Křečovitě se držím řidítek, sedím na nádrži, opírám se o strejdu a řítím se polňačkou. V očích smrt, ale to napjtatý chvění z toho, že mi vítr fouká do vlasů, že nemusím šlapat a ONO TO JEDE SAMO, mě v těch 3 nebo 4 letech úplně dostalo. Strejda pochopitelně jel maximálně 20-cítkou, polňačka mohla mís sotva pár set metrů. Ale ten pocit už mi z hlavy nikdo nevygumoval. Ještě celý léta jsem nejenom tuhle, ale i další krásný mašiny chodil obdivovat a snil o vlastní:
Malinko jsem odrostl, ale furt to bylo málo, abych si mohl troufnout jezdit sám. Bratránek tenkrát dostal od strejdy krásnýho mustanga. Leštil ho, dával dokupy, balil na něm holky a mně se tak líbil! Párkrát mě svezl, ale v kopcích pod Lužickejma horama to pravda netáhlo. Doma moje snění o motorce nemělo moc pochopení, spíše naopak. Sny vám ale nikdo nevezme.
To už jsem byl na střední škole a během léta jsem brigádničil na Máchově jezeře. Spíše než na motorku jsem si vydělával na vylepšení svého kola. Konec totáče se blížil a přeci tuhle támhle se už daly koupit moc pěkný komponenty od Shimana. Natož po té smršti, která nastala začátkem 90′ let. Kolo byla nízkonákladová záležitost. A jezdil jsem docela fest. Několik set km za víkend nebyl problém. Ale u toho Mácháče mi pomáhal kluk. Jezdil každej den na skútru od Simsona. Pár krát mi ho půjčil a mohl jsem si tak udělat několik projížděk mimo silnice – papíry jsem neměl. Oproti Mustangovi měl Simák přece jenom sílu a jel moc pěkně. Až na to něšťastný podélný řazení… Vypadal nějak takhle (díky motorkari.cz):
Studia skončila, začal jsem pracovat a drobet jsem si přičuchl k penězům. Začátkem 90-tých let probíhala kuponová privatizace. Pro neznalé – za kupony si mohl lid, co mu patřilo všechno ale rázoveň nic (za totáče) zakoupit konkrétní podíl v nějaké firmě (hol nová éra kapitalismu). Probíhala ve dvou vlnách. V té druhé jsem kuponovou knížku nabídl kamarádovi a on mi svou šanci investovat vykompenzoval svou MZ 150:
Zdálo se mi, že mám v ruce první pořádnou mašinu. Táhla pěkně odspodu, na rozjezdech a do nějakejch 90 km/h na ni jawa 350 neměla. A tenkrát se po dálnici beztak smělo jenom 110-tkou. To MZ dávala v poho.
Nejdříve byla stříbrná s černejme deklama motoru. Ale přišel 1994 a shlédnul jsem se v Yamaze XJ900 Diversion. Slintal jsem po ní jako zoufalec, ale co dělat. Z platu začínajícího sociálního pracovníka jsem si ji dovolit nemohl. Tak jsem alespoň začal přizpůsoboval onu eMZetu. Nastříkal jsem ji na zelenou metalízu a dekly motoru jsem opískoval na podkladovej hliník. Když padala mha, člověk měl na očích špatný brejle, dalo se tušit, že namísto eMZety před tebou stojí krásný vzduchem chlazený IXJéčko (to byl onen vzor, a to nad tím nebylo moje, pouze se mu drobet podobá. Já navíc stříknul na stříbrno i světlo a poladil pár samolepkama):
Pak přišlo to, co potká téměř každýho chlapa. Ženská. Chvíli jsme spolu jezdili, ale voči jsem měl jenom pro ní. Jezdit mě už najednou tolik nebavilo, eMZeta mi už navíc přišla taková slaboučká, prodal jsem ji. Ještě jsem pak chvilku dráždil chromou Čezetu 175, ale i ta pak šla cikánům na doježdění.
Mno, a to už se pomalu ale jistě dostávám do doby, kdy jsem poznal EvangMoto. Jednou takhle v létě za mnou přijela Mág na VéTéčku 500 od Hondy. Nechala mě projet, řekla, že zakládá klub a jestli se přidám. Nedostavěnej barák, malý děti, to byly silný argumenty, proč do toho nejít. Jenomže! To všechno, co jsem na motorkách zažil, jakoby se vrátilo zpět. Já věděl, že prostě musím! Drobet rodinný diplomacie, kšeftíky navíc, abych na motku našetřil, a nakonec se po necelym roce podařilo! A to už asi víte, co mi přistálo na dvorku. Sice ne devítistovka, leč v tý době pro mě konečně velká motorka: Yamaha XJ 600 S Diversion. 10 let jsem si na ni počkal!!!
Dostala nosiče, kufry a jezdilo se s ní do Alp. Sólo neb ve dvou. 80 000 najetejch km jsem si s ní užil kdesi v Dolomitech. Doteď, i když už ji nemám, vím, kde je a jak se o ní novej majitel stará. Co jsem si o iXJéčku myslel, se můžete dočíst tady, moje recenze na motorkářích. Užil jsem si s ní krásný 4 roky a přes 30 000 km.
A pak už to šlo rychlejc. Jednou okusíš něco silnějšího a nedá ti to spát. Zvlášť, když potkáš tuhle italskou krasotinku:
Opět dostala nosiče a kufry, navíc padací rám, vyhřívaný hefty, mlhovky… a jezdilo se. S touhle motkou jsem cestoval skutečně moc rád. Opět nabízím svůj pohled na tuhle italskou krásku, co má koule (paradox, co?). Byla krásná, ale tahle milenka chtěla péči a oves, kterej jsem jí už nechtěl dávat. Ale i tak jsem si s ní užil krásnejch více než 16 000 km. Zase vím, kdo ji má a jak se o ni stará. Tuhle támhle dohlížím.
Motoetapa endura skončila po dvou letech. Už mě nebavilo mazat řetěz, chtěl jsem drobet samozřejmou výbavu. A tak se dostávám k tomu, co mám teď. Heslo Budeš Mít Wýdaje, se díky Bohu zatím nenaplnilo. Spíše naopak. Něco tak skromnýho (4l/100km) ale přitom extatickýho (130 kobyl) jsem dosud neměl – BMW K 1200 RS z roku 2003. Když jsem jí koupil, měla najeto něco málo přes 20 000 doloženejch km!
Dojmy z počátků neleznete v mojí recenzi. Každopádně, dojela se mnou zatím nejdál ze všech motorek. Až do Nice. Je to super cestovatel. A to přesně odpovídá tomu, co chci.
no,vyčerpávající pojednání…