Možný podtitul: Čuk a Gek s jedním Exotem v Alpách

Ok. Lucka mě svým příspěvkem trošinku malinko nakopla, takže jdu na to.

Všichni máme rádi rychlovky. A zvlášť takovéto! 4.8.2018 vyhlášeno, po dvaceti dnech odjezd.
Sraz – jak jinak – v našem srážecím centru ve Volduchách. Do poslední chvíle nebylo zcela jasné, zda náhodou nepojedeme jen dva, když Sharkiho postihla jeho uslintaná slinivka a Mirec váhal, ale ve finále udělal určitě dobře, že své čerstvě operované ruce popřál klidu. Naštěstí Vikoš seznal, že také potřebuje terapii na dvou kolech, a lepší než Alpy by se jen velmi těžko hledala.
Zapnout kecafony, dorovnat poslední zavazadla na motorky, vyměnit a zkontrolovat kuchařské propriety a upřesnit poslední detaily etapy… Tři, dva, jedna – start!

První den je povětšinou zrychlená etapa, takzvaná přibližovací. Nicméně všichni nadržení a natěšení, takže legrace, výborná nálada a nikdo nevnímá nudu na dálničním asfaltu, kdy se motorka pohne ze strany na stranu maximálně větrem. V našem případě ujeto z Volduch do Lienzu celkem 567 km, jediné pozdvižení bylo v okolí Mnichova, kam jsme dorazili začátkem špičky, čili jsme se v zácpě proplétali kudy se dalo, posléze i odstavným pruhem, na pra(s)žáka, neasi. Poslední tankování už bylo pod vrcholky Alp těšně před koncem dálničního blues, člověk pociťuje to mravenčení, že „už tam budem“ a strhneme hrany na pneu… Do cíle chybí jen 125 km po krásných stoupajících a zase klesajících silnicích, které vám zvedají adroš a uspokojují touhu. Hekání v kecafonu se zúží na „hele!“, „podívej doleva!“, „tý vole, to je krása!“, „nemám slov“ a „kua, to je sníh!!“. No fakt, sníh! Nejdřív nám nebylo podezřelé vlhko na silnicích, ba ani ten „sněhový“ vzduch, ale to nadšení tří malých dětí, když přední kola zaparkovala ve sněhu, bych vám přála vidět. Každopádně nemyslete si, že jsme se tam koulovali sami. Vedle nás stojící Němci si to taky pořádně užívali a ten s Viktorkou si pěkně zahrabal a odhodil pár koleček sněhu vzad. Do Lienzského oblíbeného klubového kempu U Hawka jsme dorazili poněkud později, než jsme očekávali, nicméně snad prvně v historii klubu na první pokus. Byla pěkná kosa, pohled na zasněžené vrcholky už nepůsobil zas až tak velké nadšení, nicméně tři zálesáci si poradí. Vybíraje místo na stan, ptám se Vikoša, jak velký má stan. Opovržlivý tón odpovědi „mám stan pro dva“ mi zavřel pusu, nicméně, když ho Viking rozložil, Sipovi zase brada spadla. Já se „stanu pro dva“ řehtala celý večer. Možná je to stan pro Vikinga a Martu (Marti, někdy mi to tajemství, kde ses tam složila, řekneš, viď???), ale Viking sám měl problém se tam vejít. Sip promtně začal vyjednávat se mnou – majitelkou obrovské stanové nemovitosti, protože se s Vikoškem asi moc tulit nechtěl :-) Ovšem, co jsem záviděla já, to byly super perfektní, úžasně pohodlné károšky páně Vikošova. A polštářek!!!!
Proběhla ochutnávka piva, pak lehké odčerpání přivezených tekutých zásob a hurá do pelechu klepat kosu. Nadřela jsem se u klepání jako sviň. Ráno v půl osmé dva stupně tepla (kdo tohle slovní spojení vymyslel???) nás vyhnaly ven a zaručily včasný odjezd.

Druhý den jsme brali jako pěkně zahřívací etapu na to, co je ještě před námi. Lienz – Lago di Misurina – Tre Croci – Falzarego – Gardena – Stella – Pordoi – Lado di Caldare, celkem 252 km. Pořádný zápřah. Už po pár kilometrech z Lienzu jsme měli adrenalinu až až, když na Sipa, který jel vzadu, začal najíždět temperamentnější řidič kamionu, kterému se asi nelíbilo, že jsme ho v trochu hustějším provozu předjeli. Nechápali jsme, nijak jsme ho neohrozili, zřejmě jeho ego bylo jinde, než naše schopnosti tomu porozumět. Byly to perné chvilky, protože s tím kolosem šmejkal do protisměru, najížděl na Sipa na centimetry a dělal psí kusy. Vikoš vzal na plyn a poposkočili jsme trochu dopředu, takže jsme za sebou měli bezpečnou hradbu pár aut. Nicméně už se mi začaly stahovat půlky, když jsem sledovala, jak jedno za druhým odbočuje a kamion je zase za námi. Naštěstí zrovna v tu chvíli odbočka do hor. Mohli jsme si oddechnout. Potom už fakt paráda. Výhledy, rozhledy, panoramata, nad kterými srdce plesalo a člověk (to jako já) přicházel o slova. Čas od času přestávky – kouřové, papací, čůrací, dokumentovací. Svítí, svítí slunce nad hlavou, svítí a háj se zelenáááááááá…. Všude nad 1000 metrů nad mořem sníh, do toho vrnění projíždějících motorek, takové to horské ticho.. Má romantická část dostávala svoji dávku a byl to sakra kvalitní matroš. Po příjezdu do kempu v Lado di Caldare jsme si nějak nemohli vzpomenout, proč vždy jezdíme právě tam – no možná kvůli tomu rybníku. Místo nám před nosem zabrali germáni se stanem s vyhlídkovou terasou a pár věžičkami. Tak jsme se jim pomstili a postavili vedle nich ulitu Vikošovu. Za trest. A hurá do rybníka. Mysleli jsme, že se na liduprázdném molu v klidu najíme a nasdílíme zážitky dne, ale nebylo ani kam šlápnout. Takže na rychlovku osvěžit ve 27 stupních a pokorně najíst u stanů. Samozřejmě došlo i na ochutnávku piva a neodolali jsme pizze. Každopádně víc, než sezení v restauraci, nás lákala zídka u stanů s přivezenými zásobami. Byl to zase krásný večer…

Třetí den!! Královská etapa!!! Lado di Caldare – Penegal – Paso Tonale – Gavia – Stelvio – Lado di Resia – Landeck, sakum prdum 287 km. Nádhera a děs běs dohromady! Nevím, jak mí bodyguardi, ale já totálně zatuhlá, už za humny pod Penegalem jsem úpěla. Totální krize! Beruna se se mnou prala, já sprostě nadávala a klela a s každou tornantou jsem byla vyčerpanější a vyčerpanější. Jenže pak někam přijedeš a huba se ti otevře sama. Viking nasadil laťku vysoko hned zezačátku, když nás vytáhnul na Penegal. Neuvěřitelný rozhled a navrch ta absurdita naprosoto rovné planiny, ze které občas vystoupí kopec… Byla mi také představena Sharkiho klouzačka, kteroužto jsem si musela vyzkoušet. Pak jsme zase spadli dolů, tam malé zaváhání, ale šupem pokračujeme. Na Tonale se mi moc líbilo, myslím, že lyžovačka tam musí být úžasná. Ovšem to, co mělo přijít….. Cesta příšerná, úzká, rovné srázy dolů, nemohla jsem se vůbec rozhlídnout, aniž by mi žaludek nelítal spolu s orlem nahoře nebem. Do toho mé nadávky, co si Sip musel vytrpět v kecafonu, naštěstí ho to nijak nepoznamenalo, zdá se. Dojeli jsme na Gavii a Matějková přišla o slova. Krásnější místo na zemi opravdu není. Nedokážu to popsat. Seděla jsem na kameni na břehu jezera a jen jsem koukala a vstřebávala tu nádheru. Dokonce jsem i zapomněla na svou slabou chvilku, kdy jsem se dožadovala jízdy lanovkou místo na motorce… Na svůj požadavek jsem si zase vzpomněla cestou na Stelvio. Beruně jsem dávala kouř jak se patří. Dvojka, trojka, široce najet do každé zatáčky. Nahoře lidu jak nasněžíno. Viking se uspokojil bratvurstem se zelím a mohli jsme zase spadnout přes kousek Švýcar dolů. Únavu jsme už cítili všichni, takže u Resie jen rychlá fotka zatopeného kostela a tradá do Landecku do kempu. Malinkatý klidný kemp nás potěšil, včetně dvojice mladých příjemných Švýcarů, Sip mohl nechat oči na holčině, mně se moc líbil ten kluk, takový s krásným úsměvem a intelektuálními kudrlinami ;-) Ovšem zatímco my dva jen poslintávali, Viking jako muž činu vyměnil kontakt. Poseděli jsme, pokecali, dopili zbytek tekutých zásob, doplněných pár pivy, které nákupčí četa (rozuměj Viking) koupil v sousedním Lidlu a šlo se spát.

Cestu domů každý zná. Je to povětšinou zase ta dálniční nuda, ovšem ochuzená o nadšení, kam že se to jede a co nás po cestě čeká. Navíc znásobená únavou. Na cestách domů přestávám mluvit a Sipa to znervózňuje :-) Nicméně už to znal z Rumunska, takže ho můj depkoidní stav nemohl překvapit. Cestou jsme pojedli na jednom parkovišti u dálnice s kamenným stolem a dřevěnými lavicemi. Na parkovišti celkem tři náklaďáky, z toho dva české. Jeden z řidičů přisedl s úmyslem pokecat – nechali jsme ho povětšinou vést monolog, občas někdo přitakal a padla jedna, dvě otázky. Každopádně byl spokojený. Nám po jídle také lépe a v plné síle jsme se vrhli vstříc zácpě u Mnichova, kteroužto jsme projeli bez úhony. V Regensburgu Sip na chvilku spatřil ruské kolo. To byl takový poslední zážiteček před slavnostním vjezdem do České republiky. Jsme doma. Bylo mi krásně a při vzpomínání je mi zase. Přátelé, děkuji…

Markéta

Motoúlet Alpy 2018 aneb Sipova reminiscenční terapie.

Napsat komentář