Termín konání: 25. 7. – 1.8. 2008
Alpy… a kdy nás to vlastně napadlo tam jet? To už na EvangMotoTour 2007 jsme vespolek přemýšleli, „kamže to vlastně příštím rokem pojedem?“ A jeden se neubrání vytáhnout na světlo Boží dávný osobní sen a ten s příjemnou bandou zrealizovat. „A co si dát Stelvio?“ Hýkavě nadšenecká reakce nedala pochyb. Zejména Stáňa, tenkrát ještě s bigoušem, zaslintala nad pomyšlením povyrazit s macíkem od sůzi za hranice všedních dní do takových výšin, které se na území bývalého Československa dají vylézt pouze s horským vůdcem (poznámka pro méně geograficky zdatné: na Gerlach). Skupinové pozdvižení udělalo své: „V roce 2008 uděláme EvangMotoExpedici. Pojedeme na celý týden do Alp!“
Příprav tras se ujal Viking. Ostatně, byl to jeho nápad. Celý rok si kousal nehty u počítače, nad články motomagazínů, alpským průvodcem a pinožil se nad nejlepší trasou. Jedna z prvních pozvánek na akci přišla na webové stránky klubu už v lednu 2008 a dosud si ji přečetlo 1251 motodobrodruhů, což je na klubový článek číslo nevídaně veliké. Asi se tam slovo Stelvio objevovalo dost často, asi čtenost pozvánky způsobila své. Faktem ale zůstává, že těsně před odjezdem do Alp vygůglovala slova „Passo dello Stelvio“ na prvním místě fotku Stelvia ze stránek našeho klubu. A k dnešními dni (11.8.2008) to platí stále.
Sraz na expedici byl jako tradičně během letních výjezdů v Českém Brodě na evangelické faře. Mág s Kamilem a malou Lojzičkou zřejmě letos nikam nepojedou, ale hostinské role se rádi ujali. Brod je tak zhruba uprostřed doupat a nor našich členů, k tomu zahrada na posezení a grilovačku, spaní pro všechny, jako výjezdový bod ideální!
Cestou do Brodu si každý zažil malé dobrodružství. Michal se loučil s kocourem, Hráďa popisuje bitku o lavičku na dálniční pumpě, Sharki s Vikingem a OnDr. Ou zase jak odolali větrné a dešťové smršti nad Barradovem. No, zkrátka každý něco. Sešlo se nás nakonec ten večer 25.7. v Brodu 8 dobrodruhů na sedmi motorkách. A další den nás čekalo přes 400 km jízdy. Proto jsme moc neflámovali a relativně brzy jsme zalezli na kutě. V hlavách možná zněly otázky, na které neměl nikdo odpověď – dojedeme všichni? Co počasí? Zvládnem to bez poruch? Ale poloha ležmo spolu s nosohrtanovými záklopkami veškerému velkému přemýšlení udělala radikální přítrž.
Den první: Český Brod – Radstadt, 441 km, 9:30 – 19:00
Trasa podrobněji: Český Brod – České Budějovice – Steyr – Schladming – Radstadt
Loučení s brodskými jsme spáchali v českobratrském kostele ranním požehnáním na cestu. Ještě před tím ale na nás musel být krásný pohled – banda černooděnců pobíhá kolem kostela s košťaty a lopatkami a zoufale se snaží poklidit nános vajglů a papírků ze chrámového prostranství. Lia říká, že uklízela včera. Tedy to byla nadílka místní mládeže za jediný večer, úctyhodné.
Z Brodu jsme to vzali prvoplánovaně mimo dálnice. Ostatně, na Budějovice ani žádná nevede. A tak se ani nelze divit, že v sobotu ráno byla silnice zaflákaná plechovkáři směřujícími na Jih. A plechovky bouraly, a byly stojící kolony a my se jen s velkými obtížemi prodírali středem – s kufry na boku už se myšky dělají hůř. Někdo nás uctivě pouštěl, někdo nám naopak dával najevo, že mu motorkáři mohou „vlíst někam“ a z okénka vyhazoval našim řízeným střelám do cesty klamné cíle. Obzvláště záludné jsou umně opracované kuličky ze žvýkaček.
Ač byly nakonec úseky, kde se – mimo obec – dalo bezpečně jet i o trochu více než na hranici zákonných rychlostních limitů, stejnak jsme dorazili na hranici ČR až kolem 14 hodiny! Takovou ztrátu jsme opravdu nečekali. Naše zraky se proto upíraly ke kvalitním a prázdným asfaltkám rakouského předhůří.
A povedlo se! Rakušáci to ale mají vymyšlené. Kolem každé obce vede obchvat a na ní je povolená 80. Mimo to zákonných 100 v hodině. Takže netrvalo dlouho a začalo se to vlnit víc a více, až se před námi zjevil Dachsteingruppe. Před 7. hodinou večerní jsme vyložili stany na Tauercamping v Radstadtu a za cenu menší než malou (od 6,5 E/os.) bylo ten den kde složit hlavu. V příjemné hospůdce jsme dali dvě, tři a po 4 šupity dupity do stanu. Večer začalo pršet. Jaké bude ráno?
Navigační intermezzo. Je o tom, jak spoléháme na výkřiky techniky: Až do hloubi Rakouska nás vedl Hráďa se svou GPS navigací. Občas nás provedl zkratkami, které jsem na mapě neměl a říkal jsem si: „Tý jo, machrovinka jak od domorodce.“ Jenomže po několika dalších kilometrech nás navigace evidentně strhla z cesty (uf uf, vo co gou?) o další kus dále do 30 km/h zóny (tý jo, to je divný) a jako bonusek navíc nás chtěla prohnat slepou ulicí (prima, kde jsme?). Tímto momentem jsme navigační jasněnce dali valé a celé Alpy projeli s pomocí map v měřítku 1:150 000. Už jsme se pak nikdy neztratili.
Den druhý: Radstadt – Brixen, 294 km, 9:15 – 19:00
Trasa podrobněji: Radstadt – Bischofshofen – Honkonigstrasse – Dienther Sattel – Zell am See – Grossglockner Hochalpenstrasse – Edelweissspitze – Lienz – Bruneck – Brixen
Chtělo by se napsat, že vysokoalpské počasí je nevyzpytatelné. Ráno nás totiž, kromě nedělního kostelního zvonu, probudilo také slunce s modrou oblohou. Zkrátka azůro. Úplná výzva na zdolání další etapy. Ale ještě nevyzpytatelnější je zřejmě shoradolný rytmus lidského těla. Alespoň u Mirka v tomto ohledu jakákoliv předpověď selhala. Zatímco večer dával spolu s námi něco zlatavého moku, bylo mu fajn a nám taky, ráno jsme ho zastihli po noci probdělé běhavkou. Jenom těžko jsme ho mohli obviňovat z toho, že tajnými běhy utužuje zkřehlé nožní a hýžďové svaly z každodenní kancelářské práce. Tento ovčí velkofarmář z Vysočiny se toho naběhá – za normálních střevních podmínek – i tak dosyta. Jeho slova: „Moc jsem o tom přemýšlel, jedu domů,“ nás vpravila do nečekané a dosti nepříjemné reality. Neuměli jsme si dostatečně barvitě představit, jak bude těch jeho více než 400 km zpět vypadat. Pemprsky nikdo z nás už nenosí a náhlý nával tlaku mezi svěrači někde na rakouské dálnici… No prostě průser. Máme první ztráty. Mirek statečně přijal včerejší mapy do Radstadtu a po ranním požehnání na cestu jel na východ, zatímco my na západ.
Za Bischfshofenem jsme najeli na Hochkonigstrasse. Konečne začíná nějaké zatáčkoidní alpské vzrůšo. Mohlo být ještě větší nebýt několika drobných překážek. První – na motorce nejsou dveře. A tak nebylo čím ty davy cyklo závodníků regulovat blíže k pravé krajnici. Jeden ale obdivoval vypracovalé aerodynamické tvary těchto šílenců rychle se deroucích do již vcelku slušných krpálů – ze zadu špejličí lýtka a-la Mauthausen, ze strany by se ani Šváca nestyděl a konečně ze předu krásně zaoblené. Takže přesněji řečeno jsme potkali nejen šílence, ale vlastně nový živočisný druh – kapkony. (Poznámka redakce k častým dotazům na pojem „kapkon“: Kapkon je evoluce člověka nazvaná homo bicyclus. Vyznačuje se pozměněnou fyziognomií svalstva a kosterní stavby uzbůsobené rychlému pohybu proti proudícímu vzduchu. V řezu jsou tak trup, hlava a údy formovány do tvaru kapky). Další překážkou byla vlhkost mezi soutěskami, kde ještě milostivý vašnosta žluťák neráčil vysušit silnici. No, hlavně v tandemu se jeden bál to pražit. Pomalu jedoucí plechovky byly třetí překážka. Alespoň to tak zpočátku dle českých zkušeností působilo. Později jsme pochopili, že opak je pravdou. Rakouští řidiči jezdí pomaleji, aby o to více usnadnili průjezd motorek. Povzbuzeni novou dopravní teorií zpět k trase – po několika předkrmových serpentýnách jsem zdolali první průsmyk na Dienther Sattel, 1 292 m n m, 14% stoupání. Vzhledem taková vyšší Šumava. Ale to, co se rozprostilo před námi, dalo tušit, jaký je dnešní zážitkový vrchol.
Z města Zell am See jsme se po Grossglockner Hochalpenstrasse vydali nahoru na horu. Za motomýto 18 E jsme kromě svolení k průjezdu obdrželi biker-retro nálepku a mapu okolí Grossglockneru. A za závorou se nám začínají rýsovat první lovci serpentýn. Což o to, o zaškolených domorodcích jsem slyšel doslova pověsti, jak to „valej nahoru stopade“. Ale že překvapení přichází přím z našeho středu – a hned dvojnásobné, to nikdo nečekal. Sharki a Hráďa se ujímají prvenství a po celou expedici odívají trikot Alpský drakouš. Michal je zase nejlepším klopičem a drsně jim sekunduje. Petrovi tomuto titulu brání supermaxi hliníkové kufry – na začátku expedice úhledné kvádry, ke konci s vnějším obrusem. A zdoláváme mraky, jsme již nad nimi, už nám docela jdou kroužit vracečky a rýsuje se vrchol. Nejdříve takové parkovišťátko s výhledem na obě strany masivu – Glockner blick, posléze objevujeme cestičku s maximálním omezením váhy vozidel 3,5 t na Edelweissspitze vtipně značenou jako „biker point“. 14% stoupačka po žulových kostkách vrcholící ve 2 571 metrech. Z biker pointu se vyklubal kromě nádherné vyhlídky také prima penzion (noc se snídaní a uskladněním motorky za 24 E), restaurace, kde jsme se obsluhy nedočkali, a krám s cetkami. Kupujeme si trička s vrcholovým motologem, alespoň nám zůstane nějaká památka na cestu. Grossglockner jsme hledali, dokonce nám v jeho hledání pomáhala jakási střílna napevno, ale v hledáčku jsme viděli akorát mraky. Sousední kopečky velikána byly zasněžené, musel by to tedy být úžasný pohled… Čas kvapíkuje a my ještě tento den musíme být v Brixenu. Nedá se nic dělat, kochali jsme se přes dvě hodiny, jedeme!
Camping Vahrener See u Brixenu jsme chvilku hledali. Bylo nám divné, že nikde nevidíme to jezero. Možná tam kdysi bylo, ale my našli akorát plochu zarostlou rákosím. Oproti web stránkám trošku rozdíl. Večer byl na pohodu. U stanů lítaly mušky tiplice, co by ukousaly i slona. A tak to jistila tyrolská hospůdka. Do jedné nohy, do druhé, do třetí abychom nekulhali, a už jsme lili vcelku obstojné víno kolem dokola našeho stola. Dalším milým překvapením tohoto kempu byla železniční dráha kousek za živým plotem. Co jsme večer nevnímali, to v noci zaujalo. Ráno jsme ve sprchách potkali jednoho Holanďana, co prý kvůli vlakům probděl noc. Dostal od Sharkiho energy drink a zvesela si s přítelkyní odfrčel do jiného kempu. Nám odolným, co jsme zažili sovětské noční tankové přesuny úzkými uličkami Doks, to připomělo mládí a utrousili jsme něco nostalgických krup.
Jestli tato etapa přinesla Grossglockner a totální vzrůšo, jaký bude zítřek? Vždyť míříme na Passo Stelvio! Kdybych nebyl zarputilý MacIntoshák, řekl bych WOW.
Intermezzo della Sharki. To je příběh o tom, jak si rychle sbalit svoje věci: „Chlapci, já nemám peněženku!“ To když někdo řekne na začátku expedice a ve šrajtofli má pouze cash, zježej se vám všechny chlupy, i ty v rozkroku, a řeknete si akorát: „Týýý voe.“ Přesně to se stalo Sharkimu ráno v Radstadtu 5 minut před odjezdem na Glockner. V zoufalosti všechny věci co měl sbalené, zdůrazňuji slovo „všechny“, vyházel z motorky. Kolem dokola bagážový výbuch a počal propátrávat každou kapsu, zatímco my jsme se odhodlávali k telefonátu místní policii. Nebyli jsme v Čechách, a tak Sharki peněženku po 15 nekonečných minutách našel. Po další čtvrthodině opět sbalil věci a vyhrál titul „posledňáček“. Ale od té chvíle to měl každý den na talíři: „Sharki, balím stan, máš všechno?“ „Sharki, v 9 odjezd, máš všechno?“ Hele, Sharki, ve sprše jsem viděl zapomenutej šampon. Máš všechno?“
Třetí den, Brixen – Le Prese, 266 km, 9:15 – 20:15
Trasa podrobněji: Brixen – Sterzing – Jaufenpass – Merano – Stilfserjoch – Passo di Foscagno – Forcola di Livigno – Bernina Pass – Le Prese
Jsme křesťanský motoklub a kromě ježdění se během našich putování povzbuzujeme i spirituálně. Každé ráno před odjezdem jsme absolvovali požehnání na cestu. Celý týden nám ranními úvahami zakončenými požehnáním na cestu sloužil OnDr. A. z Rokycan, evangelický farář. Předkládal nám Žalmy, kde právě cesta, cestování, pouť má svůj důraz. Ráno u Vahrener „rákosiště“ k tomu byly obzvláště dobré podmínky. Neboť hned za hranicí kempu byla pod jednou z košatých bříz lavička a u ní dřevěná Boží muka neboli „krucifix“. Z předkládaných Žalmů jsme mimo jiné slyšeli toto: „Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš. Mnoho bolestí postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství.“ Těch každoranních 5 minut ztišení před cestou není marných. Dodávají rozvahu po celý den, přestože adrenalín můžeme po jedné takové alpské etapě stáčet po kýblech. A nakonec po mediálním honu na motorkáře myslíme i na milosrdenství – aby se nám opravdu nic nestalo.
Míříme na Brennerský průsmyk a po asi 30 km před městem Sterzing zatáčíme vlevo na Jaufenpass s 15% stoupáním. Všímáme si již opakovaně italským silničářů. Viděli jsme jich totiž mraky! Každé ráno naklušou a vrhnou se do údržby i těch nejužších okrsek, pochopitelně silnice na průsmyky nevyjímaje. Z toho by se mohli naši silničáři poučit. Rozhodně nikde jsme neviděli vražedný kamínkový zásyp. A cesta, která nás dneska čeká – výjezd na Stilfserjoch, pamatuje průmyslovou revoluci v 19. století. A dodnes, jak jsme tomu svědky, funguje. Jaufenpass je ovšem také moc krásný průsmyk. Ve výšce těsně nad dva kilometry nás zastavuje malá kaplička. Za ní v malém jezírku páchaly zrovna dvě kačeny „osobní hienu“ a my se v jejich milé společnosti fotili. Do okolí byl nádherný výhled a v definitivních 2 094 m n m na Jaufenpassu nás rozprostírající se druhá strana doslova dojala. V Edelweiss hutte jsme si dali kafe a exlusivní dortíček, abychom podtrhli sladkost této chvíle. Mimochodem edelweiss, edelweiss…to už jsme někde slyšeli! Ano, edelweiss-spitze u Grossglockneru ve druhé etapě, edelweiss-hutte u Jaufen passa v etapě třetí. Edelweiss je česky plesnivec alpský (Leontopodium alpinum), též protěž alpská, jedna z nejznámějších horských květin. Název pochází z německých slov edel (noblesní) a weiß (bílý), (zdroj: wikipedia). A toto roztomilé kvítko se stalo takovým titěrně nádherným symbolem Alp.
Sjezd z Jaufenpassa do Merana předčil doposud poznané sjezdy. Dalo by se říci, že teprve na této trase jsme pochopili, proč motopneumatiky mají oblý tvar. Ty serpentýny jsou skoro nekonečné, jedna střídá druhou, jen těžko byste hledali rovný úsek. Navíc si představte, že z výšky 2 100 m jedete do cca 320 m n m. Zkrátka moc šťavnatý sešup, až uši zaléhaly. Ostatně jsme tento fyzikální úkaz vyzkoušeli i opačně. Do igelitu balené sušenky, v nížině splasklé, se v řídkém vysokohorském vzduchu nafoukly k prasknutí. Merano jsme využili pro nákup potravin v místním intersparu. Grilované kuřátko, selský špek, zelenina, chleba, ovoce a pivko na večer. Poté následoval parný a také trochu nudný přejezd z Merana do Stelvia. Ač v Itálii, dosud stále v Tyrolsku – města měla rychlejší obchvaty, a tak cesta alespoň ubíhala rychle. Měl totiž přijít pomyslný vrcholový zážitek naší výpravy – Passo dello Stelvio, aneb Stilfserjoch.
A opravdu, výjezd na třetí nejvyšší po silnici dostupný průsmyk Alp (další dva jsou ve Francii) byl v tom pozitivním slova smyslu vrchol všeho, co jsme během výpravy mohli poznat. Čekal nás výstup do 2 760 m n m se stoupavostí až 16%. Pro lepší představu – od možná nic neříkajících procent: Tato stoupavost znamená, že na 100 metrech trasy zdoláte převýšení 16 metrů. Pro porovnání: Tramvaj zvládne tak 6-7%, poté nekompromisně klouže. Trolejbus dá tak 9-10%. No a teď si představte, že kromě nás, bikerů, jednoho lamborghini Diablo a několika dalších nesmělých plechovkářů potkáte při výjezdu na Stilfersjoch cyklo-kapkony (výklad tohoto pojmu je ve druhé kapitole). Připádáte si jako ve vytržení. Tramvaj by zůstala kdesi dole, trolejbus by chcípnul v první zatáčce, kapkon si to dá až na horu!
A nebylo to jen tak ani pro nás… Viking s OnDr. Ou položili motorku v jedné obzvláště kruté vracečce. Nic vážného – z rychlosti (dá-li se to nazvat rychlostí) se stalo stání, ale těžkou motorku i s nákladem Viking na jedné noze neudržel. Následoval pád. A pod motorkou se kromě malé loužičky benzínu objevil ulomený konec brzdové páčky. „Tak to je v řiti,“ rozpomenul si Viking na marné výzvy Honzy, abychom si s sebou vzali náhradní páčky, neboť se tam nahoře blbě shánějí. I zvedáme motorku a ono hle! Ten konec páčky patřil nějakému jinému zoufalci. Iksjéčko se opřelo o boční kufr, pravou částí řídítka a zůstalo bez následků. Při zvedání pomáhal Sharki. Jeho dobrodiní se mu málem stalo osudným, neboť zastavení Deauvila znamenalo mj. i vypnutí chlazení. Takže po pár metrech musel Sharki zastavit znovu, neboť vytékající chladící kapalina znamenala jediné – své zlomené křidélko právě uvařil.
Příroda kolem hrála nezapomenutelný dramat. Lesy se postupně měnily v traviny – zřejmě tam někde kvetl plesnivec alpský, traviny posléze jako když práskne bičem uvolnily cestu deroucím se skalám. A ty byly mezi mraky uschovány pod dekou ledovce nebo věčného sněhu. Mezi tím tak nějak kroužíte serpentýny – tříííí – dvááá – wroou – jednááá – dvááá – třííí, čekáte nějaký vrcholový monument spolu s vlaječky dobyvatelů. Ale úplně nahoře se jako vidění zjeví prdiměstečko s mnoha krámky, hotelem, několika restauracemi a rozhodně nikde žádní lanošplhalové. Naopak, pánové prodavači horkých párků s kyselím zelím mezi sebou žoviálně diskutují o tom, že si kapkoni choděj kupovat spíš bombičky s kyslíkem, paní trafikářka zase ocenila, že jdou její pohledy s originálním razítkem i u těch motorkářů na dračku. Přesto se opravdu nacházíte v nadmořské výšce blízké třem kilometrům.
Vysokohorské rozjímání zastavila blížící se bouřka. Někde nad Stelviem jsme viděli lítat blesky, odhadem tak 8 km od nás, a rychle se to blížilo. Hned po skupinovém fotu jsme se proto sbalili a hajdy do údolí. První kapky nás skutečně chytly. Blížící ceďák nám ale dal ještě několik milosrdných minut k pokochání z vodopádu a ze serpentýn na druhé straně průsmyku.
Slejvas začal až po přejezdu do bezcelní zóny na Passu di Foscagna ve výšce 2 291 m n m. Sharki už v ten moment jel na páry. Kde se vzala, tu se vzala dosti zajímavě situovaná benzínová pumpa. Ale brzy jsme pochopili důvod – bezcelní zóna a benzin za euro. No nekupte to! Lili jsme ho tam všichni, co se vešlo. Akorát ta barva nás trochu znervozňovala. Peprmintka? Absint?
Sjezd do Livigna byl už jen za trest. Nepromoky promokly, ruce zmrzlé a v informačním centru jsme ne a ne sehnat penzion natož hotel za rozumnou cenu. Všechno se pohybovalo od 60 éček výše. V té době nás už Honza bombardoval esemeskami „kde jsme, co bydlení, kde se setkáme“, neboť právě tento den jsme se s ním měli sejít v kempu u Laga di Poschiavo. Ale v tomto počasí? Zdárně jsme se nakonec sešli u švýcarské celnice těsně pod Bernina passem, o jehož zdolání už ani nebyla žádná řeč. Naopak – tradá dolů a hledáme finančně dostupný penzion. Jenomže osmá hodina už odbyla a máme před sebou poslední hodinu do tmy.
Zastavujeme v Le Prese u penzionu Apollo 12. Šprechtící chlapci se dali do vyjednávání, speakouni pouze radili. Začínalo se na 37 E se snídamí a uskladněním motorek do garáže. Moc! Dobře 35 E, lepší cenu v okolí nenajdete! Moc, chceme za 30 bez snídaně. Poslední návrh 32 éček i se snídaní jsme brali. A ikdyž se nakonec všechny motorky do garáže nevešly – některé pouze pod deštník – byli jsme rádi, že se můžeme usušit a umýt v teplé vodě. Dostalo se na zásoby, co jsme nakoupili v meranském intersparu, no zkrátka hostina. Ale co bude zítra? Déšť ne a ne ustat. Nasadíme dálniční ústup do Německa? Vzdáme původní plány? Zítřek ukáže…
Intermezzo o tom, za co by měl být člověk vděčen: Z vyprávění není zcela patrné, co znamenalo Honzovo připojení k výpravě během deštivého sešupu do Švýcarska. Honza nemohl s námi na EvangMotoExpedici vyjet hned zpočátku. Mohl se k nám přidat až v pondělí odpoledne. Tedy v době, kdy jsme už měli za sebou Grossglockner, Jaufenpass a čerstvě i Stilfserjoch. Dalo by se říci, že největší pecky Alp byly už za námi. Přesto za námi Honza přijel, abychom mohli spolu projet zbývající část až zpět do Čech. Musel během jednoho a půl dne ujet kolem 800 km. Stálo ho to tedy celkem dost úsilí, aby nás dohnal. Podobně se tak stalo i na jaře při EvangMotoProcitnutí. Honza také nemohl jet na celý víkend, ale aspoň v pátek naplánoval svou služební testovací jízdu na otočku do Volduch, aby nás mohl vidět a pokecat. Proč to vlastně udělal? I když to Honza nikdy neřekl nahlas, lze tušit, že motiv měl rozhodně co do činění s partou. Takovéto věci se jen tam nestávají. Tedy díky Honzo, díky parto.
Čtvrtý den, Le Prese – Lago di Caldaro, 180 km, 9:15 – 16:00
Trasa podrobněji: Le Prese – Tirano – Passo dell Aprica – Passo di Tonale – Mendelpass – Mount Pénegal – Lago di Caldaro
„Petře, Stáňo, vstávejte lenoši a otevřete si okenice“, počal Viking burcovat po sedmé ráno kromě těchto dvou i celou posádku. Potemnělá ložnice nenaznačovala ani náhodou, jakéže to počasí venku přebývá. Sotva ale okenice uvolnily cestu dennímu světlu, Stáňa neudržela své překvapení: „Tý bláho!“ A opravdu, venku úplné azůro. Po mracích nebo dešti ani památky. To se hned vstávalo radostněji a veškeré pochyby o naplnění původních plánů se díky Bohu rozfoukaly jako ty mraky nad námi. Brzy jsme se sešli v sednici na snídani a bylo to jako za Šimka a Grossmanna „Návštěva hornických učnů v ZOO“ – nechci slevu zadarmo. Podle toho totiž vypadala snídaně. Bytná si zřejmě řekla, že pomsta za usmlouvanou cenu noclehu bude sladká. Ale nic nás již nemohlo rozhodit, jedeme dál! Výhled z penzionu byl impozantní a teprve nyní jsme mohli na vlastní oči vidět, odkudže jsme to vlastně přijeli. Tenhle kousek Alp stojí za další výpravu…
Venkovní slunné dosušování našich věcí před penzionem zřejmě zaujaly pasažéry alpské tramvaje, jejíž zastávka byla přímo u penzionu, a zpoza okénem shlíželi na náš mumraj. OnDr. A. opět posloužil požehnáním na cestu a padáme ze Švýcarska opět do Itálie! Alpská tramvaj se proplétala neuvěřitelnými zátočinami. Bylo uchvacující pozorovat, jaké úseky tato tramvaj zdolává podél nás či přímo po silnici až k hranicím. Tam vlídný celník, jakoby nesměle vytáhl Vikinga a Petra stranou a následovala důkladná šťára, zatímco spousty jiných dopravních prostředků prohučelo bez jakékoliv kontroly dokladů kolem. Asi fakt působíme podezřele anebo si prostě milý celník potřeboval udělat čárku za hraniční kontrolu.
Ač dnešní trasa vypadala poklidně, čekaly nás tři průsmyky. Žádné vysokohorské výstupy, ale velice příjemné zpestření přesunu blíže k Čechám. První bylo Passo dell Aprica, které čnělo do 1 178 m n m a převýšením pouhých 9%. Zajímavější již bylo Passo di Tonale se stoupáním o jedno procento větším. Ale věřte, že slovo „zajímavější“, je pro české podmínky naprosto nepodstatné. Marně byste v Čechách hledali trať podobnou byť „jen“ Aprickému průsmyku. Veškeré „pochyby či znevážení“ jsou o tom, že v Alpách je opravdu z čeho vybírat a můžete prožívat doslova serpentýnové hodokvasy. Zpět k Passu di Tonale: Tomuto zimnímu středisku ve výšce 1 883 m n m dominuje památník padlých italských vojáků z alpských legií. S těmi měl bojovou zkušenost mimo jiné i světoznámý spisovatel Ernst Hemingway, který jim v době první světové války pomáhal zvyšovat liniovou disciplínu. Vojáci se připomněli i během naší návštěvy, kdy nad námi po dvakrát proletěl heliobr se dvěma rotory. Poprvé jen tak, podruhý s nákladem druhé o poznání menší helikoptéry. Pozoroval to i Sharki, zatímco do sebe tlačil na pokračování grilované kuře – ještě z Merana. Vlastně tím krmil celou nastoupenou jednotku do míry její ochoty cpát se. Sharki pokračoval s dojídáním kuřete ještě ten večer v kempu, co opět kuchtil své vyhlášené kotlíkoviny.
Cesta ubíhala dál překrásným údolím, projížděli jsme jedno malebné italské městečko za druhým. Kavárničky lemované podél průjezdové komunikace jsou místním kolorytem stejně tak, jako bezeslov vyjadřovaná pohoda lidmi všeho věku při popíjení lahodného piccola, pressa, latté… Dalo se tam mnohem lépe snášet i to pomalé tempo, neboť vzdálenost 50 km jsme zdolávali rozhodně déle než hodinu. Na jednom moc hezkém místě jsme si dali pauzu. Z něho byl moc prima výhled do údolí směřujícího k Bolzanu. Ano, byli jsme na začátku kraje, kde vládly vinice a jablečné háje. Podle toho vypadalo i počasí – jednoznačné parno. V moto mundůru se dalo vydržet stát asi tak minutu, pak už by následeoval proces jehož logický vyvrcholením je libá vůně pečeně. A proto pauza ne na dlouho a raději šup na sedlo a do výšin.
Mendelpass také nepatří mezi nejvyšší (1 363 m n m), proto jsme si ho zpestřili výjezdem na Mount Pénegal, s výškou kolem 1 800 m n m. Sice je to nazvané „hora“, ale Pénegal je součástí rozsáhlejšího masívu, z něhož je skvělý výhled na obě strany Alp. Naším průvodcem se stal Michal. V této oblasti pracoval a je lokálním znalcem. Mohli jsme tak z výšky rozpoznat a shlédnout dnešní cílové místo – z výšky titěrné Lago di Caldaro. Divočkák Sharki zkrotnul a k pobavení několika dalších turistů si na vrcholu hned vedle stánku z občerstvením dal dětskou klouzačku.
Cesta z Pénegalu směrem k Caldaru je unikátní. Silnička se v jedné pasáži zúží ještě více než kdy jindy, zatáčky se zhustí ale zmírní. Z jedné strany je cesta lemovaná vysokými vápencovými skalami, ze strany druhé několikasetmetrovým srázem. A tak před sebou vidíte tu zmítající se asfaltku jak rozparáděnou obr krajtu, ale zároveň máte prdku sevřenou strachem „nedej Bože, abych prolít krajnicí.“ A jestli byl pořádný sešup z Jaufenpassa, pak tento o mnoho nezaostal. Z oněch zmíněných 1 800 do 200 m n m! A dole nás očekávaly opravdové tropy. Viking zoufale volal, že už letos jednou v Chorvatku byl – evidentně ho vyděsily palmy na parkovišti před kempem Gretl Am See. Autokonstruktér Honza s obdivuhodnou profesní deformací okukoval zaparkované bavoráky a sledoval jednotlivé díly karosérie, které jsou obětí deformační zóny. Během škodovácké přednášky Michal s Ondrou jeli ověřovat kapacitu sousedního kempu – tento byl plný. Sousední to jistil, a tak po nejkratší denní etapě jsme konečně na místě.
Postavili jsme si stany, Sharki konečně dojedl grilované kuře a první kapky deště naznačovaly, že denní pařák nebude zadarmo. Zatímco z tohoto důvodu ostatní ubytovaní prchali z jezera, my uvažovali zcela obráceně – tak teplou vodu jsme dlouho nezažili. Ale déšť brzy přestal a večer se tak mohl rozjet naplno. Nejkratší denní trasa zřejmě nestačila uspokojit motorkářské choutky a každou chvilkou se tuhle jedna, tuhle několik zaparkovaných motorek utrhlo k projížďce do okolí. Michal šel z nostalgie pozdravit české pracanty na zdějších plantážích, endůráci zkoušeli, který stroj je lepší, důvod se zkrátka dycinky našel. V místní restauraci po setmění spustili živou muziku a Hráďa se Stáňou si objednali nejdražší kolu ve svém životě. Jenomže i ta muzika skončila příliš brzy a následovala noční procházka na pizzu. Pizzu jsme sice neměli, ale vymazlený zmrzlinový pohár ano. Myslím, že se taky tancovalo, k tomu jsme viděli velké brouky, neuvěřitelně barevné můry a cestou tam a zpět se jaksi záhadně vypařil obsah lahve s tequilou…no nééé, to se fakt nedá dostatečně barvitě popsat. Byl to prostě super večer. Bodejť ne, zítra opouštímě Alpy. A tak stálo za to si ho pořádně užít.
Přezdívkové intermezzo, aneb jak Stáňa už není Nany:
Nevím jestli to není všem dostatečně jasné, ale na počasí jsme prostě měli obrovskou kliku. Kdybychom alespoň jednou nezmokli, byli bychom houby motorkáři – tím myslím na cestu do Švýcarska. Ale jinak nám po celou dobu přálo slunné počasí. Dokonce jsme zaznamenali hlasy alpských domorodců, kteří se sami nad tak krásným klimatem podivovali. Tento malý zázrak se v nížinách projevoval horkem a bylo opravdu krušné během zastávek pobývat v kombinézách. Nejradikálněji na to šla právě Stáňa – sotva jsme kde zastavili, už měla na sobě tričko bez rukávů. A i to si vyhrnovala nad pupík. Tento pravidelně se opakující projev nebylo možné nezaznamenat a stal se Stáně alpsky charakteristickým. Odbornou terminologií byl nazván „pupinování“ a jeho slavná konatelka je tedy od konce čtvrté etapy „Pupina“.
Pátý den, Lago di Caldaro – Chiemsee, 323 km, 9 – 19:30 hodin.
Trasa podrobněji: Lago di Caldaro – Mendelpass – Passo di Palade – Merano – Jaufenpass – Sterzing – Brennerpass – Innsbruck – Hall – Kufstein – Rosenheim – Chiemsee
Tento den měl být pouze ve znamení přesunu, byť rozhodně ne ponurou krajinou a rozhodně ne po dálnici. Přesto jsme si trasu zpestřili a nakonec přišla vhod i opovrhovaná dálnice. Naše požadavky totiž na tento den nebyly malé. Dostat se co nejvíce k domovu a přitom si cestou vrznout nějaké to passo. Na ty jsme si zvykli za ten týden natolik, že nám rovná silnice přišla „nějaká divná.“ Několik členů expedice dokonce prohlásilo, že by nejradši v Alpách zůstalo a jezdilo dál. Jenže to nešlo. Tak aspoň ať ten návrat je co nejsladší. Došlo tedy ke drobé úpravě trasy. Brixen jsme vynechali, ale přes dva průsmyky do Merana, poté opět na Jaufenpass ze druhé etapy, aby ho i Honza zažil. A ve Sterzingu jsme se opět napojili na původní trasu na Brenner. Domluvili jsme se také na tom, že můžeme změnit trasu i tehdy, když nebudeme v Innsbrucku do 16. hodiny. Pak bychom totiž jenom s velkými potížemi dojížděli k Chiemsee a našim alternativním útočištěm by se stal kemp poblíž Garmisch-Partenkirchenu. Už ze stručného popisu trasy je ale patrné, že to vyšlo. Přesto trasa k jezeru Chiemsee byla nejnáročnější za celý týden. Ani ne tak pro motorky, ale pro nás samotné.
Ten den ráno vyrazil napřed Honza. Jemu se stezka na vápencové hoře Mendelpassa zalíbila natolik, že ji chtěl zdokumentovat svým fotoaparátem. A pochopitelně jsme jeho připravené spoušti neunikli ani my. Vzniklo několik sérií rychle za sebou jdoucích fotografií našich průjezdů hadovitými serpentýnami. A kdo si pamatuje knihu o Charlie Chaplinovi, jejímž rychlým listováním se rozpohybovala postavička legendárního komika vytištěná na okraji stránky, tak přesně to lze s fotografiemi páchat.
Merano jsme tentokrás prokličkovali bez bludného hledání intersparu a nic nám tak nebránilo ke hbyté repetici Jaufenpassa. Jenomže tentokrát to bylo poslední pořádné passo z naší expedice. A jakoby ten pocit loučení poznamenával naši náladu. „Kdy ještě uvidíme takové kopečky? A to opravdu naše akce končí?“ Namísto dravého stoupání relativně pohodová jízda. Na vyhlídce pod vrcholem jsme se sešli a vyfotili pár společných fotek na památku. Kromě toho i sólo fotky. Prim hrála Michalova strojovna – báwo v popředí hor, báwo s horským zátiším, báwo pod kopcem, báwo nad údolím, báwo s Michalem, báwo bez Michala. Hned na druhém místě byl Hráďův v-stromeček v podobných variacích. A tak to mám být. Synové či dcery těchto gentlemanů budou jednou na své otce hrdí.
Přes pohodu nastaly momenty, po kterých se utírá sedačka a mění spodky. Kupříkladu Viking s OnDr.Ou jeli za svižně (na auto) jedoucím bavorákem s odstupem tak 20 – 30 metrů. Těsně za jednou obzvláště vydařenou a nepřehlednou serpentýnou kde se vzal, tu se vzal kamión široký asi jako Rudé náměstí. Bavorák brzdí…kamion brzdí…Viking brzdí…bavorák se snaží projet škvírou mezi kamionem a svodidly…no, zpětně viděno to byla fakt blbost…kamion zastavuje…bavorák ještě jednou přepočítává mezeru…sakra, málo… bavorák dupá na brzdu… Viking zoufale láme brzdové páčky… obtížené iksjéčko naplňuje fyzikální zákony setrvačnosti… kufr bavoráka na obzoru… kontakt za dva metry… za metr… Viking trousí „tyvoe“… 50 cm před víkem… uf … stojíme … Viking kontroluje svoje spodky… “spodky suchý, ale nedali byste si k snídani míchaný vajíčka?… o nádrž?“…OnDr. A. vytahané prsty z madel navrací do původní délky. Z okna náklaďáku se vyklání italský inteligent a smíchy se sotva drží za volantem. Asi mu přišlo hrozně fajn vydat se s tatrovkou na chodníček a pozorovat, jak se jeho výlet mění na výbornou reality show „Na placato snadno a rychle.“ Bezmozek vycouvává na širší místo a oba protijedoucí vyděšenci ho míjejí.
A je tu opět Jaufenpass. Scházíme se na venkovním posezení u Edelweiss hutte a spaluje nás horké sluníčko. Je čas k obědu, a tak přicházejí na řadu poslední zásoby pochutin. Sharki, protože již dojedl grilované kuře, marně shání něco do ešusu. Nakonec šetří poslední éčka a vaří kafe. Stáňa kontroluje popáleniny od výfuku, objevují se prima puchýřky. Petr pravidelně hlásí nové moto přírůstky, které právě dorazily. Každý tak shlédl své, na čem by rád jednou zase dráždil Alpy. A dolů se nechtělo. Jenomže je před námi dlouhá trasa a tak ať chceme či ne, nezbývá nic jiného.
Výjezd na Brenner se nám stal jen běžnou rutinou – rozmazleni předchozími kousky přírody. Přesto je nutné uznat, že soutěska na Brenner je krásná. Okolní kopce jsou extrémně strmé a cesta logicky musí procházet středem. Průsmykem se vine jak dálnice většinu své trasy na mostních pilířích, tak i stará silnice mnohem přirozeněji zasazená do terénu. Ale ta je také mnohem pomalejší. Úsek do Innsbrucku trvá přesně tak, jak odhaduje Honza – více než hodinu trvá ujet 50 kilometrů. Scenérii k zastavení nám cestou servíruje Europabrucke – kolosálně vysoký dálniční most pod Brennerem. Jako most v Praze Nuslích, jenomže tak 10x vyšší.
Innsbruckem je projeli bez potíží. Společnici na několik dalších hodin nám dělala silnice na Kufstein. Zřejmě neměla svůj den a mnoho potěchy jsem z ní nevymámili. Spíše naopak. Udržet rychlost znamenalo v husté odpolední dopravě obvykle roztržení kolony, udržení kolony bylo za cenu šnečího přesunu. Tedy to bylo na hraně mezi obojím. A tak už asi nikdo mnoho nevnímal úpatí skalistých hor po obou stranách cesty a řeku Inn, která sekundovala silnici. Spíše jsme měli vidinu být co nejdříve u jezera Chiemsee a trochu se vycachtat v úmorném vedru.
Jenomže rozpálený vzduch nad cestou může znamenat jediné – dělá se Fata Morgana. A my ji viděli. Byla to Fata Morgana dédéronská. Ještě tak ne fata morgana jako nějaká časová smyčka. Ale na to byl pohodově usazený rakušan uvnitř příliš současný. Co jiného by mohl být svítivě zelený trabant limusína vyleštěný zřejmě celou soupravou tesilek a jak si to dvoutaktně pádí silnicí reálně více než stokilometrovou rychlostí? Kdyby tráboš neodbočil, měli bychom co dělat, abychom ho v koloně dostali! Trabant je jako značka v Rakousku evidentně populární. Ještě jeden jsme totiž viděli na podstavci u beznínové pumpy, a byl to dokonce starší model.
Interspar se zřejmě rozhodl poskytovat naší expedici potravinové zásoby. Byl naší další zastávkou někde před Kufsteinem. I když, těch špárů bylo cestou tolik, jako je u nás vesnických sámošek. Ale plzeňský Prazdroj přišel jako zásoba vhod nejenom pro menší cenu než v Čechách a dalších pár poživatin se také hodilo. Sharkiho kateringové sklony nám dopřály celou krabici zmrzlinových kornoutů. Ve vedru to bylo prima. A jelo se dál.
Kousek za dominantou Kufsteina – obrovským hradem nad řekou Inn jsme najeli na dálnici směrem na Rosenheim. Ale to jsme už zamávali pá pá Rakousku. Po dalších cca 30 km jsme odbočili na Bernau am Chiemsee. V tu chvíli jsme už toho měli opravdu dost a jen tak tak jsme se dokázali neztratit jeden druhému. Taková už byla touha s tím pro dnešek fláknout. Sjezd z dálnice a příjezd do prvního kempu byl i za nezvykle vysokou cenu vykoupením dne. 13,5 E na osobu, spaní na oblázcích, sprcha za další éčko a totálně narvaný kemp. Ale pohled na jezero vše vykoupil. Nádherná čistá voda, obrovská vodní plocha, oblázky jak z Chorvatska a …v pozadí monumentální Alpy. A tak se mohl uchovávat ten hřejivý pocit – jsme stále tu!
Šestý den, Chiemsee – Strážný, 202 km, 9:30 – 15:00 hodin.
Trasa podrobněji: Chiemsee – Altotting – Branau – Passau – Strážný
Tento den musel jednou přijít. Měl skončit u Křišťáleckého rybníka poblíž Prachatic. Ano, poslední společná etapa. A budíme se do ospalého dne. Sharki a Honza to měli v noci těžký. Jejich stan byl hned poblíž skupinky stanů německých „verlotterte Jungen“ – zlotřilých mladíků. Přes den to byli takoví tichouncí slušňáci, zato v noci si to pěkně vynahrazovali. Moc se tedy naši chlapci nevyspali. Pupina s Michalem, Petrem a Hráďou naštěstí bivakovali opodál venku. Večer měli nějaký spor, kterému nikdo nerozumněl. Zněla tam jména „Rezek, Rezek“, „Tučný, Tučný,“ „Krajčo, Krajčo,“ jestli si nemohli vybrat nebo co. Faktem je, že se v noci „toulali po hvězdách“, usadili se a „spali pod širou oblohou“. K ránu prý lehce sprchlo a sborově ze spaní mumlali „slova jsou jen kapky deště a já volám, ať pršíš ještě“ a pak si dali „snídani v trávě“. Máme to v klubu ale romantiky, co? …No, nějaká blbost se musí napsat, né, aby se ta poslední etapa dala číst?!
Po krmení divoké zvěře – ten kačer zobající z ruky byl fakt voprsk – jsme dali okružní jízdu kolem Chiemsee. Viking v jeden moment zavelel „halt“ a pádil si koupit pantofle. Zapomněl je totiž doma. Celý týden chodil v motorkářských botech, měl nohy samý puchýř a na žádnou rozumnou alternativu ke koupi nenatrefil, až teď. Jeden by si řekl, jestli už to není jedno, pár kilometrů před hranicemi. Nebylo, každý večer v moto botách navíc by byl utrpení. Skočil po á-la crocksech jako slepice po flusu a vzýval Malajsijce, jak umějí hezky kopírovat. Večer si tááákhle lebedil!
A pak už tradá na Passau. Kdo chce vidět kukuřičné pole, jeďte do této části Německa. Jedno za druhým. Asi jako u nás pole s řepkou. Jestli je to všechno na biopaliva, tak to je nářez! A kdo chce vidět fotovoltaiky na všech domcích, halách a firmách, jeďte taky tam. Ze začátku masivní výskyt této solární technologie lákal zraky, po stým devadesátým devátým objektu už to bylo poněkud jednotvárné a přestali jsme počítat. Jenom jsme úplně neporozumněli tomu, že tam ještě pod těmi panely dávají normální tašky, když ta střecha je jimi pokryta celá. Prostě to byla trošku nuda jízda. A tak jediným lehce vzrušujícím momentem byl právě průjezd města na Dunaji. Po voděnce si to pluje výletní loď a Viking jenom těžce vysvětloval, proč před členy klubu zatajoval „své“ rejdařství, proč už dávno nepozval k projížďce. Vzkaz Vikinga: No to je přece jasné! Až nás bude v klubu tolik, jako těch seslí na horní palubě, určitě to udělám!
Před hranicemi začalo poprchávat, pak pršet a pak lít jako z konve. Ale to už jsme byly doslova údolí od Čech. Stáňa to prorokovala, že nás Česko takto přivítá. Chvilku jsme postávali na benzince v bezcelní zóně a když to nevypadalo na zlepšení, sjeli jsme do Strážného. Hnedle na návsi jsme zahučeli do Skihotelu. Chtěli jsme být hlavně pod střechou a dát něco k jídlu. Jenomže to, co se před námi otevřelo nás v tom dobrém zarazilo, a když se nám začala věnovat obsluha, připadali jsme si jako v ráji. Vážení přátelé, člověk někdy brouzdá Evropou a hledá kvalitní služby, a to je jedno jakého druhu, třebas právě restauratérské. Hledá, hledá, třebas není zklamán, třebas je to i super, ale také za super cenu. Ale v tomto případě to byl vyloženě koncert a za české peníze. Viking jenom špitnul, že má vybitý telefon, ochotná paní vedoucí přiběhla, přinesla svou vlastní nabíječku a zajistila zásuvku. Objednali jsme si jídlo a pití, paní po chvilce přiběhla a na talíři nám přinesla dvě balení keksů se slovy, „tucněte si, než bude jídlo, na účet podniku“ (a opravdu na účet podniku, když jsme sušenky chtěli zaplatit, ubránila se tomu). Jídlo bylo naprosto dokonalé a i třeba „obyčejný“ gulášek byl jako od maminky a dokonce i s dozlatova osmaženými kolečky cibule. Ostatní jídla ani nemluvě – velká porce, pochutnáníčko a za velice rozumný peníz.
Když už jsme praskali ve švech, počali jsme kout plány na večer. Venku stále lilo a přesun i pár kilometrů by znamenal být totálně na žmach. Kemp u Křišťáleckého rybníka tak definitivně padl. Šest kilometrů od Strážného jsou ale České Žleby. Řekli jsme si, že zkusíme zavolat do tamějšího pensionu, vyzkoušeného již z jarního EvangMotoProcitnutí. Paní vedoucí dokonce měla volné pokoje a byla ochotná nás ubytovat za 239,- Kč na osobu. Ale ne dříve než po 19. hodině. Majitel skihotelu se mezitím s námi dal do řeči, ze které vyplynulo, že i on je motorkář. Utrousil, že nabízí ubytování a ceny má smluvní. Noc nám dal za 240,- Kč, motorky jsme mohli dát na zahradu a půjčil nám vlastní plachty na přikrytí. Každý pokoj měl svou vlastní koupelnu, televizi (ta nám tedy nechyběla) i ledničku. No nemohlo být lépe. Tedy jsme si plácli. Jenomže u toho ani zdaleka nezůstalo. Pan majitel nás osobně provedl celým objektem, ukázal nám k renovaci připraveného péráka i svou stávající mašinu (savage 650), vyprávěl nám své zážitky z budování hotelu i ze života v pohraničí a pozval nás do soukromého baru na domácí slivovici. Tak to už jsme si připadali jako v ráji! A nemuseli jsme na něj čekat do 19 hodin. Než přišel večer, ubytovali jsem se.
A ani ne hodinu na to jsme uspořádali Večeři Páně. Nakrájeli jsme chleba, OnDr. A. vyndal malou lahvičku vína a nalil ho do poháru, a vše položili na konferenční stolek. K tomu ještě svíčku, z krku křížek a měkoučké osvětlení na stěnu. Když přišel Michal, málem padnul na zadek: „Vy jste tady vyrobili kostel!“ Děkovnou Večeři jsme zahájili kánonem Jubilate Deo. První i poslední společná písnička na této expedici.
Večer již byl klasickým posezením v hospodě. Expedice tímto dnem definitivně skončila. A tak jsme si už teď začali prohlížet fotografie ze všech foťáků, co kdo měl. Večer tak byl takovou prima tečkou před rozprchnutím domů. Už ani nemá cenu nějak zvlášť popisovat jak jsme si labužírovali, bylo to prostě dokonalé. Dokonce nám paní vedoucí přinesla ke snídani doma upečené buchty!!! Dovolte tedy alespoň malou pozvánku: Kdo by chtěl naprosto vymazlené utopence, nechť jede do Skihotelu Strážný. Kdo chce zažít koncert obsluhy, nechť jede tamtéž. Kdo shání prima ubytování za přijatelný peníz a kdo si che užít v zimě slušné lyžování… no víte kam jet. A ještě jednou děkujeme panu majiteli za jedinečné přijetí a přejeme mu hodně kuráže do života v pohraničí.
A to je vážení téměř vše. Na závěr dovolte jen pár faktů k EvangMotoExpedici…
Celková délka: 1 706 km
Průměrná délka denních tras: 284 km
Nejkratší: 4. Etapa – 180 km
Nejdelší: 1. Etapa – 441 km
Nejnamáhavější pro jezdce: 5. Etapa
Nejnáročnější pro motorky: 3. Etapa
Účast (abecedně):
Honza Obermann
Jirka Sharki Klvač
Michal Cvejn
Míra Kadeřávek
OnDr. A. Pellar
Ondra Hráďa Hradec
Petr Musílek
Petr Viking Neumann
Stáňa Pupina Pilzová
Země kudy expedice postupně vedla:
Rakousko – Itálie – Švýcarsko – Itálie – Rakousko – Německo
Počet pádů: 0
Počet upuštěných motocyklů (nulová rychlost): 2
Počet závad: 0
Doplnění oleje: 2 motocykly
Dolpnění chladící kapaliny: 1 motocykl
Motocykly:
BMW F 650 GS
Honda NT 650 V Deauville
Honda XL 100 V
Honda XL 600 V Transalp
Suzuki 600 Bandit – 2x
Suzuki V-Strom 650
Yamaha XJ 600 S Diversion
Přenocování:
Kemping Radstadt – 6.5 Euro
Kemping Brixen – 7,5 Euro
Pension Apollo 12, Le Prese – 32 Euro
Kemping Lago di Caldaro – 11,5 Euro
Kemping Chiemsee – 13,5 Euro
Hotel Strážné: 10 Euro
Bonus (přišlo mi to jako výmluvný k naší pouti):
Kapsy mám, – abych v nich měl díru,
boty mám – a na nich letní prach.
Pod širou oblohou jsem se sám usadil,
že mám chuť v hlavě si srovnat,
pro co jsem žil.
Píseň mám, abych měl co zpívat,
oheň mám, aby mě tu hřál.
Pár snů mám, abych dál za nocí je tu snil,
že mám jeden lidskej úděl ten,
abych tu žil.
Louky mám, abych se moh’ toulat,
lesy mám, abych měl kam jít.
Dlouhý proud řeky mám, abych shýbnul se a pil,
že mám to výsadní právo,
abych tu žil.
Slunce mám, – na cestu mi svítí,
štíty hor – a jejich úbočí.
Lásky mám nesčetné, abych se sám přesvědčil,
že mám to, co mi stačí,
abych tu žil.
Kapsy mám, – abych v nich měl díru,
boty mám – a na nich letní prach.
Pod širou oblohou jsem se sám usadil,
že mám chuť v hlavě si srovnat,
pro co jsem žil.