Prolog:
Těžká doba produkuje silné muže. Lehká doba, muže slabé…
Říkáme mnohdy že žijeme v těžké době, ale ona dle mého názoru těžká není. Výsledek vidíme všude kolem a jen brečíme. Když nás však někdy životní boj přitlačí, není to příjemné. Jasně, komu by bylo příjemné být v lisu, že? Když se mne někdo nedávno zeptal, jak se mám, zapřemýšlel jsem a odpověděl, že to není nic moc. Ale jak pravil již klasik, vším čím jsem byl, byl jsem rád. Ale tohle je podle mne blbost. Co třeba čas v gulagu, či jakémkoli jiném vězení. Na to asi nikdo nemohl vzpomínat, že tím byl rád. Ale David Sneel mi jednou řekl: „své zkušenosti, bych nikomu nepřál…, ale za nic na světě bych je vyměnil…“
Přemýšlím, proč píšu tyto řádky. Možná proto, abych si vše znovu od začátku připomněl a hlavně nikdy nezapomenul. Taky je dobré psát, pro uzrání myšlenek, nebo pro pokus uchopit jakéhosi pomyslného moudra životních zkušeností, byť naše zkušenost nemusí být moudrem pravým, protože pravé moudro, jak věřím já, je jedině v Písmu. Ale možná, pokud podložíme své zkušenosti právě oním Písmem, může to být cenná zkušenost, o kterou se chci podělit. A protože jsem člověk hříšný, ačkoli bych rád byl svatý, přece jen, jak zpívá František Nedvěd, hříchů mám, že kdybych snad spočítat je chtěl, sčítal bych i několik dnů…
Pokud chcete mé následující blogové příspěvky číst, je to na Vás. Nedělám to pro svou slávu a jediné, co Vám mohu nabídnout, je že Vám mohu slíbit, že nebude jistě nikdo, koho během té doby něčím nenaštvu. Koneckonců, čtení je dobrovolné. :-)
Můj návrat do života. Blog č. 1., čtvrtek 21.9.2023
Příjem v nemocnici. Myslel jsem si, že všechna ta lejstra už mám vyřízena. Svírám je v rukou ale přijímací sestra mne vyvádí z omylu. Ne, není jednoduché být zdravý. Ale taky je důležité, se z toho nepo…, ono je vždy nějaké řešení. Takže mne čeká absolvovat znovu rentgény, odběry krve, pohovor s anesteziologem a když bude dobře, v půl dvanácté bych mohl stihnout oběd již v příjmovém pokoji na ortopedickém oddělení. Ale kdo by myslel na jídlo, když vám před očima běhá strašák ranního cévkování. Nejraději bych se otočil a šel podzimnímu slunci vstříc. Jak bych si přál jen tak být a nemuset tohle vše podstoupit. A přitom, to vlastně nic není. Strach má velké oči a pokud se mu poddáte, nebude s Vámi hrát fér a ani vás nebude litovat. Dá vám to řádně vyžrat. Bude si s vámi hrát, dokud z vás nebude uzlíček s kterým si bude moci dělat co chce. Ale velké vítězství se vyhrávají i malými bitvami. Tak dlouho jsem na tu operaci čekal. Teď není čas přemýšlet zda to a ono. Teď jen třeba uchopit to co vám zbylo. Víra. A vstoupit do arény.
Ten nemocniční pokoj v Karvinské nemocnici je velmi pěkně zařízený. Leží tady děda, který má 83 let a již má po operaci. Nemůže se ještě sám postavit. Usedám na své lůžko a skládám si věci do nočního stolku.
Aha, tady jsi. Pomyslím si, když cítím přítomný strach. Možná stojí v koutě, nebo je pod postelí, ale je tady. Popozítří budeš takhle vypadat, šeptá mi. Pokud to přežiješ, začíná hned silnějším kalibrem. Vzpomínám, na krásné chvíle svého života a vidím ty, které mne teprve ještě čekají. A taky důvěra, že to bude dobré. Tak dlouho jsem na tu operaci čekal. Tohle je dobrá obrana… Strach na chvíli kdesi mizí… Ale nedělám si iluze, že odešel. Přijde zas. Příjde v době, kterou nečekáš a přibere si s sebou dalšího gaunera a tím, je bolest. Strach a bolest, většinou vždy pracují spolu.
Děda je z Bohumína, ale pochází z Jesenicka, tedy přesněji z Vrbna pod Pradědem. Makal osmatřicet let na šachtě Doubrava, nedaleko odsud, jako elektrikář v rubání. Má živá očka a je v něm hodně životního elánu. Chová včely a o včelařství mi mnoho vypráví. Taky to, že jsou jednašedesát let s manželkou svoji a že ji stále miluje. Waw! Usmívám se a seknu gratulaci. Tohle se jen tak nevidí. Přichází sestřička a napichuje do mne všelijaké hadice na ráno. Hledá žílu, které se mi všelijak kroutí. Zkouší to na několikrát. A hele, je tady zase strach. No tys tady chyběl, pomyslím si. Ale v myšlenkách mu na jeho působení odpovídám. Jestlipak ty jeden strachu víš, kolik je druhů sestřiček? Ne? No bodejť bys mohl, když umíš jen škodit. Tak já tě zasvětím. Jsou to mamky a mámy. A ty mladé, to jsou srnečky. Ale všechny, spadají do kategorie Andělé na zemi. Jen ty křídla jim chybí.
Musím se tomu smát, taková blbost. Ale funguje to. Přesto, dostávám injekci a po chvíli usínám… jen andělé chodí tiše po chodbách, a spíše než slyším, vnímám doteky jejích pomyslných křídel…
-juhu-