Někdy přijdou takové okamžiky, kdy člověka život přivede z toho jeho přímého zajetého koridoru na zvláštní „kdesevzalatusevzala“ výhybku, co ho hodí na úplně jinou kolej, než je zvyklý používat a ve které se cítí jako v papučích. Ošívá se, cítí, že v těch důchodkách je těsno, zatuchlo a sem tam něco dře či svědí. Nutné vyvětrat smrádek a udělat něco…. něco…. prostě něco jiného. Pak se stává, že všichni okolo poulí oči a ze všech stran člověk slyší: sama? To jako vážně sama? Jako úplně(!) sama???
9.11.2018
Ráno jsem rozloupla oči a vykonala obvyklý ranní stereotyp, ovšem v té hlavě už to bylo – ten pocit, že jsem se konečně dočkala, ještě pár hodin a uteču. Před odchodem z domova jsem popadla svůj sbalený nepromokavý pytel, helmu a honem honem do garáže, pozdravit a osedlat Beky, která mě následně bezpečně doprovodila do práce. Cestovní horečka roste každou hodinu a ani fakt, že v pátek padají shora dolů jen samé pracovní průsery, mě nemůže otrávit, i když ode mě už žádné „dolů“ není, čili řešení na mně.. Po obědě po anglicku mizím. Provoz ještě není tak silný a tak se skrz Prahu velmi rychle dostávám na dé jedničku, kterou dnes hodlám bezezbytku využít – mám před sebou tři sta kilometrů a vzhledem k brzkému stmívání nebudu riskovat dojezd za tmy výměnou za kochací jízdu po státní. Ačkoli předpověď hlásila už v pátek docela optimistické počasí, ani nesměle vykukující slunce se nekoná, u Humpolce dokonce mží a v Brně opravdu není hezky. Naštěstí jsem celá v kůži, takže ani těch brněnských sedm stupňů mě nijak neotravuje. Otrava jsou kamiony, věčně se navzájem předjíždějící v nulové rychlosti, které mě brzdí v rozletu. Velká otrava. Protože Beky kurňa jede!!! Léčím si nervy různě u kafíček po cestě, což se samozřejmě hodí, protože do Brna přijíždím ve špičce a halt. Naštěstí zdržení minimální a čím víc se vzdaluju od Brna směr na Kroměříž, tím je dálnice prázdnější, konečně si to můžu fakt užít! I díky tomu jsem v cuku letu v Holešově a Bystřice pod Hostýnem – můj cíl – je coby kamenem dohodil. Projíždím město, kruhák druhý výjezd, přes šraňky, projet zákaz vjezdu a rovně na vedlejší. Už zbývá jen za mostkem u křížku doleva a nahoru vlnitou silnicí, kde ve stráni stojí můj domov na nadcházející víkend – rekreační středisko Sola Gratia. Slunce už je těsně nad obzorem a míří do pelíšku, když se hrnu na recepci. Ještě než stačím otevřít pusu, příjemná a usměvavá paní vycházející z knihovny zkušeně zhodnotí můj motoohoz a hned spustí „Dobrý den paní Matějková“ a mně se objeví na tváři úsměv při pomyšlení, jak jsem asi byla paní správcové charakterizována. Stále se držím brebentící správcové, která popadne klíče, a jdeme do vedlejší budovy u vjezdu areálu, kde vystoupáme po schodech do třetího podlaží a jsem uvedena do bytu. Prostorná předsíň, jeden pokoj se třemi lůžky, druhý pokoj se čtyřmi lůžky, jídelním stolem a sedačkou, schody do mezonetu, vybavená kuchyňka, koupelna se sprchou, záchod a druhý záchod. Voní to tu dřevem a čistě povlečenými postelemi. A vše moje. Ještě jednu exkurzi jsem nucena udělat – dolů do garáže. Pokorně přijímám instruktáž otevírání a zavírání sklopných vrat, beru klíče, domlouvám si čas večeře na půl šestou a propouštím paní správcovou k přípravám zítřejší svatby. Beky se v garáži moc líbí a já si konečně můžu vybalit a dát před domem cigárko. Teprve teď si uvědomuju, že už je tma jak v pytli. Ticho. Kromě větrem šustícího listí není slyšet vůbec nic. Vlastně pozor… Ještě něco. Každou čtvrthodinu majestátní zvuk zvonu z Hostýnského kopce. Krása a balzám. Na dnešek už jen jediná povinnost – večeře v hlavní budově (zapečené brambory s brokolicí, smetanou a sýrem – mňam) a pak se samotářsky uklidím s krabicí plnou čajů a sklenicí rozpustného kafe od paní správcové do svého království.
10.11.2018
Zvláštní probuzení ještě před budíčkem. Všude ticho. Na peřině se nevyvalují kočky, ale sluneční paprsek. Svítí!!! Kouknu z okna a mám ohromnou radost – nebe hluboce modré, krásné, bez jediného mráčku. Je to tady. Vyšlo to. Hurá! Sláva! Elánu a energie spousta, takže během dvaceti minut se můžu vydat do hlavní budovy na snídani. Tam jsem doslova vdechla děvečku s věrtelem, sedláka s povozem….pardon! Skoro všechno pečivo, vydlabala jsem pár medíků, poté jen tak přikousla šunku a pár plátků sýra a ještě se tam vešlo pár kousků jablka. A ne. Nestydím se. Jedna marmeládka zbyla. Po snídani se vydávám jen tak v mikině směrem vzhůru. Nejdříve úzkou silničkou kolem hotelu Harmonie, na hlavní doleva a za točnou autobusu doprava lesem po červené. Stoupám do kopce pravou lesní cestou plnou kořenů, kamení a rezavého jehličí, co krásně tlumí kroky. Pozoruji hru sluníčka v barevném listí, poslouchám cvrlikot ptáků a cítím tu krásnou vlhkou vůni lesa, kdy vám přijde, že zpod každého lístku musí koukat hříbek. A do toho každou čtvrt hodinu hostýnský zvon. U Panenky Marie odbočuji vlevo a cesta se stává strmější, moje netrénované tělo a plíce kuřáka mi sprostě nadávají a já se jim směju. Je fakt, že mě trochu uklidní pohled na stejně ubohého pocestného přede mnou, odpočívajícího na pařezu. Strmá cesta mě dovádí k Vodní kapli, kterou nechali lidé postavit jako poděkování Panně Marii za záchranu života od smrti žízní při obléhání Hostýna Turky. Pod kaplí je dlouhá zeď s asi pěti kohoutky, nabízejících ledově osvěžující a lahodnou vodu. V kapli malý oltář se svíčkami a Pannou Marií… Na úrovni kaple již začínají schody do nebe. Vlastně k bazilice Nanebevzetí Panny Marie. Je to široké, 242m dlouhé monumentální schodiště s 221 stupni, ze kterého hned za první zatáčkou uvidíte vysoko nad vámi cíl vaší pouti – baziliku. Na mě ten pohled působil opravdu neuvěřitelně.. Kombinace modrého nebe, slunce, mírného větru a zlatavého listí pod nohama z vás prostě musí udělat malého člověka. Tento pocit však nevydrží až na vrchol, díky dřevěným prodejním stánkům lemujícím schody ve vrchní části, kde se prodává vše. Konečně nahoře. Krásný portál, dvě věže, sochy, posledních pár schodů s vyrytými jmény dárců, kteří se zasloužili o rekonstrukci baziliky. Vstupuji dovnitř a pohled je ohromující.. Modrý strop, všude s kombinací zlaté, uklidňující ticho.. z nástěnky se dovídám vše o historii Hostýna, i to, že vybavení baziliky je velmi chudé a jednoduché. Pobavilo mě, jak na laika, který vlastně nic neví a nezná, tato levná výzdoba působí ohromujícím dojmem. Při odchodu mám pocit, že je potřeba do kasičky přidat milodar, a vycházím ven. Mířím vpravo a z boku baziliky přímo narážím na jednu z mnohých křížových cest – tu nejznámější, mozaikovou Jurkovičovu. Jsou to dřevěné kapličky s klekátky a mozaikovým vyobrazením jednotlivých zastavení. Využívám toho, že se přiblížila mladá rodina se třemi malými dětmi a poslouchám maminku, která dcerkám vysvětluje, co které zastavení znamená. Vždy se ale zdržují déle a já nechci zevlovat a rušit při modlitbě, takže jsem brzy dost vepředu. Ještě dvakrát mě dojdou a líbí se mi, jak holčičky brzo začnou víc, než výklad maminky, zajímat krásně barevné kupičky spadaného listí… Křížová cesta mě dovede okolo malého hřbitova, kde jsou pohřbeni hlavně hostýnští kněží, na křižovatku k rozhledně. Nechce se mi tam – odrazuje mě obří větrná elektrárna, která je tu velmi nepatřičná, takže si raději dopřeju turečka v penzionu Ovčárna, vyposlechnu mohutné zvonění jedenácté hodiny a mírnou oklikou padám z kopce dolů směr Sola.
V teple kuchyňky, poněkud vyvětraná, s dojetím vzpomenu na přímluvce a paní správcovou, kteří mi zajistili čaj a kávu a hned si dva čajíky vařím. Při krátkém odpočinku messengeruju se SIPem (jeď na Troják) a s Jurkem (jeď na Tesák) a následně poslušna jejich rad, sedlám Bekynu a jedu. Oba průseky nádherné… Zatáčky přehledné, žádná nepředvídatelnost, přesto jedu opatrněji, protože asfalt už tu mezi stromy nemá tu správnou teplotu a navíc je silnice v rekonstrukci, takže i když už jedu po nové části, je tu spousta písku a bordýlku. Pak už na blind. Rožnov Jurkem zakázán (tam nejezdi, tam vás vezmu já, až přijedete), rozhoduji se pro směr Valachy a cestou se pozorně rozhlížím po nějakém zajímavém cíli k vidění. Až těsně před vjezdem do města mě odbočka vpravo na dřevěný kostel ve Dlouhé Lhotě zavede na úzkou vedlejší silnici klikatící se do kopce, kde nikde nikdo není. Po levé straně se mi začíná otevírat nádherný pohled do údolí, takže neodolám zajet na vyhlídku a udělat pár katalogových obrázků Bekyny nad Valašským Meziříčím. Pohled na hodinky mě upozorní, že pokud se chci vrátit za světla, je čas. Mírnou oklikou okolo přehrady se vracím zpět směr Bystřice, dávám ještě jednou magické zatáčky tesákotrojákovské a těsně před soumrakem jsem v teple.
Upaluju na večeři, hlavní budova nadskakuje probíhající svatbou, takže rychle shltnu svíčkovou se čtyřmi, dva zákusky, zapiju pivem a s lahvinkou vína v podpaží se vracím do svého krásného klidu prázdného domu. Ještě dlouho před domem na lavičce popíjím výborné bílé..
11.11.2018
Návratová rána jsou ble. I obloha zůstala loajální vůči mému otrávení a smutku, že je čas opustit tento klid a mír a zase začít hákovat. Dokonce i sluníčko drželo basu, nekouklo na tu smutnou chvilku a obloha zůstala ocelová, plná oparu.. Zbývalo dojít na snídani, zaplatit, sbalit, vrátit všechny klíče a během půl hodiny už jsem na cestě směr Kroměříž, kde jsem chtěla vidět Květnou zahradu a zámek. Před vstupem do zahrady ale váhám, protože mi dochází, že luxus cestování bez bagáže je ten tam. Nechce se mi tahat vak sebou a taky se mi nechce ho nechávat bez dozoru jen tak pod pavoukem na motorce. Tak aspoň nakouknu vchodem a vidím krásně upravenou a uklizenou zahradu bez jediného lístku na křoví a jediného květu v záhonech. Inu, listopad. Takže hurá okolo zámku na dálnici a blížím se k Brnu, kde chci navštívit a zkontrolovat Bufa při jeho hojení. Zároveň jsem od Marti s Bufem zvána na oběd a apetit mě rozhodně neopouští. Nelze odolat luxusnímu pečenému krůtímu s domácím bramborovým salátem, ani posléze kávě s buchtou. Dorazil mě talíř jednohubek s česnekovou pomazánkou. Přátelé, snažila jsem se, ale ta druhá půlka talíře už opravdu nešla nikam nacpat! Při mém papinkání Buf mluvil a mluvil a mluvil, takže se dovídám veškeré podrobnosti nehody a také mě poněku uklidňuje, že už Františkovi nedělá tolik problém mluvit, že to udýchává, takže snad se mu plíce už dají do kupy. Bohužel mě zase dohání čas, takže se jen velmi nerada zvedám a startuju Bekynu.
Domů jsem přijela v poměrně dobrém čase, kdy ani Praha ještě nebyla úplně zasekaná, takže ani ta tečka nedokázala otrávit dojem z nádherného a plně využitého odpočinkového víkendu. Tímto máte ode mě další tip na skvělý výlet, plný zajímavých míst, přátelé.
Maky