göschenen se vydáváme k přehradě do hor. Cesta i přehrada jsou malebné a trávíme tam skoro hodinku zevlováním v přírodě.
Do Gotthardkempu v Andermattu je to asi 10 km přes Teufelbrucke. Tak se ubytováváme ve 1450 m.n.m a první noc to bude sakra znát. Je víkend, takže je v kempu docela dost lidí, ale vejdeme se v pohodě a plánujeme zůstat dvě noci, protože v okolí je co vidět a projet. Cena švýcarských kempů vychází na cca 20 CHF na osobu a noc (se vším stanem, motorkou a dalšími poplatky), co si budeme povídat, je to v českých 500,- za noc ve stanu, ale takové je prostě Švýcarsko.
Večer se ještě hrabu v nastavení mobilu, a konečně se mi podaří zprovoznit i hotspot pro Maky. A konečně jedeme nezávisle na místních wifinách.
9. 7. den „jen tak nalehko“, z Andermattu do Andermattu, 222 km
Noc vykouzlila teploty určitě pod deset stupňů, takže jsem k ránu uvítal i koženou bundu jako druhou deku na spacák. Maky se probudila se šiškou v krku a unavenýma očima. Jak se načítají dny, ani Květa už tak časně ráno nezpívá. Takže vylézáme ze stanů někdy kolem osmé, vaříme kafe a připravujeme snídaňovou krmi. V devět je odjezd na první královskou etapu letošní cesty.
V tuhle chvíli se loučíme s Dakarem a Gabčou, kterým vypršel čas volna a musí otočit řídítka směr Chotěvice. Takže líbačka a šťastnou cestu kolama dolů a dejte vědět, že jste dobře dojeli. (Dojeli. Dali ten den 580 km).
Silnice číslo 19, na kterou můžete najet na východě za Churem u Tamins a jet po ní až do Brigu, je výstavní kousek transferní silnice, kterou Evangmoto projelo směrem do Francie už dvakrát. Nyní máme v plánu ochutnat jen její část, a především její severní a jižní rovnoběžky, které slibují neodolatelný zážitek.
Takže šup šup na motorky, směr západ, a po zastávce na samoobslužné pumpě, která odmítá všechny Tomovy karty a vysává z něj veškerou hotovost, už míříme na první passo Furkapass (2429), cesta pak vede dál do Gletsch, což je impozantní místo mezi třemi passy. Volíme cestu doprava na sever, tam nás čeká Grimsel Pass (2164) a svišti. Po kávě pokračujeme dál na sever a padáme dolů do údolí, abychom se obrátili k východu a zamířili na dosud neprojeté Susten Pass (2224), z něho zase dolů k cestě, po které jsme do Andermattu přijížděli včera, napojíme se na ni. Poučeni zůstáváme na staré silnici a mineme Göschenen, profrčíme Teufelbrucke a jsme v Andermattu. Jsou zhruba dvě odpoledne a část výpravy zůstává v kempu. sip a Jára dávají ještě jižní rovnoběžku. Takže dál směr jih. Tam děláme chybu a míjíme odbočku na starou cestu Gotthardpassu (2106) a volíme rychlejší variantu nové cesty. I tak je tu zatáček dost a spleť cest kolem Airola je fakt členitá. Chvíli hledáme správnou cestu, a nakonec se na nás štěstí usměje, takže si to mažeme na Nufenen Pass (2478). Další ještě neprojeté místo. Cesta trochu betonka, ale kolem nádherné hory plné kamenných plání, nahoře jezírko, prostě krása střídá nádheru.
Pak znovu spadneme do Gletsche a dáme si ranní část cesty, ale obráceným směrem a na Belvederu u ledových jeskyní před Furka passem ještě kávičku, pár fotek a šup zpět do kempu, kde chladíme pivo v potůčku a odlehčujeme už tak lehkým plynovým bombám na něco malého do žaludku. Dnešní osmičková trasa je tak důsledně projetá.
10. 7. do nového kempu, 330 km
Noc byla znatelně teplejší než včera a ráno zase azuro a výhled dalšího teplého dne. Čeká nás vlastně přesouvací etapa do nového kempu, kde pobudeme dvě noci – kemping Cul v Zernez. Možností, jak si tu cestu okrášlit je celá řada. Tak všechno balíme a vyrážíme na cestu.
Nejdřív silnice číslo 19 směr Chur, první passo se začíná zvedat přímo z Andermattu. Tak po chvíli zastavujeme na Oberal Pass s Oberalpsee (2044). Fotka a šup dál. Nejblíž by to bylo vlastně pořád rovně, tak po chvíli odbočujeme na jih směr Itálie. V cestě nám stojí menší Lukmainier Pass (1915), kde sip kupuje sýry a klobásy. Po sjezdu do údolí nás čeká trocha dálničního přesunu kolem Bellinzony směrem k San Bernardinu. Sip trochu zapomíná na původní plán někde kolem Bellinzony zastavit, natankovat, navštívit supermarket na dokoupení chleba a dalších pochutin (bo po víkendu) a už si to maže směr sever.
Naštěstí nacházíme v městečku Mesocco všechno potřebné a po pauzičce se vydáváme tentokrát po staré silnici na San Bernardino pass (2065). Po passu se znovu napojujeme na rychlejší zelenou cestu směru Thusis. I tahle cesta je široká, rychlá a jde si ji dobře užít.
V Thusis odbočuje zase na východ k dalšímu vrcholu dne směr Thiefencastel a zatímco s Maky diskutujeme kdy dáme kávu, a jestli to vydrží na cca 40 km vzdálený Julier Pass, ozve se mi do uší vyděšené: Ty vole! A hvězdou dne se stává Jára, který si hodil šlofíka a sjel s motorkou do rigolu u svodidel. Rigol ho ale podržel, o svodidla ani neškrtl, otevřel oko a ladně vyjel zpět do formace. Od katastrofy jsme byli jenom vlásek. V tu chvíli se za křižovatkou objevila pumpa, kde stavíme, oddychujeme a občerstvujeme se.
Julier Pass (2284) je moje oblíbené místo, nádherné údolí, široká silnice, skvělé zatáčky i v serpentýnách, které přinutily i Maky opustit poslední místo záchranáře celé skupiny a tady pořádně Beky protáhnout. Cesta za Julier Passem už jen padá k Sankt Moritz a dát se doleva, tak jsme za chvilku v kempu, ale ještě nás čeká jedno opomíjené passo Maloja (1815). Tehle průsmyk je zvláštní tím, že má vlastně jenom jednu stranu, na druhé je náhorní planina, která se táhne desítky kilometrů. Takže si tu zatáčkovou stranu sjíždíme až dolů ke kostelu San Gaudenzio a pak zase nahoru.
Posledních 40 kilometrů do Zernezu je to podél vody jezer a řeky. U které najdeme i místo v kempu Cul, o kterém Tom říká, že je to nejhezčí kemp. Ráno sedíte v krásných nových dřevěných sociálkách a posloucháte šumění horské řeky. Cena asi 21 CHF na jednoho a noc se vším všudy. Takže chladíme pivko a vínko v řece, ohříváme nudle a jiné těstoviny, pokrajujeme sýr a klobásky. Všechno chutná i vrabčákům, kteří si k nám chodí pro drobky jako do sámošky. Drobátko nás znepokojuje pohled na vývoj počasí, protože po šesti naprosto suprových horkých dnech se začínají na meteoradaru objevovat modré a fialové fleky. Ale zítra ještě tolik ne. Zítra nás čeká druhá královská etapa.
11. 7. výlet do za Íčkama, 273 km
Den nalehko, tak kolem komína, teda vlastně kempu. Ráno byla za hvězdu Květka. Poté, co sip utrousil: tak a dneska si dáme to Stelvio! Suverénně zareagovala: no jasně, hahaha, kde by se tu vzalo? Náš srdečný hurónský chechot s Maky ji trošku znejistěl, takže se Toma ptala: že si ze mě dělají prdel?!?! No nedělali! Ale k tomu bylo ještě daleko.
Vyrážíme k pumpě a pak na Davos. V cestě nám stojí Flüela Pass (2383), passo, které dost dobře aspiruje na nejkrásnější místo cesty. A pak už padáme do Davosu, kde zavzpomínám na dvě sezony Spengler Cupu, který jsem s Chymem navštívil. Pak už následuje vlnitá cesta podél řeky Langwasser až k pumpě, kterou dobře známe ze včerejška a odbočovali jsme z ní na Julierpass. Tentokrát po kávě vybíráme jiné passo Albula (2312), passo s nejužší silnicí tohoto výletu. Z passa cesta klesá zase k Sankt Moritz a tam se nabízejí různé možnosti. Původně jsem plánoval Pontresina (2263), a záhy na Livigno Pass (2315), ale nakonec jsem zvolil Berninapass (2328), kde jsme dali oběd. Pak jsme spadli do Itálie a v pětatřiceti stupních tepla jsme se jali šplhat na Umbrail pass (2501), což mělo být nejvyšší místo naší cesty a taky bylo. Tahle cesta je těsně pod vrchol shodná s výjezdem na Stelvio. A z křižovatky na Umbrail už vidíte i budovy na passo Stelvio. Finální výstup jsme ale zamítli a zvolil sjezd na švýcarskou stranu a dole v Santa Maria zabočili ke Květou očekáváné pumpě. Malá přestávka a občerstvení a šup na posledních 40 km. Dusno, těžké mraky i telefonní aplikace věstily, že suchou nohou tuhle cestu celou nedáme.
Tak vyrážíme ze Santa Maria, uděláme si fotečku na třicítce, doufáme, že jen zepředu a nebudou mít kam pozdravy poslat… a míříme do kempu. V cestě nám stojí ještě Ofenpass (2149), také známý jako Fuornpass. V Zernezu nakupujeme potraviny, plníme nádrže na druhý den a pak už jenom pivko, vínko, něco k zakousnutí, probrat všechny zážitky a šup do spacáku. Po setmění se kolem nás žene bouřka a jsme rádi, že máme dobrý stan.
12. 7. cesta domů – den 1., plánovaných 257 km, najeto 373
Švýcarsko se s námi loučí s pláčem. Předpověď je nemilosrdná a říká, že celý den pojedeme v dešti. Realita se ovšem ukáže daleko milosrdnější. Tak sice snídáme ve stanu, ale pak využíváme chvíle, kdy skoro neprší, balíme věci a opouštíme kemp. Po hodině jízdy v nepromocích, kdy vlastně ani moc nepršelo, jenom dosychala silnice, na hranicích utrácíme poslední franky a nepromoky míří do kufrů. Mně zbylo 7,40 a bylo to přesně na jedno latté a jednu kávu.
Maky mi do interkomu šeptá, abych vynechal všechny finesy dne, jako Pillerhöhe (1559) u Landecku a vzal to tunelem přímo k dálnici. Že jsme unavení a vyjeli jsme pozdě a tak. Moc neprotestuji a vjíždím do tunelu přímo k dálnici. Na dálnici vzpomínáme na mikinu Ladies Bikers Prague a někde kolem Innsbrucku dáváme oběd na odpočívadle. Maky touží po tom modrém, kde nikdo nebude, ale sip bere to zelené, aby si ti, kdo chtějí, mohli zajít něco koupit a nemuseli vytahovat vařič. Sytí se vydáváme na další cestu s nadějí, že za chvilku je odbočka na Zillertal a příjemná cesta přes Gerlos do Krimmlu, kde můžeme být i přes pozdní start poměrně brzy a okouknout vodopády. Před třetí přijíždíme k odbočce na Gerlos v Zell am Ziller s vidinou za hodinu v penzionu, když tu náhle bez předchozího varování je cesta zahrazená betonovým zátarasem a několika značkami zákaz vjezdu.
Beru mobil a hledám cestu, ze zoufalství a neuváženě zkoušíme druhou stranu údolí, kam třeba jede i autobus (dodnes bych chtěl vědět, jak se tam nahoře otáčel). Končí to na cyklostezce tak jedeme zpět do údolí a zkoumáme další možnosti. Něco by tu bylo, a tak vyrážíme do vedlejší vesnice, kde je zkratka na Gerlosstrasse. Jenže halt. Že jsme na dobré cestě signalizovala fronta aut, která se hodlala touto cestou prodrat. A taky přítomnost policie, která nemilosrdně nepouštěla na objížďku nikoho jiného než místní. Marně argumentujeme ubytováním v Krimmlu, vrháme na policisty smutné a unavené pohledy. Jediná možnost je vrátit se na dálnici a přes Kitzbühel dojet do Krimmlu z druhé strany, což znamená dalších 130 km. Zrovna v tu chvíli, kdy každému došlo, že jiná cesta není možná sipův zrak padne na stav tachometru: 80 000 km. Zdá se, že tohle výročí nás potkává v kombinaci s nějako negativní zprávou. Kdo slaví další?
Nedá se nic dělat, zamačkáváme slzu a v cca 15:40 vyrážíme na objízdnou trasu. Za námi se ženou černá mračna a půl cesty je nám to tak trochu jedno, protože jedeme správným směrem, až se cesta stočí ke Krimmlu, ztuhne nám při pohledu k nebi úsměv na tváři. Zastavujeme u Oberndorfu u obchodu. Jsme frustrovaní, unavení, špatně komunikujeme, část z nás se občerstvuje a pod střechou čeká co déšť udělá, a Jára s Tomem oblékají nepromoky a čekají u motorek, co bude dál. Nakonec chčije tak, že všichni pochopí, že mají jít po střechu. Tak čekáme a po cca 40 minutách déšť poleví a my se rozhodujeme jet. A byl to dobrý nápad. Po sedmé přijíždíme do Krimmlu, kyneme vodopádům a vrháme se do penzionu. Za deset minut se znovu rozprší.
Večer ještě trochu bojujeme s rozložením v apartmánu, ale nakonec se všechno tak nějak vyřeší a sip, Maky a Květa jdou do pizzerie v přízemí ochutnat místní speciality. Dostáváme nakonec i šnaps a unavení se vrháme do peřin. Z vodopádů ani na třetí pokus nic nebylo.
13. 7. cesta domů – den 2., Krimmel – Hallstad – Tauplizalm 202 km
Předpověď sice slibovala pronásledování deštěm, ale zase jsme měli víc štěstí a téměř celou cestu suchou. Vyrazili jsme směrem na východ podél řeky Salzbach. U Zell am See jsme si udělali přestávku na kávu a pokračovali dál na Bischofshofen a dál k Hallstattu. Cesta vedla víc po vedlejších silnicích a jelo se příjemně. Už u Zell am Zee Květa hlásí, že se blíží jejích 9999 na Mixéru. A že bude chtít stavět na fotku. S Járou spojujeme pohled v naději, že tohle výročí nepřinese žádnou pohromu. Tentokrát nepřineslo, a dokonce focení vyšlo na připojovací pruh.
Hallstatt mne trochu překvapil, byl jsem tam před třiceti lety a bylo to příjemné místečko. Představoval jsem si, že přijedeme na náves a dáme si tam v cukrárně kávičku. Ale jediné volné místo bylo na parkovišti kilometr půl za Hallstattem. Někteří nechtěli opouštět naložené motorky, jiné zase nelákala procházka v ještě mokrých botách, tak Hallstattu máváme a vydáváme se do nedalekého Bad Aussee, kde v centru dáváme obídek.
Do cílové destinace Tauplitzalm je to cca 20 kilometrů. Spokojeně dojídáme a kontrolujeme počasí. Pokud chceme dorazit po suchu je třeba okamžitě vyjet. Tak úplně se to nedaří a pro mýtné bráně projíždíme polovinu alpské horské cesty nad Tauplitz v mraku. Horní polovina je ještě suchá. A pak už nás čeká jenom kousek za závoru k chalupám, posledních dvěstě metrů offroadu a jsme v poslední destinaci na ubytování HausAlpinu (1650). Začíná lehce poprchávat, a tak čekáme u pivka na večeři, pak ještě chvilku posedíme u dalších a šup do postelí.
14. 7. cesta domů – den 3., Linz, České Budějovice, Praha, 402 km
Ráno nás vítá azuro a výhled na horký den. Květa je prý už sbalená, věci přikurtované na moto, prý aby se na ní nemuselo čekat. No hádejte, na koho se nakonec čekalo. 😊
Ale hitem dne je snídaně. Opulentní. Po deváté se loučíme s HausAlpinem a míříme na poslední passo letošní cesty, tim je Pyhrnpass (946), dvě serpentýny nahoru a dvě dolů.
A pak už jenom dálnice, křižovatka Voralpenstrasse, Linz, Dolní Dvořiště, pumpa ONO. U Budějic, kde bych chtěl žít každý, kromě mne, podléháme značce, že obchvat je hotov a pak se zase potupně vracíme na starou cestu a projíždíme tím místem, kde by chtě žít každý. Domluva zní na poslední společný oběd v Country Saloonu u Soběslavi, ale zjišťujeme, že nám palivo ze snídaně ještě funguje, a tak se loučíme a oficiálně rozpouštíme kolonu tohoto úletu. Jára si jede někam po svým. Sip s Maky na Prahu. Květka s Tomem přeci jenom zůstávají na jídlo, a pak také svou cestou.
My jsme se do Prahy dostali po čtvrté.
Co říct na závěr?
Tuhle cestu jsem plánoval už před dvěma lety, ale vidle mi do toho hodila ploténka LS 4/5. Na poslední chvíli ji jeli jiní beze mne, a ještě navíc hnedka druhý den kvůli aktuálnímu počasí začali improvizovat, a nakonec z toho byla klasická Itálie. Takže jsem vlastně rád, že jsem tuhle cestu jel až teď a za mne to stálo za to. Švýcarsko je pro motokáře požehnaná země. Silnice, rychlosti, provoz, to všechno je vyvážené. Ještě zůstala místa, kam se podívat prémiově a místa, která chce člověk navštívit zase. Kempy jsou kulturní a v pohodě, potkáte bandu Němců na Simsonech nebo osamělého cestovatele z UK na nějakém Enfieldu, či co to bylo, ale na silnici nepotkáte kolaps, je to na pohodu, ale zároveň svižný.
Naše banda byla taky naprosto v chillu. Občasné ponorky vyřeší procházka, nebo to prostě nechat plavat. Každý máme své hlubiny i svá dna, ale není to nic, co by nám bránilo tuhle cestu společně dokončit. Tak doufám, že si to každý užil po svém. Rozhodně bylo co. Díky všem.
Aranka ukázala bez dvou kilometrů 2800.