EvangMotoÚlet – Alpy 2014, volume I.  

Aneb když dva dělají totéž, není to totéž. Ale oboje má svůj smysl a krásu. Tím myslím Sipovu Alpu.

V Alpách jsem byl už mnohokrát. Projel leccos, i když pochopitelně stále ještě jsou bílá místa na mé motomapě. Ale tentokráte jsem chtěl Alpy zažít jinak. Nepřehnat to s kilometry a denními náběhy, ale raději si je prohlédnout důkladněji a mimo sedlo, byť v něm také. Mimo jiné proto, že Alpy byly letos přeci jenom v něčem úplně nové – prvně tam se mnou jela moje ženuška. :-)

Původní plán (a kupříkladu dojet až do Stelvia) jsem nakonec seškrtal. Mimo jiné proto, že se ztenčil určený čas. Namísto od neděle do soboty jsme měli volno jenom od pondělí do pátku. Takže co jsem nakonec vybral:

1) Berchtesgaden a Konig See

2) Grossglockner a ledovec

3) Dachsteingruppe a lanovka

Vyjeli jsme z Volduch směrem Folmava. Pokračovali jsme na Furt im Wald – Straubing – Landau – Altotting (tam jsme malinko kufrovali) – Trostberg – Traunstein – Shonau. Tedy celé mimo dálnici. 329 km.

Tam jsme našli kempík Grafenlehen asi tak 10 minut chůze od Konig See. Aniž bychom to ihned rozpoznali, postavili jsme stan hnedle vedle českého karavanu. A když si všimly naší české vlajky na motorce holky s baťohy, vytvořili jsme v kempu obratem malou českou komunitu. Všichni z Plzeňska!

Odpoledne bylo slunečné, takže hned po slušné večeři v místní kemp-restauraci jsme se vydali k jezeru. Váhali jsme, jestli si ráno vybereme projížďku po jezeře na elektrických loďkách anebo jestli dáme Orlí hnízdo.

Noc nám rozhodování neulehčila. V noci lilo jako z konve a ráno jsme měli leccos mokré. A drobné mrholení nebylo nejlepší ani pro jedno. Vidět hladinu jezera bez výhledu nás nakonec nelákalo tolik, jako risk a vidět Orlí hnízdo. Co když se třeba dostaneme nad mraky a budeme se moci projít?! A tak se jelo. Nejdříve za mrholení na parkoviště pod Orlím hnízdem, po té autobusem na horní parkoviště k tunelu, tunelem, výtahem a najednou jsme byli tam. Dalo by se říci , že v obýváku fuhrera. Mimochodem k jeho působení tam bylo mnoho brožur v různých jazycích. Snaha o vyrovnání s vlastní nijak vlídnou historií byla velmi, velmi patrná. Vlastně se nedá mluvit o snaze. Prostě jsou s touto epizodou ve své historii již vyrovnaní.

A šli jsme se rovnou projít. Okružní cesta vedla po docela náročné trase, kde nechyběly žebříky, velké balvany, ocelová lana a my si najednou připadali jako velcí Alpinisti. Po dvou hodinách jsme sjeli do Berchtesgadenu na procházku. Déšť ustal a po prima pizze a pasta di Italiano jsme jeli už za sluníčka do Zell am See.

Vybrali jsme si první kemp u jezera. A vlajka na motorce opět zabrala. Nejdříve se k nám přidali cyklisti z Ostravska. Dvě prima rodiny a párek drobotiny. A k tomu dva kluci na motorkách, ke kterým se přidali další dva šílenci na fichtlech. Ti se právě vraceli z okružní cesty po Evropě. Představte si to, vzali to po pobřeží Polska až do Francie na západní pobřeží, pak příčně na francouzskou riviéru, na sever přes Dolomity a šup do Zell am See. Blázni. No stejně jsme opět měli český dýchánek. A počasí se stále zlepšovalo. Pouhých 98 km pro ten den.

Ráno to bylo jasné. Jedeme rovnou na Grossglockner. K mýtnici to bylo celkem kousek a v zatáčkách k Edelweissspitze nám občas drhly kufry. Oceňuji Martu, žádné mlácení do zad nebo do ramene, seděla ani nedutala. A když jsme slezli na vyhlídce, prohlásila, že neexistuje lepší způsob jak se dopravit na Grossglockner, než na motorce. Uff, muhehe, zupa!

Na Edelweissspitze byla sice malá, ale přesto mlha. Jeli jsme proto rovnou před Hochtor na vyhlídku Franze Josefa s tím, že se na EWS vrátíme odpoledne. Tam bylo úplné azúro. A tak jsme sundali moto oblečení, nandali pohorky a šlo se k ledovci. Zdá se vám od vyhlídky kousek? Na to zapomeňte. Je to pěknej flák cesty. A v poslední chvíli docela nahraně. Všude kolem vás cedulky, že dál jdete na vlastní riziko, atp., a před vámi rozpadající se ledovec. Zdá se, že jdete po šutrech. Slezete je a zjistíte, že vrstva kamení je na vrstvě ledu. A že zrovna tam, kde jsem před chvilkou šel, měl led stěží půl metru tloušťku. Jít kousek mimo cestičku znamenalo se s tenčícím ledem urvat a žuchnout do slušný jeskyňky. Hladký, bůh ví jak hluboko vedoucí. No, a to jsme byli opatrní. Někteří šílenci neváhali stoupat na samotnou hranu ledu. Finální pohled stál za to. Jste u ledovce, který je starý tisíce let. Jako křišťál. A není to obyčejný led. Je tvrdý, tvrdší než z ledničky. Možná tíha a tlak? Nevím. Cucal jsem ho hodně dlouho.

Cestu zpět jsme si v poslední fázi malinko usnadnili jakousi kolejovou lanovkou. Grossglockner se nám na parkovišti vyhlídky zjevil v celé své kráse. A frr na EWS. Tam už prorazilo sluníčko také. A výhled byl nádherný do všech stran. Liška si pod boudou EWS dávala nějakou kostičku a my směli vidět jedno údolí, kde se klikatěly serpentýny – spojnice Zell am See – Lienz, a druhé, které bylo ničím netknuté, ani cestičkou. Tam někde měla liška doupátko.

Jedeme dolů a serpentýnu po serpentýně truchlím, že z tohoto nádherného místa opět musím pryč. Kdy se sem a za tak krásného počasí opět dostanu??? Vždyť díky tomu, že se tentokrát nestal GG průjezdním místem, ale místem pro otočku, mohl jsem si ho vychutnat vlastně dvojnásobně – tam i zpět.

Chca nechca se loučíme s Grossglockenr Hochalpenstrasse a pádíme na Radstadt. Vzpomněl jsem si na naše první Alpy a měl cukaturu jet do stejného kempu. Ale sjel jsem špatně a koukám – je tu i druhý kemp! Tak ho zkusíme! A udělali jsme dobře. Byl laciný a prima, skutečně nejprímovější obsluha, jakou jsme po našem cestování v Alpách zažili! Dalších 167 km.

První noc nic moc. Zakempovali jsme vedle jiné rodiny a jejich děcko bylo mnohem hlasitější, než tichý vlak pod kempem. Ta druhý den odjela. Ale mezitím jsme frčeli na Schladming, Ramsau, přes mýto k lanovce pod Dachsteinem.

Cestou vidím podezřelé informační poutače o tom, že neobjednaní pojedou lanovkou ne v 11, ale až ve 14,00. A bylo to tak. Nicméně čekání jsme si zkrátili krásnou procházkou na chatu asi 45 minut od lanovky. Panoramata k podělání! Na chatě se vyznamenala jedna dáma v letech. Přišla k okénku a česky (česky!!!) nadávala nic nechápající obsluze: „Tak co bude s tou polívkou?“ „Was?“ „No co bude s tou polívkou, říkám! Přinesli jste nám jenom pití!“ On německy: „Omlouvám se Vám, ale nerozumím.“ Tak jsem paní řekl, že pán pravděpodobně česky umět nebude, a že by stálo za to se pár frází naučit. Typický příklad český neomalenosti…

Cestu zpět jsme dali malinko delší a s 20 minutovou vydejchávací pauzou jsme nastoupili do lanovky. Přátelé, tahle lanovka vede na strmý sráz Dachsteinu bez jediného mezisloupu. Poslední úsek lanovka stoupá téměř přímo vzhůru. A tenhle den navíc do mraku, do nicoty. A tak to vypadalo i nahoře. Vyhlídka se skleněným oknem v podlaze je tak i nazvaná – „Vyhlídka do nicoty.“ Tak abychom nekoukali jenom na nic, šli jsme se opět projít po Dachsteinwarten k chatě ve více než 2700 m.n.m. Občas mrholilo, byla mlha, šlo se sněhem, ale čím blíže jsme chalupě byli, tím méně nás tu cestu ještě šlo. Přesto byla chata narvaná k prasknutí. Dali jsme řeč s místním alpinistou. Sympaťák. A představte si, že zatímco my jeli lanovkou, on po tom srázu lezl 4 hodiny! Na rukách jenom cyklistické rukavice, no sám nadšen z počasí nebyl, nicméně dal to, co bylo absolutně nad moje možnosti, přestože měl o mnohem více křížků než já.

Cestou z chaty občas na nás juklo údolí, od lanovky už taky bylo občas na chvilku vidět dolů. No sráz neuvěřitelnej! Až se mi dělalo šoufl. Prvních 5 minut v lanovce bylo utrpení.

Cestu zpět jsme dali přes místní vesničky. Nádhera! Projížďka na kochačku, byla jako víno. Do kempu jsme dojeli a v sedle pouhých 50 km. Ale emociální nášup pár exceláns. Zažít v létě zimu, zažít to výšku…

Nechali jsme si spočítat účet a za zbylé peníze jsme si dali prima večeři. Dali do řeči s Holanďanem a jeho ženou Dánkou. Celý večer prima pokec. Nakonec se k nám přidal i číšník a bylo o zábavu postaráno. S tím manželským párem jsme si tak padli do oka, že z toho nakonec byla výměna adres.

Další den ráno balení a cesta domů. Vzali jsme to přes Salzburg do Českých Budějovic, kde jsme se chtěli stavit u známých. Byli ale v Třeboni na koupačce u rybníku Svět, a protože světáci jsme, jeli jsme za nimi na koupačku. Po řádném odpočinku pak přes Tábor a Třemšín rovnou domů. Finálních 484 km.

Celkem pouhých, ale krásných 1128 km. Vlastně, zpětně viděno, měla akce gradující účinky. Vrátili jsme se nadšení a začínáme spřádat plány, jak se tam dostat i s našima dětma. Tohle totiž musí vidět.