Motoúlet 2013 reportáž

EvangMoto si naplánovalo na červenec 2013 gigantický úlet za třemi nejvyššími průsmyky Alp až do Monaka a zase zpátky. Na cestě byly i další chuťovky jako tunel Parpaillon, Ötztaler Gletscherstasse, dolomitská passa atd.

Den 0.
5. 7. 2013
Večer máme sraz ve Volduchách, kde zahajujeme tradiční akcí Voldušské jiskry. Z HK jsme (sip a Asterix) vyrazili po 13:00 do Chlumce nad Cidlinou, kde jsme se setkali s Čárou u Bikers crown (jak jinak ). Nabalení, natěšení na dlouhou a záživnou cestu jsme vyrazili směr západ. Žádné projíždění, prostě napálit po dálnici. Ve Volduchách se setkáváme s Vikingem (čtvrtým členem výpravy). Zamávat nám nebo si užít husu, přijel taky Sharki. Večer plánujeme poslední detaily zítřejšího dne, především zda se zastavit na BMWdays v Garmischi, kam plánují z Volduch vyrazit další dobrodruzi. Tuto variantu ovšem zavrhujeme. Dopíjíme pivko a hurá na kutě, zítra nás čeká dlouhý přesun do hor.
Trasa: HK – Volduchy
Ujetá vzdálenost: 191 km
Přenocování: 0,- Kč (díky dětskému pokoji u Vikoše)
Ostatní náklady: cca 150 za večerní pivko a jídlo

Den 1.
6. 7. 2013
Ráno plánujeme odjezd v 8:00, což se nám podaří dodržet jen s malým zpožděním. Za Plzní Sharki zatlačí slzu a odbočuje směr Karlovy vary, my pokračujeme na Rozvadov. Cesta po dálnici ubíhá a benzín v nádrži také. Na poslední pumpu dojíždím s posledním litrem. Tankujeme plnou naposledy za Kč. Při odjezdu z pumpy Čára zjišťuje, že mu nedobíjí baterie, konstatuje, že to je pouze nedotaženými kontakty na baterii… sundává všechny bágly a zjednává opravu. Povedlo se během 30 vteřin… sundání a nandání nákladu zabralo 20 minut . Protože tato etapa byla koncipovaná jako dálniční přesun, není třeba o ní víc psát, za zmínku nestojí ani 10km dlouhá zácpa před Mnichovem, kterou projíždíme po motorkářsku, ani skutečnost, že si Viking sebou nevzal eura, ale české koruny a snaží se je marně na každé pumpě směnit za euro. Nakonec to řeší výběr eura z mé karty a odevzdání Vikingovy hotovosti do mé peněženky. Kurz 27,30 za euro opravdu nebyl nejvýhodnější . Podívejme se ale také na účastníky cesty:
Sip – Aprilia ETV 1000 Caponord (2003) – touto cestou chce oslavit své 40tiny. První velká cesta na velké motorce (předtím Alpy na XJ 600). Vše zabaleno ve třech kufrech Givi, vyfasoval peška vést stan, což mu dělalo spolujezdce.
Asterix – BMW 1150 GS (2003) – prověřený stroj vlastní od narození (stroje), nalítáno úctyhodných 105 000 km. Úhledně zabaleno do originálních kufrů BMW + jeden vak na místě spolujezdce. Fotograf výpravy.
Viking – BMW 1200 RS (2003) – čerstvě nabytá motka a její první zkouška v Alpách pod vedením Vikinga. Viking je střílený Alpař, je tedy vedoucím výpravy. Má pěkně zabaleno do dvou originálních kufrů BMW a jednoho válce Buse místo topu. Celou cestu sledujeme jeho oranžovou karimatku připevněnou na špičce válce.
Čára – Honda Varadero 1000 (1999) – také harcovník alpských výprav. Na této cestě proslul svým originálním sestavením nákladu (dvě brašny na bocích, nahoře malý top, na místě spolujezdce objemný vak, speciální konstrukce jištěná pavouky a gumami).
V tomto složení odbočujeme z rakouské dálnice A1 směr Sölden po silnici 186 cca v 17:00. Vjíždíme do údolí a začínáme pomalu stoupat a kroužit první zatáčky. V první serpentýně v pravotočivé zatáčce se pode mnou ozývá nepříjemný zvuk, to špunt stupačky drhne o asfalt (stalo se to ještě asi třikrát… ale od té doby jsem si dával větší pozor). V Söldenu nacházíme kemp vcelku rychle, později konstatujeme, že byl nejlepší ze všech. Protože je ještě čas chceme vyrazit na Ötztalergletscherstrasse. Ačkoli dole cedule říká öffnen, mýtnice je zavřená, že prý zas až ráno. Tak jedeme alespoň na druhý kopec na HocheSölden pokochat se krásnou vyhlídkou do údolí. Zbytek necháváme na ráno.
K večeři maďarský guláš, chleba, pivko z automatu v kempu (1,2€).
Trasa: Volduchy – Rozvadov – Mnichov – Innsbruck – Sölden
Ujetá vzdálenost: 586 km
Přenocování: 11,- €
Ostatní náklady: 2,40 € (kávička po cestě, pivo v kempu), 4,80€ dálniční známka Rakousko

Den 2
7. 7. 2013
Ačkoli se k večeru shlukovaly bouřkové oblaky, ráno nás vítá azuro a čekáme, až se sluníčko dostane do údolí přes vrcholky kopců osušit rosu. Balíme a vyrážíme na zmíněnou Ötztaler Gletscherstrasse. Mýtný po nás chce 5,50 € a pouští nás do údolí, které stoupá k úpatím hor. Klikatá silnička se vine údolím podél říčky, nalevo i napravo krásné louky pomalu se měnící v kamenité pláně. Na konci cesty narazíte na ledovec a doslova i do písmene si můžete zaparkovat ve sněhu. Cesta dál nevede, leda na lyžích. Na některých částích cesty je vidět sníh. Kocháme se výhledem do údolí i na vrcholky hor na druhé straně. Stejnou cestou je třeba se i vrátit. Těsně před mýtnicí ještě fotíme a potkáváme turistu, který jde pěšky někde z Německa… překonal prý 2000 výškových metrů… jeho přáním je cigaretka… dostává ji a vychutnává .
Opouštíme Sölden a směřujeme dále na jih do Itálie přes Passo de Rombo. Jedno z mála zpoplatněných pass (12 €) nás přivádí do Itálie. Sjíždíme k Meranu a nabíráme směr Passo dello Stelvio. V Meranu je jako vždy 35 stupňů Celsia. Oproti cestě v roce 2011 jedeme na Stelvio druhou stranou. V horských pasážích si všímáme sněhu na severních stranách hor, víc než z předchozích zkušeností. Jakou roli tohle pozorování bude mít, ještě netušíme. Stelvio je profláklé, ale nádherné passo, víc než 40x tornatti nahoru i dolu. 2760 metrů nad mořem = dobíjíme první cíl cesty (třetí nejvyšší průsmyk Alp). Dolů nabíráme směr Livigno, abychom v bezcelní zóně doplnili nádrže (benzin za 28 Kč na litr) a koupili litr Balantýnky za 11€ (Viking). Vjíždíme do Švýcarska přes Passo del Bernina (2330) a v St. Moritz nacházíme plánovaný kemp, cena je poněkud vysoká, platí se tu i lázeňský poplatek ve výši 1,9 CHF.
K večeři boloňská omáčka s vepřovým masem a nudle
Trasa: Sölden – Ötztalergletscherstrasse – passo Rombo – passo Stelvio – Livigno (bezcelní zóna) – St. Moritz
Ujetá vzdálenost: 284 km
Přenocování: 17,- €
Ostatní náklady: 2 € (samolepka Stelvio), 5,50€ mýtné na Gletscherstrasse, 12,- € mýtné passo Rombo, 8,- € klobáska a kola na Stelviu, 4,- € večerní pivo v kempu (jedno)

Den 3
8. 7. 2013
Následující dvě etapy měly být postupným přesunem pod Mont-Blanc a k dalším cílům naší cesty. Člověk ovšem míní a palivová čerpadla mění. Ze St. Moritz jsme se vydali přes Julierpass (2284) směrem k cíli. Zjišťujeme, že švýcarská passa jsou také moc hezká, cesty kvalitní a zážitek 100%. Těsně před městem Chur (asi 30km) špatně odbočujeme, protože ukazatel vede směr Chur oklikou přes dálnici. Moje navigace, do které jsem doma týden bušil cestu bod po bodu den před odjezdem, vypověděla službu… odešel ji napájecí konektor… brutální oprava se tak úplně nepovedla, napájení sice fungovalo, ale navigace po chvilce fungování zatuhla. Proto jsme se spoléhali na mapy a ukazatele. Bylo to romantické, ale také zdlouhavé a často ne bezchybné. Vedl jsem v tu chvíli kolonu a ve zpětném zrcátku čekuju světla bmw gs. Až po chvilce si všímám, že další dvě motorky za nimi nejsou. Zaměřuji se na GS za sebou a zjišťuji, že to není Asterix. Zastavuji a čekám. Po deseti minutách obracím stroj a jedu zpět. Necelých 5 km zpět nacházím zbytek výpravy se zprávou, že Asterixovo GS odmítá dál pokračovat. Při startu točí, ale nenaskočí. Asterix začíná žhavit drát servismanovi do ČR. Překontrolovat svíčky = fungují. Překontrolovat tok benzínu z nádrže do motoru = a ouha… jeden platový spoj při pokusu o rozpojení praská. Zacpáváme díru klacíkem omotaným izolepou a shnáníme odtahovku do servisu. Dělníci stavební firmy, kteří mají těsně za tunelem Passmal, kde jsme uvízli, buňku, nám pomáhají, nabízejí transport do nejbližší vesnice. Nakonec čekáme na odtahovku sjednanou přes pojišťovnu a v cca 13:00 (po třech hodinách) Asterixovo GS jako král odjíždí směr Chur, kde jsme objevili servis se zastoupením BMW. Odtahovka v italském Švýcarském kantonu má klidně řidiče, který mluví jenom italsky, je sice milý, ale nic s ním není… odveze nás na jedno parkoviště a je zjevné, že musíme čekat, po 10 minutách přijede další vůz této odtahovky a řidiči se vymění. Tenhle umí alespoň trochu německy, tak se ptáme, jestli nás doveze k tomu servisu do Churu. Říká, že jo, tak nasedáme a valíme za ním. Ovšem zastavuje u sídla odtahovky (mimochodem se servisem) a nechává technika zjišťovat co a jak dál. Když se dovídá co je s motorkou, nasedá třetí řidič a konečně jedeme dalších asi 5 km k servisu BMW. A to si člověk říká, že je v zemi s názvem Švýcarsko. Tam nás řidič opouští, ale za minutku se vrací a chce po nás 50 švýcarských franků jako rozdíl mezi tím, co uhradí pojišťovna a skutečnými náklady. Váháme, telefonujeme na pojišťovnu, vysvětlujeme, chceme potvrzení (nakonec musí stačit rukou psané, že převzal částku), konečný účet je 35 €. Motorku převzal servis, chvíli čeká a během 15 minut technik vyměňuje prasklý ventil na vedení benzínu z nádrže. Zkouší nastartovat, ale nejde to. Tvrdí, že nemá víc času opravovat ji teď. A něco na tom bude, protože co jsme u servisu, vidíme, jak si přebere motorku, udělá např. servis, projede ji, umyje ji, na chvíli zaběhne do kanceláře (asi vypíše papíry) a pak na novo, ani chvilka prodlení, pořád v jednom kole. U našeho GS konstatuje, že pravděpodobně nefunguje palivová pumpa, necítí tlak v hadicích. Nabízíme pomoc, ale nevíme moc jak. Říká, abychom vytáhli čerpadlo, že ho odzkouší a popřípadě objedná nové (bylo by tu ovšem až druhý den)… my na to máme cca hodinu, protože náhradní díly se objednávají do 16:00 (aby tu byli druhý den), teď bylo cca pět minut po 15:00. Nikdy jsme nic takového nedělali. Telefonujeme známému servismanovi do Čech, radí sundat a vypustit nádrž, rozdělat ji a vytáhnout čerpadlo. Nevíme si rady… nemáme do čeho odčerpat plnou nádrž… po chvilce váhání oslovuje dalšího technika… půjčuje nám kanystr, hadičky a za dalších 10 minut je nádrž prázdná… sundáváme, odpojujeme všechna vedení, rozmontováváme kryt čerpadla a filtru. Čerpadlo je na světě. Technik nám přichází pomoct a vyndává ho… zkouší ho na stole a s překvapením zjišťuje, že čerpadlo běží… zkouší ještě elektriku na přívodu k těmto aparátkům a všechno se zdá ok… Technik ovšem říká, že bude muset hledat, kde je chyba, ale že se může problému věnovat až tak za půl hodiny. Co se dělo potom moc nevím… protože jsem si šel koupit zrmzku a když přijdu zpátky, vidím Asterixovo GS smontované a nastartované.  Prý to funguje… kde byla chyba, nevíme… možná se palivové čerpadlo loučí a tak chvíli funguje a chvíli ne. Asterix vyplázne za opravu 140€ a my odjíždíme hledat kemp v Churu, kde chceme přečkat noc. Kemp se najít podaří, zajdeme do restaurace a večer u stánu dáme zabrat všem tvrdým zásobám, které si vezeme sebou. Den byl náročný. Diskutujeme, co bude zítra.
K večeři zeleninový salát a pivo (restauračka v kempu)
Trasa: (původně plánovaná)  St. Moritz – Brienz (247 km), realizovaná: St. Moritz – tunel Passmal – Chur (cca 81 km)
Ujetá vzdálenost: 182 km
Přenocování: 10,- €
Ostatní náklady: 18,- € večeře, 10 € zmrzka na pumpě (za franky, které jsem dostal zpět, kupuju večer pivo v kempu)

Den 4
9. 7. 2013
Při snídani nás Asterix obšťastňuje oznámením, že nabírá směr severovýchod – domů. Chápeme ho, že nehodlá riskovat, že se porucha s čerpadlem ozve znovu ještě dál od domova. Loučíme se s ním a naše výprava ztrácí 25% obsahu. Později se dovídáme, že po 980 km dojel šťastně bez komplikací až domů. Rozhodujeme se dohnat ztrátu včerejšího dne, vynechat Brienz a vést směr přímo na Chamonix. Bereme silnici číslo 19 a pak 9 s přejezdem přímo do Chamonix-Mont-Blanc. Moc nevíme, co nás čeká. Cesta Švýcarskem se však ukazuje jako velmi příjemná a krásná. Přes Obralppass (2046), Furkapass (2436), nádherná panoramata, sníh, sjezdy a výjezdy, prostě krása. V Bringu tankujeme a po tankování zjišťuji, že můj Caponord nechce nastartovat. Vypadá to na vybitou baterku. Ale proč? Že by odešel regulátor či alternátor, či dokonce obojí? U Caponordu všechno možné. S černými představami sundávám sedlo a zjišťuji, že šroub, kde je uzemněná baterka je drasticky povolený… utahuju ho. Přemlouváme jednoho Švýcara, aby použil své startovací kabely na mého Caponorda, stalo se a Aprilka naskočí… teď jenom nechcínout až do Čech… Po cca 100 km té krásné jízdy Švýcarskem nás čeká poslední passo před Francií: Forclaz. Dohání nás déšť. Rozhodujeme se, že chvíli počkáme a tak mačkám chcípák. Za cca 20 minut je po dešti a vracíme se ke strojům, s obavou startují, ale Capouš naskočí, jako by nic… zdá se, že závada je opravena, všechno funguje, baterie dobitá. Na cestě do Chamonix nás ještě jednou zastihuje déšť, do kempu přijíždíme promoklí jako myši. Déšť zase přestal, tak stavíme stan a jdeme na cca 2 km procházku do Chamonix… hledat bankomat. Zpáčení cestou se nám naskytne pohled na červeně ozářené hory zapadajícím sluncem. Jsme tam, tam někde pod nejvyšší horou Evropy = dosažen další cíl naší cesty. Mile nás překvapil holandský spolubydlící v kempu, který nám přišel nabídnout křesílka k zapůjčení, s radostí jsme přijali.
K večeři rýže s masem a něčím červeným (prý taky boloňská)
Trasa: (původně plánovaná)   Brienz – Chamonix (241 km), realizovaná: Chur – Chamonix
Ujetá vzdálenost: 364 km
Přenocování: 11,- €
Ostatní náklady: 1,20- € kafíčka, 1,85 € pivka

Den 5
10. 7. 2013
Ráno nás vítá krásným počasím, ostatně jako vždy. Ve vycházejícím slunci rozkládáme všechny hadry, a když na ně svítí slunce, vesele z nich stoupá pára. Na sušení není čas a tak se soukáme do mokrého a vyrážíme na další cestu. Logicky se rozhodujeme nejet tunelem za 27,50 € (to je jedna celá nádrž), ale vzít to objížďkou cca 60 km.  Ukazuje se, že to vůbec nebylo marné. Maličký Col de Saisier nabízí krásnou zkratku a krásné vyhlídky. Pak sjíždíme do Beaufort a před Cormet de Roselend (1968 – prodávali tam skvělé francouzské sušené maso a klobásky) (kolem krásného jezera) směrem přes Val- d’Isere se pomalu blížíme k dalšímu cíli naší cesty: druhému nejvyššímu průsmyku Alp Col de l’Iseran (2770). Iseran je úplně jiný kafe než Stelvio, cesta není tak ostrá, zatáčky u výjezdu i sjezdu si člověk víc vychutná a nahoře není žádný teátr, ale klid… kostelík… krásná vyhlídka… a bufet, kde si může člověk dát sendvič a koupit samolepku. Návdavkem další cestou na jih ještě projíždíme Col de Galibier (2642) a klesáme na jih, co nejblíže městu Embrun, kde plánujeme zakotvit na noc. To se nám úplně nedaří a tak bereme za vděk náhodně trefeným kempíkem, který se nám odvděčuje vlídnou cenou, klidem a prostorem (jenom ten hajzlpapír na záchodech není). Večer ještě vaříme kávičku s Balantýnkou a pak jdeme spát před vrcholovou etapou naší cesty.
K večeři těstoviny s omáčkou sýr a slanina
Trasa: Chamonix – Col de l’Iseran – (původně až Embrun, ale zůstali jsme cca 25 km nad ním v jednom malém kempíku)
Ujetá vzdálenost: 327 km
Přenocování: 7,- €
Ostatní náklady: 5,- € sendvič na Iseranu, samolepka 2,80 €, dálnice 1€

Den 6
11. 7. 2013
Tohle má být den tří velkých cílů naší cesty. Proto vstáváme brzy ráno a vydáváme se hledat cestu k tunelu Parpaillon, kterým chceme projet směrem k Jausiers. Najít cestu se po maličkém bloudění podaří a už stoupáme údolím. Z přípravy víme, že nás čeká offroudová vložka naší cesty. 9 km stoupaní lesní cestou, pak mezi pasekami a loukami, brodem, až do náhorní planiny. Jede to pomalu, ale cestu nám kříží krávy, ovce, syslové. Vikingovo silničně cestovní RS tiše trpí, ale trpělivě se brodí. Postupujeme pomalu nahoru a vpřed a říkáme si, každou chvíli se musí vynořit portál tunelu Parpaillon. Jenže za jednou zatáčkou je jasné, že naše cesta asi skončila. Sněhová závěj, co tu zbyla ze zimy, zakrývá celou cestu. S naším vybavením (ani endur = bez špuntů) projetí možné není. Ze zvědavosti se jdeme podívat, co je za zatáčkou a tam na nás kouká portál tunelu. Naše cesta skončila cca 100 od tunelu, před kterým byla další metrová závěj zimních radovánek. Francouzský cyklista, který z tunelu vyjel, cosi vykládal o ledu na straně druhé, ukazoval svoje rozbité a krvácející koleno a říkal, že cesta na motocyklu dál není možná. Alespoň se dotýkáme dalšího cíle naší cesty. No nic… projdeme se tunelem… uděláme fotky… zamáčkneme slzu a vracíme se ke strojům. Z výšky v poslední zatáčce vidíme gázík z majáčkem. Policajti, říkáme si, a už spřádáme plány, kdo je na nás zavolal (protože přísně vzato sem byl zákaz vjezdu) a přemýšlíme, jak se budeme vymlouvat, že jsme o něm nevěděli. Gázík zastavuje pod první závějí, kterou jsme my na motorkách ještě projeli (zasahovala jenom ¾ cesty) a vyskakují z něj turisti. S úlevou zjišťujeme, že se jedná o službu, která vyváží turisty k tunelu. Cestou dolů, kromě syslů a ovcí potkáváme motorkáře i autaře… všichni se ptají, jestli je tunel otevřen… Ano, tunel je otevřen, říkáme, ale zapomeňte na to, že jím projedete. Nabíráme šílené zpoždění.
Vracíme se do Embrunu a objíždíme masiv s tunelem po státovce a míříme na Col de Bonette (2802 silnice, 2860 vrchol) = nejvyšší průsmyk Alp, další cíl naší cesty. Cesta na Bonette je úchvatná. Kolem dokola je čistá pustina rozdroleného kamení. Podél cesty žádná svodidla, maximálně malý kamenný val z drobných šutrů. Jak to končí, když najedete na krajnici, jsme mohli vidět na vlastní oči těsně pod vrcholem. Sanitka, která sjížděla na úpatí hory, pravděpodobně odvážela řidiče motocyklu, který se tam válel na cca 45% svahu cca 30 metrů pod silnicí, a policejní auto ho vytahovalo na silnici. Zkoušeli jsme najít jiné myšlenky výstupem na vrchol Bonette, nádherné panorama 360 stupňů.
Z Bonette jsme nabrali cestu Route de Nice (do cíle zbývalo cca 100 km). Cesta je to nádherná, klikatá a přitom dost rychlá, neustále se svažuje, až cca 20 km před pobřežím se mění v přímku k moři. Na této cestě klesnete z 2860 m.n.m. na cca 2 m.n.m i na nulu, pokud chcete. Nice nás uvítalo gigantickým provozem a teploměr na Capru znovu přesáhl třicítku. Projeli jsme riviéru a zamířili k vrcholu naší cesty: Monacu. A v tom se mi to stalo… na přeplněné křižovatce, kdy jsem špatně odbočil po Čárově výzvě teď doleva a tam byla jednosměrka, jsem na příští křižovatce zazmatkoval, zpocená ruka mi sjela ze spojky (už chvíli jsem jel bez rukavic) a skok a chcíp a motocykl se kácí na stranu. Pokud s tím máte zkušenosti, už víte, že se to nedá zachraňovat, už se dají jenom tlumit následky, tak jsem Capra uprostřed křižovatky v Nice položil na silnici jako do peřinky (ani škrábaneček ). To by ještě nebylo tak zlý. Vrhl jsem se k němu, abych všechno napravil a vůbec mi nedošlo, že tu 250 kilovou naloženou svini nemůžu zvednout. Zabral jsem a nic. Kolemjdoucí určitě sledovali bezmoc a vyděšení v mých očích… Tak to ne… takhle to zůstat nemůže… volal adrenalin a tak beru za Capra ze všech sil a vidím, jak se staví na své dvě pneumatiky… jenže v tu chvíli se také někde zezadu ozvalo takové tiché RUP. Šťasten, že Capr zase stojí na svých… jako by nic… a trochu překvapen z toho divného zvuku zezadu… vedu motku k chodníku a teprve teď si uvědomuji, co jsem to vlastně zezadu slyšel: ruplo mě v zádech. Využívám euforie a síly adrenalinu, nasedám, startuji (povede se to až po dvou třech minutách odpočinku) a doháním kolegy, kteří vzorově čekají za blokem. Zastavuji, okamžitě se snažím v kolébce na zemi uvolnit tuhnoucí záda, a tlumočím jim svoje zážitky. Od této chvíli se pro mne cesta mění na cestu za záchranou života (a to ještě není všechno).
Jedeme do Monaca. Zastavujeme v centru a policista nám radí zaparkovat v garážích, protože všude v Monaku jsou garáže pro motocyklisty zdarma. Krátká procházka, pár fotek, a hupky zpět na stroje a cestovat do kampu, který je pár kilometrů v nedaleké Itálii. Chvíli ho hledáme a nakonec využíváme navigaci ve Vikingově mobilu. Je nám přidělena příslušná ohrádka. Je to jeden z kempů, který není zrovna levný, motorky se nedají parkovat u stanů a na wc nemají hajzlpapír.
Dnešním dnem byly dosaženy všechny cíle naší cesty a proto je čas vrátit se domů.
K večeři rizoto s vepřovým
Trasa: neznámý kempík – tunel Parpaillon – Embrun – Jansiers – Col de Bonette – Route de Nice – Monaco – Ventimiglia
Ujetá vzdálenost: 337 km
Přenocování: 14,40,- €
Ostatní náklady:  4,02 € Lidl, 1€ dálnice

Den 7
12. 7. 2013
Tento den byl naplánován jako projížďka po pobřeží a potom dálniční přesun k Lago di Garda. Po včerejší zkušenosti s provozem na pobřeží jsme si ovšem řekli, že necháme moře mořem a vydali se na sever v domnění, že tím zkrátíme přesun k Lago di Garda a zbytek odpoledne využije k odpočinku. Jenže cca 125 kilometrová trasa směr Savigliano spolu s hledáním nájezdu na dálnici směr Asti nás stála cca 3,5 hodiny jízdy (jediná výhoda byla nabrat cestou levnější benzín na Francouzském území). I když vlastně to byla pěkná cesta, klikatá. Kdybych se předtím ráno nevzbudil ve stanu se zjištěním, že vlastně nemůžu pořádně vstát, asi bych si to užil… teď i pod dávkou Vikingových brufenů jsem cestu spíš protrpěl. Dálniční přesun nás zavedl až ke kýženému jezeru, kde jsme vzali za vděk prvním kempem, i když nebyl zrovna levný. Podvečerní procházka k jezeru, pro Čáru i koupačka, večeře v pizzérce, chlazené pivko, bylo pěknou odměnou za ten vypečený den.
K večeři pizza v restauraci
Trasa: Ventimiglia – Cuneo – Savigliano – Alba – Asti – Piacenza – Desenzano del Garda – kemp u Lago di Garda
Ujetá vzdálenost: 420 km
Přenocování: 19,50,- €
Ostatní náklady: 14,- € večeře + dvě piva, 14,30€ dálnice

Den 8
13. 7. 2013
Včerejší přesun nás měl dostat blíže ke kopcům, tentokrát Dolomitským, které mají mnozí z nás už i dvakrát projeté. Pro občerstvení paměti volíme přímější cestu přes tři známá passa (Pordoi , Falzarego 2105 a Tre Croici). Zábavná je cesta od dálnice z Bolzana, kam jsme se přesunuli po lehkém nedorozumění za 12,5 € k silnici na Pordoi, kterou hledáme přejezdem kopce na Bolzanem po zapadlé silničce. Na Falzaregu si u sendviče s typickým místním špekem sdělujeme podobný dojem, že po těch cca 2600 km točíme ty zatáčky jenom proto, že tam jsou. A tak s Cortiny přes posledně zmiňované passo nabíráme směr Toblach. Tam se z mého Capouše začínají ozývat divné zvuky, které zprvu připisuji zanedbání mazání řetězu, což napravuji na zastávce u Aldi. Vikoš poradí, abych promázl i ložiska na zadním kole. Zvuky ustávají a tak se přesouváme do známého kempu v Lienzu, který byl naším výchozím bodem u minulé cesty. Večer ještě směňuji včera darovaný olej Čárově Varanovi za jeho sprej na mazání řetězu a dopřávám mu dokonalou lázeň.
K večeři těstoviny s kuřetem na smetaně (po kuřeti to jenom chutnalo)
Trasa: Lago di Garda – Trento – Bolzano – passa Pordoi – Falzarego – Tre Croici – Toblach – Lienz
Ujetá vzdálenost: 395 km
Přenocování: 10,50 €
Ostatní náklady: 12,50 € dálnice, sendvič a kávička 4,50€, pivko 2,50€

Den 9
14. 7. 2013
Den návratu volíme napřímo. Cestu přes Grossglockner zamítáme, protože prý stojí už 23€ a cesta na Kützbuhel je zavřená. Vydáváme se směrem na Spitall a pak A10 a levnější projezd tunely za 10€. Při projezdu tunelů Čára zjišťuje, že jeho kreditka je zastrčená v tankovacím automatu před Spitallem = telefon, blokace karty. Někde před Saltzburkem se zas ozývají ty divné zvuky z mého Caproše. Snažíme se diagnostikovat místo původu, ale moc se to nedaří. Kontrolujeme řetěz i obě rozety. Nakonec mažeme všechno, na co přijdeme, vším, co máme k dispozici a navzdory zvukům a mírnému cukaní v zadním kole se vydáváme na cestu k hranicím. Za Dolním Dvořištěm už mi kluci zezadu říkají, abych dál nejezdil, že mi zadní kolo háže a zvuky slyší i v helmě padesát metrů za mnou. Na českém signálu voláme servismanovi a ten na 99% potvrzuje rozlomené pouzdro na zadním kole. Radí sundat, vyčisti, promazat, nejlépe vazelínou, pokusit se dostat motku co nejblíže domovu. Jiný servisman nabízí odvoz na nehoráznou cenu. Zatímco obědváme výpečky tak se Viking vrhá do demontáže Capra… sundává zadní kolo a nachází ložisko na straně brzdového kotouče ve fázi rozkladu. Vyndává spousty šrotu a nechává uvnitř jen kuličky na oběžné dráze. Na místo transportuje tunu vazelíny a doufáme, že i vyžvejkaný simering udrží místo namazané. Montujeme kolo zpátky a vyrážíme na zkušební cestu do Budějovic… zdá se, že provizorní oprava se povedla… zvuky zmizely… kolo se chová trošku nestabilně, díky nepravidelně rozmístěným kuličkám, kupodivu spíše v menších otáčkách. Od 80 výš, jako by nic. Za Budějovicemi se odpojuje Viking směr Volduchy a já s Čárou pokračuju do Prahy. Přežíváme zácpu na silnici kolem Benešova italským způsobem (chvíli předjíždíme zleva chvíli zprava… jak bezpečnost povolí). Před Prahou se odděluje Čára a já si dávám poslední pauzu na první pumpě za Prahou směr HK. Rozhoduju se napálit to domů, ať dojedu či ne. 14. 7. 2013 ve 20:17 končí motoúlet 2013 šťastným návratem do HK.
K večeři – doma víno
Trasa: Lienz – Spitall – Saltzburg – Linz – Dolní Dvořiště – České Budějovice – Praha – HK
Ujetá vzdálenost: 684 km
Přenocování: doma
Ostatní náklady: tunely 10,-€, čokoláda 1,39 €

Celkově ujetá vzdálenost: 3579 km
Náklady: 16 000,-

A do dalších výletů a plánů vám přeju syslí pohodu