Blog č. 2., pátek 22.9.2023
Půl páté ráno. Nemocniční postel. Pouštím si na strop pokoje obrazy posledních dní. Je až neuvěřitelné, že ještě před třemi týdny jsem jezdil na kole po plážích Normandie. Omaha Beach a všechna ta místa operace Owerlord. Carentan, Sainte Marie-du-Mont. Místa, kde historie psala krví své dějiny. Tam se zlo oslavilo v plné síle… To můj boj, je proti tomu brnkačka. Opět další dobrá zkušenost, jak se postavit strachu. Jde o nic. Usmívám se na „anděla“, totiž sestru, která přichází pro poslední vzorek krve. Poslední sprcha, uvědomuji si, že ještě stojím na svých nohou, byť stěží, dokážu udělat dřep a jakž takž chodit. Že bych odsud utekl? Vzpomínám si na příběh mého přítele, který vyprávěl, jak jim pacient jednou před operací zmizel. To by byl fór dne a já blbcem roku. Směji se té myšlence a skoro neudržím smích, když si představím sám sebe, jak nastupuji v pyžamu do městského autobusu. Možná by mne odvezli rovnou do blázince.
Oblékám si slušivý apartní pyžamko, vzoru „Andělíček“. No vida. Jsem tady správně. Jdeme na to. Vzpomínám na americký vojáky, kteří se vrhali do vln La Manche proti nepřátelským kulkám. Strašné. Opravdu pozitivní myšlenky. Ulehám opět na postel a čekám co bude. Po chvíli je zde opět sestra v doprovodu dalšího anděla, kterého jsem dnes ještě neviděl. Další vpichy do rukou a snaha zavést další kanilu. Opět se nedaří. Druhý pokus opět marně. Aź někde mezi malíkem a palcem na hřbetu dlaně se to podaří. S tímto výsledkem však nejsou spokojené. Koukají na to smutně a já se je snažím povzbudit. Hlavně že to funguje, ne? Usmívám se. Po chvíli, jedna z nich pronese:
„no nic, zalepíme to a zdravíme Domču…“
„No jasně, je to krásné, jsem fešák“, odpovídám jim.
Poslední věc je zacévkování. O tom mi vyprávěl kamarád Majkl už před půl rokem, že je součástí operace. Tím mne dokonale připravil a dobu předoperačního čekání, dokonale zpříjemnil. Fakt moudré. Ale zas, aspoň vím.
Doktor nasazuje rukavice a po chvíli mám dojem, že lezu po stropu. Aaaááách jooo…
Každý chlap přirozeně touží, aby ten jeho nástroj byl větší. Ženský to maj tuším, obdobně, alespoň některé. Přitom víme… No ale v mém případě, tam snad zecévkovali hadici z hovnocucu, nebo co. Chvíli to vydýchávám a na nějaké další myšlenky, není prostor. Pojďme na to. Není čas. Jsme v Karviné, je třeba rubat.
Andělské sestry se mnou fičí po chodbě s postelí na kolečkách. Tohle je úžasná věc, tyhle lůžka s kolečkami. Si ležíte a jste vlastně na vyjížďce. Asi zavedu v Staré Gardě.
Překlad na operační stůl. Pozor, něco je špatně. Močák tlačí. Tohle je blbost ne? Jak to? Bolí víc a víc. Říkám to nejbližšímu „andělovi“, který je již celý v zeleném hábitu. Všechno sleduje ale Jirka. Můj kamarád a ortoped operatér, který bude zákrok provádět. Přichází a spustí:
„Nazdar, proč zlobíš?“
Cítil jsem údiv operačního personálu. Ale Jirka si to může dovolit. Před 35 léty jsme se spolu právali na soutěžích v judu. Jednou on jednou já… Jo to byly časy.
„Jirko, tlačí močák, chce to prasknout“ stýskám si.
„Neboj, to bude v pohodě“ odpovídá a provádí přecévkování. Něco bylo špatně. Úúúfff…
Nevadí. Špatný začátek, dobrý konec, pomyslím si.
Přichází doktor anestezie. Mám s ním domluvený epidural, tedy jen částečnou anestezii. Moc jsem z téhle volby nebyl nadšený, protože nemusí jeden všechno slyšet. Hlavně, ne ty kladiva a sekáče, pilky… Na druhou stránku, má to své výhody, jak říkal jeden nejmenovaný a můj nejvíce milovaný člen rodiny, v podobě moji drahé ženy. Prý si to můžu natočit a hodit na youtoobko a eventuelně podruhé si to zmáknout svépomocí sám. A když ne, budu mít aspoň sledovanost. Základ je vědět, jak na to :-) Není nad to, mít dobré rádce. Máte štěstí, že jdu kolem, říkával už Jara Hanzlík v Slavnostech sněženek.
Tak jdeme umrtvovat. Po cevkovacím extempóre si tedy sedám a primář počne provádět vpichy do páteře. První pokus, hmmm… tak znovu. Co to tam je… no do třetice. Aha, zas nějaká křupka. Hmmm… Je to velmi příjemné… fakt si to užívám.
„Doktore, na mně potřeba festovní, karvinské rubáňove sbíječky. S tyma zme tu svého času valili rekordy a jací zme byli šibři, což…“
Usmívá se, ale ani po několikáté se nedaří. No což, vezmeme to na tvrdo. Anestezie ke mně něžně hovoří:
„klid, já si vás uspím“
Přiznávám, že tohle oznámení, je pro mne úleva.
„dejte tam teho víc, pani doktor. Však vidíte, su kus chlopa a jen tak kapka jakesik lihoviny, mně hned tak nězloží, bo to co my za mlada vypili, to by leckerý nepřeplaval…“
Cítím, že jsem navázal atmosféru.
„No to hned zjistíme, jaký jste chlap. Nebojte se, teď to mám v rukou já“ usmívá se.
„dobrou noc“
„dobrou noc a jen ještě prosím, přimíchat nějaký hezký sny…“
I am back…
Kolem mne nějaké sestřičky, snažící se mne dostat zpět na postel. Rád bych pomohl, ale nemohu se ještě pohnout. Holky to zvládnou. Jsou to borky.
„děvuchy, s tou moji váhou cosik zrobím, slibuju…“
Jsem na jipce. Přítmí. Monitor a plno hadic. Snažím se k sobě přijít, ale čísi ruka na mém čele.
„Nespěchejte, klidně zavřete oči, všechno je v pořádku. Odpočívejte“ slyším dalšího anděla.
Poslechnu ji a na chvíli se zase ztratím.
Otevírám oči, a mám nějak moc elánu. Nejraději bych vstal. Rozhlížím se kolem. Bolí, ale jsem za vodou. No za vodou… jen jedna bitva je za mnou, přesněji řečeno. Ještě jich bude…
Přichází sestra. Ano, je to další anděl, který se o mne bude 24 hodin starat a hlídat. Kolem jedné hodiny se na mne přijde podívat Jirka, doktor. Usmívá se a říká:
„vše bylo dobré, komplikace žádné, drén v cajku, dobře odtéká, no super. Pak se za mnou stav“. Podává mi ruku a usmívá se.
„Drž se chlape“
Dívám se do jeho rytířských očí a na chvíli jej opět vidím, jako před léty, v kimonu. Dělal dobře nožky a nejednou mne na ně hodil. Je stále stejný. Velký člověk, bojovník a džentlmen. Samuraj s velkým srdcem a umem.
„Jirko děkuji… Arigató…“ a oplácím mu úsměvem. Víc nemohu dát za to co pro mne udělal.
Zůstávám v místnosti se sestrou andělem. Prý nemám moc velký tlak a i tep je nízký. Možná je to tím, že jsem ještě dnes nečetl zprávy z politiky. To doženeme v příštích dnech o slovenském volebním víkendu.
Dává mi pít a mění náplně s infuzí. Říká, že tam trošku přidává proti bolesti. Děkuji ji.
„sestro milá, každý anděl má jméno. Jak se jmenujete vy?“
„Já? Já jsem Domča…“
-juhu-