Motoprocitnutí Šumava 2008, aneb mých 800 kilásků na 5 kile, 2 válcích, jednom sedle a dvou kolech…

Jojo… J jsem to já… taková ta nová postavička co se taky účastnila Šumavksýho procitnutí na odvážný a nepříliš výrazný ER5, kterou příští rok již téměř jistě nahradí podstatně cestovnější  V-STROM  1000. O tom jsem, ale psát nechtěl…

Myslím, že každá akce by zasloužila nějakou reflexi od účastníků… něco jako zpětnou vazbu… a jelikož i já osobně rád čtu, když někdo píše o akcích, které sám pořádám, (můžu se učit z chyb, vidím co se komu líbí, ale i na opak…) řekl jsem si, že by asi nebylo špatné napsat aspoň krátký report na Motoprocitnutí  z mého pohledu. Inu činím tak i přesto, že jsem mezi vámi opravdu jen krátce… J

Psal se tuším 2.květen a já se po propršeném čtvrtku za doprovodu motorové pili slastně probudil do krásnýho slunečnýho dne a ve chvíli kdy mne opustili mrákoty a uvědomil jsem si, že právě dnes je ten slavný den, kdy mě čeká celodenní vyjížďka do neznáma vystřihl jsem ze své letité palandy tak rychlou piruetku, že se mi ani nestačila prokrvit levá přeležená noha a při dopadu jsem opět ležel… tentokrát bohužel obličejem k zemi. Nezbylo mi tedy nic jiného než zastavit mozkové pochody a vyčkat až tělo dovolí… Netrvalo dlouho a dovolilo… Po snídaní jsem se proto hbitě vydal pro motorku, která na mě po tmě, statečně čekala zaparkovaná v garáži. Následovalo poměrně rychlé zapakování všech potřebných, méně potřebných i absolutně nepotřebných věcí, nažhavil se motor, oblékl jsem hadry a už jsem si to vesele mazal přes naše 4 tisícový velkoměsto… Žádný dopravní kolaps, červené semafory ani plné přechody pro chodce zaplněné lidmi vystupujícími z MHD se nekonali, a proto nebránilo nic tomu, abych zatáhl za plyn a nechal se vyvést z města na okrsku…

Nové Město pod Smrkem  –  Chrastava  –  Česká Lípa  –  Libuju si v krásným počasí a jentak si to šimrám do 110, ale jak si tak jedu a kochám se znenadání mě vyleká strašidelný černý mrak na levoboku. Pěvně doufám, že nezmoknu a tak doufám, doufám, doufám a jedu a jedu a doufám a stejně zmoknu. Naštěstí to netrvalo dlouho a po chvíli jsem byl zase v suchu. Jako poctu svému vítězství nad přírodními živly J bez smilování obětuji jeden přibalený, avšak neméně přírodní řízek.

Vyrážím dál směr Dubá – Mělník… Počasí se na chvíli umoudřilo, a tak opět rozradostněn, připojen jedním uchem k GPS mířím k další zkratce, na kterou se mě GPSka snaží navést… Což o to… zkratka to nakonec možná byla, ale tak rozbitou silnici jsem už hodně dlouho neviděl. Začínám proto litovat, že jsem se nevydal jinudy, protože se nedalo jet snad víc jak 30 a to vám povím to je hodně nebezpečná rychlost, protože si na mě evidentně brousil zuby jeden vesnickej bišonek a jak jsem kolem něho projížděl rozeběhl se na mě s takovou vervou, že jsem si myslel, že mě strhne za nohu a odvleče si mě k sobě do boudy jak plyšovou hračku…

Uff… naštěstí jsem svou první šanci jak umřít na motorce přečkal a frčel jsem závratnou pětatřicítkou dál…

Konečně jsem se dobelhal k pěknýmu, zatáčkovitýmu úseku… Dubá… To je paráda… Jen kdyby tam nebyl takovej provoz možná bych si to užil víc…  I když zase na druhou stranu jsem za ten provoz i celkem vděčný, protože mě jeden plechovkář zablikáním zachránil od jistojisté pokuty.

No… dál se už nic zvláštního, kromě nekončících rychlostních soubojů s deštěm neodehrálo a pomalu jsem se přibližoval k cílovým Volduchám a v ten moment další mrak a další déšť… Už jsem si cestou ale celkem zvyk, atak jsem to už nijak moc nehrotil a jentak jsem přemýšlel o tom, co bude… Přecijen – nové místo, noví lidi, neměl jsem moc představu, jak bude vše probíhat a hlavně jsem si už vůbec nemyslel, že na místo dorazím jako první…

Cedule VOLDUCHY říkám si mám vyhráno… opět jedu, jedu koukám po domečkách a čekám kdy GPSka ohlásí cíl… jenže to mě zmátlo, protože mi řekla, že mám zatočit vlevo, jenže já jsem vlevo žádnou silnici neviděl… tak jsem se ještě trošku povozil po Volduchách a pak jsem se vrátil na ono záhadné místo bez silnice… Přibrzdil jsem a najednou jsem něco jako cestu zahlédl… nebyla to sice asfaltka 1.třídy, ale jet se po tom dalo no a po dalších pár metříkách jsem už zahlédl čopra. Opravdu vyhráno jsem měl tedy až teď.

Venku pod střechou už koukal Pavel a pomohl mi mého oře ustájit… Po chvilce vykoukl Viking, zavedl mě dom a po mém převlečení se jal představování své milé rodinky… Na pořádnou žízeň „kozla jako křen“ já ale pivo jen když mi není zima J ,tak jsem byl pohoštěn speciálním nápojem pro motoristy, který zakázkově pro celou vesnici dodává Marta… Byl to čaj s Rumlem bez rumu a opravdu mi bodl…

Prohodili jsme několik vět a pak jsme šli s Pavlem uchlácholit své dvoukolé protějšky a zbavili jsme je všech jejich chmur v podobě bláta a špíny… Jen co jsme dočistili, začali se už konečně sjíždět i další účastníci zájezdu…

U Vikingů nás pak pohostili vyvoněným guláškem, abychom se poté mohli najedeni, a plní sil, vydat na krátkou 20km projížďku po okolí… Copak by to ale bylo za projížďku, kdyby za první křižovatkou nezačal ceďák, jak už podle mého k Volduchám patří?… No ano celých 20km jsme najezdili v totálním slejváku a jelikož jsem to podcenil vzal jsem si jen rifle a poté co jsem dorazili z5 jsem s „radostí“ zjistil, že mi zmokl můj pár měsíců starý komunikátor a jaksi se mu nechce fungovat… Moje nálada při představě nemalých investic za opravu, tak byla po zbytek večera trochu načatá, ale nic to neměnilo na tom, že společně strávený večer byl moc fajn.
Druhý den ráno se k nám přidružili televizáci a hned jak se začalo venku u motorek trochu něco dít, byli hnedle v pohotovosti a už tasili kamery, foťáky a kdoví co ještě… Odjezd ale nebyl tak svižný jak by se čekalo, protože po předcházejícím dešti se některým strojům moc nechtělo naskočit… Na rozdíl od pátku se ale umoudřilo počasí, možná se umoudřili i někteří z nás, tak to by v tom byl čert, aby se neumoudřily i motorky, atak jsme se nakonec vítězoslavně vydali na společnou projížďku směr Šumava.

Kdybych tu měl stejným tempem popisovat všechno, co se cestou událo, bylo by to asi na další půlhodinu čtení, atak už to raději opravdu zkrátím…

Sobota byla fakt super… jeli jsme v koloně a budili pozornost kdekoho…(především tedy budil asi zvuk varana, bigouše a bmw) naneštěstí jsme ale vzbudili i jedny podřimující policajty s radarem a jeden opozdivší člen kolony údajně trošku přetáhl rychlost a už se jejich kolegové opodál chystali zastavovat… Naštěstí byla asi chyba v hlášení a policajt měl zastavit červenýho banďoura, ale zastavil Petra s červeným bigem, který žádnej přestupek neudělal, atak se jelo bez ztráty bodů dál… Petr ale měl se svojí červenou beruškou zřejmě vleklé spory a když už toho měla dost, řekla si že už dál nepojede a tak zůstala stát… Díky četným zkušenostem našich kvalifikovaných mechaniků z Vikingova se jeho drahou podařilo zprovoznit a jelo se dál… Cesta ubíhala jak víno, viděli jsme spoustu krásných míst a celou vyjížďku jsem si alespoň já moc užil… jelo se a jelo, až se v podvečer dojelo před penzion v Českých Žlebech. Všichni jsme se spokojeni v klidu ubytovali, připravil se oheň na večer a už se opékalo a smažilo maso na náhrobním kamenu z vedlejšího hřbitova (to byl samozřejmě džouk). Televizáci si natočili svoje a poté jsme mohli všichni ještě dlouho do noci diskutovat o budoucnosti… Stáňa byla zvolena prezidentkou klubu na příští rok, naplánovala se nějaká víkendová Mototour a pár slov padlo i o plánovaných Alpách.

V neděli se už jen zabalilo, od Magdalény jsme dostali požehnání na cestu a razili jsme poslední společnou trasu směr Volyně, kde jsme se zúčastnili tamních Bohoslužeb. Jelikož jsem to ale měl spolu se Stáňou domu nějakým 340km nebyli jsme až do konce a vyrazili jsme předčasně domu… Nestihl jsem se ani pořádně se všemi rozloučit, za což se dodatečně omlouvám. Zpáteční cesta byla naprosto suprová a moc jsem si ji užil – už dlouho jsem se tak hezky neprojel.

Ještě jednou tedy dekuju všem za tuhle super akci!

MotoProcitnutí – Šumava 2008
Štítky:    

Napsat komentář