… pokračování: noc a den pátý

Další krásný den je za námi. Večerní posezení pod hvězdami jsme si moc užili. Vítr, který se zvedal byl ale zřetelnou indicií toho, co se na nás hrne. Ač jsme po uložení do svých příbytků usnuli jako nemluvňata, o nějakou tu hodinu později jsme si tak i reálně připadali a nikdo z nás raději nevydal ani hlásku.

V noci se strhla taková bouřka, jakou jsme snad ještě nikdo nezažili. Byli jsme v centru dění. Hromobití jako z filmu apokalypsa, mnohonásobné a nepolevující záblesky přimo nad našimi hlavami a to vše doprovázené slejvákem podobným tomu z dob Noeho. Skoro by si člověk chtěl myslet, že to jsou jeho poslední minuty.

Jak se ale nejlíp ochránit před nebezpečím? V telce jsem vždycky viděl jak lidi utíkají a schovávají se pod peřinu. A tak inspirován americkým filmem jsem se zachumlal do spacáku ještě o něco víc a doufal, že až se vzbudím znovu, tak už bude to nejhorší za námi. Takhle pracné usínání dlouho nepamatuju.

Pravdou je, že jsme tu noc neumřeli. Ale když jsem se znovu probudil protože mi byla nějaká zima na nohy, tak jsem zjistil, že ten pocit není způsoben chybějící karimatkou, ale hodně slušným jezírkem, které se nám ve stanu utvořilo a já se v něm už pěknou chvíli vyvaluju. Spacák do půlky totálně durch. Co na plat musíme tu vodu dostat ven. Venku pořad prší a mohlo by to být jedině horší.

Postupně se budí zbytek stanového osazenstva (i když pochybuju, že spánek jenom nepředstírali) a chopili jsme se společného vysoušení. Nějak na hrubo se nám to podařilo ale do rozednění chybělo ještě pár hodin, tak nezbývalo, než to nějak doklepat.

dsc_9944

Ráno procitáme a konečně je po dešti. Jen ten vítr zcela neustal a tak ho alespoň využíváme k vysušení toho nejdůležitějšího. Navíc je i celkem klendra, takže nikam nespěcháme a v poklidu se balíme. Kemp nakonec opouštíme po 10. hodině. Dnes nás čeká projet několik pěkných pass (Madonna, Tonale Pass) a skončit chceme někde u Bormia, abychom si další den mohli dát Stelvio hned za čerstva.

Cestou k Madonně di Capiglio zastavujeme v místním obchůdku s potravinami, abychom doplnili zásoby. Jedinej Čára má všeho dost a tak zůstává u motorek, kde se o pár chvil odehrála zajímavá scénka. Čáru si tam totiž vyhlídl zřejmě jeden z uprchlíků a dožadoval se toho, aby mohl jet s námi na motorce někam dál za kopec. Nevím jak si to ten chlápek představoval, bez přilby a bez ničeho, ale Čára o navázání nového přátelství příliš nestál, takže mu dal svým nezájmem najevo, že tudy cesta nevede. Když jsme vylezli z obchodu, tak nám celou historku pobaveně vylíčil. Rozhlížíme se kolem jestli na nás nečíhají další a pokračujem dál.

dsc_0014dsc_0036 dsc_0022

 
Další cesta s sebou nenese už další nadstandardní zážitky. Teda krom Dědóškova tradičního pojídání bůčku, všemožných pokusů o jeho směnu za výrazně méněcenný kus uzenin apod. Sharkimu se dokonce ze samé chuti otevřela i zřaločí podrážka na botě, kterou po všech neúspěšných pokusech musel zadrátovat elektrikářskou páskou. Zkrátka byl to boj. Nabízeli jsme všechny naše zásoby za jeden malý pláteček, ale ani s tím jsme neuspěli a tak nezbývalo, než s nechutí natlačit zbytek lovečáku a jet zase dál. Řeknu vám, až pojedu příště bude kvalitní bůček základem mojí motovýbavy!

dsc_0093 dsc_0086Za celý den jsme projeli několik pěkných pass a jedno z našich oblíbených bylo passo Tonale. Na to vzpomínám už z dob mých prvních Alp, kdy nás semka vyvezl Viking. To ale bylo už dávno… v roce 2008. Nic zásadního se tu asi nezměnilo. Kafe tady vaří pořád skvělé, zákusky jakbysmet. Akorát na ceduli přibylo pár desítek nálepek a to včetně té naší EMK.

Čas se neúprosně dere vpřed a tak i my musíme vyjet. Máme to do Bormia přecijen ještě kousek cesty. Všude kolem krásná panorámata a valíme to podle navigace ještě kousek dál za Bormio k vytipovanému kempu, který byl docela solidně schovaný, ale za to téměř prázdný a vše v podstatě samoobslužný. Kromě nás tam byli asi ještě 3 karavany a 2 další stany. Jinak nikdo. Vybíráme tak nejhezčí místo, které je volné, stavíme stany a opět se jde vařit. Libujeme si, jak je tady hezky, ticho a celou tu atmosféru si v klidu vychutnáváme.

dsc_0222dsc_0216Vedle stanu vidím sloup s elektrickou skříňkou. Protože mám všechno téměř vybitý, tak jdu prozkoumat možnosti připojení k místní elektrické síti. Otvíram víko a vidím dost netypické zásuvky na 230V, kam bez adaptéru, který bývá k zapůjčení na recepci nic nezastrčíte. Ehm … teda skoro nic …  pomyslel jsem si a v hlavě se zrodila výzva… Standa měl nějaký vodiče s sebou smotaný, tak jsem oprášil své elektrikářské řemeslo, použil motousovy spojky a tradá – ééélektrický proud byl na světě. Juchů.


Den šestý

Ráno se budíme a venku už je zase zima .Sharki je nějakej přešlej mrazem, ale co na plat? Vstávat, cvičit, umejt, nasnídat a odjezd! Zatáčky na Stelviu už se na nás těší. Přicházím do umývárky… něco mě praštilo přes nos, ale nedokážu to identifikovat. Vrácím se ven, lapám po dechu a statečně jdu zase dovnitř… chvíli postávám a pomalu si zvykám. Na umyvadle Dědóškův vařič a vroucí voda na kafe… popojdu dál a vše je rázem jasné.

dsc_0224

Co běžnej člověk nevymslí v Blansku je to běžný. Fukary na vlasy zabořený do bot jedou na plný kule. V botách jako v pokojíčku a umývárka od té chvíle je už jenom naše! Po chvíli přebírám iniciativu a inovuji tento nápad a zasouvám jeden fukar do rukávu své bundy, pak i ten druhý, pak za krk, no a dál už to rozebírat nebudu. V každém případě to ráno jsme zvítězili nad zimou i nad smutkem neb nás celá situace celkem slušně pobavila. Ostatním ubytovaným jsme už tolik nezáviděli. Ale co, sranda musí být a tak pobaveni vyrážíme na další cestu.

Ještě než se vydáme nahoru na Stelvio, musíme v Bormiu natankovat a dokoupit nějaké zásoby. Zastavujeme u prvního marketu a jdeme na to. Beru malý pojizdný košík a protože do přihrádek u vchodu se nám naše přilby nevejdou, tak svoji držím v ruce a tu Lenky házím do koše. Projíždíme regály, klábosíme s ostatními, přebíráme co koupíme a když asi po 20 minutách přicházíme k podladně, chce po mě Lenka podat peněženku. Nojo, ale kde je ta její peněženka?! V helmě! A kde je helma? V košíku! … aaaa sakra! A košík je kde?!!

Citace: “Ondřeji, to si ze mě děláš prču?! Kde jsi nechal ten košík?!” Pak ještě následovalo pár dalších “zamilovaných” slovíček k mému prohřešku a úprkem jsme se rozprostřeli po obchodě a hledali náš ztracený košík, který jsem asi hned na začátku nevědomky ponechal svému osudu, když jsem zíravě civěl do některého z regálu.

Nervozita stoupala, adrenalin taky … najednou mi zase bylo teplo jako ráno v umývárce, ale tentokrát i bez fukaru. Uvědomuju si, že bez helmy a dokladů by to dneska v Itálii stálo celkem za prd. Po pár minutách košík naštěstí nalézáme v nezměněné poloze a se vším co měl obsahovat. Oddychujem si a jdeme platit. Ufff… to byla krušná chvíle.

Mezitím si Standa venku odskočil nafotit pár zvířátek do cirkusu, který stál opodál. S Sharkim jsme toho využili a šli hledat ještě obchod, kde nám prodají bombu k vařiči. Našli jsme a měli jsme tak zajištěno, že i dnešní večer bude teplá véča. Super. Teď už ale vážně nasedáme a bez zastávek vyrážíme směle do hor.

13902628_629262533907044_7033676622800814709_n 13932885_629256250574339_5434535115194793880_n dsc_0246Cestu na Stelvio si náramně užíváme. Krásná zatáčkoidní cesta až na vrchol. Navíc nebyl žádný extra provoz a tak se jelo fakt hezky. Cestou několikrát stavíme, fotíme a plnými doušky si vychutnáváme tu nádheru. V průběhu cesty nějak dozrála myšlenka, že výjezdem na Stelvio se s Alpama pomalinku rozloučíme a vyrazíme tak k domovu o den dříve.

I přesto, že provoz nahoru nebyl takový jaký pamatuju před lety, tak nahoře je to opět hlava na hlavě, což mi celkově trochu kazí dojem z celé té parády. Člověk si to nějak nedokáže na plno užít. Furt jen kouká aby někomu nepřekážel, na každý fotce pořád cizí ksichty a tak nějak si říkám, že až pojedu někam příště, tak bych rád někam, kde to bude vypadat přesně naopak. Tedy široko daleko ani živáček. Snad taková místa ještě existují. No nic. Je čas zase popojet.

dsc_0110Frčíme teda dolu ze Stelvia s plánem opustit Itálii u jezera Lago di Resia. Cestou s námi celkem solidně cvičí vítr, ale držíme se zuby nehty. Plán je takový, že se pokusíme dojet co nejdál do Německa, najít něco skromného k přespání a druhý den dožvejknout ten zbytek. Držíme si směr Garmisch a podaří se nám ještě hodit místo dálnice jedno neznačené passo. U Garmische tankujeme a Čára si začíná veřejně pohrávat s myšlenkou, že to dá dneska na zátah až domu. V tom se mu naší podpory moc nedostává a pokračujeme zatím ještě společně dál.

Nudný přesun po dálnici si ještě užíváme trochou závodění s rychlostmi na hranici 200km/h (samozřejně na neomezeném úseku) a když se vymotáme z ucpaného Mnichova, kde jsme strávili opravdu moře času popojížděním a kličkováním mezi plechovakama, tak se loučíme s Čárou, který bere ze plyn a s vyhlídkou, že ještě dnes zalehne do své měkké postýlky se vydává na předlouho cestu k domovu. My pokračujeme k Regensburgu, poblíž kterého máme několik typů na ubytování. Večer, tuším kolem 19 hodiny příždíme, trochu bloudíme, ale po chvilce nalézáme nový krásný kemp s veškerým zázemím. Rozbalujem stan a protože noc nám příjde ještě mladá, vydává me se na pěší tůru k nejbližší restauraci, která byla vzdálená asi 30 minut chůze.

Celý téměř týdenní podnik v sedle, tak završujeme stylově v německé hospůdce s českým šnitzlem a plzničkou na stole. Krásně se nám jedlo a povídalo. A cesta zpátky? Ta byla jak vystřižená z pohádky.

Den sedmý

Dnes už nás krom návratu v podstatě nic nečeká. Budíme se do deště a tak na nic nečekáme, balíme a frčíme do Regensburgu, který jsme naplánovali jako naši poslední zastávku. Jednak tam má Lenka jednu známou se kterou by se ráda viděla a za další je tam motokrám Louise a tam se přece musíme podívat. Nakoupili jsme pár blbinek a teď už nás čekala opravdu jen dlouhá cesta domu.


Nebyl by to ale žádný pořádný návrat, kdyby nebyl s trochu vzrušení. Při výjezdu o Louise jsme totiž přejeli poslední benzínku na které bychom mohli dotankovat a jak jsme se později dozvěděli, tak další asi 80 km žádná jiná nebyla. To je celkem pech, když dojezd máte asi jen 50km. Najednou se ale z těch 50 kilometrů, které zbývají do prázdné nádrže stane kilometrů 10, za další chvíli 8, pak 5 a v tu chvíli vám opravdu začne docházet, že to asi brzo zdechne… najednou před námi sjezd z dálnice… pomyslím si, že to je jediná šance. Ještě v rychlosti koukám na GPS a zdá se, že kus za sjezdem je nějaké větší městečko. Už dál nepřemýšlím, dávám blinkr a sjíždíme. Když přijíždíme k benzínce, tak mám dojezd 2 kilometry. To byla kurňa klika!

Od té chvíle už je všechno v normě. Jedeme tak jak to povětrnostní podmínky dovolují. Nespěcháme a do Liberce přijíždíme až někdy k večeru. Celkem za těch pár dní najeto 3200 kilometrů. Pěkná práce.

Všem zúčastněným patří dík a věřím, že zase brzy vyrazíme.

Jak jsme uletěli do alp – část 3

1 komentář u „Jak jsme uletěli do alp – část 3

Napsat komentář