INTROIT
Here comes the sun, and I say, It´s all rght! /Beatles/
Měla to být cesta, na které jsme měli být svědky nejenom úžasných švýcarských Pass, o kterých jsme tvrdili, že jsou perlou Alp, ale i velké životní změny dvou líbenců. K tomu jsme mezi sebou měli dva moto páry, pro které tato cesta byla alpská premiéra. A to vše měla tak být oslavná až výstavní cesta. Jako v jedné z povídek od Fulghuma. Vše nachystáno, vše připraveno, dortíky na stole, kamery zapnuté…už jenom aby si nevěsta s ženichem řekli své „ano“. Jenže…
…Letošní Alpy byly tuze jiné. Ten, kdo celou cestu vymyslel, naplánoval, obvolal kempy a prostě to celé zařídil, …nakonec nejel. A vlastně nepamatuju, kdy se v průběhu cesty plány změnily natolik, že byly nahrazeny úplně novými. Ale splnilo se to, kvůli čemu jsme do nich jeli. Užít si nekonečného množství zatáček, kopců a výhledů …a za sluníčka! Vše začalo na Voldušských Jiskrách. I ty byly letos jiné. Nebyly v předvečer Mr. Jana, ale již o den dříve, v neděli 4.7.2021. právě kvůli Alpám. To, aby byl před námi celý týden na ježdění. A když jsme se měli sejít, bylo nás oproti plánu o 5 méně. Nakonec jela eskadra 8 motorek, 9 stanů a 11 lidí odhodlaných vyrazit světlým zítřkům:
- Bohóšek na eRku,
- Buf s Martinkou na VéTéčku
- Čára na Varanovi,
- Dakar na GéeSu.
- Dragon na Drobkovi,
- Luban na Golďákovi,
- Luky s Laďkou na eNCéčku,
- Viking a Josífek na Bobíkovi
Tak až to někdo bude chtít počítat, jestli jsme už Bramboří klub nebo ne, tak bavorskou značku zklamu. Tentokráte na celé čáře vítězí Honda.
DEN 1
Na „Huse“ se nás ale sešlo více. V pondělí ráno nám mnozí další z Evangmoto klubu udělali milý doprovod do Plzně a tam jsme si dali sbohem. Nemohu nezmínit Květáka, který na Huse obdržel pohár za
největšího frajera v pomoci bližnímu svému, aneb za pomoc Makyině „muži“ Lucce při rekonstrukci chaty. Jinak všechny poháry za ujeté km vyhrály v loňském roce …holky :-D Cesta po Německu byla dálniční a velmi pohodová. Mj. proto, že se Bufovo VéTéčko zadýchávalo. Takže obvyklá rychlost byla do 110 km/h. S první křižovatkou A6 s A7 za Norimberkem si navigace Tomtom nastavená na mód „vzrušující cesta“ řekla, že jí už dálnice vadí a prohnala nás 30 km/h zónou. Vzpomínáte na Alpy 1? Drobet jiného nastavení a už poslušně fungovala až do cíle.
Kdesi v Merkellandu nás potkal deštík, ale to zrovna na dálniční pumpě. K Bodamskému jezeru jsme dorazili za slunka. V kempu nás po slevě ubytovali za majlant 20 E na osobu. Za to jsme odměnou dostali jahodový špiritus (nechci slevu zadarmo) a českou obsluhu v baru! No uznejte, není nad to, když si můžete objednat pivko po svojim! Stačili jsme se vyfotit u jezera a švýcarská alpská výprava se zdála neohrožená…
…Jenomže přišlo ráno. S ním i přesnější předpověď počasí. A když předpověď počasí trucuje a Plán “A” znamená nepohodu, Plán “B” není, přichází Plán (stvořený na) “WC”. Další den jsme měli jet do Andermattu. Ten padl. Jede se za sluncem do St. Moritz!
DEN 2
Dobrých 60 km po A13 jsem navigaci neposlouchal, ať si říkala, co chtěla. A pádili jsme to směrem na Chur. Ještě před ním jsme si to krosli přes Lichtenštejnsko a teprve zde mělo „vzrušující“ nastavení volnou ruku. Hnalo nás to tedy leckudy, přes náves, podél pastviny krav, náhorní stezkou, kde moto a auto vedle sebe už bylo tak tak. Ale byli jsme konečně mezi kopci. Příslib hor a serpentýnek rostl s počtem motorkářů, které jsme potkávali.
Na jednu část trasy jsem se obzvláště těšil. Užší silnička, která míjela až moc pohodlnou silnici č. 3. Hodil jsem Josífkovi poznámku, „to je parádní cesta, co?“ Když v tom za levotočivou zatáčkou vlevo auto, vpravo tři koně s doprovodem a všichni stáli. Dupli jsme na brzdu, za mnou další…a jen jsem si pomyslel, „ať to všichni ubrzděj.“ Jenže v tom řev motoru, pištění gum, rána…a Buf s Martinkou s korábem na bok pocuchali nárazník tomu překvapenýmu taliánovi. Naštěstí bez vážnějšího zranění, ale přesto v lehkém šoku. A pak…milí policajti, rozumná domluva, vypsání pár papírů, otřepání se…a když už bylo vše konečně vyřízené, jelo se dál. Největší extáze jsme se dočkali na Julier passu (2284 mnm). Tady už to opravdu vonělo vysokými horami.
Do kempu v St. Moritzu jsme dorazili v dobrém času a dobré náladě po cca 180 km. Bude ale kemp volný? To jsme nevěděli. A nejenže volný byl, mohli jsme si vybrat i místo s přívodem el. energie k nabité všech telefonů a powerbanek. Majitel nám nabídl neuvěřitelnou skupinovou slevu…když to bude cash a bez papíru. Ve Švýcarsku! Tady jsme čekali opak! No tak jsme si plácli.
V hospodě u Peppina, jejíž majitel jezdil v hodně fancy Americe, jsme zvažovali plány na další den. U předraženého piva a hamburgera přes celý talíř. No Peppino někde na tu Ameriku musel vydělat. Počasí ve Švýcarsku ani za barierou hor u St. Moritz nenabízelo nic příznivého. Hned po 11 hodině ráno i tady mělo začít pršet. Domluvili jsme se, že jedeme dál do Itálie – opět za sluncem!
Zalezli jsme do spacáků a první jedinci už pochrupovali, …když potichlým kempem pronikl výkřik Bohóška: „Spíte? Nespěte! Právě se mi podařilo nahodit wi-finu. Sip požádal Maky o ruku!“ „Jéé, olala, gratulujeme, super zpráva…!“ A samozřejmě jsme si neodpustili shlédnout videjíčko, které bylo jak z pohádky Tajemství staré bambitky. V této pohádce, jak známo, dobývá princ Jakub hrnčířku Aničku. Ale zároveň nenápadně navádí kuchaře Frita, aby kuchtičce Hedvice vyznal své city. Asi se Sip s Makynou inspirovali, protože to v tom videu byla téměř dokonalá replika. Sip: „Markéto, já Tě miluju, vezmeš si mě?“, Maky: „No konečně!“…to Ti to trvalo, Ty moje sněhová pusinko! Zřejmě si to měli říci ve Švýcarsku za naší skromné přítomnosti. No, tak si to řekli v Praze a pak odcestovali do Česko-Saského Švýcarska, kam odjeli záhy poté, co se Sipovi odblokovaly záda.
DEN 3
Ráno nás čekala ta nejvražednější, nejepičtější a zároveň nějklasičtější etapa obsahující snad milion Pass. Posuďte sami: Bernina pass (2328 mnm), Livigno pass (2315 mnm), Passo dell Eira (2210 mnm), Passo di Foscagno (2291 mnm), Passo Stelvio (2758 mnm), Gavia Pass (2618 mnm), Passo Tonale (1884 mnm) a Mendel Pass (1363 mnm). Doufali jsme, že koupačka v Lagu di Caldaro splaví horký den.
Jestli vás polilo horko, tak den horký byl.
Prvně jsem propásl benzinku v Livignu s laciným benzinem v bezcelní zóně a dlouho si to pak vyčítal. „Nečerpejte, tam to bude lacinější.“ A několik km jsme jeli na páry.
Podruhé na Stelviu, kdy Lukášovi padla motorka ze stojánku na druhou motorku, ta na třetí a třetí orazítkovala dveře vyleštěnému veteránovi Fiat 127. Fiat se už dál nekácel, ale kácel se vzteky jeho hrdý majitel, než ho uklidnila záhy dorazivší policie…či spíše šarmantní policajtka! Bohóšek ji zachytil, ale nenašel v respektu k postavení odvahu ji vyfotit zpředu. Pouze nenápadně zezadu. Tedy si musíte vystačit s tvrzením, že jsme takhle urostlou Italku ještě neviděli. A zase byly papíry…jenomže my jsme to už měli natrénované a šlo nám to jako po másle! Zklidňující sendvič s místními klobáskami a kyselým zelím zahladil jakékoliv zbývající chmury.
A napotřetí nám zatopily kempy u Caldara. Oba narvaný! Naštěstí se podařilo rychle najít náhradu v nedalekém Laives. Sice nás recepční příjemná jako osina v prdeli několikrát ujišťovala, že je to klidný kemp a nechce žádný hluk po 22. hodině. Jako nám to chtěla připomínat?! Ale to fakt od nás nehrozilo, protože jsme byli natolik unavení po náročné cestě, že v tu dobu již většina spala. Zejména Martinka potřebovala spočinout. Nabourané koleno poměrně nateklo a obarvilo se do odstínů modře. Bylo jasné, že další den bude muset být mnohonásobně poklidnější. Noční bouřka nejdříve nahnala piva chtivé do baru a posléze kapky deště udělaly svým šepotem uspávací zvukovou clonu.…
DEN 4
Ráno, k mé předtuše, bylo opět azúro. I nabídnul jsem těm odolnějším a nezraněným projížďku na nejbližší průsmyky. Přímo na Mendell Passu je odbočka na horu Penegal (1727 mnm) ze které je překrásný výhled na obě strany. A tedy jak na nížinu mezi Bolzanem a Meranem, tak i na druhou západní stranu. Josífek si zopakoval klouzačku, jejíž tradiční sjezd zahájil před léty Sharki v ve 2019 na něj navázala Maky. A odtamtud jsme to vzali na Passo di Monte Giovo/Jaufen Pass (2094 mnm), které jsme dlouho a vlastně neprávem opomíjeli. Nejenomže nahoře je stále ta stejně dobrá hospůdka, kde za pár šušňů mají skvělé dortíky anebo gulášovou polévku, ale vylepšili celou cestu. Do lavinového úseku vybudovali galerii a položili nový asfalt. No prostě tohle Passo je skvostné a vyloženě si říká o rychlejší jízdu. Čehož nevyužily jenom dvě Porsche, ale i Čára, který s nimi počal závodit. A tak si představte tu zajímavou trojici. Dvě placatý nabouchaný auta a Čára na vysokém neohrabaném cenduru. Vítěz předem známý. Nebýt – Čáry za řídítkama! Už dlouho víme, že je Čára pořádkumilovný a pravdomluvný mladý muž, který pečlivě servisuje své stroje a nikdy ho nepřekvapí porucha. Ale že je kromě toho situační závodník, to překvapí! No prostě se nechal strhnout …a dal jim kouř a dole frajírkům nezbývalo, než uznale Peťanovi pokynout. A tak na nás chvilku Čára pod kopcem čekal. Protože pro nás byl celý den odpočinkový, tak poměrně rychlá trasa byla jen o 12 km delší než 200 km.
K večeru jsme zaplatili za dva dny pobytu a rozloučili se s paní recepční. Tentokráte tam nebyla Lady Osina von Prdel, ale opravdu milá ženská, která se na mě mile usmála, no bodejť, dyť jsem frajer, poděkovala za návštěvu a popřála šťastnou cestu.
Večer jsme si ukuchtili něco u stanů…až na Bohóška s Lubanem, kteří se opravdu „našli“ a odešli kalit do města. Pověsti říkají, že měl Luban přesvědčovat k selfie i místního policajta, na kterého kápli v Kebabárně. A prý to bylo velké!
DEN 5
Ráno, opět po večerním deštíku, jsme vyrazili do Lienze. Cestu jsem naplánoval přes Dolomity. Ne úplně přes všechny Passa, které tento překrásný horský útvar nabízí. Ale tak, abychom 234 km dlouhou trasu zvládli relativně rychle. Kdo v Dolomitech byl, ví, že jsou to obr vápencové šutry zapíchnuté na výšku do země. A mezi nimi se stejnak jezdí doleva-doprava a nahoru-dolu. Takže o vzrušující ježdění opravdu nouze není. I když se tomu zrovna neříká Passo anebo jde o no-name passo. Přesto jsme si nějaká dopřáli – Passo Fedaia (2057 mnm) s výhledem na Marmoladu, malebné Passo di Giau (2236 mnm) a odpočinkové Tre Croci (1809 mnm) před sjezdem do Toblachu.
Ale to by bylo, aby naše výprava něčím nepřekvapila. O vzrůšo se postaral…? Čára! A kdo by si myslel, že mu serpentýny zatemnily mysl a že potkal další frajery v placatých nesmyslech, ten by se sakra zmýlil. Čára jel spořádaně jak všichni z výpravy. Ale paradoxně oproti předešlému dnu mu to v zatáčce na nějakém hrbíku nadskočilo zrovna když brzdil, cosi namísto kola se dotklo asfaltu a už se válel on i motorka. Ta si ve čtyřtaktním rytmu zatancovala polku a pořádně se jako káča roztočila kolem své osy. Sice pomalu, ale přesto se blížila nejenom k hraně svahu, ale i k nebohému cyklistovi, který na té hraně stál. Ten jen jukal, jak si to 200 kilogramová roztočené železná selka šine přímo na něj, asi jako Helenka Růžičková k Pavlovi Trávníčkovi v Popelce. Spas se kdo můžeš! Na rozdíl od Pavla Trávníčka cyklista unikl vášnivému objetí Hondy zaječím monstr skokem v bok a Honda se záhy…zřejmě pro akutní absencí paliva… nedobrovolně uklidnila. Vše dobře dopadlo. Téměř ni škrábanečku. No včera čekal Čára na nás, dnes my na něj…a všichni jsme se tomu divili, cože se to vlastně stalo.
Giau nás přivítalo v dobré náladě. Až výstavní. Jako, viděli jste malebnější průsmyk Dolomit? Ať se koukneš na jakoukoliv stranu, je to prostě paráda! A s loučením přišel i stesk, jak dlouho se my dva neuvidíme?
Jestli mě něco na Italech překvapilo, tak to rozdíl temperamentu u moře a v horách. Zatímco v okolí Benátek jsem týden před Alpami marně dodržoval dopravní předpisy. Povětšinou jsem byl nucen přidat o dvacet km/h víc, než určoval rychlostní limit. Tak kolem Cortiny to bylo přesně naopak. Prdlali jsme si to serpentýnami od Falzarega třicítkou a marné bylo vyhlížení místa k předjetí. Tedy, pokud bylo, něco v protisměru jelo. A tak to bylo i po městě. Na Tre Croci to nebylo o moc lepší. Zjevně nervozní z pomalé jízdy byli všichni za červeným Jeepem Renegade, který – snad v záběhu – prostě nechtěl jet rychle. Silniční vlny dobrzďoval skoro na nulu, což k off-roadu fakt nesedělo. A tahle smrtelná opatrnost různých italských aut pokračovala až do Toblachu, kde nás vysvobodila široká rychlostní silnice.
Do Lienze jsme přijeli na pohodu, recepční mě s upjatým pohledem do občanky přivítal noblesním „wilkomen, Herr Neumann“ a po namátkové a velmi zběžné kontrole očkování/testování nás všechny přijal do kempu i bez rezervace. Ano, byl první za celou dobu, kdo se na testy či očkování ptal, ale zároveň byl první, kdo nás seřval, když jsme mu do baru vlezli v roušce. „Jako toto ne, gentlemani, roušku dolů a basta!“ Poněkud uvolněnější náladu potvrdili kdo? – no jistě! – Bohóšek s Lubanem, kteří se opět sebrali do víru maloměsta. Prý to tam kolem dvaadvacáté explodovalo a najednou se z ničeho nic vyvalily davy mladých lidí – a bez roušek! Mezi mládež tito dva mladí duchem pochopitelně patří. Luban své okolí lámal požadavky na co? Na selfie! Správně jste to uhodli. Jen jednou se mu to málem stalo osudným. Chudák kočenka ani nestačila říci „nein“ a hodila šavli. Horské město tak těmto dvěma patřilo dlouho do noci. Není známo, kdy dorazili. Je ale známo, že ráno byli čilí jako rybičky.
DEN 6
Plán na tento den vznikal už večer předem u dobrého piva v baru rodiny Falkenů, majitelů kempu. Přemýšleli jsme, jak to udělat, abychom měli dostatek času na prohlídku Grossglockner hochalpenstrasse a přitom se Česku nablížit natolik, abychom nemuseli v neděli do pozdních hodin zdolávat více než 550 km. Zvlášť když některým z nás hnedle v pondělí ráno začínala šichta. Německé kempy nebyly tak shovívavé, jako u Falkenů, a tvrdě požadovaly čerstvý test či očkování. Už ani nebylo kde se nechat testovat. Takže Německo s možným přenocováním padlo. Kemp v Zell am See sice možný byl, ale moc by nám tu zbývající cestu nepokrátil. Tak nás napadlo dojet až do kempu ve Vyšším Brodě u Lipna po přijatelných cca 360 km. Navíc to řešilo dilema kudy jet, abychom se nemuseli dělit na Jihočechy a zbytek, pro které by byla lepší cesta přes Rozvadov. A tak se i stalo. Kromě Čáry. Ten se s námi rozloučil a jel zkratkou přes Kitzbühel rovnou domů.
Vynechat GG u těch, kteří zamířili do Alp poprvé, by byl smrtelný hřích omluvitelný snad jenom za špatného počasí. To ale ráno nebylo. Naopak, modrá obloha jen tu a tam s nějakými bílými mráčky. Na tuto radost zpoplatněnou aktuálně 27,50 E jsme si vyčlenili 4 hodiny. Není to moc, ale pro začátek aspoň tak. První na ráně byla vyhlídka Franze Josefa. GG byl sice vrcholkem zabořen do nadýchaných vodních par, ale zbytek byl vidět krásně ve své nahotě. I fakt, že ledovec opět o notný kus ustoupil. Výprava k němu bude trvat minimálně dvě hodiny a ještě o něco déle pak cesta zpět. Pokud nebude snazší k němu jít nikoliv údolím, ale po mírně stoupající kamenné cestě od vyhlídky – té, co vede na GG.
U Hochteru jsou na obě strany tunely pěkné výhledy, například na Dachstein gruppe v dálce. Ale také parkování s kopce. Ti se stalo osudným Bohóškovi. Prošlápl a neudržel eRko. Sice ho vší silou nadlehčoval až do kontaktu na zem, ale prostě lehlo. Zvedejte něco do kopce. Naštěstí jsme stáli opodál. Každopádně již třetí kontakt motorky se zemí jinak než koly za tuto výpravu. Trháme rekordy.
Biker point na Edelweisspitze jsme nesměli vynechat. Za chvilku to ale bude car point. Touha řidičů zdolat tuto výšinu je neuvěřitelná. Zabrali celý vršek, místo pro motorku abys pohledal. Odměna za finále po kočičích hlavách byla sladká. Tedy slaná. Místním špekovým knedlíkům s kyselým zelím odolá málo kdo. Ale čas kvapí. Ještě nakoupit posledních pár drobností na památku a frčíme dolů. 14. hodina se blíží, a to je smluvený čas odjezdu domů.
Cestu do Vyššího Brodu skoro nemá cenu popisovat. Prostě rychlostní silnice a dálnice. Občas pauza a tankování. Co ale je k zaznamenání, to kemp Pod Hrází. Zvlášť, když jsme právě přijeli z Alp a máme srovnání:
- Toalety: Jakžtakž. Toaletní papír ten největší low-end. Čoek ho potřebuje 4x tolik a stejnak se protrhne.
- Umývárky: Dlouhé nerezové koryto. Flusanec od sousedů poklidně proplouvá kolem mě až do sifonu.
- Občerstvení: Skvělý byl systém vydávání jídla – na číslo, které se vyřvávalo do tlampače. Zdůrazňuju slovo „vyřvávalo“. A představte si, že si někdo tu 399 ne a ne vyzvednout. „Třistááádevadesááátdevěééét!“ znělo asi milionkrát, když jsem přišel k okénku, ať mi teda tu 399 dají, hlavně ať už tady tak neřvou. “No jestli víte, co to bylo, tak vám to vydáme, jako polívka nebo tak.“
- Stanování: Daleko od WC i od umývárek, elektřina nula. Jako WC nám v noci posloužil nedaleko stojící dub. Ale to byla naše chyba. Měli jsme stát výš.
- Cena: 11 E. Jako fakt. Čekal bych tak 2 kila max.
DEN 7
Vše má svůj konec. Ve Vyšším Brodě jsme se rozloučili s Dakarem a Dragonem a plzeňská jednotka se vydala do Volduch na posledních 200 km cesty. U Shellky v Písku jsme si dali voraz a kolem 13. hodiny nás doma vítala Marta s domácími kynutými borůvkovými knedlíky. Pak už si Brňáci nandali motorky na vlek a jeli domů.
Najeto celkem asi 2 000 km. Pro někoho o trošku méně, pro někoho o trošku více. Vtipnou součástí výpravy byly dotazy, kterým jsem čelil. Občas jsem nabýval dojmu, že jsem děd Vševěd anebo ředitel zeměkoule. Jak to glosoval Bohóšek na FB, dotazy byly typu: Kdy už tam budem? Jak je to daleko? Vystačí mi nádrž? Bude nahoře zima? Seženu tam lepidlo? Stihnu si zakouřit? Stihnu se vy…t? atd.
POZNÁMKA AUTORA:
Postavy i příběh mohou být smyšlené, fabulované, přibarvené ba dokonce zcela zavádějící. Případná podobnost s Evangmotorkářem je čistě náhodná.
GALERIE:
