Blog č. 3. Sobota 23.9.2023
Noc na Jipce, je nocí monitorů. Pořád svítí jak v Las Vegas a každou chvíli vám přístroj nafukuje biceps, to jak automaticky co půl hodiny měří tlak. Vždy se podívám na obrazovku a lovím v směsici čísel výsledek. Devadesátsedm na šedesát není žádná hitparáda. Tak na to že beru sice maličké, ale pořád jen léky na tlak, bych s těmi tabletami měl začít možná i couvat. Kapačky odkapávají a sestra je chodí pravidelně měnit. Stav ve kterém se nacházím, je stav něco mezi nebem a zemí, mezi bdělostí a spánkem. Cítím se tak trochu zhuleně a nic nebolí. Prakticky, na co chci pomyslet, tam se na chvíli podívám. A tak jsem na chvíli na řeckých plážích a chvíli zas na zasněžených stráních. Zajímavé. Ta kapačka půjde se mnou :-)
Paprsky vycházejícího slunce se vlévají štěrbinami skrze žaluzie do pokoje. S nimi se do místnosti vkrádá teplo a jistota. Pocit spokojenosti, že je den a že v něm mohu být. Má pro mne pán Bůh asi ještě mnoho připraveno. A musí mne mít rád. Strach je kdesi venku, už mne dlouho neoslovil. Jen tam zůstaň, nepotřebuju tě. A tady rozhodně ne.
Slyším tiché posunutí pojezdových dveří. Vchází sestra a já na ní mrkám jako že pohoda jazz, což ona kvituje pohledem na ty moje výsledky měření tlaku na monitoru.
„pohoda jazz, říkáte… no ještě bych tomu dala chvilku, co?“
„no dám na Vás, ale jenom chvíli sestro. Hodně roboty a není času…“ a snažím se vrátit na své horské louky…
x x x
Píše se rok 2020 a je sobotní májové ráno. Ticho lesní pěšiny narušuje jen pravidelné klepání turistických hůlek a rytmus oddechování, to jak stoupám vzhůru. Nevnímám chlad, stoupání dává prostor k dostatečnému zahřátí.
Docházím k místu, kde musím přebrodit, nebo spíše přehopsat po kluzkých kamenech horský potok a za ním mne čeká opět prudší stoupák. Jde to dobře, i když touhle dobou jsem býval ještě před pár léty mnohem výš. No není každý den požehnání, kila i přibývající léta jsou znát a trénink prostě chybí. Teď to ještě jde. Snažím se mírně přidat do kroku, ale zároveň nechci přepálit start. O kilometr výše mne čeká hang. Cesta vede sice bokem, ale hangem je to kratší a hang vždy prověří. Tento, je naprosto originální. Dostávám se do příjemného tempa a dýchá se hůř. O to víc to baví. Ještě pár desítek metrů a jsem pod ním. Přecházím spojovací cestu a nořím se opět pod koruny smrkových porostů a nastupuji snad pětačtyřiceti stupňový stoupák. Kdyby to byl jenom sklon, jako třeba zasněžený zmrzlý svah, který jdete v mačkách, ještě by to šlo. Tenhle je však plný balvanů, spadlých kmenů a děr, které se musí všelijak obcházet a překračovat. Tím se hang stává složitějším a náročnějším. Tady se tempo značně zpomalí a tak to tam rubu a postupuji krok za krokem. Do toho přichází navíc bláto, takže občas to klouzne zpět. Peru se s tím statečně. Ten dech chybí, sakra. Jak jen jsem mohl dělat tolik let vrcholový sport, přemýšlím. Připadám si jak důchodce, ale to není to správné pojmenování. Někteří důchodci v mém okolí, rvou bomby. Ale pořád lepší než sedět doma na gauči, pomyslím si a posunuji se nahorů. Občasné zastávky se snažím zkrátit na minimum a soustředím se na pravidelnost. Ještě tenhle kmen přelézt a tenhle kámen překročit. Noha střídá nohu a cítím jak stehenní svaly pracují. Už vidím rozestupující se větve a zbývá ještě pár metrů na další plošinu. Pojďme, ještě tenhle balvan překročit…
Silná bolest prostoupí celým tělem a sráží mne na koleno. Lehám si v bolestech na pravý bok, bláto, nebláto. Co to ksakru je? Ostrá bolest prochází levým bokem. Monitoruju a v mozku přehrávám několik sekund záznamu posledních chvil. Nespadl jsem, nemám přece nic zlomené. Co to je? Nemohu pohnout levou nohou. Bolest se šíří od kyčle směrem dolů. Chvíli setrvávám v této velmi nekomfortní poloze a přemýšlím, jak se odsud dostanu. Nejdřív se ale musím postavit, pak až řešit jak. Bolest však přetrvává a tak neměním polohu. Přemýšlím, že po chvíli vychladnu a to se už vůbec nezvednu, takže teď, anebo nikdy. To jsou mi kšefty taky, tok tok… No nic, nahlas si říkám k povzbuzení: „Ty starej magore, kdy už dostaneš rozum…“ a asi to pomáhá. I přes bolest se mi daří se postavit zpět na nohy. Teď jen na kluzkém terénu nespadnout a neskutálet se dolů, protože jistota pevných nohou je ta tam. Dobře, dobře… to bychom měli. Teď co se vlastně stalo, uvažuji. Jenže těžko říct, prostě to tam někde v oblasti boku bolí a vystřeluje do nohy. No nic, zkusíme co s tím. Dolů to nedám, to je blbost. To bych přes tyhle kotáry nezvládl. Cesta vede jedině vzhůru, na plošinu a pak oklikou dolů, mimo tento hang. No co už. Není to poprvé, co jsem ve sračkách. Ale tohle příšerně bolí. Krok za krokem se sunu pomalu nahoru a hledám co nejmenší překonávání překážek. Taky nesmím uklouznout a tak našlapuji na jistotu. Tím alespoň zaměstnám hlavu a není čas myslet na bolest. Konečně dosahuji plošinu a pocit vítězství, mne na chvílí opanuje blahem. No tentokrát vrchol Smrku nedám, ale příště určitě, jen co se dám trochu dohromady. Sundávám batoh a koukám na něj i na své kalhoty. Samé bláto. To taky není poprvé, na horách se válím často. Usmívám se nad tou šlamastikou, do které jsem se dostal. No to nic, to cestou dolů uschne a pak se to jen opráší, to je v klidu. Horší, teď jen, jak se dostat dolů. Není nic jednoduššího, než si zavolat kluky z horské služby. Ale to je blbost. Ještě jsem to nezkusil a bojovat se v horách prostě musí. V horách by neměl chodit člověk nikdy sám. Já vím, ale to bych se nedostal nikam. A taky by měli chodit vždy tři. Tak to by v mém případě už vůbec nešlo. Navíc, nerad dělám někomu problémy. To nějak zvládnu. Vydávám se po vrstevnici a obcházím horu, tam, kde se lesní cesta z plošiny napojí na červenou značku, vedoucí do údolí. Ta bude schůdnější než hang. Ale taky delší. Jde to pomalu, každé našlápnutí bolí. Ale jde to, odpovídám svým myšlenkám, přicházejících na mně, s tématy porážky. Jde to, jde to… zapomněl jsem, kochat se krásami jarní přírody. Hmmm… No, já si to vynahradím. Konečně červená značka. Tak a teď to bude horší. Odsud povede cesta dolů. Usedám na chvíli na kámen a sbírám morál k sestupu. Taková blbost a jak to dokáže překvapit. No dost filosofování, jdeme. Zvedám se a začínám sestup. Mám to na nádraží asi šest kilometrů, ale poslední třetina už bude po asfaltu. Kulhám dolů a proti mně běží holka, má tak kolem dvaceti. Zůstávám raději stát a dělám, že se kochám okolními výhledy do údolí. Má v uších sluchátka a běži do kopce co to dá, tak jen si pokyneme na pozdrav, načež zmizí za první zatáčkou. Pokračuji a pokračuji, metr po metru až dolů. Konečně přichází asfalt, ale na něm to není o nic lepší. Ale bolí to jinak. Možná by to spravilo pár panáků, pomyslím si. Možná bych měl s sebou, pro tyhle případy něco nosit. Jenže bych to vždy vypil, znám se :-) ale teď by se to možná hodilo. Šourám se po asfaltu k nádraží a přecházím řeku. Na chvíli na mostě zastavím a pozoruji masu vody, která přirozeně splouvá do dalších nížin. Že bych… za zkoušku nic nedám. Studená voda je blahodárný balzám nejen na duši. Zvláště ta z hor a květnová. Támhle je příhodné místo, kde se dá do vody sejít. Po chvíli již na břehu zůstává jen hromádka oblečení a já se pomalu nořím do jarní horské vody.
To jsi trochu překaučoval, napadá mne, když se zanořím po ramena. Klid, hlavně dýchat. Pomalu a zhluboka. Po několika sekundách je to snesitelné. Ruce držím klasicky nad hladinou. Zkouším vydržet pět minut a po třech minutách je to příjemné. Pět minut, sedm, ještě tedy pár sekund a dobrý. Jdu ven. Krev v těle rozprouděna a bolest ustupuje. Musím ještě pár cviků na břehu ať se prohřeji. Jde to. Snad mi to pomůže. Oblékám se a s dokončeným procesem ochlazení přichází i patřičná dávka endorfinu, což navozuje blažený pocit. No nelze říct, že bych zrovna běhal jako srneček, ale je to lepší. Tak honem, než to poleví, kráčím mnohem rychleji k nádraží. Pak již jen drobná očista, vlak a domů. Tak to dnes nevyšlo. Navracím se jak zpráskaný pes a doma vyrabuji část domácí lékárny. Ibalgin to vyřeší. Tentokrát jsem smrk nezdolal, ale dám to příště. To jsem ještě nevěděl, že se na něj minimálně tři roky ještě nepodívám, byť následující dny bolest ustupuje. Jo holt, koukni do rodného listu, říkám si a dál to neřeším, zvláště když se zdraví zlepšuje.
x x x
„halo, jak to s Vámi vypadá?“ lehce se mne dotýká sestra.
Přicházím ze vzpomínek opět do reality.
„Musím na Smrk“ odpovídám.
„Jsem vám tam toho dala nějak moc, že?“ Usmívá se. „Teď ale jedem na rentgén“
„takže výlet?“ ptám se během doby, co ode mne odpojuje všechny ty kable a hadice. Po chvíli už ležím pod velkou rentgenovou hlavou a dovolím mu udělat mi selfie s jezdící postelí.
Není špatné se projet a jedeme i výtahem. Netrvá dlouho a parkuji na svém pokoji. Báječné. Jsem doma. Můj noční stolek, moje papuče, sice nevím na co, ale jsou tady. Takže až to půjde, vyrazím na nemocniční trať. Děda mne zdraví, že prej tady bylo smutno. Za všechno děkuji mé opatrovnici z Jipky. Přeje mi, ať jsem brzy zase fit a ten Smrk, ať rozhodně nenechám jen tak…
-juhu-