V předvečer Mr. Jana jsme tu ve Volduchách kromě husy upálili i krkovičkové, klobásové a špízové souvěrce a decentně oslavili se Sharkim motorkářské kulatiny. Sešlo se tentokráte kolem 30 dospělých a asi 7 dětí včetně nemluvňat. Propagace 10%, tradice 90% úspěchu. Pozor, členů Evangmoto klubu tu bylo 8+2! Kamil, Mág, Sip, Sharki+Jana, Ondřej, Brácha, Pouchly+Jana a Viking. Zahrála kytara v podání Vládi Trempa Pecha, pustili jsme jedno exklusivní LP s názvem Original Echo Von König See (z místa, kam kromě jiného měla jet výprava do Alp) plné jódlování a trylků. Vypařilo se několik plzeňských a jedna exklusivní Bowmore Islay Single Malt Scotch Whisky. A hlavně se potvrdilo tvrzení, že Voldušské Jiskry jsou setkáním lidí, kteří by se za běžných okolností nikdy nesetkali.

V pátek ráno jsme se postupně balili a buď rozjížděli domů nebo na vlastní motoúlety. Brácha s Pouchlym a Janou to vzali přes Šumavu na Pálavu. Alpy nakonec nevyšly. Sešel jsem se k nim sám. ;-) Nejlepší důvod ke změně plánů a dát něco jen tak, na blint, bez příprav, rezervací a závislosti na druhých. Tedy jsem dal sólo akci a dobrodružství polských dálav. Rozhodl jsem se jet do Krakowa a Osvětimi. Nějak mi to sedlo. Letos bylo výročí Lidic a shlédnul jsem stejnojmenný film, před odjezdem jsem se ještě juknul na Šindlerův seznam a Krakow, coby jedno z míst děje a zároveň královské město, to bude stát za to.

Vzal jsem to po hradecké dálnici směrem na Wroclaw s malou zastávkou v Chlumci nad Cidlinou v baru Bikers Crown. Byl hroznej pařák, takže další zastávka byla u Česká Skalice u přehradní nádrže Rozkoš. Ale do vody jsem nevlezl. Na hlavní pláži byla asi půlka národa a tam, kde jsem zastavil s motorkou, vlny zrovna navály žabinec, takže ke koupání to moc rozkošné nebylo.

Původně jsem chtěl ještě Wroclaw projít večerní procházkou, ale už to bylo nad moje síly. Nepřiměřeně mnoho času stálo vyhledávání v kempu. První poznatek z Polska – jsem jediný, kdo ve městě dodržuje 50. A mimo město je často rychlost omezená na 70 km/h spolu se zákazem předjíždění. Kromě toho ten kemp v podstatě nebyl značený. Až na cedulku u asi 100 metrové odbočky z totální okrsky na hony daleko od jakékoliv hlavní silnice. Tak si prosím zapamatujte – Kemp  OWŚ Sulistrowice (www.sulistrowice.eu). Nicméně kemp předčil jakékoliv představy. Myslíte si, že děs běs? Právě naopak! Naprosto exklusivní kemp, kde jsem přenocoval za 60 Kč i s motorkou, pravda ve vlastním stanu, ale se super koupáním, teplou sprchou a čistými toaletami a koupelnou – ještě to vonělo novotou. V místní restauraci mělo už sice být pro kuchaře zavřeno, ale přesto mi usmažili super „kotlet z kurczaka“ s hromadou zeleniny a polské pivo – nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu – bylo fakt super! Začínám si zvykat na Polštinu, celkem se Česko-Polsky dá dorozumět, avšak hláška Kibicujemy Polakom na „fotbalovém“ kelímku mě fakt rozesmála. Večerní koupačka v rybníku spláchla pot z celodenní túry a přišel čas na spaní. Letní bouřka se převalila až když jsem sladce dadal ve spacáku.

Druhý den mě čekalo asi 240 km do Krakowa a hlavně tříhodinová prohlídka Osvětimi. Takže jsem po předchozí zkušenosti raději najel na placenou dálnici Wroclaw – Krakow za nicotný poplatek 54 Kč. Krásná dálnice a cesta ubíhala rychlým tempem. Přesto jsem do Osvětimi přijal až před 14. hodinou. A bylo naprosto šílený, klidně osvětimsky vražedný, dusno. Po „kvalitním“ polském značení jsem přijel namísto do Osvětimi I do Osvětimi II Březinka (Auschwitz Birkenau). Tam žádná kasa nebyla, naštěstí jsem zjistil, že autobus zadáčo vozí turisty sem a tam mezi jedničkou a dvojkou. A právě v jedničce začíná prohlídka. Vstupné 40 zlatek stálo za to. Prohlídka byla v Češtině, každý obdržel přijímač se sluchátky a nebyl tak problém s tím, že bych průvodkyni neslyšel. Naopak, její tichý hlas byl na tomto pietním místě vhod.

Víte, nedá se úplně jednoduše a ve zkratce vypovědět všechno to, co tam člověk vidí, slyší, jak to naráz působí. Doteď na to vše myslím. Jenom fakta jsou opravdu drsná. Příjezd – svléknout, osprchovat (rozuměl postříkat hadicí) ledovou vodou, zabavit všechny věci, ostříhat, vyfasovat pruhované hadry, vytetovat číslo. Šťastnější dostali misku na jídlo. Viděl jsem fotografie prvních vězňů. Na nich byl napsán den narození, den příjezdu do Osvětimi a den smrti tamtéž. Obvyklá délka života tam byla od tří hodin pro ty, kteří neprošli tříděním, a cca 3 měsíce u těch, kteří tříděním prošli. Ženy s dětmi obvykle rovnou do plynu, některé děti k Mengelovým pokusům, některé ženy do práce.  Budíček ve 4:30, snídaně žádná (oficiálně jste si měli nechat kus chleba od večeře), oběd šlichta, večeře „bílá káva“. Práce minimálně 11 hodin, třebas v místních fabrikách. Cesta pěšky. Kdo nevydržel a zemřel cestou nebo v práci, byl donesen ostatními vězni ke sčítání. Na záchod se mohlo jen dvakrát denně. Kdo se snažil si odskočit přes den, šel do hladomorny nebo mučírny. Když někdo zdrhl, dalších deset bylo za něj pro výstrahu zastřeleno, pověšeno nebo jinak zabito. Nejdelší stání na apel platzu trvalo 21 hodin.

První plynová komora nebyla úplně vzduchotěsná, takže cyklon B zabíral pomaleji – od 30 minut do 1 hodiny. Cyklon B se tam házel otvory ve stropu. V Birkenau už byly „sprchy“ a vzduchotěsný dveře, takže tam to šlo od 15 do 30 minut. Ten, kdo byl hned u granulátu, zemřel do 5 minut. Aby vězňové svým voláním a kašláním nerušili posádku, která bydlela a stravovala se přes ulici, tak obsluha komory obvykle startovala náklaďák. Vypnula ho, až bylo ticho. Původní krematorium nestíhalo spálit „denní dávku“ vězňů a trvalo to asi tři dny. Proto postavili další 4 pece a komory v Osvětimi II. Tam to již bylo „synchronizované“ – kapacita komor a pecí.

V Osvětimi I byly ještě zděné baráky, ale II byla sice částečně z cihel, ale nedá se to nazvat jinak než „dobytčinec“. Když došly cihly, vězni byli „ubytovaní“ v montovaných dřevěných stájích. Oba baráky nešly v podstatě větrat a zároveň ani vytopit. S mojí skupinou cca 20 lidí jsme tam zažili onen pařák a nedalo se tam být déle, než pár minut. Rozpálený venek byl „chládkem“ v porovnání s atmosférou baráku. A to jsme tam nebyli narvaní. Toalety byly v jednom baráku pro dalších 12 pobytových. Přes den se chodilo na záchod do předsálí ložnic. Těhotné ženy tam i rodily. Do každého se vešlo snad několik set lidí. V obou táborech mohlo být najednou 140 000 lidí.

Ještě jsem nezmínil důvod, pro který tam lidi dokázali nahnat. Prvně slíbili bohatým, že tam budou mít svou parcelu a postaví si vlastní domov, ostatní tam šli za prací – „když nás dosud nezabili, jsme pro ně cenný prací.“ Faktem je, že je okradli, zpeněžili i vlasy, dokonce chtěli vyrábět bioplyn z výkalů, za tři měsíce je vyždímali do mrtě a namísto nich nabrali další a další a furt dokola. Nejenomže tím vyvraždili půl Evropy v rámci své ideologie, ale zároveň tak získali lacinou pracovní sílu za minimum nákladů, materiální a finanční zdroje pro válku a německé obyvatelstvo. Z lidí udělali jenom čísla, ponížili jejich důstojnost na nulu. A to vše dělali s naprosto chladnou vypočítavostí a vražednou racionalitou.

I když jsem si trochu filtroval emotivní přednes průvodkyně, která ostatně nemohla jinak, je prohlídka Osvětimi hlubokým a děsivým zážitkem i teď, kdy vnímáte tehdejší hrůzu pouze zprostředkovaně a kdy ono prostředí vypadá na první pohled v podstatě „neškodně“.

Cestou do Krakowa jsem „odvětrával“ zážitky a využil raději klasiku polských cest, tedy 70 km/h + zákaz předjíždění, namísto dálnice. Druhý poznatek z Polska přišel hned poté, co jsem začal kopírovat chování polských řidičů. Jakmile se pohybujete v obci 70 km/h, na sedmdesátce jedete 90 km/h a na silnici to valíte 100-120 km/h, nevystavujete se najíždění zezadu, zoufalému předjíždění přes dvojitou plnou a máte potřebný respekt k tomu, abyste se dostali tam kam potřebujete za rozumnou dobu.

Nicméně najít kemp „Smok“, tedy „Drak“ byl opět problém. Sprcha super, tentokráte i pokoj s postelí super za 400 Kč a báječní sousedé z Estonska, prý také motorkáři, Igor a Dymitrij, typičtí evropeizovaní Rusové. Raději jsem využil jiného lákadla než vodky, jel jsem se podívat na večerní a noční Krakow. Vlídná recepční mi dala pár základních informací a zjistil jsem, že kupříkladu v Krakowě dosud existuje Schindlerova fabrika, je možné se podívat na původní židovské ghetto. Nicméně mému času vyhověla procházka centrem, Švejkovská hospoda s pivem jako křen pod Vavelem, vidět noční život na náměstí a pozorovat ten ruch. Z kempu mě do nedalekého centra hodila místní socka. Nejdříve taxibus, pak tramvaj.

Poznatek tři – jazyková spojení: To první – Kibicujemy Polakom jsem zmínil. Ale takových hlášek bylo. Například „uwaga slizko“ (pozor klouže), „suknia slubna“ (svatební šaty), „schronisko dla bezdomnych zwirzat“ (útulek pro psy) …atd. Co Poláci pro změnu říkají o Češtině? To můžeme spolu zjistit na další výpravě, pakliže se přidáte k objevování Polska.

Fakta: Ujeto 1 235 km. Termín: 6.-8.7. 2012 Mapa zde.

 

Úlet do neznáma

Napsat komentář